Smích. Křik. Strach. Bolest. Tma.

To bylo vše, co se mu prohánělo hlavou, když se Louis probral z bezvědomí v tmavé místnosti bez oken a na spánku cítil jakousi ještě teplou lepkavou tekutinu. Po lehkém ohmatání se ujistil, že se jedná o krev, která vytékala z rány na spánku. Musel dostat kamenem do hlavy, jinak nechápal, jak se to někomu povedlo.

S bolestným zasyknutím se posadil a opatrně se v šeru rozhlédl. Moc toho ale k vidění nebylo. Jen postel, na které seděl a v rohu stolek, na kterém stála ve váze jedna jediná kopretina.

Snažil se vzpomenout, co se stalo.

Byl na školním výletu, kde s ním byla opět jeho všudypřítomná ochranka a potom taky... Niall. Jeho nejlepší kamarád.

Pamatoval si, že se trošku odtrhli od skupiny a šli lesní stezkou daleko za nimi. Neměl pocit, že je v nějakém nebezpečí, když měl kolem sebe tři chlapy z otcovy ochranky, ale mýlil se.

S Niallem si povídali a smáli se. Ale potom se ozvaly tři výstřely a jeho ochranka byla mrtvá. Poté k nim doběhla mužská maskovaná postava. Myslel si tedy, že je jen jedna, dokud na něho Niall nezakřičel.

A potom tam byla už jen bolest a tma. Prázdnota. Probral se až tady. Na malé posteli s ránou na spánku. Na mysl mu přicházely dvě otázky.

Kde je a co udělali Niallovi...

Hodně se o svého skoro jediného kamaráda bál. Nevěděl, co mu udělali. Mohli ho klidně i zabít, když to udělali jeho ochrance. Bez mrknutí oka.

Posunul se opatrně dozadu a zády se opřel o zeď, kde se následně i schoulil. Byla mu zima. Bolela ho hlava a nevěděl, kde je a co s ním hodlají jeho únosci dělat.

Strašně se bál.

S Louisem prudce škublo, když zaskřípaly dveře. Do místnosti se tak dostalo několik pruhů lehkého světla, díky kterým ale stejně muži do obličeje neviděl.

„Vstávej!" přešel k němu muž a bezohledně ho chytil za zápěstí, aby donutil vstát Louise na roztřesené nohy. „Dělej, nemám na tebe celý den!" zavrčel únosce a Louisovi nezbylo nic jiného, než vyklopýtat na chodbu, kde u stropu poblikávala jen jedna žárovka.

Nejistě se ohlédl za sebe, kde černovlasý muž, zamykal jeho celu. Hlavou mu problesklo, že teď má jedinečnou šanci na útěk. Jeho rozumnější já ho ale zastavilo dříve, než by udělal nějakou hloupost. Stejně by ho chytli a Louis si toho byl moc dobře vědom.

„Pokračuj! Hezky rovně!" dloublo ho mezi lopatky něco studeného. Louis nepochyboval, že věděl, co muž drží v ruce. Hlaveň pistole se mu neúprosně zarývala do zad a moc příjemný pocit to tedy nebyl.

Poslušně se proto rozešel tmavou chodbou a nenápadně se přitom rozhlížel kolem. Nebylo tam ale nic. Žádné dveře. Ani okna. Jen sem tam blikající žárovka u stropu.

Hrdlo se mu sevřelo ještě víc, když vešli do tmavé haly a pokračovali dál.

Louis jen velice neochotně a s velkým sebezapřením zvedal nohy, aby pokračoval. V koutku mysli mu svítala naděje, že ho někdo najde. Byl přeci syn prezidenta, to se nemohlo jen tak zamést pod koberec.

Nebo snad jeho únosci šlo o výkupné? Kdyby mu totiž šlo jen o to, byl by si celkem dost jistý, že přežije, ale jestli ne, bylo s ním opravdu zle.

Muž za ním si něco pro sebe zavrčel a dloubl ho pistolí do zad silněji, aby mu naznačil, že má otevřít dveře, před které došli.

Louis tedy zvedl svou chvějící se ruku a prsty obemkl starou železnou kliku, kterou následně stlačil dolů a dveře otevřel.

Když poté vešel i s mužem za svými zády dovnitř, ovanulo ho příjemné teplo. Ani si neuvědomil, že měl do té chvíle husinu snad po celém těle z té zimy. Nasucho polkl.

„Tady ho máš. Fakt nevím, k čemu ti taková princezna bude, Harolde. Třese se jak ratlík, jen když se na něj podíváš," odfrknul si muž za ním a zřejmě zavřel dveře. Poté i zamknul a obešel Louise, aby se mohl posadit na pohovku v místnosti. I ta působila dost staře.

Všechno uvnitř bylo docela staré, jak si Louis všiml. V tu chvíli mu to bylo jedno. Alespoň to zaměstnávalo jeho pohled, aby se nemusel dívat nahoru, i když věděl, že i ta chvíle co nevidět přijde.

Muž, jmenovaný Harold, zřejmě vstal z křesla, protože zavrzala kůže a Louis i slyšel přibližující se kroky, až nakonec se do jeho zorného pole dostaly naleštěné lakýrky. Překvapeně zamrkal, protože oproti všemu tam ty boty vypadaly jako opravdu velký luxus a zároveň něco, co do tohoto prostředí nezapadalo.

„Ani nezvedneš pohled?"

Louis sebou prudce cuknul a měl nutkání udělat krok vzad. Ten hlas. Podivný hluboký chraplák. Takový hlas slyšel snad poprvé v životě a naháněl mu ještě větší hrůzu, než měl z únosce s pistolí.

