Henry byl fajn. Jediný,  kdo se mnou od mého příchodu prohodil slovo a nebyl nevlídný jako většina holek tady. Jsou pěkně nafoukané a neustále se mezi sebou pomlouvají, bílé jak zeď pod vrstvou make-upu a pudru. Smrdí na sto honů daleko, tak jsou navoněné a divím se že jim vlasy ještě nevypadaly. Jsou tu sice i takový kluci, ale ty většinou nepotkávám.

Henrymu ale taky nevěřím, nikomu tady, ani učitelce na letologii a ani ruce, co mi právě teď nandavá oběd. Tedy přesněji řečeno, tu hmotu, které tady říkají oběd. Voní mi jako palačinky? Nebo lívance? Možná to je ale jen z hladu.

Chci se posadit zase do kouta, kde jsem seděla ráno, ale tam to nepůjde, je tu narváno k prasknutí. Bezradně tam stojím uprostřed jídelny, jako trubka a hledám zapadlé místo. Jakémkoliv místo, jen ať tu už nemusím stát jako trubka a cítit na sobě pohledy všech.

Jako by se na mně lepily a nešly setřást. V pasťáku jsem si pohledy užívala. Byla jsem drsná holka, tak mi říkaly ostatní holky. Prostě borkyně Amanda.

Nakonec se uvolnil stůl skoro uprostřed, všem tak moc na očích, ale alespoň tam byla nějaká kytka.

Čím víc jsem se blížila ke stolu a zároveň ke kytce, bála jsem se jí víc a více. Nikdy bych neřekla, že se budu bát kytek. Sklopila jsem před ní oči, a potichu pokračovala ke stolu. Cestou jsem omylem nakopla židli a málem do někoho vrazila, ale snažila jsem se soustředit na svůj jediný cíl - stůl. Byla na něm nějaká lepivá skvrna a tak jsem si musela sednout ke kytce.

Sedět co nejdál od kytky a od toho fleku, moc se to teda nedaří.

THEO

Bludný kořen jsme s Henrym našli. Přímo před východem ze školy. Typické...

V jídelně je plno, naproti mně se objeví bezradný Henry. Oba sledujeme tu holku. Je tu nový, ale nesledujeme ji, protože by byla bůhvíjak hezká (alespoň já ne) ale protože sedí sama a s takovou to nedopadne dobře.

Xenie na ni kouká jako na maso, jako by ji snad zabila matku. A jestli se na ni takhle kouká Xenie,  koukají se všichni. Včetně některých kluků a jestliže na vás někdo kouká jako na kus masa, hrozí pak, že se kusem masa stanete, jestli si rozumíme.

Zvednu pohled, když mě napadne si k ní sednout. Myslím, že ano, to je spravné. Ale ještě zachytím pohled Henryho.

Kývne směrem k té holce a je jasno. Ani jeden bychom to nezvládli sami, je na čase spojit síly. Postaráme se o ni.

Vydám se tam, zatímco dívka se ostražitě a vystrašeně ohlíží po kytce (nic ji neudělá, atakly lidi nežerou).

Opatrně přisednu na židli naproti,  tak aby mě viděla a lepkavá skvrna zmizí. Nechám ji zmizet.

Natáhnu ruku.

"Ahoj, jsem Theo" snažím se usmát se.

Opatrně kouká na mou ruku, jako bych měl kousnout každého na potkání.

Přijde Henry, drcne do mně zezadu a začne rozhazovat úsměvy na všechny strany.

"Zdar Theo"

"Hmmh... ahoj"

Ta holka konečně přijme moji ruku a nerozhodně jí zatřepe. Ruku stisknu pevněji a snažím se tak dát najevo, že my ji nezradíme. Že jsme přátelé.

"Těší mě, jsem Amanda" zastydí se a rukou ucukne a ohlédne se za kytkou. Zasmějeme se s Henrym společně,  jako bychom byli staří dobří přátelé, kteří si rozumí ve všem. Budu si muset zvykat, a on i Amanda taky. Vidím to, oba na to myslí.

Snad se neztrácíte a začíná vám to dávat smysl. Všem kteří jdou dnes do školy, bych to chtěla věnovat a popřát alespoň trochu hezký den. Snad kapitola alespoň trochu rozveselila a ti z vás, kteří nastupují na střední přeji především hodně štěstí. (A já chudinka musím vstávat v 6:00)
Faajn mějte se báječně a konec keců Naty ;)

VOTE&COMMENT
Nathailie