Jane

Myslím, že jsem něco zaslechla, ale jsem moc unavená, na to abych to zjišťovala. Mžouravě otevírám oči. Venku je zataženo ale i přesto je tu dost světla. A ani to nevypadá na ráno. Může být tak po poledni. Páni, to jsem spala tak dlouho? To je neobvyklé. Normálně jsem tak před polednem už dávno vzhůru, zatímco teď bych raději ještě spala. S obtíží si sedám, rozhlížím se po pokoji. Vážně jsem to udělala? Dala jsem mu to, co chtěl? Propadla jsem touze, která byla spuštěna tím polibkem v koupelně. Sklíčeně zavřu oči. Bože já jsem taková husa.

„Dobré jitro." Slyším za sebou jeho hlas.

Otáčím k němu hlavu. Sedí v křesle a zamyšleně mě pozoruje.

„Vlastně je už pár hodin po poledni." Prozradí mi. Zvedá se z křesla, sedá si za mě. Rukou mi odhrne vlasy ze zad a pak mi po nich přejede dlaní. Znovu zavřu oči. Jeho doteky jsou tak intenzivní a to ještě téměř nic nedělá. Potichu vydechnu.

Otevírám oči a upřu je přímo na něj. „Takže, když už jste tedy dostal to, co jste chtěl - a to několikrát -, necháte mě teď odejít?"

„Pokud se pamatuji, nikdy jsem ti neřekl, že tě nechám odejít, až mě potěšíš. To jen ty sis to naivně myslela." Parchant. Nadějně jsem si myslela, že se do večera dostanu domů, ale on je prostě nevyzpytatelný chlap.

On si myslí, že jsem naivní? Zamračím se na něj. „Nejsem naivní."

„Chováte se tak." podotkne. Použije na mě sladký úsměv.

Otáčím se k němu zpříma. Deku si přitahuji k tělu a s rozhodnou tváří čelím jeho pohledu. „Já. Nejsem. Naivní! Rozumíte?!" Pečlivě odděluji slovo od slova.

Naklání se ke mně blíž. S pohledem z očí do očí se snažím utvrdit, to co jsem právě řekla. „Jen občas." Poví mi laškovně.

Přimhouřím oči, ale neuhýbám. „Vážně?" Dělá to samé. Nějakou dobu drží vážnou tvář, až do té doby, než se rozesměje. Je těžké zůstat v klidu. Vlastně se mi to daří jen pár vteřin, pas se taky musím začít smát.

Zadívám se do jeho safírově modrých očí. Vypadají neobvykle vřele. Proč? Dlaní mi přejede po tváři. Naprázdno polykám a uhnu dozadu, když si uvědomím, že mě chce políbit. Stačilo, že jsem dvakrát podlehla a porušila svou zásadu. „Kdy mě tedy hodláte nechat odejít?"

„To je prosté. Až mě potěšíš."

„To jsem udělala." namítnu. A ne jednou.

Ušklíbne se. „V tom máš pravdu; ale mezi námi, jsi mě velmi dlouho trápila."

Co mám na to říct? „Takže kdy?" svěsím hlavu. Po úsměvu už ani památka.

„Po včerejším večeru...?" zamyslí se a promne si bradu, tu mou pak zvedne, aby na mě viděl. „Už nikdy." Co? Třeštím na něj oči. To přeci nemůže!

„Také tomu nerozumím. Je to pro mne novinka." Přizná - také neobvyklé. „Jediné co vím je, že tě chci pro potěšení. Svoje."

„Ale já už patřím jinému."

„Ne tak úplně, vzpomínáte?""

Jak on to ví? Hloupá otázka.

„Řekl mi to Henry." objasní mi „Máš s ním prý dohodu, že pokud tě bude kdykoliv chtít či potřebovat, tak k němu přijdeš a poskytneš mu své služby. Ale jinak je můžeš poskytovat i ostatním. Proto i nadále pracuješ pro tu příšernou kuplířku." ústa se mu zvlní v potutelném úsměvu. „Tudíž můžeš sloužit i mě." Hodně si věří.

„Proč si myslíte, že to přijmu?" ani jsem si nevšimla, že mluvím tím samým prohnaným tónem jako on.

Přitáhne si mě za tvář blíže k sobě. Jsem jen malinkatý kousek od jeho úst. Moc ho chci políbit.

„Tvé tělo tě prozrazuje." zašeptá mi do ucha a políbí pod něj. V tu chvíli jsem jako z rosolu. „Vidíš?" políbí mě kousek níž. Prsty mi zatne do vlasů. Marie měla pravdu, jeden polibek a už mu nedokážu dál vzdorovat. Vlastně ani nechci.

„Co-co to tedy znamená pro mě?" dostanu ze sebe. Odtáhne se a nechápavě se na mě zadívá. „Budete pro mě někoho posílat, tak jak to dělá jeho výsost?"

„Vždy pro vás někoho pošle?"

Přikývnu. „Tak to řekl. Jezdí pro mě Lord Henry."

„Nebudu pro tebe nikoho posílat Fleur de Lis." Co? To se rozhodl za mnou jezdit do Liliového domu a dohadovat se s Lilian aby se mě tam mohl zmocnit? To mi opravdu nedává smysl.

Uchechtne se. „Ne. Ani to nebudu dělat. Opravdu, ne." jako by mi četl myšlenky.

„Tak jak tedy?"

„Zůstanete tady." Padá mi čelist.

„Co prosím?" Vždyť ani nevím pořádně, kde jsem.

„Nechci se o tebe dělit s ostatními burany a ani nikým jiným..." Ale co princ? „Tomu už ale nezabráním. Kromě mě budeš poskytovat služby i jeho Veličenstvu. S tím jsem to ránu už ale vyřídil. Stejně jako s Lilian."

„Chcete si mě přivlastnit'?" řeknu vyděšeně. Okamžitě se mu vytrhnu. Prostěradlo si obtočím kolem těla a rychle vstanu z postele, abych byla od něj co nejdál.

