Sebastian

Sklenička se po nárazu do zdi rozbíjí na několik kousků a s dunivým tónem dopadá na podlahu. Sakra! Ta děvka. Ta zpropadená děvka s nevymáchanou pusou, hlavou v oblacích, nevinnou tváří a neuvěřitelnou postavou. Jak si myslí, že si tohle může dovolit? Urazit mě? Odkopnout? Vévodu? Ještě k tomu několikrát! Až se mi dostane do rukou tak... Vzteky shodím všechno ze stolu a sundám si vázanku. Ta mě tak zatraceně dopálila.

Sesouvám se na židli, schovám si obličej do dlaní. Taková mrcha. Tohle jí už prostě nemůže projít. Nesmí. Tahle malá děvka neodejde, dokud neudělá to, co po ní chci.

Musím jí k sobě nějak nalákat. Dostat ji do jámy lvové. Nenechat jí odejít. Zůstane tady a za to odmítání mě bude těšit celý zbytek noci až do bledě modrého rána, kdy spadne vysílením do matrací a bude spát ještě do dalšího odpoledne... a pak si ji vezmu ještě jednou. Za škody co provedla na mém egu.

Sice, kvůli tomu budu muset poslouchat další Willovy narážky. Ovšem buď to a konečně ji získám, nebo ... co to plácám žádné nebo nebude. Já ji získám!

Chtělo by to večírek. Will miluje večírky, takže bych měl i koho na to využít, aby to zařídil. Samozřejmě na takovouhle akci bude potřebovat i patřičné šaty. Nějaké pěkné a vyzývavé. Šaty, které si oblékne pro mě.

Shýbám se, abych ze země mohl sebrat čistý papír. Ze žlábku si beru pero, rychle tam píšu krátký vzkaz pro Marii.

~

Drahá Marie,

dlouho jsme se neviděli. Co takhle čaj u mě zítra kolem třetí?

Vezmi si sebou věci. Mám pro tebe zakázku.

Líbá Sebastián

~

Vzkaz schovám do obálky a zapečetím. Odnesu ho do chodby na stolek k ostatní poště, kterou sluha zítra rozešle. Spokojeně se ploužím zpět do svého pokoje. Sundávám si boty, zalézám do postele. Však já jí to ještě zavařím. Nakonec bude moje.

~

Zdál se mi krásný sen, ale mám z něj divný pocit. Otáčím se na levý bok a otevírá jedno oko. No jasně. Ten musí prudit od rána do večera. Will sedí v křesle naproti posteli s prázdnou sklenkou v ruce a civí na mě. Co má zase za problém­? To ho baví mě pozorovat při spánku?

„Dobré ráno, šípková Růženko. Jak jsme se vyspinkali?" zavrní.

„Vypadni, Wille! Chtěl bych ještě spát." Třeba se mi o ní bude zdát.

„Máš jí plnou hlavu?" Zeptá se.

Co? „O čem to zase mluvíš?" zabručím do polštáře.

„Nechal jsi včera dole dopis pro Marii."

„A co má být?" Posadím se.

„No nic... Zřejmě se s ní chceš sejít. Ale proč tak náhle? Co vím tak obleků máš dost. Není to náhodou kvůli malé kamarádce, Fleur de Lis?"

„Pozval jsem ji sem na čaj, Wille." Vševěd hrozný. Když už je tady, aspoň ho rovnou zasvětím. „A mám pro tebe úkol. Chci, abys co nejdříve uspořádal večírek. Velkolepý... A dokonalý. A chci, aby sem přijela Marie, protože i pro ni mám práci."

„Počkat... Ty chceš uspořádat večírek?"

„Co je na tom tak divného?"

„Ty? Vévoda z Windsoru, co navštěvuje večírky, ale nikdy je nepořádá, ho chce uspořádat? Co se to stalo???" Tváří se zmateně.

„Dospěl jsem?" Typuji.

„Blbost. Sice je pravda, že všichni dospějí... Ale ty ne."

„Chci to zkusit."

„Hloupost! Chceš ji nalákat k sobě. Co se týká Marie ... nech mě hádat! Chceš, si u ní objednat nějaké šaty. Pro svou potřebu - a především blaho tvého šatníku - to nejspíš nebude. Takže to nejspíš bude pro někoho jiného. Pro koho asi?"

Vida. Vida, jak jsi všímavý, Williame. Zrovna když to zase nepotřebuju. Co mi poví teď?

