„Už tě povolali?" Řekne nějaký mě známí hlas z uličky, tak se tam jdu podívat. A kohopak to tam nevidím? No přece Steva a Buckyho.

„107 pluk, seržant James Barnes. Zítra vyplouvám do Anglie." Řekne Bucky.

„Ahoj kluci." Pozdravím je s úsměvem a oba se na mě polekaně otočí.

„Flóro! Jak dlouho, že jsme se neviděli? dva roky?" Rozjasní se Buckyho tvář a radostně se ke mě rozejde, načež ho následuje i steve.

„Přesněji tři roky, ale pořád se to dá. povolali tě?" Obejmu ho a ukážu na jeho oblečení, načež on s úsměvem přikývne.

„A tebe zřejmě taky." Ukáže na mojí uniformu a já taktéž přikývnu.

„Letkyně Florence Williams." zasalutuji.

„Závidím vám." Zamumlá steve a já se na něj soucitně podívám, asi ho zase odmítli kvůli jeho postavě.

„Dneska mám poslední večer, musíte se dát do pucu." Vezme nás kolem ramen bucky a vyjdeme z uličky.

„Proč, kam chceš jít?" Zeptá se Steve a Bucky mu podá noviny. Nakouknu Stevovi přes rameno, 'Světová výstava budoucnosti'. Jo.. to je to, jak tam bude něco představovat Howard Stark.

„Kluci, tak se uvidíme tam?" Proříznu ticho a podívám se na ně.

„Jasně, tak zatím a ne že tam nepříjdeš!" varuje mě Bucky a vyrovná vstyčí prst do vzduchu s jasným varováním.

„Přijdu, neboj. Tak zatím." rozejdu se a na rohu ulice jim ještě naposledy zamávám jim.

*Večer - Světová výstava budoucnosti*

Běžím, abych to stihla a to jsem si na sebe vzala uniformu. No tak jako, když lítáte celý den jako splašení, furt něco zařizovat, tak se nikdo nemá co divit! Támhle jsou! Rychle je doběhnu.

„To ti to trvalo." nezpouští ze mě Bucky svůj pohled, což mě moc klidnou nenechává, zatím co se snažím propadnout ztracený dech.

„ no jo, ono ale  všude lítat a pořád něco zařizovat není moc sranda." protočím očima.

*o hodinu později*

„Už to začíná!" řekne jedna z těch holek u Buckyho a táhne ho tam, načež já vztekle zavrčím, ale snažím se to skrýt. My se tam jenom se Stevem pomalu rozejdeme.

„Máš ho ráda ho viď?" řekne steve.

„I kdyby, pořád má kolem sebe nějaké holky a mě si nevšímá. Bere mě jako kamarádku a já se s tím prostě musím smířit." povzdechnu si. 

„Já si osobně myslím, že on tě má taky rád, jen to skrývá a nedává to najevo." vyvrátí mi to hned Steve.

„Prosím tě, nechci tebe nebo buckyho urazit, ale stal se z něj proutník. snad každý dva dny má jinou ženskou a kolem sebe jich má dalších stovky. Mě si nikdy nebude všímat." zavadím pohled o Buckyho, jež stojí kousek od pódia s těma holkama, tak k nim přijdeme a koukáme co to bude.

„Dámy a pánové, pan Howard Stark." řekne jedna z dívek na pódiu a předá mu mikrofon, zatím co on ji políbí a pak mikrofon převezme.

„Dámy a pánové, možná vás to překvapí, ale už za pár let nejspíš nebudete automobilem jezdit, ale létat." ty holky sundaj tomu autu kola a Stark dojde nejspíš k ovládacímu pultu. „S mou technologií gravitační inverze se budete vzášet." zapne něco na tom pultu a to auto se začne vznášet.

„To mě podrž." řekne zaraženě Bucky a to auto spadne.

„Říkal jsem za pár let, že." zasměje se a sklidí potlesk.

„Hele Steve co kdybychom dámy-" rozhlídne se a Steve nikde, odešel viděla jsem ho. „kam šel Steve Flór?" zeptá se mě.

„To nevím." odvrátím zrak a on se usměje, protože moc dobře ví že neumím lhát. parchant jeden.

„A teď vážně kde je?" zeptá se mě znovu.

