Na Amandiny líce dopadlo jehličí ze stromu nad ní. Její ruka i ve spánku instinktivně vystřelila vzhůru, to Amandu probralo. Bolestně otevřela oči do poledního slunce a oklepávala ze sebe nepříjemný pocit z divoké noci ze které byla rozlámaná, a celá rozbolavělá, a ze které si téměř nic nepamatovala.

Zvedla se do sedu a urovnala si černou ofinu - vlastně, v tenhle moment by bylo na místě zmínit, že se POKUSILA urovnat si černou ofinu - byla tak zacuchaná a plná všelijakých větviček. Amanda neměla čas se tím zabývat, a to ani nezmiňovala vlasy v celé své délce. Stáhla je do pevného ohonu a rozhodla se, že se do toho pustí,  jakmile se naskytne lepší příležitost.

Vyskočila na nohy a vratkým krokem se vydala směrem, který byl podle ní v tenhle moment ten správný.

Byla sice zločinec na útěku, ale pořád byla tou Amandou, která utekla z nápravného ústavu.
Byla si všema deseti jistá, že jim tam nechybí natolik, aby ji hledali déle než týden, nanejvýš dva. Stačilo si najít úkryt a tam počkat.

Snažila se nemyslet na matku, která ji zradila a na otce, který pobíhal bůh ví kde. Po tváři jí sklouzla slza. Naštvaně ji setřela, ale pocit osamocení ji neopouštěl.

Pokračovala dál, a vzpomněla si na dívku ze včerejší noci. Mohla být nanejvýš o rok nebo dva starší - alespoň tak vypadala. Amandě bylo třináct, vlastně skoro čtrnáct, ale na svůj věk byla vážně samostatná. Taky asi pekelně sebevědomá když o sobě měla takové mínění.

Brzy se ale zastavila, kručelo ji v břiše, vlastně se jí úplně svíraly útroby - takový měla hlad. Oklepala se a pokračovala dál, hlouběji do lesa, který ji na první pohled naháněl hrůzu.

Dělala si přestávky a nejlepší z těch přestávek byla, když našla v kapse jablko. Vzala ho do ruky a chvilku si jej prohlížela, než usoudila, že když ho přece jenom měla v kapse, nemůže být nebezpečné - a proč taky? Sice by přísahala, že tam ještě ráno nebylo a že si s sebou žádné nevzala... jenže měla takový hlad...
Nakonec, nehledě na okolnosti jablko snědla, ohryzek hodila do keře divokých ostružin, jakmile si ho všimla, vrhla se na ně a natrhala si plné hrsti.

Cestou stále myslela na jablko v kapse svojí mikiny a na keř ostružin který se tam zničehonic objevil, přitom neustále zakopávala o kořeny, narážela na větve a škobrtala o kameny, jakoby ji rostly přímo pod nohama. Nevěnovala tomu pozornost, ač ji to nesmírně otravovalo, ale ať dělala cokoliv, vždycky stejně zakopávala.

Nejednou ji dokonce před nohama proběhla veverka až o ni málem zakopla a o chvíli později zase viděla podivné zvíře, které ještě v žádné encyklopedii ani ničem jiném neviděla. Připsala to své poblouzněné a znavené mysli.

Když už byla skoro tma, Amandě se znovu zastesklo po jídle a teple. Padla tma a s ní přišel i chlad a mlha. Každý zvuk teď slyšela pronikavěji a ostřeji než kdyby byl den- cítila strach. Amanda se bála. A vyděsila se ještě víc, když tmou proniklo rozhořčené syčení a další, tentokrát ležérně klidný hlas mu odpovídal. První hlas se ozval znovu, tentokrát už byl skoro hysterický.

Amanda se schovala za strom a poslouchala útržky rozhovoru.

" -íš kam jdeme!"

"Vždyť vím" konstatoval ten s ležérním hlasem.

"Říkal jsem, že když ti to dám do ruky, ztratíme se při první příležitosti!" naštvaně vyčíal první druhému.

"Neztratily jsme se jen..." nejistě říkal ten druhý.

"Jen, jen, jen...to tvoje jen mě už nebaví, vrátíme se za mistry!"

Kdo jsou mistři? Prolétlo Amandě hlavou. Byla tak zabraná do rozhovoru těch dvou, že si ani nevšimla toho, že ji pozoruje nějaký vysoký muž s úzkou tváří a černou bradkou. Bylo to to poslední, co viděla než ji pohltila tma a ona měkce dopadla na zem jakoby snad byla list padající ze stromu. Lehce a bezhlesně.

Taaaakže je tu nová kapča a dvě podstatné části. Tahle kap. byla napsaná už včera ale jelikož (teď se dostáváme k první podstatné části) odjíždíme s našima do Itálie autem tak trochu at-you-own chtěla jsem abyste měli co číst. Pokusím se v kempu zjistit heslo na WiFi (která tam mimochodem je) a pokusím se zveřejnit další část. Určitě ji napíšu ale musím chytnout to blbý připojení :D
Druhá podstatná část je, spíše prosba abyste se podívali na příběh Dračí dvojčata od skvělé kreslířky a potencionální spisovatelky jménem @baaruska!
Tak co? Baví vás můj příběh? Jste napjatí co bude dál? :D