„Jako vždy mě tvé rýpavé schopnosti překvapují, Williame."

„Nemyslím si, že je to zrovna rýpání - spíše zdravý rozum... Ten by se ti taky hodil, Sebastiáne." Podotkne.

„Ty ho máš dost za nás za oba."

„To je možné." Zasměje se. „Ale za to jsi neodbytný."

„Co tím myslíš?" podivím se.

„No to jak neustále pronásleduješ tu koketu."

„A už jsme zase u ní, co?" Zkřivím ústa v posměšném úsměvu. „Jen pro tvou informaci, můj drahý Williame; jestli si dobře vzpomínám, tak jsi to byl ty, kdo mě do toho navezl a přiměl mě být v případě Fleur de Lis neodbytným. Vzpomínáš?"

Zasměje se. „V tom máš možná pravdu." Přizná. „Ale dostala se ti pod kůži, tak to přiznej."

„Je hezká." Přiznám.

Přikývne na souhlas.

„Kde by se to mělo konat?"

Zamyslím se. V tomhle bytě určitě ne. „Co takhle naše rodinné sídlo ve Windsoru?" Navrhnu.

Přikývne na souhlas. „Tak jak si představuješ ten ples?"

„To nechám na tobě, Wille. Víš, že se do těchto věcí nepletu."

„No konečně se nám vrátil starý dobrý, Sebastián. Chyběl jsi mi, kamaráde. Začínal jsem si myslet, že si budu muset najít nového přítele."

„Nesýčkuj, Wille."

~

Za deset minut tři už čekám v salónku s připraveným čajovým servisem se zeleným čajem a sušenkami. Marie by tu měla být každou chvíli. William až příliš ochotně navrhl, že ji vyzvedne. Jistě k tomu měl své důvody. Nebo spíš jeden důvod. Fleur de Lis. Už teď se duševně obrňuji vůči jeho poznámkám.

„Budete si ještě něco přát, milosti?" otáže se mě nová služebná, kterou nedávno přijal můj majordomus. Nemůže jí být víc než patnáct let. Na tváři jí hraje nesmělý úsměv, když si na prst nervózně natáčí zrzavý pramen, který jí vypadl z pečlivě upraveného drdolu. Popravdě jsem si myslel, že se takhle nějak bude chovat i Fler de Lis, když zjistí, co jsem zač. Ale ani to s ní nehnulo.

Zavrtím hlavou, nasadím úsměv, abych ji trochu uklidnil. „V pořádku. To je všechno co jsem potřeboval. Můžete jít."

Přikývne, udělá pukrle a opustí salónek. To už ale slyším bouchnutí dveří a ženský smích. Duniví a zvučný smích. Marie. Znám se s ní dobře už celá léta. Poznám ji už po hlase.

„... Och Williame... Ty jeden lišáku." Zachychotá se.

„Je to pravda Marie." Řekne, když společně vejdou do místnosti.

Otáčím se, prohlížím si ji. Marie byla kdysi má chůva ... jen s drobnými intimními výhodami když mi bylo patnáct. A ne jen že byla skvělá i v jiných parketách, taky je to skvělá švadlena a odbornice na nynější módu. Na sobě má nepochybně svůj model a říká se, že módu v Anglii určuje především ona. Není divu, že je její salón nejžádanější ze všech v Londýně a to i v zahraničí. Její šaty ze zeleného sametu se vkusným dekoltem a dlouhými, neupnutými rukávy jsou zdobeny zlatým vyšíváním a jemnou krajkou po obvodu dekoltu ladí skvěle s jejím účesem. Světlé vlasy sepnuté v drdolu s kloboučkem zdobeným pavím peřím. Tohle je nejnovější styl v Londýně. Peří. Ještě že to nemusí nosit muži... pomyslím si.

„Marie, drahá, jak dlouho že jsme se to neviděli?" Zamířím k ní.

„Už je to dlouho, drahý Sebastiáne. Tři měsíce." Připomene mi a políbí mě na obě tváře. „Co tě tak náhle přimělo mě pozvat na čaj?"

„Tak dlouho?" podivím se a zazubím se na ni. Její otázku ignoruji. Nepochybuji o Willově prořízlé puse. Jen mě zkouší, už dávno to ví.

