Do pokoje vstoupí sestra Stella a za ní, v těsném závěsu, Mc Furryová. Obě se tváří strašně důležitě, nesou sebou složku chorobopisu a krejčovský metr. Budou snad Rogerovi šít svatební oblek? Dost těhlech myšlenek Rach, tak se tě snažil políbit, ne si tě vzít. Klídek. Evidentně to fakt s holkama umí. V tomhle kluci teda nekecali. Jak jsem mohla bejt tak blbá.

,,Pane Taylore, dnes nadešel den, kdy bychom vás měly změřit a následně objednat podpůrný korzet, ve kterém se budete v příštích dnech, ne-li měsících pohybovat. Tady sestra Rachel nám bude jistě nápomocna."

,, Zajisté, slečno" rychle kývnu a očima bloudím po pokoji, jen abych se nemusela podívat na toho blonďatýho svůdníka. Začínám bejt na sebe fakt naštvaná. Co to se mnou je? Však už taky nějaký zkušenosti mám. S pár klukama už jsem chodila a po rozchodu s Christopherem jsem se zařekla, že si dlouho s nikým nezačnu. Rozhodně jsem si nemyslela,že takový princátko mě hnedka takhle dostane.

,, Tak to já tedy nesouhlasím" ozve se z postele rozmrzele. ,,No slečno učitelko, přece mě tu nebude přeměřovat sestra Rachel? To tedy ne." Pokračuje vztekle.

Co prosím? Dělá si ze mě prdel? Takže nejdřív samej úsměv, všechno zalitý sluncem, ochota sama, div mě nepřetáhnul rovnou na tý zkurvený židli a teď si nepřeje? No ty vole,já ho něčím fláknu. Jasně, vezmu ho tou židlí.

,,Tak pokud si to tady pan Taylor nepřeje, já odcházím" nasupeně odsekávám jedno slovo za druhým.

,,Ale sestro Hixs, profesionalita je naše hlavní priorita. Takže emoce stranou pane Taylore, i toto patří k běžné praxi, kterou zde musí sestry absolvovat. Nehledě na to, že jste ve svém informovaném souhlasu rozhodně neuvedl nesouhlas s tím, že si nepřejete, že by se o vás neměla starat sestra v zácviku či student medicíny."

A máš to blbečku, ušklíbnu se v duchu.

,, Dobře, uznávám, děkuji za upozornění," hlesne Roger už zkrotle, ale jeho oči jsou tak temné, že mám pocit, že za chvíli z nich budou šlehat blesky. Kdyby pohled zabíjel, válíme se tu všechny už mrtvé.

,, Pane Taylore, teď vás tedy budu muset poodkrýt, abych vám přeměřila hrudník" pokračuje s ledovým klidem Stella. ,,Rachel, pojďte blíž, ať vidíte jak a kde je potřeba měřit".

Váhavě vykročím k posteli. Vidím Roge, je napjatý a zlehka se mračí. Tak mě to taky není úplně příjemný, už po tom všem. Ale začal si on a teď se tady bude zase vztekat?
Stella vezme krejčovský metr a snaží se ho podsunout pod záda Roge. Ten leží jako placka a nechce se nadzvednout ani milimetr.

,,Pane Taylore,takhle to tedy nepůjde. Budete muset trochu spolupracovat" přísně na něj pohlédne Stella. ,,A vy Rachel" mrkne na mě ,,vy mi taky zrovna moc nepomáháte. Vsuňte ruku pod pacientova záda a pokuste se spojit konce metru, abychom měli přesnou hodnotu obvodu hrudníku. Je to velmi důležité." Dokončí instrukce Stella.

Počkat? Opravdu řekla vsuňte?No ty vole, to snad ne? Kdo komu tady bude kam vsouvat? Já teda rozhodně ne.
A navzdory všem mým předsevzetím, poslušně opatrně vsunu dlaň pod Rogerova záda. Projede mnou mravenčení, jeho záda jsou hladká, teplá... zachvěju se...i z něj cítím lehké vibrace...zadržuju dech...cítím jak rudnu a začínám zrychleně dýchat. I jemu uteče malý vzdech...do prdele...tohle nedám... napětí mezi námi by se dalo krájet...

