Spolupráce Harryho a Draca v hodinách lektvarů nakonec byla výhodná pro obě strany – Harry se opravdu hodně zlepšil a Draco nezůstal sám. Po několika společných hodinách byli schopni spolu normálně mluvit, a kdyby nebylo jejich minulosti, snad by se dalo hovořit i o přátelství. Uvažovat o Harrym jako o blízkém kamarádovi se Draco stále ještě bál – nedůvěřoval nikomu, a hlavně měl pocit, že si skutečné přátelství nezaslouží. Byl vděčný i za to, že se s ním Harry vůbec baví. To se ovšem nelíbilo Harryho spolužákům z Nebelvíru a často si neodpustili nelichotivé poznámky na Dracovu adresu. Draca to možná mrzelo míň než Harryho.

„Myslím, že jsem sám schopen se rozhodnout, s kým s budu přátelit," řekl Harry rázně a už dál nevěnoval svým spolužákům pozornost.

To některé z nich naštvalo a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Občas se stalo, že Dracovi chyběla nějaká důležitá školní pomůcka a posléze ji našel zcela zničenou na neočekávaném místě. Na jeho židli se v posledních dnech vystřídalo několik pozoruhodných živočichů, vyznačujících se zajímavými vlastnostmi – Draco mohl obdivovat živočichy ostnaté, slizké, osminohé, jedovaté i elektrické; v prvních dnech se s nimi jeho pozadí setkalo na vlastní kůži, v dalších už je pouze obdivoval zrakem. Draco tomu nejprve nepřikládal pozornost, připadalo mu to jako škádlení nehodné studentů posledního ročníku, kteří navíc zažili válku – pak mu ovšem Harry otevřel oči.

„Je to prachsprostá šikana, Draco. Nemůžeme si to nechat líbit."

Šikana. To slovo se Zmijozelovi zařezávalo do srdce. Vždyť si to vlastně zaslouží!

Harry viděl smutek v jeho očích a bylo mu vše jasné.

„Já jsem ti dávno všechno odpustil," řekl tiše. „A s nimi si to vyřídím."

Dalšího dne vešli do učebny lektvarů. Na Dracově stole bylo vyryté znamení zla. To bylo snad ještě horší než ta všemožná havěť. Draco měl co dělat, aby odtud neutekl. Chtěl to udělat, ale nemohl, protože ho Harry pevně držel za ruku.

Harry se rozhlédl po spolužácích.

„Má tady někdo problém? Protože jestli jo, tak bude mít brzo hodně velký problém se mnou."

„Ses zbláznil, Harry, kamarádíčkovat se s Malfoyem," ozvalo se z okolní lavice.

„Rone, budete to muset respektovat, Draco je můj dobrý přítel a nedovolím, aby mu kdokoliv ubližoval. Zapomněli jste, jakou odvahu musel prokázat, když se k nám za války přidal?"

Ve třídě to zašumělo.

„A ty jsi asi zapomněl, jak se k tobě choval celých sedm let," odsekl Ron. „Harry, nechci se s tebou kvůli němu hádat, na to tě mám příliš rád, ale osobně bych mu příliš nedůvěřoval."

Draco sklopil oči. Oni se tady o něm baví, jako by tu ani nebyl.

„Potřebuju na vzduch." Vytrhl se Harrymu a rychle vyběhl z nevětrané místnosti. Harry se za ním rozběhl.

„Jsi v pořádku?"

Draco přikývl. „Nemusíš mě chránit, zvládnu to. Zasloužím si, jak se ke mně chovají."

Harry ho vzal za ruku. „Nikdo si nezaslouží být šikanovaný a ty už vůbec ne."

„Děkuju, Harry. Za všechno." Draco stiskl Harryho ruku. Byl to jemný stisk, ale Harrymu dodal odvahu. Podíval se do Dracových očí. Oči nelžou. Viděl v nich vděčnost a něžnost. Opatrně se přiblížil k Dracovým ústům a vtiskl svému příteli jemný polibek. Draco si přitáhl Harryho k sobě a políbil ho tak naléhavě, jako kdyby na tom závisel celý jeho další život. Věděli, že to nebudou mít lehké, ale společně to zvládnou. Ještě chvíli se k sobě tiskli a vyměňovali si polibky, pak se vrátili do učebny lektvarů, ruku v ruce. Znamení zla z jejich lavice mezitím zmizelo.