„Co se děje?"

„Vy mě chcete zbavit svobody." řeknu tichým hlasem, jelikož sama nad tím přemýšlím. Nechci mu patřit. Nechci být jeho majetkem. Nebo snad ano?

Taky vstává, obchází postel, zastavuje se na rohu. Zřejmě se mi snaží dát trochu prostoru. „Tak bych to neřekl." přizná.

„Nemám na výběr?" Tázavě se na mě zadívá. „Nebo snad ano?" Vypadá zmateně, zřejmě to nečekal, když tohle plánoval. Popravdě i já jsem z toho všeho zmatená. „Co se stane, když tebe i tvou nabídku odmítnu?"

„Už jsme zase u vzdoru?" teď vypadá nasupeně a zároveň unaveně. Vypadá skoro stejně, jako když byl v mém pokoji v Liliovém domě. Dokonce mě i stejně teď drapne, jako tam. Na chvíli jsem v něm viděla něco jiného, než jen nemožného egoistu, který se chová, jako naprostý hlupák. Probuď se ze snu Valenty, on se nezmění. Nehledej v něm něco, co není!

Zatínám zuby, mhouřím oči a odhodlaně čelím jeho zlostnému pohledu. Vzdoruji. A budu vzdorovat dál. Nesmí mít nic zadarmo! Vytahuji se na špičky, blíž k jeho obličeji. Se sebejistým podtónem mu řeknu, „Nebojím se tě!"

Ještě víc se zamračí. Jednou rukou mě chytne pod krkem, zády mě natiskne na zeď vedle okna. Pomalu vydechuji, ale neuhýbám pohledem. „Měla bys."

„To je výhružka?"

Jeden koutek mu zakmitá v pobavení. „Varování."

Usměji se na něj. „Varování před čím?" Vím to, ale chci si s ním pohrát, navíc povolil sevření mého krku na minimum.

Přiblíží se obličejem blíže ke mně. „Přede mnou."

„Nemyslím si, že je to potřeba." řeknu, nakloní se blíže k němu a políbím ho na rty. Zavřel oči. Není vůči mně imunní... Taky to umím dobře se slovíčky, milí vévodo.

Odtahuji jeho ruku z mého krku. Poodstoupím od něj. „Teď jestli dovolíte, vévodo, ráda bych se oblékla."

Otočí ke mně tvář se zmučeným výrazem. Vůbec se v něm nemůžu vyznat. Jde ke dveřím. Pokloní se a na závěr řekne, „Někoho pošlu, aby vám donesl šaty."

~

Odpoledne se táhne jako porod mé druhé sestry. Je to zdlouhavé, nudné a plné očekávání. Dokonce mi i připadá, jako by se čas ani nehnul. Za dobu, kdy uběhne pět minut, mám pocit, jako by měli uběhnout celé hodiny a přesto to bylo jen pět minut. Hrůza, a já nemám žádné rozptýlení. Vlastně jsem se stala zajatcem vlastních zbloudilých masochistických myšlenek, které se upírali, jen k jediné osobě. K němu. Sebastiánovy. Vévody, který mě nechce nechat odejít. Zvláštní shodou náhod je, že jeden malý hlásek ve mně mi radí, abych to přijala. Možná má pravdu. Kdybych tu zůstala - s ním - apanáž by byla rozhodně velká - říkal to! - spolu s tím, co mi dá princ,...

Ani nad tím nepřemýšlej, Valenty! Rozhodně ne! Zbláznila ses. Nemůžeš tu s vévodou zůstat, i kdyby ti nasázel modré z nebe, a dal ti peněz, kolik by sis řekla, nesmíš! Je to proti tvým zásadám. Možná že jsi šlapka a prodáváš své tělo ostatním mužům pro jejich tělesné potěšení, ale rozhodně nikdy nesmíš zůstat tady s tím chvástavým sobcem. Máš přeci nějakou hrdost.

Po čaji o páté, který jsem si dala s Marií a přitom nepřítomně naslouchala jejím historkám, jsem se neustále vracela k té noci. Opravdu nechápu, jak jsem tak snadno mohla podlehnout chtíči, který vycházel z jeho jediného polibku, který mi dal. Marie měla pravdu... Jeden polibek a propadla jsem. A to jsem si myslela, že jsi, silnější Valentýno... ušklíbnu se na sebe.

„... tak jsem Williamovy řekla, ať si přestane vymýšlet... Jane, vnímáš mě vůbec?" Z myšlenek mě vyvede Mariin hlas, následující zvídavým pohledem.

„Ach... J-jistě že ... Ano..." zakoktám se a trochu zčervenám v obličeji.

„Tak co jsem říkala?" Povytáhne jedno obočí výš.

Naprázdno polknu. „Něco o..." Kruci!

„Ano?" přimhouří na mě oči, tak jak to dělá vždy na vévodu.

„...O vyšívání?"

Vidím, jak se snaží zadusit smích.

„Promiň mi." Sklopím zrak a omluvně zkřivím rty.

Pokládá mi ruku na rameno, upíjí čaje. „To je v pořádku, nad čím jsi přemýšlela?"

„Nad tím, co se za posledních pár dní stalo." Odpovím a dodám, „Jak se vše změnilo."

Nevědomě přikývne, jak se snaží zpracovat, co jsem právě řekla. „Myslíš tím i Sebastiána?"

Hlavně jeho. Nerada to před ní - vlastně i před sebou - přiznávám ale je to tak. Krátce přikyvuji. Povzdechnu si. „Ano. I nad vévodou. Hold je toho nechvalnou součástí."

Drkne do mě. „Ale jdi. Trochu života, zdravé barvy a úsměvu. Nic není tak hrozné, jak to vypadá. Dokonce ani Sebastián není takoví, jak se navenek zdá."

Uchechtnu se. „Ty se ho pořád zastáváš, víš o tom?" konečně se za posledních několik hodin usměji.

