Pohled Vincenta
Bylo přesně 00:00 AM. Pořád ještě jsem byl roztřesený z toho, co se stalo.

Kdo to byl? Byl jsem to JÁ? A proč bych to říkal? Co to celé vůbec mělo znamenat?

Podíval jsem se na hodiny. 1:45 AM.

Co?

V tom jsem uslyšel podivné zvuky. Jako kdyby nějaký robot chodil po pizzerii.

Ne, to je blbost. Mám jenom slyšiny.

Ale ono se to ozvalo znova. A blíž ke mě.

Co to je? Co se to děje?

Chtěl jsem se podívat na tablet, ale ten zůstal černý.

Cože?!? Jak to, vždyť má být vždycky... Jeremi!!! Vždyť se celou včerejší noční směnu koukal na Star Dance! Já ho zabiju!!! Počkat, co to říkám?!? Co to se mnou sakra je! Počkat, co je to za zvuky?

Na chodbě v právo ode mě se ozývaly zvuky chodícího robota. Poznal jsem to. Ten zvuk mi byl opravdu hodně známý. Došel jsem ke dveřím a rozsvítil. Z toho, co jsem uviděl, jsem málem dostal mrtvici. Stála tam Chica a koukala se přímo na mě! Vyjekl jsem jako malé dítě, ehm, vběhl jsem do kanceláře a zavřel dveře. Podíval jsem se na hodiny a sevřel se mi žaludek. Bylo teprve 4:00 AM!

To mám jako vydržet s tímhle za dveřmi ještě dvě hodiny?!? Co když obživnou i další? Počkat, Chica byla první, do koho jsem...

Ani jsem na to nechtěl myslet.

Kdo byl další? Jo, Bonnie. Doufám, že zůst...

Vyrušilo mě rytmické dopadání Bonnieho nohou, které se ke mně přibližovaly z druhé strany. Ani jsem nesvítil a jenom jsem zavřel dveře.
Podíval jsem se na baterku.

30% !? Jak mám s tímhle vydržet?!?

Podíval jsem se, jestli je Chica pořád u dveří, (dá rozum že oknem) ale neviděl jsem jí tam. Otevřel jsem dveře a okamžitě rozsvítil světlo. Nikdo tam nebyl. Oddechl jsem si. Obrazovka hlásila 15% a 5 AM.

Jestli chci vydržet, budu muset otevřít i ty druhé dveře.

Posvítil jsem si do chodby, ale Bonnie tam byl pořád. Jeho jindy purpurové oči byly nyní celé černé, kromě dvou malých bílých teček místo zorniček, a dívaly se přímo na mě. Sledovaly mě. Zachvěl jsem se. Nebyla mi zima, ale stejně jsem se třásl. Podíval jsem se na obrazovku. 10% a 5:30 AM.

Když to takhle půjde dál, tak to zvládnu.

Bohužel v tu chvíli jsem z pravé chodby uslyšel Chicu. Zavřel jsem dveře.

Zajímalo by mě, kdo ty dveře vymyslel. Kdyby se vybila baterka, tak tady toho hlídače vlastně pohřbí zaživa. (#gravitace)

Obrazovka ukazovala 5% a 5:45 AM.

No tak, už jenom chvíli!

3% 5:50 AM.

Prosíím!!!

1% 5:55 AM.

Do p*dele, nevystačí mi baterka!

0%

Najednou zhasla všechna světla a zvedly se dveře? To už jsem nevydržel a vyrazil jsem pravými dveřmi ven. Proběhl jsem kolem Chici, a utíkal k hlavním dveřím. Ty byly k mé smůle zamčené. Otočil jsem se, proběhl mezi stoly a běžel k zadnímu východu. Tam ale ležel Golden Freddy. Běžel jsem na záchody s tím, že se tam zamknu.

Tam bych je snad mohl na chvíli zdržet.

