Padal jsem střemhlav dolů. Můj pokus spravit ten problém, byl marný. Zavřel jsem oči a čekal na tvrdou bolest.

Jeho sevření se však povolilo a pustil mne. Padal jsem, měl jsem pocit, že to bude můj konec. Byla to velká výš a já padal střemhlav dolů do jezera. Haldina se zas nad mou hlavou zcelila a já klesal níž ke dnu. V tu ránu mne někdo popadl a vytáhl z téhle šlamastiky, jménem smrt. Zvedl jsem hlavu tak, abych mu viděl do tváře. Položil mne na zem a spustil ty svoje rady, jak se do ničeho nemám plést a tak dál. Stark nevěděl nic ci já, neposloucjal mne. Zlost se hrnula.

Kdybych věděl co se stane, možná bych tu dočasnou nenávist i dal pryč. Slyšel jsem hluk aut. Oči jsem hned otevřel a naposldy zkusil jedinou možnost, jak se zachránit a opravit metače.

Vyšlo to a já se už zase houpal po budovách. Ta věta mi otevřela oči. A jaká? „Věřím ti chlapče, neudělej hloupost!" zabodl do mé hrudi ukazováček. Jeho rula klesla podél těla.

Stále jsem měl ve vzpomínkách zmatek. Jeho slova, moje činy a teď tohle. Jen bych ho zklamal, kdybych se chtěl zabít. Žít dál musím a udělat to co je nutné. Znova jsem se vrátil na místo, kde všichni stáli.

Schoval jsem se za stromem a počkal, až se celý můj oblek složí do náramků. Upravil jsem si sako a kravatu. Zas jsem vyšel a mířil si to za May a Happym.

Prázdná rakev s pár oblečením patřící Tonymu se pomalu dávala do vykopané jámy. U ní byl náhrobní kámen, s vyrytým jménem, datum narození a smrti. Ještě tam bylo napsáno "ochránce nás všech Iron-man"

Slzy jsem držel na krajíčku. Z davu vyšli dva muži, ale ty hned zastavila Pepper. Něco jim říkala.

Byl prostor pro to, aby každý zasypal hřbet rakve trochou hlíny či květinou. V ruce jsem držel červenou a bílou. May si ode mne vzala rudou.

Došla řada na mne. Ať jsem chtěl vykřiknout po celé rozloze louky, že Tony Stark žije, ale nejsem si tím jistý. Nechal jsem si to radši pro sebe. Hodil na několikátou růži tu mou. May stála opodál s otevřenou náručí, do které jsem pak hned vpadl. Pár kroky dozadu mne táhla dál od hrobu, na takové místo kde stál Happy.

Všichni postávaly kolem hrobu, který Thor a Steve zasypávali hlínou. Dnes jsme pohřbili Tonyho Starka, pro mne to byl náhradní otec, jak už jsem jednou řekl. Tak nějak. Všichni co tu stojí, si ho představují různě. Já jen tu poslední chvíli, co jsem ho viděl. Jenže ať jsem viděl ho umřít či ne. Stále věřím tomu, že není mrtvý.

Pohřbili jsme prázdnou rakev, jeho tělo zmizelo, jako prach. A mne zůstává jen víra, kterou všichni odhodili. On musí žít.

V mé mysli se ozýval křik opaku než všichni tvrdili. Zase a zase, jsem si přikryl spánky dlaňmi. Nikdo si mne nevšímal.

Steve i Thor odstoupili od zasypaného hrobu. Pepper mlčky vyšla z davu, v ruce svírala Tonyho helmu. Srdce mi vynechalo několik úderů. Celý nervový systém se zastavil a já strnul na místě.

Smysli, jakoby přestaly pracovat a já neslyšel žádné slovo. Položila helmu na čerstvě naházenou hlínu u kamenného náhrobníku. Slzy se jí stále kutálely po tvářích.

Celý tenhle hrozný proces skončil, všichni odcházeli, jen já tam stál. Dívající se na kaluž přede mnou, která se vytvořila při dešti, který začal předchvílí. Kapky deště dopadali na mne, po tvářích se kutálely, jak kapky deště i slzy. V malé kaluži na travnaté ploše, se mihovitě odrážel můj odraz.

