Pohled Vincenta

Nahrávka se spustila. Chtěl jsem si sednout na židli, ale tam už seděl Jeremi, takže jsem se jenom opřel o stěnu a doufal, že to se mnou nešvihne. Zoufale jsem se podíval na Mika. Ten se ale koukal na přehrávač, i když tam byl jenom zvuk.
Nejdřív se nic nedělo, ale pak se ozvaly kroky, jako když jde animatronik a další, které zněly jako dětské. Potom byl slyšet zvuk otevírajících se dveří a robotický hlas, ve kterém jsem vzdáleně poznal svůj vlastní.

„Pojďte, tady to je."
„Ale tady žádné překvapení není."
„Je to uvnitř."
„Tak jo."
„Mě se to nelíbí. Proč jsme šli sem?"

V tom se mi vybavila vzpomínka. Byla to přesně ta samá scéna, jenom byla i s obrazem... z mého pohledu. Společně s tím se mi vybavily i mé vlastní myšlenky.

Tobě se to možná nelíbí, ale já se bavím už teď!

„Protože to není jen tak ledajaké překvapení! Je speciálně pro vás."

Viděl jsem obraz sám sebe v kostýmu Springbonnieho, jak odvádíme pět dětí do part and service a zamykám za námi. Nevědomky jsem se začal usmívat, jak ve vzpomínce, tak v realitě. Malinko jsem zatřásl hlavou, abych to zahnal a vrátil se zpátky do přítomnosti.

Zvuky na nahrávce se hodně ztišily, ale pořád byly slyšet útržky rozhovoru.

„Co to...vy nejste anim... to je nůž?... nechte toho... proč... nechte mě... au, to bolí *smích*... já chci domů... mamí... *zvuk probodávání kůže*... *brek* ...*smích*... *ticho*...

Gita zastavila nahrávku.

„Podívejte se do oken."

řekla, a všichni jsme se tam podívali. U levého okna stál Foxy a Bonnie, u pravého Chica s Freddym. Fritz okamžitě zavřel dveře.
G: „Mám takový pocit, že tady stojí od té doby, co jsme tu nahrávku spustili."
J: Tak proč sem nešli a nezabili nás?"
G: „Třeba chtěli, abychom si tu nahrávku poslechli."
přitom, tak aby jí nikdo neviděl, se podívala směrem k Chice a mrkla na ní.
Podíval jsem se na Freddyho. On, i všichni ostatní se koukali na mě. Najednou, jako kdyby kolem mě byl slabý průvan a já jsem měl pocit že něco slyším, závan větru, nebo tak něco. Chytil jsem se rukou čela, protože mě začala bolet hlava.

G: „Vincente, jsi v pořádku?"

Ještě ona. Nejdřív sem přinese tu nahrávku, a pak se mě ještě ptá, jestli jsem v pořádku! Ale ona to neví. Ale zjistí to! A co když jí to nedojde.? Tak to dojde někomu jinému.

G: „Emm, Vincente slyšíš mě?"
„Jo, jsem v pohodě."

Mi: „Lidi, kolik ještě máme baterie?"
J: „Máme 70% a 2 AM."
G: „Tak to je v poho, půjdu pustit tu nahrávku dál.
F: „Já jako nevím, jestli jste si toho všimli, ale nebyla na té nahrávce ná-ho-dou hromadná vražda!?!"
G: „Počkej, nemyslíš si že to bylo..."
a otočila se na Mika.
Stejně se zachovali i všichni ostatní. Ten jenom přejížděl očima z jednoho na druhého a nevěděl, co říct.
G: „Říkal jsi, ať tam nechodím, je-li mi život milý. Víš o tom snad něco?"
Mi: „No, víte slyšel jsem nějaké divné zvuky z part and service. Nejdřív jsem se tam chtěl dojít podívat, ale pak se ozval sotva slyšitelný výkřik malého dítěte, který vycházel z té místnosti. Nesnáším pohled na krev, a věděl jsem, že než bych zavolal policii, tak by stejně stihl zdrhnout, a já bych pak byl podezřelý číslo jedna. A dál už to znáte."

Takže on o tom věděl.

Me: „Ale proč si to někomu neřekl?"
Mi: „Prostě jsem zpanikařil, stačí?!"
Me: „Jo, jasně, jenom mě kvůli tomu neukamenuj."

Sc: „Nevíš, kdo to mohl být?"
Mi: Já...
Podíval jsem se na něj pohledem 'řekneš to a...!'
Mi: „... myslím, že jsem ho neznal. Ani jsem ho neviděl, jenom se tam někdo smál..."
Cuklo mi v oku.

