Sebastian

Stojím v opuštěné místnosti a dívám se do prázdných dveří. Dveří, kterými před chvílí prošla ona. Nebo to byla spíše hodina. Sám nevím. Zdá se mi to jako věčnost. Nerozumím tomu. Nerozumím jí. A myslím, že jí ani nikdy neporozumím. Je tak matoucí. Mluví nesmysly a všechno ke všemu pomotává. Mluví jen v hádankách. Pokaždé se na mě dívá tak záludně. Jinými slovy je to čarodějnice. Už jen ty její oči mě o tom přesvědčili. Proklela mě a teď se musím soužit.

Moc dobře vím, že si se mnou pohrává. Je to vlastně k smíchu. Ona se mě snaží vlákat do té samé pasti, do které se jí snažím dostat já... Akorát po svém. Přitom se snaží ke mně proniknout. Chce, abych prosil. Jako by mi chtěla dát lekci. Ale lekci má dostat ona přeci.

Jak myslela; „Nevěřím vám natolik, abych toho byla schopna..."? Jsem z ní dočista zmatený... A promočený, když už jsme u toho. Proto jsem se jí vydal hledat. Chtěl jsem ji varovat, před blížící se bouřkou, než se to všechno zvrtlo. Ale byla to její vina. Neměla co dělat venku a ani na mém oblíbeném místě. Vlastně vůbec neměla opouštět pokoj, do kterého jsem ji zavřel...

Což je zase Mariina vina. K čertu s Marií! Kdyby nebyla tak svéhlavá a nepustila ji, tak bych si i vychutnal oběd. Takhle jsem jen na ni musel pořád myslet. A nakonec mě pošle, jak nějakého psa abych ji našel a přivedl sem. Hned na to ze mě zase Fleur de Lis udělá nejhoršího člověka na zemi a šaška. Tak tohle jsem si opravdu nezasloužil... No možná trochu... ale jen trochu.

„Sebastiáne tak tady jsi." Do místnosti vbíhá Marie. „Našel jsi ji?"

Zhluboka se nadechnu. Obrň se, Sebastiáne, napovídám si.

„Našel."

„Tak v tom případě, kde teda je? Říkala jsem, abys ji dovedl dovnitř. To nevidíš, jaká je tam venku průtrž mračen?" Bože ta je tak hrozně panovačná.

„Vidím. Vlastně jsem to pocítil i na kůži."

„Nemusíš být přeci hned tak strohý."

Vím, že to myslí dobře ale někdy je až přehnaně starostlivá.

„Marie, uklidni se." Odhrnu si vlasy z čela. „Je někde tady domě." Sdělím jí. „Teď už si ji snad zvládneš najít sama, nemám pravdu?"

Zamračí se, ale přikývne.

„To máš pravdu." Konečně se uklidnila. To jsem rád. „Měl by ses jít převléct. A dát si teplou koupel. Takhle dostaneš akorát tak zápal plic. A Ona také." Poradí mi, vydá se ke dveřím, kterými odešla, Jane. „Odpusť mi. Jsem jen velmi starostlivá žena." Řekne smířlivě.

Usměji se na ni. „Já vím."

„Záleží mi na ní, to snad chápeš."

„Zajisté." Připustím.

Přikývne.

Odcházím dveřmi, kterými sem přišla, s cílem dojít k salonu, tam si vypít sklenku burbonu na vnitřní zahřátí a jít na tu koupel.

Vychutnávám si hlt dobrého alkoholu. Příjemně mě zevnitř zahřívá. Sedám si do koženého křesla. Krátce zavírá oči, abych si vychutnal další.

„Ehm..."

Otevírám oči. Do místnosti vstoupila mladá služebná.

„Milosti." Pokloní se.

Ukazováčkem si přejedu po čele. „Ano?"

„Mám tu pro vás dopis ze Skotska, pane." Řekne a podá mi obálku na stříbrném podnose.

Rychle si ji beru. „Děkuji. Připravte mi koupel."

„Ano, milosti." Pokloní se a odejde.

Tak copak to po mě zase rodiče chtějí. Mám novou sestru, nebo se zase nějaká vdala? Pokud to bude od otce, bude mi zase vyčítat, jak jsem lehkomyslný a vůbec neplním své vévodské povinnosti. Jsem budižkničemu a dělám rodině jen ostudu. Vsadím se; kdyby měl místo mých pěti sester ještě jednoho syna, už dávno by mě sesadil... On se prostě nemůže srovnat s tím, že si užívám života.

