Den. Rozednívalo se a já jsem už od čtyř vzhůru. Nemohl jsem usnout. Proč se to muselo stát. Ptáte se co? No všichni už ví, že umřel Tony Stark.

To co nikdo neví je to, že jsem ho viděl umírat. Ale nakonec zmizel. Moje část doufám. Ale co už.

Dnes má pohřeb. Sedím na postely v elegantních černých kalhotech, černé košili, botech a saku. Kravatu mám položenou na židly, což jen jak uslyším tetu, klepající na dveře, zvednu se ze sedu. Otevřu ji. V ruce svírám kravatu, kterou se hodlám dát kolem krku. „Chceš pomoct?" ukáže na mou kravatu. Jen zakroutím hlavou v negativu. Zase dveře zabouchnu. Přejdu k zrcadlu, kde se začnu snažit nějak uvázat kravatu.

Po několikátém zmařeném pokusu, zavřu oči a zaposlouchám se do ticha místnosti. Klid mi dělá v téhle chvíli dobře. Uslyším i mpuchu, co poletuje kolem mne. Svraštím obočí a tím pádem hned otevřu oči. Nějak se mi podařilo zavázat kravatu. Naposled se kouknu do zrcadla. Uhladím vlasy, tak, aby byli perfektní, ale zároveň ve stylu Tonyho. Jo teď mu říkat pan Stark. Je mi tp proti srsti, trochu.

Můj úsměv co jsem vykouzlil nad mým vzhledem, se změnil v boj proti pláči. Každou blížící se sekundou pravdě, je mi hůř a hůř. Ze stolku si vezmu mobil, náramky.

Kdyby se někdo ptal, tal jsem si trochu poupravil oblek. Happy mi to dovolil, po tom, co se mi od Tonyho roztrhal na kusy v naší bitvě.

Složil jsem oblek do náramků, které jinak slouží jako metače pavučin. Byl jsem připravený čelit snad všemu, jen né pohřbu prázdné rakve mého náhradního otce Tonyho Starka.

Dřív než May zaklepala na dveře, jsem vyšel. Hlavu sklopenou, ale nakonec jsem se usmál a užíval si její podpory.

V davu lidí venku, je se skoro až ztratili. Můj krok přidával, jen jak jsem věděl, že jsme blízko louky, kde bude Tonyho hrob. Hlavou mi proletěla vzomínka. Kterou jsem jako debil vyhnal hned z hlavy. Nechci se tu rozbrečet jako první. Jen kdyby se to jaksi všichni dozvěděli, nesnášeli by mne. Nic jsem jim neřek. Vím toho až moc a přitom málo. Poslední Tonyho slova se mi ozývala jako ozvěna.

Bolela mne z toho až hlava. „Nikomu neřekneš co se zde stalo, jasný chlapče?" zhluboka se mi podíval do očí. Na malo sekundu jsem se otočil, aby mne jeden z vojáků nepropíchl mečem. Však, když jsem stočil pohled zpět na Starka, nebyl tam.jen kaluž krve na jeho místě, kde před necelou minutou ležele. Postavil jsem se na nohy a rozběhl se různými směry. Nikde však nebyl.

May do mne drcla. Zrovna hovořila Pepper o Tonym. Jaký byl a další věci. Přišlo mi, že jsem se zde nudil. Chtěl jsem to mít rychle z krku, ale za každou hroznou vzpomínku, jsem tu zde chtěl být čím dál víc.

Nařadu přišel Steve. „Tony byl někdy egoistický, ale snažil se dělat maximum. Jeho chyby vedli ke zkáze i vzniku něčeho dobrého. Snažil se jen pomoct a častokrát touto pomocí ohrozil ty co nechtěl" pokračoval dál. Já ho však neposlouchal. Moji pozornost ukradli ptáci, zpívající různé tóny. Melodie, které zpívali, dávali stejný zvuk jako kdysi. Na bitevním poli písku, prachu, trávy, hlíny. Ten zpěv jsem slyšel častokrát. Až dnes, po té události mi vehnal slzy do očím.

