[čti Teodor Lujžn Wilndnes]

Nedávat Henrymu za žádných okolností mapu, Teo si v duchu udělal poznámku (leda byste se chtěli ztratit dobrovolně).
On je takové nemehlo, milosrdná Morgano!

Že se vrátíme bez bludného kořene jsem věděl od začátku, ale možná, že jsme nebyli zas tak daleko. Možná jsme byli docela blízko (asi by nebylo daleko od pravdy kdybych tvrdil, že jsme na něj doslova narazili )

Jen v učebnicích se mu říká bludný kořen, ale může to být třeba i celý strom - ne jen kořen - takže když se díváte pod nohy, abyste nezakopli, můžete klidně dostat takovou bludnou větví do ksichtu a ztratíte se tak jako tak.
Tohle alespoň tvrdí taťka, vlastní zkušenosti nemám, ale on zřejmě jo.

Kdyby na světe existovala profese hrdinství můj táta by patřil mezi lidi kteří se do ní řadí. V naší rodině se už po generace dědí titul hrdiny a přesně tohle se očekává i ode mě.

A přestože se rodiče snaží, abych mermomocí zdědil tenhle titul i já (získal ale to je vlastně jedno), moc jim to popravdě nejde.

Odjakživa jsem astmatik, ale nezdá se, že by to někoho zajímalo, už od malička.

Když mi bylo osm a rodiče za mnou posílali jednoho soukromého učitele za druhým, přestalo mě to jednoho dne bavit. Zeptal jsem se tenkrát mamky proč mě tolik cvičí, proč si nemůžu hrát venku s ostatními?

"Hrdina si nikdy nehraje s ostatními dětmi, Luciene. Hrdina toho musí hodně umět, být něčemu užitečný a lidi ho budou milovat" řekla matka tenkrát.

A o dva roky později to řekla znovu. To už jsem byl dost velký na to, abych se dopátral toho, že mi v jejím tvrzení něco nesedí.
Nevěděl jsem co, ale už to vím.

Nikdy jsem nebyl, nejsem a nikdy nebudu ničemu pořádě užitečný.
Nikdy jsem si s dětmi nehrál a hrdinu musí mít lid rád. Trochu paradox proti tomu co tvrdila matka - lidi ho budou milovat - ale jak když se s nimi nemůže stýkat?
Možná toho umím víc než ostatní, ale tyhle tři fakty si v mém případě protiřečí.

Ale to jsem zase odbočil. Vraťme se zas ke kořenům.

Mistři (tak se doopravdy nazývají) posílají všechny z ročníku na výpravu. Tohle se tady děje v jednom kuse, ale tentokrát jsem vyfasoval Stixxe a aby toho nebylo málo, bludný kořen.

Najít bludný kořen není nic snadného.
Myslím, že otec se o tom zmiňoval, ale já si o tom nic nepamatuju.
Navíc, i kdybych o tom něco věděl, Stixx a jeho orientační smysl spolu s jeho nešikovností by to celé zase pokazila.

Ztratili jsme se, dostali se někam doprostřed lesa přes všemožné keře (ještě teď mám ve vlasech jehličí a trny z keře ostružin, který tam na podzim plný zralých plodů neměl co dělat).

Až se o tom mistři dozví, pěkně nás proženou, hlavně Quentin...

VOTE&COMMENT
Nathailie