Zato matka by mě už chtěla oženit. Nejlépe s Lady Amélií. Podle ní by mě dokázala nejlépe dostat do latě a zároveň se nemůže dočkat vnoučat. To jí nestačí ty dvě od mé první a druhé sestry?

Dopis je nakonec od mé třetí sestry. Chce mi oznámit, že se zasnoubila s nějakým kapitánem z východního Irska. Doufá, že se za nimi brzy přijedu ukázat a že sebou přivedu i nějakou ženu. Anna - má poslední a nejmladší sestra s Julií a Ludvíkem - sestřenice z matčiny strany a její manžel - se chystají začátkem srpna vydat do Londýna, Anna se za mnou chce jeden den přijet podívat. (Za normálních okolností bych byl nadšen - i Will když to tak uvážím - ale když tu mám teď Fleur de Lis, nemyslím, že je to zrovna nejvhodnější.) Nakonec mi vzkazuje, že se jí stýská a moc mě miluje.

Protáčím panenky. Ona je tak sentimentální. Mám ji rád, ale opravdu taková je. Sám se divým, že nejsem přecitlivělý měkota, když jsem vyrůstal jen se samými ženami... Když se nad tím zamyslím, mělo to pár výhod. Vím, co na ženy platí a jak je získat. Až na ni.

Rozhoduji se odepsat okamžitě, abych na to nemusel myslet:

~

Drahá Kasandro,

Blahopřeji ti k zasnoubení a doufám, že s ním budeš šťastná. Samozřejmě ale ještě nevím, jestli se tam dostanu, i tak ti přeji ve sňatku jen to nejlepší a spoustu malých kapitánů. Anně prosím řekni, že se na ni moc těším a snad bude i čas na naše setkání v Londýně. A ještě bych byl rád, kdybys jí řekla, aby mi předtím napsala.

S Williamem stále žijeme tradičním způsobem, takže vyřiť matce, že se u mne žádná svatba ještě nekoná. Vím, že by mne už velmi ráda viděla po boku nějaké krásné mladé dámy - jako jsi ty - ale já si raději nechám ještě svou rozmařilost.

Až si přečteš tento dopis, nezmiňuj se o nějakých věcech otci, už takhle mě považuje za černou ovci naší rodiny. Mé přiznání by ho o tom akorát utvrdilo a ty víš, jaký on dokáže být.

S láskou líbá, Sebastián.

~

Dopis zapečetím a připravím na odeslání sestře do Irska. Lorenz to pak nechá někým odeslat. Snad na ni bude ten kapitán hodný, jinak si ho podám. Mé sestře totiž nikdo ubližovat a lámat srdce nebude... vlastně žádné z nich.

Odcházím z místnosti, předat dopis nějakému personálu, smůla osudu je, že jako první narážím na Willa.

„Tady jsi, kamaráde. Musím ti říct, že ta maličká je opravdu okouzlující."

„Vážně?" řeknu nepřítomně.

„Jistě." Potvrdí, „Nechápu, proč o ní neustále tvrdíš, že je..."

„Víš, Wille, ona je tak trochu nevyzpytatelná." Přerušuji ho. Na tebe je sice milá a sladká ale ve skutečnosti je to pěkná prohnaná potvora.

„Když si to myslíš."

„Já to vím." Utvrzuji to. „Mohl bych tě o něco požádat?"

„Jistě."

„Dáš to Lorenzovy, aby to někým dal hned poslat do Irska?"

Bere si ode mě dopis a prohlédne si ho. „Psala ti sestra?"

„Ano. Brzy se v Londýně ukáže Anna, pak ti řeknu detaily." Přikývne a v očích mu zajiskří. Je do ní už léta zamilovaný a čeká jen na vhodnou příležitost. Blázen.

Pomalu vycházím schody do dalšího patra. Držím se levé strany - potkávám pár služebných. Prsty si pročesávám vlhké vlasy. Beru za kliku, Už se opravdu nemůžu dočkat té koupele, když v tom uslyším ženský jekot. Její křik. Panebože stůj při mně...

„Co tady děláte?" zavříská.

Koupelna je plná páry a ona už se chystala jít do vody. Oblečená jen ve spodničce a spodním prádle. Vlasy i škraboška jí zůstaly v tom rozcuchaném účesu, co měla. Bože můj... Zatracená ženská!

