Scorpius se ráno probudil a něco bylo špatně. Kde je, u Merlina, jeho nejlepší kamarád Albus? Obvykle ho musel budit, nebylo zvykem, aby někam odcházel sám. Když se neukázal ani na snídani, Scorpius byl už strachem bez sebe. Nechtěl ho hned nahlásit učitelům, aby neměl další průšvih, jenže tušil, že sám nic nezmůže.

Usilovně přemýšlel, kam se Albus mohl vydat. Zjistil, že si vzal neviditelný plášť – byla to tedy plánovaná akce. Vzpomněl si, že na hodině jasnovidectví probírali pověru, že tomu, kdo se o půlnoci za úplňku napije vody ze studánky v Zapovězeném lese, se splní jeho největší přání. Za úplňku! Scorpius sice věděl, že v lese momentálně žádní vlkodlaci nejsou, ale stejně byl pološílený strachy. Albus se v posledních dnech choval divně. Působil smutně a Scorpiusovi se vyhýbal. Vyčítal si, že si s ním nepromluvil. Albus měl nějaké nesplnitelné přání, kvůli kterému se velmi trápil, a on mu vůbec nepomohl. Přitom by pro něj udělal cokoliv.

Pokud je jeho předpoklad, že se Albus vydal do Zapovězeného lesa, správný, mohl by pomoci Hagrid.

Scorpius zaklepal u dveří jeho hájenky a vypověděl, co se stalo.

„U Merlinova vousu, estli je to, jak říkáš, je v ohromnym nebezpečí! Co ho to jen napadlo, sám se vydat do Zapovězenýho lesa!"

Hagrid si všiml zoufalého výrazu ve Scorpiusově tváři a hned ho začal uklidňovat.

„Neboj se, les znám jako svý boty, hned ho najdem!"

Hagrid se vydal rychle na cestu, Scorpius mu taktak stačil. I ve dne les působil strašidelně, natož v noci. Byl tmavý a hustý, museli dávat pozor na kořeny stromů a různé šlahouny. Odevšad se linuly podivné zvuky. Scorpius by sem sám nešel ani za nic. Co Albuse trápilo tak moc, že byl ochotný se sem vydat v noci?

Hagrid šel velkými kroky přímo ke studánce. A tam ho uviděli, schouleného do klubíčka, uplakaného, třesoucího se zimou. Albusovy nohy byly spoutány šlahouny popínavé rostliny s názvem vílí osidlo, příbuzné s ďáblovým osidlem. Studánka nevydá své poklady zadarmo a vetřelec musí být potrestán.

Scorpius vzal Albuse do náruče a přehodil přes něj svůj plášť.

„Albi, jsi v pořádku? Měl jsem o tebe příšerný strach. Tohle už mi nikdy nedělej. Kdyby se ti něco stalo... Já bez tebe nemůžu žít, mám tě tak strašně moc rád..." Scorpius seděl mezi šlahouny a tiskl Albuse k sobě, objímal ho, hladil a líbal do vlasů.

Albus se na něj unaveně podíval.

„Myslím, že se mi splnilo to přání," zašeptal.

„Přání? Jaké bylo tvoje největší přání?"

„Přál jsem si, abys mě měl rád," přiznal Albus. „Protože já chci být s tebou."

Scorpius se nezmohl na slovo, jen k sobě svého Albuse tiskl.

„Tak vy dva, je čas vodsud vypadnout a nechat les vodpočinout vod nezvanejch hostů," zavelel Hagrid.

Scorpius přikývl a vstal. Pomohl na nohy i Albusovi. Stal se zázrak – vílí osidlo uvolnilo své šlahouny a Albus byl najednou volný.

„Co se stalo? Vůbec mě to nechtělo pustit, a teď se to samo odplazilo," nechápal Albus.

„To je jednoduchý," zazubil se Hagrid. Když ti někdo to tvoje největší přání splní, tak osidlo ztrácí svou moc. Ale pozor, kluci, to osidlo vás spoutalo navěky, takže se nesmíte nikdy rozloučit!" dodal varovně.

Scorpius a Albus se k sobě přitiskli ještě pevněji, aby bylo vílímu osidlu jasné, že to rozhodně nemají v plánu.