Cože!?! Jak jako smál?! Ať jenom blafuje, prosím! Ale to mu moc nejde. Jak jsem se tomu mohl smát?!?

J: No, ať je to jak chce, pusťte to už dál."

Na to Gita pustila tu nahrávku dál.

Potom tam byl Mikův rozhovor s Gitou, Mikův rozhovor se mnou, můj rozhovor s Melissou a Jeremim.
Při líčení o Freddym a Goldym se všichni rozesmáli, protože Gita to přetočila kousek zpátky a Mellisa mě začala napodobovat.

„No jo, strašně vtipný." -.-'
Sc: „Náhodou,"
F: „Já si myslím, že už tam nic zajímavého nebude..."

V tom ale z nahrávky vyšel zvuk otevírajících se dveří.

Sakra, tohle ne!!!

Nejdřív bylo slyšet hluboké vydechnutí. Potom se ale ozval skoro psychopatický smích. Někdo se shýbal a pak s něčím na rameni odchází.

Ať to není slyšet!!!

Bohužel, slyšet to bylo.
„Neboj, nejsem tak 'zlý', abych tě dal do kluka. Chica už na tebe čeká."
*psychopatický smích*
„ Slyšel jsem tě zpívat, docela ti to jde. Jste na tom úplně stejně, určitě si budete skvěle rozumět."
Pak 'někdo' strčil tělo mrtvé holčičky do Chici a odešel. To poznali podle toho, že se kroky znova přibližovaly.

'Někdo' sebral další tělo. Podle zvuků šla postava znovu k pódiu.
„ Neboj, vím, že se ti Freddy nelíbí, dokonce by jste se k sobě nehodili, ale jak vidím, máš rád kytaru. Myslím, že Bonnie je pro tebe ten pravý."
Znovu zvuk, který by se dal přirovnat k cpaní dítěte do kostýmu fialového králíka.

Znovu kroky k part and service. *kroky k pódiu*
„Vidím, že jsi rozený vůdce. Skoro jsi mi to prokoukl. Ale jenom MÁLEM. hmm... no, na tebe si dám pozor. Ale doufám, že umíš zpívat!!! *zvuky rvaní těla do kostýmu*

*Znova kroky*

„Kolik jich tam ještě je?!!
„Melliso neruš!"

„Pojď. Vždycky jsi chtěl být pirát. Teď máš jedinečnou příležitost! Ale neboj, nikdo tě obtěžovat nebude, slibuju."

*STOP*
Všichni: ...
Me: „Já odcházím. Tady se všichni zbláznili."
S tím otevřela levé dveře a prošla kolem Bonnieho a Foxyho, jako kdyby se nechumelilo. Mike po ní samozřejmě okamžitě zase zavřel.

Sc: „Já asi taky půjdu..."

S tím otevřel druhé dveře a prošel kolem Chici a Freddyho. Mike za ním zase zavřel.

Mi: „Bude odcházet ještě někdo, nebo si už můžu sednout."
Je: „Tak-k, ještě asi já..."
F: „Jdu s tebou!"

S tím vyrazili každý jedny dveře a zdrhnou.

M: „No, vypadá to, že jsme tady zbyli jenom tři."
G: „Kolik je hodin?"
M: „Je cca 3:14 AM."

(Ten pocit, když to píšu v 3:08 XD)

Mike si samozřejmě kecnul na židli. Já se teda znova jenom opřel o zeď.

M: „Nepřipomínal vám ten hlas někoho?"
G: „No, možná mám podezření..."

Já jenom zavrtěl hlavou. Za prvé proto, že by mě zradil hlas a zadruhé pro to, protože kdyby že mě stejně něco vyšlo, tak si to okamžitě porovnají s tou nahrávkou.

V tom se okolo mě začali objevovat duchové těch mrtvých dětí. Zůstal jsem stát jako socha. We remember you. Tahle slova mi proletěla hlavou. Gita s Mikem se začali o něčem hodně zaujatě mluvit, a nevšímali si mě. We now what did you do! Nevědomky jsem začal postupovat směrem do rohu. Někdo mi ledovou rukou šáhl na rameno. Začal jsem se třást.

Copak oni si myslí, že jsem to udělal schválně? A co když mají pravdu?

Do toho se na mě Gita podívá a zeptá se mě:
„Vincente? Mohl bys..."

Dál už jsem nic neslyšel, protože jsem omdlel.

Hahá, takže jsem to trochu rozjela
1188 slov!

Pardon, že chvíli nic nevyšlo, tady je náhražka.
Zatím Hi!