„Žádám vás, abyste okamžitě odešel." Řekne a pomalu couvá dozadu. „Prosím, alespoň zůstaňte, tam kde jste..." ani jsem si neuvědomil, že k ní jdu. Jednou rukou se opírá o zeď a druhou si tiskne jednu spodničku více k tělu.

„Prosím, prosím odejděte." Žádá mě, když stojím jen pár centimetrů od ní.

Cítím, jak se chvěje... dokonce i její neklidný dech. Ona je tak krásná. Moc po ní toužím. Jeden její pramen vezmu mezi prsty a pak jí kloubky přejedu po tváři. „Nevydržím to..." řeknu, do obou dlaní vezmu její horké tváře a rty se vrhnu na ty její. Jsou tak jemné, měkké. Po chvíli, která se zdála být nekonečnou, jsem se jí jazykem vkradl do úst a probudil k životu ten její. Začal sem jí hladově líbat a zmocňovat se jejích úst. Přesně tohle jsem tak dlouho chtěl... A chci ještě víc.

Po dalších dvou hladových polibcích, se dala do ještě vášnivějšího opětování mého polibku. Rukama mi pevně svírá lokty, když se ke mně snaží dostat blíž. Jako by to i ona chtěla. Toužila po tom od samého začátku našeho hašteření, jen to dlouho potlačovala v sobě.

„Po tomhle. Jsem. Toužil..." řeknu mezi jednotlivými polibky. A znovu se oddávám dalšímu dlouhému polibku. Cítím, jak se konečky prstů dotýká mé tváře. Odtáhnu se od ní, abych popadl dech. Oči má ještě chvíli zavřené, když je otevře, vidím v nich překvapení, touhu a obavy. Roztřesenými prsty se dotkne svých zčervenalých rtů. Jako by tomu nemohla uvěřit. Pak ke mně zvedne zrak... Zmatenost se jí odráží v očích.

Polknu, sám nevím co říct, ona je na tom stejně. Prohlížím si ji. Zhluboka se nadechla, prsty stále položené na rtech, nespouští ze mě ten svůj nevinný pohled... Kruci, vzchop se, Sebastiáne.

Narovnávám se, přikývnu na odchod.

„Jen tak teď odejdete?" křikne na mě, když procházím dveřmi. Její hlas při tom zní ještě více roztřeseně a naléhavě, než vypadá na pohled. Zároveň třesoucími prsty se mě pokusí chytit za ruku, naštěstí ucuknu dřív, než se jí to podařilo. Další její dotek bych už asi nepřežil.

Otáčím se k ní. „Sama jste chtěla, abych odtud odešel." Přesně tak Sebe! Odpovím, vezmu dveře za kliku, zavírám za sebou.

Odcházím do svého pokoje, v hlavě mi probíhá ten polibek. Ona se mi nebránila. Vůbec... a já se neovládl. Nemrzí mě to, i když teď po ní toužím ještě víc. Zaškube mi ve slabinách. Nechávám za sebou bouchnout dveře, sesouvám se do křesla a zavírám oči. Ani ne před pěti minutami kopírovali mé rty ty její a lačně jí líbali. Užíval jsem si to. Víc než kdy jindy. Konečně jsem se z části dostal k ženě, která mě už tolikrát odmítla. Vítězství, alespoň malé - pro začátek.

~

Při večeři jsme oba obzvlášť potichu. Nejvíce jde slyšet jako vždy Williama, po něm samozřejmě Marie. Já odpovídám, jen když jsem nucen a ona? Ona řekla sotva půl slova. V jídle se doslova dloube. Moc dobře jsem věděl, že tohle ve Willovi vzbudí zvědavost. Hned zítra začne zase s výslechem, myslím, že budu i rád, když to nezačne ještě dnes.

Po jídle a jedné sklence burbonu s Fleur de Lis bok po boku odcházíme do svých pokojů. Na konci schodiště, kde se naše cesty rozdělují, se na ni podívám.

„Dobrou noc, Jane."

Pousměje se. „I vám, vévodo." Ukloní se a odkráčí ke svému pokoji.

Zavírám oči, oběma rukama si přejedu po obličeji. Nemožná ženská. Odvracím se od míst, kudy šla a jdu svou cestou své ložnice.