Pokusila se o úsměv. „Záleží mi na něm." Tvář jí zvážněla.

Teď už jí mám i já vážnou. „Záleží jemu na tobě?" ptám se.

Zamýšlí se, nakonec potřese hlavou. „Ano. Svým způsobem ano. Známe se léta, jsme dobří přátelé a já ho mám ráda, tak jako on má rád mne." Odpoví mi.

„Jsi jediná, kdo s ním může mluvit... no tak jak s ním mluvíš."

Teď už se ale opravdu směje. „Ano to ano. Jak jsem řekla, staří přátelé." Odkládá prázdný šálek. „Ty s ním ale taky mluvíš, tak jak by si neměla." Podotkne.

No jo! Já a ta má pusa. Pokaždé řeknu, co mám na jazyku, aniž bych si to dopředu rozmyslela. „Jsem už taková."

„Možná právě to ho k tobě tolik přitahuje. Nebojíš se mu nic říct do tváře. Odporuješ mu, bez strachu z následků." Vypadá jako by nad tím dál do hloubky přemýšlela, pak se na mě zase podívá, „Nebojíš se mu vmést pravdu do tváře. To je dobrá vlastnost."

Pousměji se. Ale abych byla upřímná sama k sobě; občas mi nahání hrůzu, jenže jsem moc tvrdohlavá a zbrklá, na to abych mu neřekla to, co mám na jazyku.

Zvedám se z křesílka, „Omluvíš mě, prosím tě?" s úklonem se vydávám pryč ze salonku.

Něco mi říkalo, abych odešla někam do ústraní a všechny informace co mi za dnešek kdo řekl, si důkladně srovnala v hlavě - ve které mám beztak binec.

Tak nějak dál zamyšleně procházím první patro velkého sídla, když v tom si všímám pootevřených dveří a za nimi zaslechnu hlasy. Slyším vévodu - ten se nedá přeslechnout. Pak hlas jiného neidentifikovatelného muže, nakonec ještě Williama - toho už také poznám. Kráčím k tomu blíž. Ne! Vím, že bych neměla,... ale malichernost je silnější než rozum...

Stoupám si za dveře, pohledem směřuji na prázdné místo pootevřených dveří. Vévoda sedí za stolem, ruce zabodnuté ve vlasech. Po jeho levici stoji zamyšleně William. A zády ke mně pak nějaký muž s koženou brašnou v černém plášti. Že by poslíček?

„Kdo vám to dal?" štěkne vévoda a vezme si od poslíčka zažloutlou obálku.

„Jedna žena z toho domu." Odpoví mu poslíček. „Řekla mi, abych to dovezl sem a předal, slečně Beamontové." Že by se po mě sháněla Lilian?

„Co to bylo za ženu? Jak vypadala?" Dál s ním mluví, jako kdyby byl pytel hnoje. „No tak,... Mluvte!" Hulvát jeden.

„Vypadala mladě. Pěkná. Tmavé černé vlasy. Zřejmě šlapka z toho domu, pane."

Počkat; pěkná, tmavé vlasy... Rose?

Vévoda se nadechuje. Nejspíš aby měl dost kyslíku na další opovržení. Než však stihl cokoliv říct, skočil mu do toho William.

„Ten dopis slečně Jane, předáme, hned co se vrátí z procházky." Cože? Já nebyla na žádné procházce. „Lorenzi odveď tady toho muže zpět k jeho koni a dej mu něco na cestu."

Lorenz?

Ani jsem si nevšimla, že tam někdo ještě je. (Musel být někde v rohu, jinak bych ho viděla.) Pokud ale má Lorenz odvést toho muže ven, v tom případě..., Okamžitě odbíhám ode dveří a skovávám se v jednom z okenních výklenků. Dveře se otevřely a hned na to zase zavřeli. Slyším vzdalující se kroky, mířící ke schodišti. Po oku vykukuji ven, abych se ujistila, jestli je vzduch čistý, pak se vracím zpět ke dveřím.

„Měl bys jí to dát, Sebastiáne."

„Samozřejmě, že jí to dám." zavrčí. Jak známé.

„Nechováš se tak. Pokud chceš, mohu jí to dát za tebe."

„Může to být od něj." povzdechne si. Tohle je ale novinka.

„Ty se s tím prostě nemůžeš smířit, je to tak?" Pauza. „Ona ti řekla ne - už několikrát - a ty místo smíření s tím dál manévruješ. To ji tu chceš, držet jako zajatce, dokud se ti nepodvolí? Nemyslím si, že by to pomohlo. Navíc patří princi Jonathanovi, takže se s tím musíš smířit."

„Děkuji ti, Wille, za tvůj názor, ale nestojím o to." zasyčí a myslím si, že i bouchl do stolu.

Slyším, jak se Will zasmál. „Zase jsi špatně spal?"

O tom silně pochybuji. Vždyť skoro nespal.

„Kam jdeš?" slyším Willa, spolu s dalšími kroky. „Snad se toho tolik nestalo?"

„Jdu to odnést Fleur de Lis. Sám jsi mi to..."

Víc jsem už slyšet nepotřebovala. Tady se začalo schylovat k bouři a já nehodlám být příčinou.

Odtahuji se od dveří. Rychlým krokem si razím cestu hlouběji do chodby v naději, že najdu nějakou otevřenou místnost, balkón či salón. Cokoliv, jen abych se tam mohla na nějakou chvíli schovat.

Když přicházím na konec chodby, objevuji se ve slepé uličce. Teda pokud bych nechtěla vyskočit z okna, které je náhodou i otevřené. Kousnu se do rtu. Ještě jednou se rozhlížím kolem. Kousek dál byli jedny velké dveře. Třeba se toho tolik nestane, když tam nakouknu, případně se i ukryji.