„Tobě to asi nejdojde nikdy co? Já ti to nepovím, i kdyby jsi mě mučil." protočím oči a tak si jde Steva najít sám.

„Bucky počkej!" mávnu na něj že má počkat, on se zastaví a já ho doběhnu. „Řeknu ti kde je, ale jestli řekneš, že jsem ti to řekla já, seš mrtvý jasný!" ukážu na něj prstem a on s úsměvem přikývne. „Šel do takovýho něco jako muzea se jménem odvody do armády." 

„Díky!" políbí mě na rty, já skoprním a odtáhnu se.

„Tohle na mě neskoušej! Nejsem nějaká děvka, kterou si vezmeš do postele a pak ji hned vyměníš!" zavrčím na něj a on se uchechtne. „Hele já už půjdu, zítra odjíždím časně brzo ráno a nemohu si dovolit zaspat." dám mu pusu na tvář a cestou od něj mu zamávám na pozdrav.

*O den později - výcvikový tábor*

„Williamsová! Myslíte že ten křáp ještě poletí!" zařve na mě od nováčků plukovník a všichni nováčci -mezi kterýma byl i Steve- se na mě hned podívali. Měla jsem na sobě zelenou leteckou kombinézu a můj Curtiss P-40 Warhawk -přezdívaný žralok kvůli jeho čumáku- byl vedle mě.

„Plukovníku to není žádný křáp! Je to krásné letadlo a jdu si ho vyskoušet!" křiknu nazpět, obejdu žraloka a začnu ho tlačit na připravenou dráhu. Když už je žralok na dráze, tak otevřu poklop, který hned jak nasednu za sebou zavřu, nastartuju žraloka a ten se rozjede po dráze, až se potom odrazí. Chvilku jen tak létám, ale pak začnu se žralokem předvádět triky. Vývrtka. Otočka vzhůru nohama. Padání a pak vzlet. Další vývrtka. Dvojtá vodorovná otočka. Trojtá svislá otočka dolů a pak vzlet. Dvojtá vývrtka nahoru, pak padání a vzlet s dvojtou otočkou. Pak už jen obletím po celém táboře dvě kolečka a zase přistanu na dráze, kde když vylezu z letadla, tak mi zatleskají. 

„Vidíte pánové! Tomudle se říká letkyně! A teď zpátky cvičit!" rozkřikne se na ně a já se jen s úsměvem koukám.

*O tři dny později*

„Neuvažujete snad vážně o Rogersovy." řekne plukovník.

„To není úvaha, je to naprosto jasná volba." řekne s přízvukem doktor Erskine.

„Když jste mi sem toho pápěru přivedl, přimouřil jsem oči, řekl jsem si že se vám bude hodit jako pinčlík[ratlík, spojení s někým kdo je menšího vzrůstu] a vy ho vyberete." snaží se mu to rozmluvit plukovník.

„Vztyk" dá rozkaz agentka carterová. „Teď výskoky." 

„Píchnete mu jehlu do ruky a jemu projede skrz." mluví plukovník. „Vidíte. Je mi z něj do breku." 

„Hledám víc, než pouhou fyzickou zdatnost." otočí se na plukovníka Erskine.

„Víte jak dlouho mi to trvalo ten projekt rozjet? Jak jsem se musel plazit před komisí nějakýho senátora?" umlouvá plukovník Erskina.

„Já vím, vážím si toho co jste udělal." pohlédne na něj přes své brýle.

„Tak vyberte Hodge(hodže nevím jak se to píše pokud je to špatně tak se moc omlouvám). Obstál ve všech testech. Je silný, rychlí, plní rozkazi. Je to voják." říká plukovník. "A milým chovám válku nevyhrajem doktore." podívá se na mě a já vytáhnu z nákladového auta cvičný granát, odhodím pojistku a hodím ji ke cvičícím nováčkům, zatím co plukovník zakřičím granát. Všichni se rozutečou, kromě Carterové, která má ke granátu nakročeno a Stevovi, který na něj okamžitě skočí. po pár sekundách zvedne hlavu. 

„To byl test?" řekne nechápavý Steve a já s doktorem se s úsměvem, který jasně říká že máme pravdu podíváme na plukovníka.

„I tak je to vyžle." mávne rukou plukovník a odejde.