Najednou se rozráží dveře a v nich udýchaná, s vytřeštěnýma očima Steph. ,, Omlouvám se, omlouvám se, že ruším, ale paní Mc Cormick má asi epileptický záchvat, prosím pojďte mi někdo pomoci"... dodává překotně, je vyděšená.

,, Rachel, vy tady zůstaňte, snažte se tedy doměřit pana Taylora, pak to zkontrolujeme spolu" dodává Stella, kývne i na Fúrii a než si stačím uvědomit, co řekla, klapnou za nima dveře a  já zůstávám s rukou uvězněnou pod zády toho blond blbečka, sama. Super.

,,Takže jsme tu zůstali konečně sami, Rach..."vydechne úlevou a spokojeně mlaskne. ,,Takže můžeme pokračovat kotě, v tom, v čem..."

,,Tak na to rozhodně zapomeňte pane Taylore" vyrvu naštvaně ruku zpod zad. ,, Měřit budu,až tady někdo bude"...než stačím uskočit od postele, hrábne po mě rukou, chytí mě zpátky.

,, Ale, ale Rach, snad už jsme byli dál než u pana Taylora a slečny sestry Rachel, nemám pravdu?" Zavrní spokojeně a s poťouchlým úsměvem mě za ruku přitahuje zpět.

A já? Já navzdory všemu ho nechám. Ten blonďatej bídák fakt ví co dělá. Zase stojím u jeho postele, tak jako před malou chvilkou. Zlehka se zachvěju, po kolikátý dneska už? Roger mě pomalu pouští ruku,aby mě mohl chytnout za bok, sjede mi až k zadku, poplácá ho a spokojeně zašeptá: ,,Kde že jsme to skončili, kotě?"
Třeštím oči, snažím se od něj odtáhnout, ale vlastní tělo mě zrazuje. Toužím víc a víc po jeho dotycích. Stahuje mě dolů k sobě a zase mu ležím na hrudi. ,,Tak jak to bude kotě, budeš mě měřit, nebo si tě mám změřit já?" Zavrní, zajede mi rukou do vlasů a přitáhne si mě do polibku. Automaticky otevřu pusu, jeho jazyk vklouzne dovnitř a začne prozkoumávat každičký centimetr, naše jazyky se proplétají a mě unikne tichý sten. ,,Ano má drahá, jde ti to moc dobře" pochválí mě. Jednou rukou se mu opřu o hrudník, druhá zabloudí k hlavě, vjedu mu pomalu do vlasů. Jsou hebké a příjemné na dotek. ,, Rogi já..." Zamumlám do polibku.
,,Ano puso?" ,,Musím tě změřit, nebo dostanu vynadáno". ,,Ok, jde se na to, co chceš změřit jako první?" Ruku mi uchopí a klouže s ní přes hrudník až k rozkroku. Je dokonale tvrdej. Ucuknu a vytřeštěně se na něj podívám. ,,Ale kočičko, přece by ses mě nebála" zašeptá. ,,Rogi, prosím, netrap mě... já... já... tě... potřebuju opravdu změřit". ,,Tak jo" vzdychne...,, musíš pořád myslet na práci?" Zamračí se.
,, Ano, to musím, ty pak problém mít nebudeš, to já" nenechá mě dokončit větu. ,,Ale zlato, nemyslíš si,že tam dole problém už nemám? A to jen díky tobě, na to kotě nezapomeň" dodá svůdně.

Vzdychnu. On mi to asi fakt neulehčí. Vezmu metr, rychle přeměřím  hrudník, napíšu to do protokolu, další údaj je šířka kolem pasu. Když se maličko nadzvedne, aby mi teda pomohl, škrtnu loktem o citlivé místečko. ,,Ale dávej přece pozor, ještě ho budu potřebovat" broukne nadrženě. ,,Rogere Meddowsi Taylore, mohl bys už být chvíli zticha a trochu mi pomoct?" Vřísknu po něm už i já.
My jsme teda dvojka. Ze souznění hned oheň na střeše. Nebo bouře... prostě střídání emocí nám teda rozhodně jde. ,, Poslední míra je délka hrudníku...dej pryč ruku z mýho zadku, nebo ti ji už ale vážně urazím" plesknu ho. ,,Fajn" štěkne ,, seš nějaká prudká, kotě, ale to já taky" rozpustile po mě mrkne. ,,Jo všimla jsem si" seknu. ,,Ale no tak zlato, však to máš ráda". ,,Rogere dost už..."