Zatahuji za kliku, otevírám dveře a rázem jdu do kolen. To je nádhera. Právě jsem asi umřela, přešla do nebe a ocitla se v neuvěřitelně velké, prostorné a plné knihovny. Úžasné. Vcházím hlouběji dovnitř a kochám se výhledem. Zde musí být spousta krásných romantických příběhů. Doslova toužím potom, abych si je přečetla. Rozebíhám se k jednomu regálu. Tolik knih. Každičkou vazbu hladím pohledem a přejíždím na další. Nato přebíhám na další stranu k dalšímu regálu. A dalšímu, než se natáhnu pro jednu knihu. Přitáhnu si ji k hrudi, rozhlédnu se po knihovně a následně si sedám do tmavého křesílka u okna. Rozevírám knihu a přičichnu si k ní. Na to se do ní okamžitě začtu.

~

Čas plyne a plyne. Stránky ubývají a ubývají. Slunce se už začalo ztrácet v soumraku a místnost zaplavuje šero. Prsty si promnu pravou spánkovou kost, zároveň zvedám zrak od knihy. Jak tak mžourám po místnosti, všímám si siluety zahalené ve stínu. Postava patří vysokému muži, který se opírá o dřevěnou knihovnu. Muž si všímá, že upoutal mou pozornost, tak se rozhodl vystoupit ze tmy. Vévoda. Ruce si zkřížil na prsou, hlavu sklonil k rameni, přitom pohybu mu do pohledné tváře spadlo pár krátkých pramínků vlasů. V obličeji nečitelný výraz. Jak dlouho mě už sleduje?

Přes ucpaný krk knedlíkem se mi podaří pronést otázku tak, aby to neznělo přiškrceně. „Jak dlouho už tu jste, vévodo?"

Pousměje se. „Dlouho." Odpoví prostě, udělá ještě dva nepatrné kroky směrem ke mně. „Byla jsi tak ponořená do té knihy..., neměl jsem to srdce tě vyrušit."

Srdce? Probírám se z transu. „Vy máte srdce?" Vypadne ze mne dřív, než si to stačím promyslet. Omluvně svěsím hlavu, abych nemusela dál čelit jeho nyní pronikavému pohledu.

Znovu se pousměje, jenže tentokrát mi připadá, že to bylo nucené. Tohle si nemusela... pokárám se v hlavě. „Představte si, ale opravdu srdce mám."

„Tak proč ho nepoužíváte?"

Poklepe se na nose. „Používám, ale jen když je to zapotřebí." Objasní mi.

„To nejspíš není moc často." Zkonstatuji spíše pro sebe.

Našpulí rty a přistoupí ke mně blíž. „Něco ti přišlo."

Rose.

Podívám se na něj. Doslova ho celého sjedu pohledem od hora až dolu.

„Předtím, když jsi četla, vzbuzovala jsi ve mně tak zvláštní pocit. Vypadal jsi tak vyrovnaně." Trochu odbíhá od tématu. Proč asi? Vyrovnaná? Chová se rozpačitě, i když se to pokouší skrýt. V tomhle muži se opravdu nevyznám. Chvíli je nadutý, pak neurvalý blbec, vášniví - to mohu nyní přiznat i já po tom včerejšku -, a teď projevuje emoce jiné než vztek? To mi hlava nebere. Každopádně bych ale chtěla vidět ten dopis.

„Mohla bych prosím vidět ten dopis, co jste mi jistě přinesl," zašilhám po něm pohledem a sama se přitom zvednu z křesílka, abych k němu byla blíž - ale i tak mu se svou výškou sahám jen na prsa, takže nakonec musím zvednout trochu hlavu, abych na něj lépe viděla.

Lekl se... nebo jsem ho spíš vyvedla z míry. Nejspíš byl hodně ponořený v myšlenkách. Nervózně přešlápne z nohy na nohu a z vesty vyndá poměrně tlustou zažloutlou a pomačkanou obálku s červenou pečetí. „Tady je."

Kam se ztratil můj oblíbený vévoda?

Jsem ráda, že dopis nenese královskou pečeť. Až budu sama, oddechnu si.

Pečlivě si obálku prohlížím. Levný obyčejný papír, takže to od prince určitě nebude. Ani od sestry, jelikož je na obálce napsaný Jane a ne Valentýna. Jediný kdo na seznamu zbývá, musí být Rose. Odlamuji pečeť a otevírám dopis, ze kterého vypadává ještě jeden. Ten má věnování zaškrtané, proto se vracím k původnímu dopisu.

~

Drahá Valenty,

nejsem si jistá, kde právě jsi, ale jediný, kdo mě v tu chvíli napadl, byl vévoda. Včera ti přišel dopis od rodiny. Protože jsi tu nebyla, převzala jsem ho za tebe a posílám ti ho.

Vím, nechceš, aby kdokoliv věděl tvé pravé jméno, tak jsem věnování zaškrtala a poslala spolu s tímto dopisem.

Prosím, Valenty, vrať se brzy. Mám o tebe strach. Vím, co jsem říkala o tom, že nezáleží; kdo je tvůj zákazník, ale tohle to mi nesedí. Možná jsem se v tomto ohledu zmýlila. Jsem si jistá, že bys mi to řekla, než bys odešla.

Rose

PS: Dlužíš mi za poslíčka

~

Nad posledními slovy se musím pousmát. Děkuji ti Rose.

Pohledem se vrátím zpět k vévodovi. Stále takový... podivný? Ano. Nerada se ptám, ale opravdu; kam se poděl můj nevrlý vévoda? Ani v nevrlém se moc nevyznám ale v nervózním? V tom už tuplem ne! Proč musí být tak komplikovaný?

Najednou mu pohled tvrdne. „Něco je v nepořádku?"

„Vše je v naprostém pořádku." Odpovím sebevědomě. Oba dopisy beru do jedné ruky. „Omluvíte mě." Řeknu, ukloním se - nečekám na odpověď - projdu kolem něj a narychlo opustím místnost. Potřebuji se dostat na neutrální půdu. Musím do svého pokoje. A tam také mířím.

