Pohled Gity

Poté, co mi Vincent slíbil, že mě naučí vyrábět animatroniky jsme vzali blueprinty, zhasli světlo a Vincent zasadil dveře zpátky do pantů. Prohledali jsme celou pizzerii, jestli tam někdo není, ale Mike and nikdo jiný tam nebyl. Uklidila jsem to, co zbylo po naší noční hře a odešli jsme z pizzerie. Před mým domem jsme se rozloučili a šli jsme se vyspat. Domluva zněla tak, že až se vyspím, vezmu si na sebe nějaké starší oblečení a půjdu k Vincentovi domů. Ten tam mezitím připraví nějaké věci, které budeme potřebovat.
Lehla jsem si na postel a vydechla. Byla to dlouhá noc, a přesto se mi nechtělo jít spát. Umyla jsem se ve vaně a potom jsem si šla lehnout. Přes moje očekávání jsem usnula skoro okamžitě i přes to, že jsem měla vytažené okenní rulety a svítilo na mě matné ranní světlo.

Opět jsem stála před pizzerií. Venku byla tma a všechna světla blikala. Vzpomněla jsem si, co se stalo minule, když jsem měla sen o Freddyho pizzerii a otočila jsem se na patě. Když jsem se chtěla rozejít k sobě domů, zaslechla jsem z pizzerie zvláštní zvuk. Rozběhla jsem se k hlavním dveřím. Na zemi jsem uviděla rozbitého Freddyho. Rozhlédla jsem se okolo. Nikoho jsem ale neviděla. Pak jsem koutkem oka zahlédla nějakou postavu, která právě zabíhala za roh. Běžela jsem za ní. Postava mířila do sklepa / pracovny. Najednou se ohlédla a já jí viděla do obličeje. Místo nějaké cizí tváře jsem se koukala přímo na sebe.

Vzbudila jsem se v půl jedenácté. Slunce mě oslepovalo a já jsem musela zavřít oči a otočit se na bok. Když jsem se trochu rozkoukala, otevřela jsem svojí skříň a začala jsem se prohrabávat tričky. Měla jsem tam čtyři šedá trička, dvě s krátkým rukávem a dvě s dlouhým. Dále jsem měla jedno červené, které mi už ale bylo malé. Pokračovala jsem a vyřazovala jsem všechna možná trička, krátká nebo dlouhá, malá nebo velká. Nakonec jsem zůstala mezi dvěmi barvami. Růžové s krátkým, a žluté s dlouhým rukávem. Položila jsem je na postel.

Teď ještě tepláky.

Znova jsem se začala hrabat ve své skříni.

Vím že tu někde byly...

Nakonec jsem vytáhla šedé tepláky. Byly mi trochu kratší, ale co. Byly to moje oblíbené tepláky, které mi dali rodiče k mým čtrnáctým narozeninám. Byla škoda, že jsem se musela odstěhovat. Vrátila jsem ostatní oblečení zpátky do skříně a podívala se na vybrané kusy. Po chvíli odletělo růžové tričko do skříně k ostatním. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Žluté tričko se mi k mým šedým kalhotám hodilo. Měla jsem kratší nohavice i rukávy, ale nevadilo mi to. Rozčesala jsem si vlasy a místo svých oblíbených dvou culíků jsem si vyrobila jeden. Vzala jsem si hodinky, do batohu klíče, bloček s tužkou a mobil a vyrazila jsem. Když jsem vyšla ven a zamkla dveře, na chvíli jsem si vybavila svůj sen.

Proč jsem šla do sklepa a proč byl Freddy rozsekaný na kousky?

Zatřepala jsem hlavou abych to vyhnala z hlavy. Teď to nebylo důležité. Jak jsem šla, ucítila jsem lákavou vůni. Někdo měl otevřené okno a smažil si k obědu palačinky. Došla jsem k fialovému domu. Na fasádě bylo číslo 87. U dveří byl malý čudlík, u kterého bylo napsáno 'zvonek'. Utáhla jsem si culík a zazvonila. Chvíli se nic nedělo, a pak se otevřely dveře a vyšel Vincent. Vůně palačinek okamžitě zesílila. Vincent měl na sobě růžovou zástěru s nápisem kiss the chef, která byla od mouky. Pousmál se na mě.

„Ahoj, už ses vzbudila, nebo ještě pořád sníš?”