Svlékám si kabát, vestu i vázanku, vše to přehazuji přes židli. Vytahuji si košili z kalhot. Do porcelánové mísy si nalévám trochu vody, oplachuji si obličej, krk a mokrým prsty si zajíždím do vlasů.

Nevyznám se v ní. Teď už vůbec ne. Na polibek reagovala tak vášnivě a to, že mě z toho až zaškubalo ve slabinách. A teď? Byla tak odtažitá a zdrženlivá. Vůbec se nechovala jako šlapka. Nakonec jsi to byl ty, kdo odešel, ne ona... už i mé podvědomí je proti mně, ale i tak mě mohla zastavit.

Okamžitě se svalím na postel. Zavírám oči, stávám se otrokem vlastních myšlenek.

Náhle se otevírají dveře. Zvedám se do sedu, překvapeně zírám na ni. Zhluboka se nadechla, když zavřela dveře a konečně se podívala na mě. Oči jí doslova jiskří. Na sobě jen bílou košilku a župan. Tvář pochopitelně zakrytou škrabošku, kolem které jí padají dlouhé čokoládově hnědé vlasy v lokýnkách.

Polkne. „Doufám, že jsem vás nijak nevyrušila, vévodo."

Zavrtím hlavou. Konečně se probouzím z okouzlení. „Záleží na tom, co potřebujete, slečno." Věděl jsem, že nebyla imunní, vůči tomu polibku.

Vidím, jak se jí zachvějí koutky. Váhavě se ke mně blíží. Nespouštím z ní pohled. Zastavuje se dva kroky ode mne.

„Co tě sem přivádí?" ptám se jí škádlivě.

„Sama nevím," přizná, „ možná jsem našla způsob, jak se odtud dostat."

„Ale... Neříkej, že se ti tu nelíbí. Máš tu pohodlí, dobré jídlo, čerstvý vzduch, společnost..."

„Vám to nedochází, že ne?"

Vstávám, dělám jeden krok jejím směrem. Vidím, jak musela zvednout hlavu, aby na mě viděla. „Co mi nedochází?"

„To jak jednáte s lidmi. A jak se potom cítí." Odpoví, skloní hlavu k rameni, pootevře rty a podívá se na mě skrz dlouhé černé řasy. Pomrkává.

Ignoruji, co řekla, skláním se k ní. „Myslím, že jste přišla z jiného důvodu." Do rukou beru okraje jejího županu.

Vydechne, „Možná..." jemná látka županu jí padá k nohám. Pohledem mi sklouzne na má ústa.

Ruku jí zatínám do vlasů, rychlým pohybem si znovu přitahuji její ústa ke svým, abych si je mohl žádostivě podmanit. Volnu rukou jí objímám kolem pasu, přitahuji blíž k tělu. Když ucítím její studené ruce na svém hrudníku, odtáhnu se, aby mi mohla sundat košili. Ukradnu jí ještě jeden polibek, než si před ní kleknu na kolena, abych jí mohl vykasat jemnou látku košilky a přetáhnout jí ji přes hlavu. Odhazuji poslední kus oblečení, co měla na zem, abych si ji mohl celou prohlédnout. Vypadá, jako z mých snů a představ. Ba ne. Vypadá ještě líp. Nechybí jí půvab ani dokonalost... ani přednost - hned několik předností. Dlouhé štíhlé nohy. Pěkně zakulacené boky. Útlí pas. Ploché bříško - určitě ne stvořené k početí. Pevná sněhově bílá ňadra s růžovými hroty. Jemná bledá kůže, osvětlená svíčkami a ohněm z krbu. Z pohledu na její nahé tělo mě zabolí ztvrdlé slabiny. Mám neuvěřitelnou chuť zulíbat každičký centimetr jejího těla. Tuhle nemohl vytvořit bůh, nýbrž sám ďábel, který se v ní nyní ukrývá. Pokouší muže a svádí je na scestí. Jako pravá čarodějka.

Natahuji se pro její ruku, jemně jí políbím, než ji chtivě začnu líbat na ústa, do kterých jí zašeptám, „A co ta maska?"

Otevírá oči. „To je má podmínka." Řekne sic tence ale rozhodně.

Přikývnu, vyzuji se z bot.