Po několika chodbách a schodech se tam konečně dostávám. Zavírám za sebou dveře a otevírám druhý dopis, který je od mé velmi vzdálené rodiny. Od sestry.

~

Má nejdražší Valeny,

mockrát ti děkujeme za peníze, které jsi nám poslala. Jsi moc hodná. Po tom co odjel Lord se svou rodinou a přijeli sem noví páni, je to čím dál horší. Neustále nás někdo obtěžuje. Otec s matkou se hrozně nadřou. Chtějí od nás stále peníze a otrockou práci. Proto jsme ti moc vděční, že se s námi o svou apanáž rozdělíš, jenže to poslední dobou nestačí. To co jsi nám poslala před dvěma týdny, nám nestačilo ani na tři dny. Jakmile se dozvěděli, že něco máme, vzali nám to... Teď chtějí dvakrát tolik, jako pokutu za zatajování. Je nám to moc líto, víme, že děláš, co můžeš, jenže oni vyhrožují, že zabijí Sama a to nemůžeme dopustit.

A aby nebylo hůře, otec začíná být chorý. Nemáme na léky a ani jídla a vody není nyní nazbyt. Prosím, moc tě prosím o dalších pár liber, Valenty. Chápu, že je to hodně a že toho po tobě chceme hodně, ale prosím, může umřít. Oba mohou. Jsi naše jediná záchrana.

A také doufám, jsem si vědoma, že to píši pořád dokola, ale neděláš kvůli nám nějaké špatné věci, které by ti mohli ublížit, jen abys pro nás získala více peněz. Prosím tě, Valenty, nedělej žádné hlouposti. Pokud by se cokoliv stalo, vrať se domů.

Mám tě ráda.

Cassie

~

Do očí se mi derou slzy. To snad ne. Otče. Tohle nesmím dopustit. Nechci! Možná, že mi radíš, abych nedělala, hlouposti sestřičko, jenže to nejde! Nejde se dozvědět takovou hle věc a neudělat hloupost... A jediná co mě teď napadá, a která by zajistila dostatek peněz je, kývnout vévodovy na jeho nabídku. Ať je jakýkoliv a jakkoliv ho nenávidím. Stále to bude jediná možnost.

Z obličeje si strhávám škrabošku a odhazují ji někam na zem. Otírám si pár slz, které mi stékají po tvářích. V duchu si opakují - Jediná možnost... stále dokola. Ale pro ně to udělám. Pro ně ano. Jsou má rodina... A také důvod, proč jsem před rokem odjela sem. Abych vydělala dostatek peněz a mohla jim to posílat.

Ale předtím než to půjdu vévodovy oznámit, se musím trochu uklidnit. Dlouze vydechnu. Postavím se před zrcadlo. Do misky si naliji trochu vody, abych si opláchla obličej. Kde jsou ty časy, kdy bylo vše v pořádku? Ze země sbírám škrabošku a znovu si ji nasazuji na obličej. Než odejdu z pokoje, upravím si živůtek u šatů. Potom pomalu projdou chodbou a po schodech zamířím do jídelny. Pokud se nepletu, je čas večeře.

Myšlenkami se přitom ale zase směrují k rodině. Jen kvůli vám to dělám... I když jsem ráda, že teta Hildegarda to neví. Prohlásila by mě za hříšnou prostopášnici a nejspíš by mě i vydědila. I když moc na dědění toho není.

V jídelně už sedí na svých místech Marie s Willem - vypadají pohlceni konverzací. Vévoda je jako vždy u svého stolku s alkoholem. Tenhle muž nemá zabrán ani v tomhle. Přistoupím k němu. „Potřebovala bych si s vámi promluvit, pane. Po večeři. Prosím." Řeknu tak tise, že bylo možné, aby to slyšel jen on. Tázavě se na mě podívá, nakonec ale přikývne. Pokloním se a vrátím na své místo po boku Marie. Okamžité si mě všimla a skončila svůj rozhovor s Willem.

„Jane, kam pak ses ztratila?" zajímá se.

„Objevila jsem knihovnu, tak jsem se trochu začetla." Cítím, jak se mi do tváří dere krev. Červenám se. Aby ne, když si vzpomenu, jak mě sledoval.

„Ach tak." Řekne v zamyšlení.

Do místnosti přichází...- jakže se to jmenoval? Leonard? Lanc? Lorenz? Samozřejmě Lorenz! Do místnosti vstup Lorenz, aby nám oznámil, že se bude podávat večeře.

~

Po večeři jsem rychle utekla nahoru do svého pokoje, abych se připravila. Ani nevím, co mu mám říct. Jak to mam říct. Před několika hodinami jsem se utvrdila, že s ním už nikdy nepůjdu do postele - ani nikam jinam - a teď mu chci kývnout na jeho návrh poskytnout mu kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv potěšení. Počkat! Tohle je dobré. To se mi líbí. Myslím, že to i použiji.

Dál roztřeseně chodím po pokoji a nevím co dělat. Pohledem směřuji na dva rozevřené dopisy. Myslím, že bych je měla schovat. Zalíbilo se mi hned jedno místečko - šuplík pod zrcadlem. Myslím, že tam to bude ideální. Sbírám oba dopisy a urychleně je tam schovávám, před blížící se katastrofou, která mi právě zaklepala na dveře.

„Ano." dostanu ze sebe v křeči. Podvědomé si vrazím facku na vzpamatování.

Dveře se pomalu otevírají a pouští dovnitř toho nejarogantnějšího a nejnadutějšího muže co znám, ale zároveň toho po kterém tolik toužím... Ty zmizni! V tuto chvíli potřebuješ čistou hlavu, Valentýno, nezapomeň.

Vstupuje hlouběji do pokoje ale ne ke mně. Zaujímá svůj obvyklí postoj. Kamenná nečitelná tvář, s očima, které mě neustále sledují. Nesnáším ty jeho oči.