„Slušností je odpovědět, Louisi," ozval se opět hluboký hlas, ale tato slova nepřiměla Louise pohled zvednout. Bál se, co uvidí. Jeho únosce najednou lehce nespokojeně mlasknul. „Řekl jsem, že ho chci neporušeného, Zayne!"

„Hele, mě si do huby neber, takhle už jsem ho našel. Si to vyřiď s někým jinym, jasný? Poslal pro něj dvojičky, ne?" odsekl mu naštvaně druhý muž a podle zvuku zapalovače si zřejmě zapálil cigaretu.

Louis se zatřásl. Tak strašně se bál. Vždyť co on sám zmohl. Byl jako párátko. Malý a hubený. Bez svalů. Nezmohl nic. Vůbec nic. Ani běhat pořádně neuměl.

„Posaď se, Louisi," obrátil k němu opět muž s chraplákem pozornost, ale Louis se ani nehnul. To už jeho únosci zřejmě došla trpělivost. „Hned, Louisi!"

Brunet sebou po těch slovech hodně výrazně cuknul, ale efekt na něho zvýšený hlas měl. Pomalu se rozešel dopředu. Pohled pozvedl mírně výš, aby viděl, kam vlastně jde a kam se má posadit. Nakonec skončil v křesle hned naproti televizi a napravo od sebe měl prvního muže, Zayna.

Mírně se zakuckal, když do sebe vtáhl omylem kouř z cigarety.

„Slečinka nekouří? To je mi ale překvapení," zašklebil se na něho Zayn, když k němu Louis poprvé zvedl pohled. Jen odhadem mu hádal dvacet pět minimálně. Ale musel uznat, že byl i nějakým způsobem hezký. To se ovšem ale nedalo říct o jeho chování.

Louis na něho lehce svraštil obočí, než opatrně pohledem vyhledal druhého muže v místnosti. Byl k němu zády, ale i tak si Louis všiml jeho luxusního oblečení a vypracované postavy pod ním. Nejvíce ho ale překvapily delší kudrnaté vlasy. Nikdy neviděl muže, který by nosil takhle upravené vlasy.

Nakonec se odhodlal i promluvit. „Co chcete... Výkupné?" zašeptal tiše a zase pohled pro jistotu sklopil.

Zayn se nahlas rozesmál. „Myslíš, že by jsme takhle moc riskovali jenom kvůli penězům?" zařehtal se nahlas.

„T-tak proč potom?" zeptal se zmateně. „Táta mě najde. Nepřestane hledat. Nikdy," zavrtěl prudce hlavou, až mu do spánku vystřelila slušná várka bolesti.

„Myslím, Louisi, že už dávno přestal," řekl mu naprosto chladně jeho kudrnatý únosce a přešel k televizi. „Po tomto určitě," stiskl jedním prstem tlačítko na zapnutí a na obrazovce se o pár vteřin později objevil jasný obraz, který Louisovi vehnal slzy do očí.

„To ale nejsem já..." zašeptal a po tváři mu sklouzla slza, protože mu plně došla jedna věc. Už nikdy se nevrátí. Nikdo ho nenajde, protože nebudou mít důvod.

„Ne, to nejsi. Ale každý má na světě skoro identického dvojníka. Dalo mi práci toho chlapce najít a trošku mu pomoci se změnit úplně v tebe, ale výsledek za to stojí, co myslíš?" zasmál se muž svých chraplákem.

Ale jedno mu Louis musel dát za pravdu. Ten kluk opravdu vypadal jako on. Až na to, že nebyl živý. „Zabili jste ho..." hlesl tiše.

„Ano."

„Tohle vám ale přece nikdy nemohlo projít!" zakřičel najednou mírně hystericky a vstal z kraje křesla, na kterém do té chvíle seděl.

Tentokrát se ozval Zayn. „Už prošlo. Dneska máš pohřeb, slečinko."

„Cože?" hlesl znovu Louis ohromeně a opět pohled zaostřil na chlapce celého od krve v televizi. Jeho otevřené mrtvé oči jako by na něho hleděly s výčitkami, že je to jen jeho chyba. Louise chyba a nikoho jiného.

„Ano, prošlo, Louisi," souhlasil nakonec i kudrnatý muž pomalu. „Nebylo tak těžké zaměnit jeho testy za tvoje. Všechno se shoduje a tak nebyl důvod tě nepohřbít. Oficiálně si mrtvý a nic s tím už neuděláš."

Louisovi se zhroutil celý svět. Byl mrtvý. Jeho otec tomu uvěřil. Všichni uvěřili. Neměli důvod neuvěřit.

Kolena se mu v tu chvíli podlomila a on klesl na starý koberec na zem.

Jedno ale stále nechápal. „Proč tohle děláte?" zvedl ještě jednou rozmazaný pohled, aby mohl spatřit tvář i svého druhého únosce se zelenýma očima.

Ten na něho přivřel své oči. „To já sám moc dobře nevím, Louisi," pomalu se k němu rozešel a poté před Louisem klesl do dřepu a dlaň přiložil k chlapcově tváři, „možná to dělám pro tvoje modré oči..."

___________________

Ahoj,

tak jsem se rozhodla Vám trošku přiblížit více děj povídky, i když toho z tohohle moc podle mě poznat není. Je to prostě jen takový úvod do děje. ;)

Jinak moc děkuji za komentáře a hvězdičky u úvodu. Jsem ráda, že alespoň někdo se ozval. :)

PisálekMaty