Taky jsem se na něj usmála. Pokynul mi, abych vešla. Sundala jsem si boty a šla za ním do kuchyně. Cítila jsem se trochu špatně, když jsem zjistila, že zrovna obědval. Chtěla jsem se mu omluvit, ale on mě pozval, abych si sedla a dala si taky.

„Chtěl jsem zkusit ten tvůj recept.”
„Osolené palačinky?” zeptala jsem se a do jedné si kousla.

Ňam

Když jsme dojedli, pomohla jsem Vincentovi umýt nádobí. Cítila jsem, že je trochu nesvý, ale postupně se uvolňoval. Potom jsme vyrazili do sklepa. Když Vincent otevřel dveře, otevřela jsem pusu úžasem. Nacházeli jsme se ve velké místnosti. Měla šedivé stěny i podlahu. Kousek pod stropem byla nízká široká okna. Na stropě byla zavěšená velká dlouhá světla, která celé místo osvětlovala. Na stěnách byly různě pověšené spousty blueprintů, nákresů a popisků. Uprostřed byl obrovský kovový stůl, na kterém byly hromady nářadí. V rozích byly krabice, že kterých vykukovaly různé kusy animatroniků. Některé vypadaly jako náhradní díly na Freddyho a spol., jiné jsem vůbec neznala. Podívala jsem se na Vincenta. Měl trochu skelný pohled.

„Ty jo, to je něco.”
„Co? No to teda jo. Promiň, jenom... už jsem tu nebyl tak dlouho...”
„Nevadí. Mohl bys mi prosím říct, co se kde dělá?”
„Jasně, pojď.”

Šli jsme proti směru hodinových ručiček. Vincent mi vždycky řekl, k čemu co bylo.

„Tady u toho stolu jsem vymýšlel, jak by měli noví roboti vypadat.”
„Tady jsem promýšlel, jak budou rozvržení.”
„Tady jsem dělal nákresy.”
„Tady jsem kontroloval, jestli endoskeleton odpovídá kostýmu.”
„Tady jsem je sestrojoval.”
„A tady čekali, než byli převezeni na místo.”

Čekala jsem, jestli řekne ještě něco. Tohle totiž vypovídalo o 'normálních' animatroniků, ale ne o Fredbearovi a Springbonniem. Pak jsem sebrala odvahu:

„A jak jsi sestrojil springsuity?”

Zase se zarazil. Něco ho trápilo. Něco na tomhle místě ho zřejmě děsilo. A mělo to co dělat se springsuity.

„No, to jsem to tu ještě neměl takhle sestavený. Byl tu spíš jenom tenhle stůl se dvěmi židlemi a spoustu dílů na podlaze.”
„Vincente?”
„No?”
„Pomohl bys mi vymyslet nového animatronika?”
„Jakého?”
„Chtěla bych zkusit vyrobit žlutou králičici. Něco jako Springbonnie, akorát že by to byla holka.”

Vincent chvíli přemýšlel.

„Pokud by byl jako Springbonnie, musel by to být springsuit. Ten je těžký. Ani nevím, jestli bych ho ještě sestrojil. Navíc by byl nebezpečný. A nikdo by nesměl vědět, že jsem ti ho pomohl vyrobit.”
„Proč by nikdo nesměl vědět, že mi pomáháš?”
„Víš,... policie mi zakázala vyrábět další.”

Moje mysl teď pracovala na nejvyšší obrátky.

To mi něco říká... Nějaká nehoda...

Ale nemohla jsem si vzpomenout.

„Aha.” řekla jsem nahlas. Pak mě něco napadlo.

„Co kdybych prostě použila a trochu poupravila Springbonnieho nákres?”
„... No, ještě pořád jsou tu ty springlocky a pořád nikdo nesmí vědět, že ti pomáhám.”
„Vsadím se, že by stačilo přimontovat silnější jističe. A... kolik lidí k tobě chodí, Vincente? Myslím, že nikomu nebude vadit, když tě budu každý den navštěvovat.”

Zdravím všechny. Moc se omlouvám, že jsem ZNOVA nedodržela termín vydání. Nemůžu slíbit, že budou kapitoly vycházet pravidelně. Chtěla bych se vás zeptat: mám vydávat kapitoly častěji? (Jednou za měsíc je opravdu moc dlouhá doba) Děkuji za vaši podporu

Zatím Hi 😊

1074 slov  27.4.2019