„O čem jste se mnou potřebovala mluvit?" hlavu skloní k rameni. „V duchu doufám, že to bude něco důležitého, když jste chtěla mluvit v soukromí." Obličejem se mu mihne hravý úsměv, který vrcholí krátkým kousnutím do rtu. Jak mám mít při tomhle čistou hlavu? Mám co dělat s tím, abych se na něj nevrhla a nepomilovala se s ním hned na podlaze.

„Myslím, že vás víc než potěším, pane." Pokusím se o stejný postoj s šibalským úsměvem, který mi rozjasní rty. Jednou rukou přejedu po sloupku postele a párkrát na něj zamrkám.

„Vskutku?" praví se zaujatou tváří.

„Ano." Potvrdím.

Tvář se mu rozzáří v úšklebku. „V tom případě, spusťte. Potěšte mě."

Uličnicky se na něj usměji. „Víte," popojdu o kousek blíž k němu, „jak jste v poledne mluvil o té své velkorysé nabídce," připomenu mu, „mohu vám potvrdit, že jsem o ní velmi intenzivně přemýšlela, pane."

„Opravdu?" řekne a přitom se na mě potemněle kouká.

Přikývnu. „Také vám mohu sdělit, že jsem se už rozhodla."

Bezustání se na mě dívá tím samým uhrančivým pohledem a hrubým hlasem pravý: „Vážně?"

„Ano." Řeknu sebejistě a tím samým tónem pokračuji, „ Rozhodla jsem se přijmout vaši nabídku."

Jeho tvář se mění z potemnělé do vítězné a oči - ty azurové krásné oči - mu doslova žhnou chtíčem. „Rozhodla jste se moudře." Praví. Olízne si rty a pomalu ke mně přistoupí. Nechávám ho. Přeci jen; je to hra.

Když stojí u mě a chystá se mi rukou přejet po tváři, ustoupím, „Ale mám pár podmínek."

Zaráží se. „Jakých podmínek?"

Šikmě se na něj usměji. „Nijak zvláštních." Odpovím, otáčím se a odstupuji od něj na druhou stranu postele, přitom se znovu dotknu sloupku. „Znáte to. Otázka peněz. Povinností. Práce. Jiných odměn. Dny volna..." pokrčím rameny a zářivě se usměji, „A dalších."

Vidím, jak se zhluboka nadechuje a zároveň pomalu vydechuje - oči má zavřené. Zopakuje to ještě dvakrát po tom, co jsem to dořekla, než oči zase otevře a přikáže mi: „Nuže, začněme vyjednávat."

„Chci jet zítra domů."

„Cože?" vypadne z něj. Ruku si zezadu podrážděně zajede do vlasů a druhou si promne čelo. „O to jsme už přeci mluvili. Budeš bydlet tady, dokud se tě nenabažím natolik, abych tě mohl nechat jít. Nehodlám kvůli tomu neustále někoho posílat, aby tě sem přivezl a sám mezitím trpěl touhou. Chci, abys mi byla hezky po ruce." Poslední slovo ze sebe dostane skrz zaťaté čelisti. Páni, já ho ale dokážu rozčílit... Zachichotám se. „Je tu něco k smíchu?" zavrčí.

„Nenechal jste mne domluvit." Zamračí se. „Chci jít domů, ale jen na pár dní, abych si mohla zařídit pár důležitých věcí." Na slovo „důležitých" kladu obzvlášť velký důraz.

„To si ty věci nemůžeš zařídit zde? Jsem si jist, že je tu vše, co budeš potřebovat."

„To jistě ano," potvrdím, „ráda bych si ale přivezla i pár svých věcí."

Zafuní a naráz si povzdechne. Doufám, že si uvědomil, že v tomto neustoupím. „Dobře tedy. Dávám ti tři dny." Nadechne se, „Tři dny." Zopakuje. „Víc ne." Znovu ke mně přijde. Svou teplou a velkou dlaň přitiskne na mou tvář a donutí mě zvednout hlavu. „A abych si byl jistější, nechám s tebou někoho jet." Nechce slyšet žádné protesty. Víc už mi v tomto ohledu neustoupí. To vím.

„Myslíte si, že bych byla tak hloupá a utekla?"

Pousměje se. „Nedivil bych se." Sklání se, aby mi vlepil krátký polibek, ale já včas naštěstí ucukávám.

„Kolik jste ochoten mi dávat za mé služby?" Znovu si povzdechne a o krok odstoupí.

„Kolik bys chtěla?"

Zamýšlím se. „Sto liber - měsíčně." Odpovím.

Podiví se. „To je docela dost nemyslíš?"

„Sám jsi řekl, že mé služby jsou nedocenitelné." Skloním hlavu k rameni. „Ale pokud je to na tebe moc, klidně půjdu sloužit někomu jinému. Někomu, kdo bude ochoten takovou částku dát."

Přimhouří oči. Několikrát zakývá hlavou. „Dám ti sto padesát liber." Jazykem si přejede po spodním rtu. „Zároveň s nějakými dalšími dárečky."

Usměji se. „Chci je zítra."

„Ujednáno." Přikývne na souhlas. Pak se ke mně znovu skloní a tentokrát i měkce políbí na rty. „Teď mě potěš, Fleur de Lis." Jazykem se mi vkrade do úst, aby si začal hrát s tím mým. Rukama mi zároveň pomalu přejíždí po zádech, dokud nezatáhne za tkanici a nepovolí mi šaty.

Pohladím ho po tváři. „Je mi líto, pane, dnes už ale nesloužím." Stáhnu se. „Dobrou noc, vévodo."

„Ale..." zaprotestuje a nasadí výraz smutného štěněte.

Ustoupím. „Přeji vám hezké sny."

Bolestně se na mě zadívá. Vypadá tak ztrápeně, pomyslím si.

„Je mi líto, ale dnes nemám chuť." Zalžu.

Zafuní. „Takže dnes nic?"

„Bohužel." Pokrčím rameny. „Po té včerejší noci jsem úplně rozlámaná a vyčerpaná. Jsem si jistá, že jsem vás včera mockrát potěšila. Kolikrát vlastně? Třikrát? Čtyřikrát?"