Svou pozornost jsem přesměroval na domlouvacího Steva. Bylo tolik lidí, co mohli říct něco o Tonym. Ale o n si vybral mne. „Petere? Mohl by si sem jít?" poodstoupil od mikrofonu a pobídl mne. Přes malý dav, jsem se dostal až ke vstupínku s mikrofonem.

„Pan Stark byl pro mne něco jako náhradní otec. Dal mi možnost být jiný, lepší než on a..." můj pohled z mikrofonu přešel na ostatní stojící v řadách. Vyschlo mi v krku. Má dmlčka trvala až moc dlouho, jelikož mne May pobízela, ať dál mluvím a Steve s Pepper se hnali ke mne dopředu. Hluboký nádech mi pročistil mysl.

„Je těžké slyšet něco co je opak. Byl jsem připravený i nebyl. Měl jsem v něčem pravdu a on mne neposlouchal, ale stále to myslel dobře. Chtěl zlepšit svět, místo toho ho svět zníčil. Nezapomenu na jeho větu co mi řekl. „Na mém hrobu bude vždy ležet krev. Má či cizí, ale bude tam" a tomu není ani dnes. Naučil mne spoustu věcí, dal mi toho hodně do života a já jen budu plnit jeho přání, splním to co jsem mu slíbil. Ale já stálebvěřím, že žije, protože......" zasekl jsem se. Pepper tekly slzy po tvářích a ostrý poheld Steva i May s Happym, mne donutil odstoupit od mikrofonu. „Upřímnou soustrast všem. Ale jen si řekněme, kdo tu je kvůli tomu, jaký byl a kdo zas, co byl? Je to půl na půl? Řekl bych, že lidi víc zajímá kdo byl, kdo umřel a né jaký byl uvnitř" zamračil jsem se.

Sešel z pódia a po několikáté se omluvil Pepper. Mé kroky směřovaly k tetě a Happymu. „Jdu navzduch" oznámím v chůcmzi. Aniž bych se omluvil jsem dál šel a nečekal na souhlas. Nic jsem nevnímal. Mé rty srostly k sobě a nemohl jsem mluvit.

Z toho zatraceně dusného davu, jsem musel pryč. Rozběhl sem se pryč. Zaběhl za strom a hodil na sebe převlek. Má pavučina vystřelila do vzduchu, zachytila se o stěnu paneláku. Už jsem se houpal kamsi pryč. Obrovská budova zpráv, mne zastavila. Na šikmé ploše jsem se postavil. Rozhlédnu kse a na nějakiu velmi vysokou budovu vystřelil. Měla poloxho ustřechu, kde jsem se opět zastavil. Přešel ke kraji a zadíval se dolů.

Sedl si až na úplný okraj, nohy svěsil dolů. Konečně jsem mohl propuknout v pláč. Maska se mi odhrnula. Do obličeje mne praštil studený příjemný vítr. Pohrával si s mými vlasy a odnášel některé slzy dál. Můj pohled padl na modrou oblohu s pár mraky. Lehl jsem si na plošinu na střeše a zavřel oči.

Nakonec jsem se postavil na nohy. Otočil sem se a nyní jsem stál zády k ostatním. Jeden slepý krok dolů, konec.

Pár slaných kapek vody, kterým říkáme slzy, stekly po mé tváři, než jsem udělal krok. Ihned jsem se objevil ve vzduchu. Padal sjem stále a stále. Vzpomínal, nechal volný proud všemu. Lszám, myšlenkám,vzpomínkám. Země se nebezpečně moc rychle blížila. Jako kdyby mne smrt volala, i odháněla. Uvízl jsem mezi životem a smrtí.

Vystřelil jsem pavučina, ta se však zasekla. Metače pavučin se snad rozbily? Nešlo to, teď je čas na mou smrt.