Po cestě jsem viděl Freddyho, jak stojí u levých dveří. V duchu jsem si poblahopřál, že jsem to vzal těma druhýma a pokračoval. Najednou jsem se o něco zachytil košilí. Byl to Foxyho hák, který vykukoval z opony.
Snažil jsem se vyprostit, ale nešlo to. Pak odbilo 6 AM, já vydechnul a pomalu se začal uklidňovat. Vyprostil jsem košilí z háku a došel vrátit všechny animatroniky na jejich místa. Pak jsem došel k hlavním dveřím a zjistil, že jsem je otvíral na špatnou stranu.

Já jsem ale blbec.

S tím jsem odešel domů.

Odpoledne mi na mobilu zazvonilo Scottovo číslo. Zvednul jsem to a ozval se mi Mike.
„Vincente, za hodinu máme sraz v pizzerii, přijdeš taky?"
„Miku, co to má znamenat, jak to že slyším tebe a ne Scotta?"
„No, řekněme, že jsem si doma zabouchnul klíče, tak jsem se Scotta zeptal, jestli můžu k němu."
„ To ale nevysvětluje, proč mi voláš z něj?"
„Náhodou, to vysvětluje všechno. Jenom jsem se ho zeptal, jestli by si nezahrál pravdu nebo úkol."
Do toho se vložil Scottův naštvaný hlas:
„Náhodou, kdybych věděl, jak to dopadne, nikdy bych na to nepřistoupil. A navíc mi Mike dával pořád ten samý úkol."
„Tak přijdeš, nebo ne?"
Vložil se do toho Mike.
„Jo, jasně že přijdu, jenom už prosimtě vrať Scottovi hlavu!"
„No jo, no jo, s tebou taky není žádná sranda."

S tím zavěsil sluchátko zpátky na Scottovu hlavu. (snad)
Zamyslel jsem se nad tím, co se stalo dneska v noci.

Jak se to mohlo stát? A co se to vlastně stalo? Mají s tím něco společného ty děti? Určitě. Můžu za to já? Pamatují si na to? Co to se mnou bylo? Proč jsem se tak divně usmíval? Jsem šílený?

Všechno tohle se mi hnalo hlavou. Bylo toho na mě moc.

Proč zrovna já?

Probrala mě až SMSka od Fritze. Podíval jsem se na hodiny. Vždyť tam mám už půl hodiny být! Rychle jsem si obul boty a vyrazil. Za deset minut jsem tam byl. Nechápal jsem, jak se mi to povedlo tak rychle, ale to jsem teď neřešil. Vrazil jsem dovnitř jako velká voda a rozhlížel se, kde jsou ostatní. Konečně jsem je našel a přisedlé si k nim. Jediné volné místo bylo mezi Gitou a Mikem.

„Omlouvám se, že jsem přišel trochu pozdě..."
Mellisa chtěla zase vypustit nějakou jedovatou poznámku, ale naštěstí jí Mike zadržel.
„Nevadí, hlavně, že jsi přišel."
Mezitím přišla Chica a zeptala se, co si dáme.
Jeremi si objednal Hawaii, Mellisa taky, Mike špenátovou, Gita sýrovou, Fritz prohlásil něco jako:
„Já si dám jenom šunkovou s gumovými medvídky, horkou čokoládou, dvakrát upečenou rybou s feferonkama a javorovým sirupem navrch."
, a Scott si objednal leštidlo na telefon.
Než jsem si stačil objednat já, Chica odešla, jako bych tu nebyl.
„A co já?"
„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí."
Neodpustila si Melissa a já měl chuť jí přerazit.
„Smím se zeptat, co tě tak zdrželo?"
Zeptala se najednou Gita.
„Asi jo."
řekl jsem a Jeremi otočil oči v sloup.
„No, tak co?"
„Jenom jsem přemýšlel o tom, co se stalo dneska na směně."
„Co, spadl ti hrnek?" neodpustil si Fritz.
„To ne, jenom... vyvedlo by vás z míry, kdybych vám řekl, že se ti roboti pohybují?"

1040 slov.
Doufám, že se to dá číst. ...'jsem' ...
Hmm, trochu jsem se rozepsala. Doufám, že mi to vydrží. Zatím Hi! 😊