*Večer tentýž den*

Stojím před dveřmi kasárny kde bydlí Steve a zaťukám. po chvilku se ozve dále tak vstoupím.

„Ahoj Steve a- doktore?" dojde mi že tu je i doktor. „Aha tak já radši půjdu." usměju se na ně a už mám k odchodu.

„Nechoďte, stejně jsem věděl, že přijdete popřát Stevovi hodně štěstí a popovídat si, takže se k nám připojte." řekne doktor s úsměvem a já si tedy sednu vedle Steva na postel. „víte... zajímalo mě jak jste přišla k přezdívce rebelka kterou vám tu říká každý kromě agentky Carterové a plukovníka."

„No... to je to, že když jsem došla sem do tábora, tak se mi všichni vysmáli, že nic neumím, ale když jsem je seřvala za to, že jsou blbý, protože se mi posmívají za to, že ještě nic neviděli. v tu dobu kdy jsem je seřvala za námi přišel plukovník, Carterová a Stark, který mě nazval rebelkou a od té doby mi tu tak říká každý. Plukovník se divil, kde jsem se naučila létat s letadly, střílet z jakékoliv zbraně a bojovat mnohem lépe než agentka Carterová. Jde o tom, že jsem žila do svých 16 let na farmě nedaleko New Yorku. V šesti mě můj děda začal cvičit, učit létat a řídit ma motorkách, protože jsem se strašně chtěla tohle všechno naučit. Stejně jako Steve jsem toho hodně zdědila po dědovi, né jakože jsem se Stevem příbuzná, to ne, ale že on taky hodně zdědil po dědovi. Já po dědovi zdědila také smysl pro spravedlnost, rebelství, drzost a zálibu v letadlech + ještě v motorkách." řeknu celý svůj příběh.

„Můžu mít jednu otázku?" zeptá se Steve.

„Jen jednu?" otáže se doktor.

„Proč já?" podívá se na doktora.

„Ano to je rozhodně zásadní otázka." podívá se na láhev. „Hitler si mě jednou našel a řekl 'vy, vy budete naše nová síla', ale jak jsem řekl neměl jsem zájem, tak za mnou poslal šéfa hydry. Geniální vědec jménem Johann Smidt. Už v té době byl... velice ambiciózni muž. Stejně jako Hitler, je posedlí okultizmem a germánskou mitologií, Hitler těmi výmysli oslňuje své stoupence, ale pro Smidta to výmysli nejsou, on tomu věří. Je přesvědčen, že je někde na zemi ukrytá ohromná síla, kterou zde zanechali bohové a čeká, až ji oběví nějaký nad-člověk. Takže když se dozvěděl o tom co dokáže můj oběv. Nedal se zadržet. Musel se tím nad-člověkem stát."

„Získal větší sílů?" zeptá se Steve s chladnou maskou.

„Jo, ale mělo to i jiné... účinky. Sérum nebylo dokonalé... a hlavně nebyl dokonalý on. To sérum umocňuje všechna osobní rizika takže.... dobro ušlechťuje, zlo prohlubuje. Proto jsem vybral tebe." no aspoň je to teď jasný. „Silní lidé zvyklí celý život na to, že mají moc si jí mohou přestat vážit, ale slabý člověk znají jejich hodnotu a dokáže soucítit." to je ale pravda.

„Díky." poděkuje Steve. „I když...." usměje se Steve.

„Skleničky." řekne Stevovi a on je podá. Do všech třech nalije trošku. „Ať se zítra stane cokoliv, musíš mi něco slíbit. Že zůstaneš takový jaký jsi." vezme si svojí skleničku. „Ne dokonalý voják, ale.... dobrý člověk."

„Tak na dobrý lidi." ťukneme si.

„Počkat! zítra máš ten zákrok! nesmíš pít!" vezme mu skleničku a já se zašklebím.

„Tak to vypijem pak." pokrčí rameny Steve.

„Proč já? já žádný zákrok nemám, já to vypiju hned." vypije to a podívá se na mě. já mu podám již prázdnou skleničku. 

„Tak, já se musím rozloučit a jít spát, zítra si to nenechám ujít." usměju se a popřeju dobrou noc, načež se odeberu do vlastní postele, převlíknu se a padnu na postel vyčerpaná.