Posune se o krok a já udělám další vzad. „To mě opravdu chcete právě teď tak moc trápit? Dovolil jsem vám jít domu."

„Já vás trápím, pane?" podivím se. Levou ruku si položím na srdce.

Zamračí se. „Ano. Přesně to teď děláš, i když by to mělo být na opak." Rukama si přejede po tváři. „A přestaň se na mě tak dívat!" Přikáže.

„Ale jak pane?" Zamrkám. Podvědomě se ušklíbnu. Tuhle hru máš v kapse Valenty.

„Tím tvým typickým nevinným, nechápavým, dětským pohledem." Zasyčí.

„Mrzí mě, že vás to tak rozčílilo, pane." Vrátím se k němu a dlaněmi ho pohladím po tváři.

„Zahráváš si s ohněm Fleur de Lis." Neustupuje, vlastně nedělá nic, jen se do mě propaluje pohledem.

Kolikrát jsem tohle už slyšela? „Jakým, pane?" Palcem mu přejedu po spodním rtu.

Skloní se. „Měla by ses mě bát a dělat věci tak jak já chci -... měla bys to sama chtít... A ne mi vzdorovat a vymýšlet si vlastní pravidla."

Pousměji se. „Vás se já nebojím. Jsou horší věci, kterých se bojím. Ale vy k nim nepatříte." Odkráčím od něj k umyvadlu a začnu si rozdělávat šaty. Naprosto ignoruji jeho přítomnost.

Slyším, jak prochází místností až ke dveřím. „Toto kolo jsi vyhrála, Jane. Sladké sny."

~

Zpět do Londýna jsme vyrazily hned ráno. Poslal se mnou Andrewa. Jednoho ze svých lokajů aby na mě dohlédl - jak přislíbil... A abych nezapomněla; stejným způsobem mi i dal měšec s mou odměnou. Je to sice hrubián ale slovo drží... Pomyslím si.

K nevěstinci přijíždím na odpolední svačinu. Rychlým krokem procházím kolem hostince a proklouzávám otevřenými zadními dveřmi do domu. Schody nahoru beru po dvou a dveřmi probíhám jako tornádo. Už jsem nutně potřebovala pryč. Když se tak porozhlížím po svém malém pokoji, připomínám si, co se tu už všechno událo. Kdybych k němu šla rovnou, nic z toho by se nestalo. Shýbám se pro převalenu židli a zvedám ji do původního stavu. Vše tu zůstalo tak jak jsem to opustila... Dokonce i ty šaty od něj jsou na tom samém místě. Divím se, že mi je Glorie ještě nevzala. Nepřekvapilo by mě to.

Odkládám malou tašku na toaletní stolek a sundávám si plášť. Sedám si. Je na čase odpovědět sestře. Dokud tu není Lilian. Ze šuplíku vytahuji dopisní papír, pero a červený vosk.

~

Drahá Cassie,

velice mě mrzí vaše situace a to že tam nejsem, abych vám pomohla. Jediné co mohu je vám poslat další peníze na léky pro otce. Naštěstí jsem teď našla dobrý zdroj peněz. Doufám, že to bude zatím stačit.

Také bych ti chtěla říct, že o mne nemusíš mít strach. Jsem v pořádku a dělám, co mohu. A rozhodně nedělám nic, co by bylo špatné a nebezpečné. Prosím, neměj strach. Umím se o sebe postarat.

Také bych tě chtěla požádat, abys další svůj dopis neposílala na tuto adresu. Nyní bydlím v jednom vévodském sídle za Londýnem ve Windsoru. Věř mi, nechceš to vědět. Hlavně se o tomto nikomu nezmiňuj. Především ne matce. Jen to pošli tam a prosím nepiš na dopis mé křestní jméno. Prosím neptej se mě ani proč to tak máš dělat, jen mi prosím věř.

Budu se vám snažit posílat almužnu co nejčastěji. Myslím, že teď to půjde opravdu líp. Mám tě ráda. Prosím všechny ode mne pozdravuj a matce vyřiď, že domu cestu vždycky najdu. Brzy se uvidíme.

Valenty

~

Dopis složím a zapečetím. Přidávám k němu měšec se všemi librami od něj a z druhého - od jeho výsosti - vyndávám pár zlatek pro poslíčka. Možná by to mohl zařídit Andrew. Stejně ho mám určitě v patách. Podle toho rozhovoru, který jsem zaslechla z kočáru, mu vévoda jasně nakázal, aby mě hlídal na každém kroku. Nebude těžké ho najít. Nechce ani, aby si mě v noci nikdo zaplatil. Opravdu chce, abych byla jen jeho.

„Valentýno?" ozve se za mnou radostný výkřik mé dobré kamarádky. Vstanu a podívám se na ni. „Konečně jsi tady." Řekne, obejme mě, podrží na délku svých paží a znovu obejme.

„Co se děje? Děláš, jako bys mě neviděla celý rok." Zasměju se, ale ve skutečnosti jí také moc ráda vidím.

Odtáhne se. „Měla jsem o tebe strach. Zmizela jsi bez jakéhokoliv slova. To se ti nepodobá. A tvůj pokoj vypadal jako po výbuchu. Nevěděla jsem co si myslet. Lilian doslova šílela vzteky, když tě nemohla najít, dokud nepřijel ten poslíček se vzkazem a měšcem peněz." Chrlí na mě všechno, co se jí za tu dobu honilo hlavou.

„No teď jsem zpět. Na tři dny." Víc mi odmítal dát.

„Cože? Ty se k němu musíš vrátit?" podiví se. „Teda holka.... To bych do tebe neřekla. Musela jsi udělat sakra dojem. Napřed princ" jen ona o něm vím, „...a teď i vévoda."

Kdybys jen věděla.

Je zajímavé, jak rychle umí měnit názory... podivím se.