Můj pocit, svírajících se žeber a zabodávající do mých plic a srdce, se rázem zhoršil. Jak mrtvola jsem se odebral pryč. U auta, které čekalo na Pepper, postával Happy s mojí tetou. May držela nad hlavou deštník, stejně jako Happy. Mlčky jsem se odebral k nim. May si mne změřila pohledem.

„Pojď sem" vtáhla mne pod deštník, kde bylo sucho. „Hlavu vzhůru mladej" drcl do mne Happy. „Hmmm..." zabručel jsem. Ani jsem se nesnažil vykouzlit na mé tváři úsměv. V tuhle chvíli to nebylo možné, bylo to až nemožné. „My už radši půjdem domů" navrhla May, když ksem zahlídnul Neda, jak šel s Bett přes přechod. Víc jsem se skrčil a nedával najevo, že tu jsem. „Chápu, mějte se" mávl s úsměvem tetě a mne taky. Však jen jak se May otočila zády, Happymu zvadl úsměv zase ve smutek.

To ticho bylo mrznoucí. Přešli jsme ulici, přesně před Neda, loučícího se s Bett. Prudce jsem se zastavil. Nebylo slušný ho ani nepozdravit. „Ještě se projdu" hlesl jsem k tetě, ta s pochopením kývla. Dál pokračovala domů.

„Ahoj...." hlesl jsem do bubnujících kapek o chodník a střechy domů. „Petere, čau" usmál se. Já však úsměv nevykouzlil. „Co se děje?" řekl jen jak si všiml mého obličeje. „To ten pohřeb...." můj pohled jsem přesměroval na Neda. „Jasně, chápu... Jdeš?" ukázal na cestu. Jen jsem mu řekl ať jde. Proč se obtěžovat mu říct všechno co se doopravdy stalo, že? Nikomu jsem to neřekl a asi ani neřeknu. Já byl klíč, ale neviditelný.

Moje oblečení dávno promoklo. Byl jsem v zimě, promočený, stál jak sloup. Rukou jsem sjel po vlasech a dal je víc dozadu. Pak jsem si otřel mokrý obličej, vzhlédl k zataženému nebi. Můj suchý oblíčej, byl zase mokrý. Jen jsem si povzdechl a vydal se domů. Pro dnešek to stačilo.

Nebylo mi moc dobře, žebra se víc stáčela k srdci a drtila ho na kusy, jako kdyby bylo ze skla. Těžce jsem se vyhýbal lidem, jdoucí na opačnou stranu než já. Slzy se nedali poznat od deště.

Ale moje rudé oči tomu jen dokazovaly. Ze saka jsem vytáhl klíče a začal odemikat. Vyšel jsem poslední schod. Překvapil mne zajímací debat mé tety a ještě někoho. Jako kdysi seděl na gauči u televize Nick Furry místo Tonyho Starka. To mi víc vrátilo vzpomínky.

„Dobrý den Furry" oznámil jsem po příchodu. „Petere...." odmlčel se a zvedl se. „Musím ti něco předat, půjdem k tobě?" ukázal na jedny dveře, které však nevedli ke mně do pokoje. „Ale jistě" pousmál jsem se, to mi nevydrželo dlouho. Zašli jsme ke mně do pokoje. Unaveně jsem si sedl na židli a čekal co z něj vypadne.

„Chtěl jsem ti to předat již na tom pohřbu, ale ty jsi se mi ztratil" pozasmál se. „Tohle ti Tony zanechal" položil předemne pouzdro od brýlí. „To je milý" uculil jsem se, ale vůbec jsem to tak nemyslel. „Víš, myslím si, že to bylo jinak než si nám všem říkal. Co myslíš?" nadzvedl jedno obočí. „Já si stojím za svým, jen jsem to tak zřetelně neviděl, když mne Tony poslal domů. A pak jsem se tam vrátil, on byl však mrtvý, nebyl tam, jelikož ho předemnou utloukli a někam schodili? No jeho tělo bylo na prach" dopověděl jsem mou vymyšlenou větu o tom co se tehdy stalo. Znal jsem ji nazpamět.