Bakugou si s nikým nikdy moc nerozuměl, ať už mu v tom bránila jeho osobnost nebo touha po sebezdokonalení. Vždy u něj bylo normální, že vybuchne, z čista jasna i s viditelným odpočtem. Přátelé neměl, tedy ne skutečné. Předtím, než se do jeho žil vlil adrenalin po objevení svého quirku, si velmi rozuměl s Izuku. Sice to tak nevypadalo, ale byl to jeho nejlepší přítel. Pak se vše začalo kazit. Izuku byl bez quirku, tím zmizela jejich společná budoucnost jako hrdinské dvojice. Tehdy se rozhodl nespoléhat na sny a začal na sobě pořádně pracovat. Nikdy nebyl obklopen lidmi jako byl Deku, vždy to byl někdo jemu více podobný, jenže jejich hněv nebyl způsobován quirkem, nýbrž jejich nitrem. Nevadilo mu to, den ode dne byl silnější a jeho známky lepší a lepší. Dostal se tam kam chtěl. Nakonec se tam dostal i Izuku, sice s cizím quirkem, ale s vlastní sílou a vírou v sebe.
Tehdy začal jejich první den nové části jejich života a Katsukiho by nikdy nenapadlo, že by mu to mohlo změnit život, či překazit sen, stát se hrdinou číslem jedna.

Chtěl pokračovat tak jak začal, být bez přátel a makat na sobě den co den. Jak naivní byl, když si myslel, že to takhle vážně bude. Netušil, že se jeho jeden zapomenutý orgán přihlásí k životu a začne se hádat s jeho rozumem.

Věděl, že spousta hrdinů skonalo v boji, smrti se nebál, pro něj byla smrt vždy součást života. Bylo mu jasné, že by i on mohl jednou umřít v boji, s tím se smířil. Jak vtipně to zní, když nad tím zpětně přemýšlí. Nejradši by si nafackoval. Jako idiot si myslel, že by to mohl dotáhnout na hrdinu číslo jedna. Zřejmě je pravda, že se nemá s ničím do budoucna počítat. Nikdy si ani v nejděsivější noční můře nedokázal představit, že by ho mohla zabít láska, co láska, neopětovaná láska.

To, že k němu něco zřejmě cítí zjistil, když vykašlal svůj první okvětní květ, rudý jako jeho oko. Nikdy se necítil zoufaleji.

Začalo to nevinně, myslel, že by to mohlo přestat, jenže se to začalo zhoršovat. V moment, kdy viděl chlapce, pro kterého vykašlával den co den a noc co noc květiny, líbat toho malého nerda.

Zase Izuku. Vždycky musí být lepší než on, že?! Musí být lepší hrdina, student, oblíbenec jejich hrdiny, a teď dokonce i v lásce. Právě ho zabil jeho nejlepší přítel z dětství a half 'n half idiot!

Může to bolet víc?

To byla taky stupidní otázka. Samozřejmě, že to může bolet víc. Květiny, které vám rostou skrz plíce, i s trny, nejsou tak krásné jako ty darované z lásky, či vysazené v jarní zahradě.
Pekelně moc to bolí.

Kdy naposledy se bezbolestně vyspal? Kdy naposledy usínal aniž by ronil slzy a kašlal okvětní lístky?

Když začal vykašlávat i krev, myslel, že tentokrát to už horší nebude. Opět naivní myšlenka. Jednoho dne se k tomu všemu přidal jeho quirk. S každou vykašlanou květinou si popálil krk a ústa. Mohl by říct, že to bylo něco jako protiútok jeho těla. Bylo to ale horší. Trny květin byly to nejmenší. Hořel zevnitř. Nedokázal kontrolovat svou sílu čím víc to bylo horší.

V moment, kdy si jeho spolužáci začali všímat, že se s ním něco skutečně děje, bylo pozdě. Byl uvnitř tak popálený, že i ten nejmenší nádech pro něj byl zázrak, velmi bolestivý zázrak. Nemohl mluvit a začal vynechávat školu i tréninky.

Bylo pozdě se někomu svěřit a požádat o pomoc, cítil blížící se konec. Nic z toho však nebolelo tolik, jako vidět ho šťastného, šťastného s někým jiným. Nemá ani tušení, že kvůli němu někdo tolik trpí, ale asi je to tak lepší. Vidět ho nešťastného by ten blbej orgán bolelo.

Kdy se to stalo? Kdy se smířil s tím, že miluje? Kdy se smířil s tím, že pro lásku zemře? Bylo to tehdy, kdy ho viděl usmívat se víc než kdy předtím? Nebo, když si uvědomil, že i přes to všechno je a bude šťastný s tou malou brokolicí závislé na lámání si kostí? Nemá tušení a je mu to jedno.

Jednoho večera, kdy na nebi nebyla ani jedna jediná hvězda, se uložil ke spánku. Cítil to. Veškerá bolest odcházela. Už necítí nic. Najednou se cítí opět volně, nebolí ho žádný nádech a ani myšlenka na něj. Tohle není konec, který si vybral on, ale jeho srdce a touha.

Vše bylo pryč, bolest, láska, sny i zítřky. Nastal konec, který si plně uvědomoval. Jediný pocit, který cítil, byl strach, strach a osamocení. Kdo by tušil, že smrt je tak osamělá.

Nechtěl to nikomu ztížit. Nezanechal nic, co by prozradilo, co přesně se stalo, nebo komu jeho srdce patřilo. Nechtěl, aby jeho milovaný, žil s pocitem vinny.

Jeho třída přišla o svého spolužáka, přátelé o skvělého kamaráda a Todoroki o kluka, který ho miloval víc než se bál svého bolestného konce.

Nejvíc to však zasáhlo Izuku. Jeho přítel z dětství odešel. Ničeho si nevšiml, neviděl náznaky. Nemyslel si, že by o něj někdy mohl přijít. Bakugou v jeho srdci vytvořil díru, která už zůstane. Jeho přítel odešel na květinové posteli.

Todoroki byl smutný, ano, byl to také jeho přítel, ale víc to s ním nehlo.

Dobře pro Katsukiho, že tohle už neviděl. Pravděpodobně by mu za to došel nafackovat. Idiot jeden dvoubarevnej!