„No tak." Strčí do mě a donutí si sednout na postel. „Musíš mi to všechno povyprávět." Sedá si vedle mě a nutí mě jí to všechno říct. Dokonce mě nutí zacházet i do detailů.

Tuším, že tak hle sedíme nejméně dobrou hodinu a půl, když v tom na dveře někdo zaťuká.

„Ano."

Dveře se otevírají a dovnitř vstupuje Andrew. Rose se v tu ránu zúží vzorníčky, vyskočila z postele a rozešla se k němu, pomalu si ho prohlíží ze všech stran. Jako první se zaměřuje na jeho pohlednou tvář se lví křticí. Pak na jeho široká ramena, a nakonec sjíždí pohledem dolu až ke kotníkům. Na to hází pohled ve smyslu ten-ujde.

„Vévoda mi nakázal, abych na vás dohlédl. Chtěl bych vás požádat, abyste nikam neodcházela beze mne nebo bez mého souhlasu. S paní Roperovou jsem to už vyřešil."

„Dobře." Přikývnu.

Rose mu rukama přejede po zádech až na ramena. „Kde jsi takového hezouna našla, Jane?"

„On slouží vévodovy." Odpovím.

„Mohu si ho půjčit. Ty stejně svého mecenáše už máš. Když se to tak vezme, máš dva. A podle toho co jsi řekla; už nikomu tě nepůjčí." Řekne a přitáhne si jeho tvář. Nezdá se, že mu to vadí. To je poprvé, kdy ji někdo doopravdy zaujal. Vždy to u klientů jinak jen hraje.

„Mohu pro vás ještě něco udělat, slečno?" zeptá se, když se dostane z Rosena sevření.

Zamyslím se. „Vlastně ano." Vstanu, vezmu měšec i dopis a přinesu to k němu. „Nemohl byste to dopravit na příslušnou adresu, prosím. Přesněji do rukou Cassie...?"

„Mám to dopravit já?" sonduje, aniž by mě nechal domluvit.

„Pokud byste byl tak laskav."

„Ale..."

„O vévodu se nestarejte. Já nikam neuteču a ani neudělám nic, co bych neměla. Zůstanu zde." Skočím mu do řeči a prosebně se na něj zadívám.

„Ale..."

„Prosím." Žadoním.

„Udělej to pro ni." Vrhne se do řeči Rose.

„A co za to?" otáže se jí.

„Přesně to co si budeš přát." Řekne svým typickým svůdným tónem.

Zašilhá po ní. „Dobrá tedy."

„Děkuji." Řeknu úlevně a podám mu to. „A ještě jedna prosba. Nezmiňujte se o tom vévodovi."

Přikývne. Pak se podívá na Rose. „Doprovodíte mne."

Ona se jen zahyhňá a vezme ho za rámě.

~

„Teda Valenty, ten byl fakticky nenasytný. Celé dva dny jsme strávili buď venku, v kočáře, nebo v seníku. A mohu ti říct, hotové zvíře tenhle Andrew. Takové zábavy jsem si už dlouho neužila... A navíc těch liber co mi dal. Tolik jsem si nikdy za dva dny nevydělala. Každý večer si pro mě pak byl a půlku noci jsme si povídali. "

„Takže sis to užila?"

„Víc než to." Zašvitoří. „Škoda jen, že to končí." Posmutní. Takovouhle jí neznám. Musel se jí opravdu hodně zalíbit.

„To máš pravdu. Za chvíli odjíždíme."

„No právě. Co já budu dělat?"

„To ti budu až tak chybět?" Popíchnu jí.

„Co, ty? Ale on." Zafňuká.

„Měla bych být naštvaná?" řeknu a úsměv mi přelétne po tváři.

„To samozřejmě ne." Zaprotestuje, vezme mě za ruce a zatočí se mnou. „Valentýno... Milování s ním bylo jako se milovat s bohem. Tak úžasné. Je něžný. Záleží mu na mně."

„Ty ses nám zamilovala?" poškádlím ji.

Začervená se. „Samozřejmě že ne. Byl můj zákazník. A mimochodem mi už za ten dopis nedlužíš."

Zasměji se. Podívám se na jeden zabalený a druhý téměř zabalený kufr. Šaty, doplňky - levné cetky -, škrabošky, psací potřeby, vše to mám zabalené v obou kufrech. Dnes už asi po desáté se podívám na krabici, ve které jsou ty nebohé šaty, které jsem ještě na sobě neměla. Možná bych si je měla vzít. Určitě bych si je měla vzít.

Zaklapávám víko kufru, pokládám ho vedle druhého a jdu si i pro tu krabici. Vezmu si je!

„Slečno?" Ozve se za dveřmi.

„Ano?" řeknu a pustím dovnitř Andrewa.

„Je načase odjet."

„Já vím." Řeknu, natáhnu se pro plášť.

Z dálky už slyším Lilianin hlas. „No tak Jane, nenech pána čekat!" Už jsem si toho od ní vyslechla hodně. Musí od vévody chtít hrozné peníze. Nerozumím mu, proč tak rozhazuje? Už jsem mu dala, co chce, přesto, jako by mu to nestačilo.

„Smím vám vzít věci?" zeptá se nervózně, když spatří Rose.

„Byla bych vám vděčná." Usměji se. „Tu krabici nechte prosím na mne."

„S bohem, Jane." Řekne a obejme mě, když se odtáhne, střelí okem po Andewovy. Už dávno drží obě má zavazadla.

„Rose." Řekne s úklonem. V očích mu zajiskří.

„Pane." Vrátí mu se zachichotáním a pukrletem.

„Měj se dobře, Rose." Pousměji se a spolu s Andewem a Lilian v závěsu opustím nevěstinec.

Čauky .. :))

Jak jsem v sobotu slíbila tady je další díl o 6230 slovech :D A moc ráda bych znala váš názor co si o tom myslíte? :D Děkuji a jsem za vás opravdu moc ráda .. :)

Mějte se krásně a zase příště XX