,,Takže sestři, máte už doměřeno" ozve se ode dveří. Oba sebou polekaně trhneme, já leknutím málem upadnu. Rog se začne zvonivě smát, zní jak tisíce zvonečků.

,, Roselíno, chceš aby mě z tebe kleplo?" Ptám se kamarádky, která se směje ještě víc než blonďák.
,, Nemáš čistý svědomí" zazpívá ta potvora, co si říká moje Nejka. Zvedne u toho významně obočí a mrkne směrem k posteli. ,,Rach, nepředstavíš mě svému" - svému zdůrazní zvednutím hlasu o oktávu výš - ,,pacientovi?"

,,Ale jistě, Rose moje kamarádka" ukážu na ní prstem, ,,Roger Taylor, budoucí lékař" zašklebím se škodolibě.
Rose se hrne k posteli, natahuje ruku a třese s nebohým Rogerem, div mu ruku nevykloubí z kloubu.

,,Moc mě těší pane doktore, jakou specializaci studujete?" Vyptává se Rose s úsměvem. Jako by nevěděla. Jo provokovat umíme obě.

,, Bubeník ve slavné kapele" odtuší naštvaně. ,,Rachel, bude si mě tvoje kamarádka dobírat ještě dlouho?" Naoko se zlobí,ale v očích se mu odráží radost a veselí, že se může pochlubit svojí vášní.

,,Ale pane doktore, nebuďte hned tak nedůtklivý" provokuje ho Rose dál. ,, Vy lékaři přece musíte být psychicky odolní. Vzhledem k vašemu náročnému povolání" plácá Rose další naučený nesmysly, co nám Fúrie rve do hlavy při každý příležitosti.

,,A proč si myslíte, že jenom práce lékaře je náročná. Třeba i bubnování je náročný. Musíte mít sílu, talent, nadání a nezdolnou chuť do hry dát úplně vše" začíná zvedat hlas.
On je fakt ale strašná hysterka. Nebejt toho, co se stalo před malou chvílí, úplně bych si jeho orientací jistá nebyla.

,, Rachel, nad čím přemýšlíš, že se tak culíš?" Začíná provokovat Rose i mě.

,,Dost, přestaňte oba dva" okřiknu je.

,,Co já, já nic neřek" zakňučí princátko.

,, Hele Roselíno, sežeň mi prosím Stellu, chci už mít to slavný měření za sebou". Vystrkávám kámošku z pokoje.

,,A tebe Taylore varuju, nic nezkoušej, nebo za sebe neručím" přísně na něj kouknu. ,, Navíc jsi mi ještě neřekl, jak se ti stal ten úraz, jak sis naštípnul ten obratel. Potřebuju to do svý seminárky. To moc dobře víš".

,,No tak na to zapomeň, to ti teda rozhodně neřeknu", nasupeně odpovídá a už se zase vzteky úplně klepe.

,, Fajn, tak mi to kluci řeknou v pátek v kině".

,, Cože? To si ze musíš dělat prdel, ty jdeš do kina? A s kým jako?"

,, Jdeme všechny holky s Brianem a Freddiem, máš s tím jako problém?"

,,Tak to kurva mám" řve na mě, ,,nikam nepůjdeš, jsi moje, nehodlám se s nikým o tebe dělit, rozumíš? A už vůbec ne s Fredem nebo Brianem".

,,Tak za prvé, rozhodně nejsem tvoje. Za druhé, budu si dělat a chodit kam chci a s kým chci, to si ty blbečku blonďatej nafoukanej pamatuj" ječím na něj.

A kouzlo souznění v prdeli...

⚤︎⚤︎⚤︎

Tak co? Jsou hustý co? Abych pravdu řekla, takhle kapitola mě teda děsně bavila... začíná mě to fakt bavit i navzdory tomu, že to moc lidí nečte. Ale co už? Každej nějak začínal, že jó 😆...