Jednu ruku mi pokládá na rameno, stoupá si na špičky, jemně mě líbá na bradu, na tvář a okraj rtů - dál totiž nedosáhne. Druhou hledá tkanice, které drží mé kalhoty. Strnu, když se dotkne mého mužství, na bradě cítím její úsměv. Potvora. Jakmile mi uvolní kalhoty, uvědomím si, že už není návratu. Je pozdě couvnout.

„Už je pozdě na odchod." Řeknu jí po dalším polibku.

„Nechci odejít." Do dlaní vezme obě mé tváře, aby se mi mohla vrhnout na ústa a ukrást si další dlouhý polibek. Opravdu mě překvapuje její horlivost, když mě líbá... Zvlášť když se ještě před několika hodinami chovala tak odtažitě. Na tom nesejde Sebe, hlavně že teď ji už máš...

Přitahuji si ji za trup do pevného objetí, krátce jí zvedám ze země, abych ji položil na postel. Vlasy se jí rozprostřeli po polštáři. Jednu ruku má položenou vedle hlavy, druhou si pomalu přejíždí od pupíku, mezi ňadry až k rameni. Přitom se na mě dívá těma velkýma hnědýma očima, které vyčuhují z černé škrabošky. Jsou to muka... pomyslím si.

Střelí po mě dalším vyzývavým pohledem. V tu ránu jsem už úplně nahý a přichystaný si ji tady a teď vzít. Konečně. Rychle si nasazuji ochranu, než se jí vkradu mezi nohy.

„Zajímalo by mě, jak dlouho jste už po mě toužil."

Co to sem plete?

Vzpřimuji se nad ní na pažích a ze shora se na ni dívám.

„Chtěla bych vědět, jestli do toho dáte vše -... Zlobu. Touhu. Vášeň... - nebo budete stejný jako ostatní." Dobírá si mě. Dlaněmi mi přejede po obličeji, drapnu jí po rukách. To toho nenechá ani teď?

Skláním se k jejímu uchu. „Věř mi, že to poznáš, Fleur de Lis." řeknu a tvrdě se do ní ponořím. Vzdychne a zavře oči. Začínám se pohybovat. Pouštím její ruce, přitahuji si její obličej, abych ji mohl výhružně políbit. „Teď mi vynahradíš ty zatracené muka..." řeknu zadýchaně. Políbí mě na ústa, kousne mě do spodního rtu. Palci mi pohladí tváře, dál mi rukama sjíždí po zádech, chvílemi do nich zarývá nehty. Zároveň mi k bokům křečovitě tiskne stehna.

Líbám ji pod krkem, mezi jejími ňadry a pak i na nich. „Tak sladká." Zašeptám jí do kůže.

„Ach..." vyklouzne jí z úst několik stenů, když jí jazykem obkroužím bradavky.

Dlaní jí přejedu kolem pupíku. „Tak jemná." Propne se do luku, mezi prsty sevře křečovitě prostěradlo.

„A-ach..." Hlasitě zasténá. Moc dobře vím, že se ocitá v extázi.

„Teď už jsi moje..." protlačím skrz zaťaté zuby. Sám se už poddávám svému vyvrcholení. Tak takhle chutná zakázané ovoce...

Po nějaké době cítím její prsty ve svých vlasech.

„Teď už jste šťastný?" ptá se stále zadýchaně.

Zvedám hlavu z její hrudi. Palcem jí přejedu po tváři. „Ani zdaleka."

Dneska bych vám všem, kdo čtete Fleur de Lis, chtěla poděkovat za to, že tu pro mě jste a že mě podporujete v tom abych pokračovala dál ve psaní. Opravdu si vás všech moc moc moc cením jsem za vás moc ráda a chci abyste věděli že já psaní opravdu miluji .. naplňuje mě a jsem moc ráda že se s vámi mohu podělit o svůj výtvor protože i díky vám jsem to už jednou zvládla dopsat a věřím že teď to bude ještě lepší. Děkuji že se vám můj klišé příběh líbí. Tímto vám všem věnuji tuto kapitolu. A také bych pro vás ráda něco udělala. Co byste řekli na to že bych publikovala 9. Kapitolu dřív. Například v pondělí? :D Napište do komentáře jestli jste pro ;)

Ještě bych se vás zatím ráda zeptala co si myslíte zatím o postavách se se projevili nějak a o příběhu samotném? :)

paviammaxx - Zatoulaná Knihomolka <- přidávám jeden ze svých instagram účtů :)