Amanda se probudila na místě, na kterém rozhodně byla poprvé. Byly tu dřevěné stropy, jako by byla v nějaké chatě, kam by si normální rodina zajela na prázdniny. Amanda se pomalu zvedla do sedu a přitom se rozhlížela kolem sebe. Vzhledem to byl vcelku normální pokoj ve kterém nechyběl přepychový mahagonový stůl ani velké francouzské okno, které naskytovalo výhled na okolní ztemělou krajinu.

Amandina mysl se nemohla rozhodnout, zda-li je brzy ráno nebo něco pozdě v noci

Přehoupla nohy přes okraj postele a s lehkostí na ně dosedla. Nebyla vůbec unavená, spíš naopak.

Ještě než se stačila rozhodnout nad tím, jestli nemá utéct, do místnosti vešel ten vysoký muž ze včerejší noci a Amanda měla možnost si ho lépe prohlédnout.

Byl hodně vysoký a měl by lstivý obličej, nebýt pozvednuých koutků úst, nehledě na havraní nos a nepřátelsky se tvářící obočí. Měl stejně jako Amanda dlouhé černé vlasy vzadu spletené do úhledného copu, k tomu ještě černou bradku dlouhou tak akorát po klíční kosti. Moudré a ošlehané snědé tváře s ostrými rysy a výraznými lícními kostmi se netvářily nepřátelsky, ba naopak. Nezdál se zlý, ale přesto byla Amanda připravená téměř na cokoliv.

"Kdo jste?" vyhrkla Amanda aniž by chtěla.

"Ach ano, úplně jsem se zapoměl představit" řekl hlubokým a klidným hlasem muž. Nadechl se a pokračoval.

"Jsem jedním z deseti mistrů. Mistr Quentin" představil se s mírnou úklonou a zdviženým koutkem rtů. Amandu ten upřený pohled trochu vytáčel, nebyla na něj zvyklá. V bastáku na ni nikdo moc nekoukal a kluk už vůbec ne, byly tam jen samé holky - pochopitelně.

"A ehm... kde to jsem" snažila se neošívat "mistře Quentine" dodala kvapně.

"Toto je zdravotní sídlo na Folklordu. Folklord je škola. Internátní škola na kterou chodí studenti rázu tobě podobnému. Máš v sobě něco zvláštního - to dnes už skoro každý, ale hlavní je to, že si to dokážeš připustit a využít tu část, která je něčím výjmečná".

To už společně procházeli velkými, a zřejmě i těžkými, dvoukřídlými dveřmi vedoucí do místnosti plné nemocničních lůžek, na jakém ležela Amanda. Tahle místnost ale byla větší než ve které spala.

Postele u levé stěny osvětlovaly paprsky ranního slunce. Na, od Amandy nejvzdálenějším, lůžku ležel nějaký chlapec.
Spal stočený do klubíčka a ranní slunce mu pročesávalo prameny ostře červených vlasů. Pokračovali dalšími dveřmi až se dostali do kruhové místnosti.

Nyní stáli na balkonku kde po obou stranách podél oblých stěn vedly schody. Schodiště lemovaly okna až tam, kde se opět scházely. V tom místě byl vysoký stůl, za kterým stála blonďatá dívka a něco mezi věcmi na stole rovnala, skrz skla oken Amanda rozpoznala obrysy zelené krajiny.

Jak postupovali po dlouhém a širokém schodišti dolů, Amanda musela trochu popoběhnout aby mistrovi Quentinovi stačila a dohnala tak chvilku nepozornosti, když sledovala dívčin úbor.

Blankytně modré šaty s dlouhou naškrobenou sukní po kotníky, a úzké rukávy po lokty s prostou bílou zástěrou. Vypadal tuctově, ale Amandě se líbil. Vlasy měla dívka svázané do pevného drdolu na týle hlavy, neunikl z něj ani jeden jediný pramen vlasů.

Mistr Quentin prudce zahnul za roh do leva až Amanda samou nepozorností málem vrazila do zdi. Tady byl strop poměrně nízký. Ušli chodbou jen kousek než se ze sousední chodby vynořil zástup dívek v těch stejných uniformách, jako na sobě měla ta dívka ve vedlejší místnosti.

"Dobrý den mistře Quentine" zapěly sborově. Mistr Quentin jen trhl hlavou.

Jakmile dívky prošly kolem Amandy, začali si mezi sebou něco horlivě šuškat.

"To jsou studentky z Flermondu, jsou tu na výpomoc ještě měsíc" vysvětlil mistr.

Amanda kývla hlavou ale to mistr Quentin nemohl vidět protože se věnoval chodbě, ale pokračovala pokorně dál. Prošli dalším sálem a minuli hned několik odboček, které zalévalo sluneční světlo z venku.

Tohle je divné místo, pomyslela si Amanda.

Ale ať si namlouvala co chtěla, nesmírně se jí to tu líbilo.

Tak co, líbí? Snažím se, abyste se v tom nezamotali

VOTE&COMMENT
Nathailie