Zakření se. „Prý jsi našel ženu, která tě neustále odmítá... Je to pravda Sebastiane? To tvé lovecké schopnosti už pracují až tak mizerně?" Jak jsem tušil. Pohledem střelím po Willovi. Ten však posunky naznačuje, že to nebyl, ale jeho křivý úsměv mi říká opak.

„Nejsem žádný lovec a ona rozhodně není kořist, abych ji lovil. Pokud jde o Willa, velmi rád si k těm příběhům dokresluje nějaké scény."

„Takže to byl žvást, že ti ta mladá dívka konečně řekla do tváře, že jsi namyšlený pitomec?" podiví se a se vztyčeným obočím, šikmým úsměvem a zvědavou tváří vrhne očkem po Willovi. Já se na něj zase na rozdíl zamračím. Toho pitomce si mohl odpustit.

„Tohle byla pravda viďte, vévodo."

Zabručím a s kyselým obličejem se otočím zpět k šálkům čaje.

„Marie, máš tu to, co jsem chtěl?"

„Jistě, vévodo." Popíchne mě. „Williame, potřebovala bych svůj hnědý a červený kufřík s látkami... Mohl bys..."

„Samozřejmě Marie, nechám ho sem přinést."

„Děkuji." Oba sledujeme, jak Will odchází ze salónku, než se na sebe podíváme a oba vybuchneme smíchy. Jde ke mně, obejme mě. „Ach Sebastiáne, jak jsi mi chyběl."

Po chvíli už sedí na malém gauči s polštářky a popíjí svůj čaj. Já sedím po její pravici ve svém oblíbeném křesle.

„Tak co potřebuješ, Sebe?"

„Šaty. Nejdokonalejší a nejlepší co dokážeš."

„Pro ni?" zeptá se. „Prý ji říkáš Fleur de Lis."

Přikývnu.

„Proč o ni tak stojíš?"

„Znáš odpověď."

Uchechtne se. „Vadí ti, že tě odmítla." Není to otázka, jen konstatuje jasná fakta.

„Je pravda, že bych lhal, kdybych začal tvrdit, jak mě to neštve."

„Lovec, kterého přelstila kořist. Věřím, že je to nemilé."

„To si piš Marie." Přitakám.

„Stojí ti za to?" zeptá se.

„Kdyby si tu malou koketu viděla, poznala bys to." Odpovím a dodám, „Hele nedělej z toho hned válku. Chci ji nanejvýš na tři noci... Dny bude spát samozřejmě."

„Aha... Tak to pak ano." Přikývne, mezitím sluha přinesl dvě bedny, nechal je postavené u jejích nohou. „Takže jaké šaty si pán bude přát?"

„Konečně správné téma." Usměji se. Oddychnu si.

Vytáhne si papír a pero.

„Chci perfektní šaty, od perfektní návrhářky." Zalichotím jí.

„Lichotkami u mě dojdeš všude, Sebastiane." Zasměje se. „Jaký mají mít rukávy? A kam?"

Nakloním se. „Krajkové by byli perfektní a ne moc dlouhé." Chci jí ty šaty sundat, ne si jí prohlížet jako svatý obrázek.

Podiví se. „Dobře, tak krátké." Přikývne. „Střih a živůtek? Chceš do véčka a velmi skandální?"

„Ani ne. Spíše ne." Odpovím. „Chci ho normálně rovný ale s pořádným zpevňujícím korzetem."

Zamyslí se... „Dobře." Přikývne. Ohne se a otevře jeden kufr. „Je tam pět látek, co se teď nejvíce nosí..." oznámí mi, „zvol jednu."

Zelená... brr... to mi k ní nejde.

Hnědá... fádní... vypadla by v tom příšerně.

Světle a tmavě modrá... ty vypadají nadějně... byla by v nich nádherná. Ovšem, vím, komu tyto barvy patří.

Rudá - na konec... perfektní...je světlá... a její bledé kůži bude dokonalá. „Tu rudou." Řeknu.

„Fajn - to bude podklad. Jakou chceš na ozdobení?" otevře i druhý kufr.

Jsou tam spíš krajky, ale i jiné zajímavé látky. Já však, ale hned poznal, která je naprosto dokonalá. „Stříbrné zdobení bude vyhovovat. Ovšem to už je na tobě drahá."

Marie se tam podívá. „Dobrá volba. Nedávno mi přišla z Francie. Skvělá látka." Přikývnu.

„Marie?"

„Ano?"

„Chci, abys mi udělala ještě jedny šaty." Odpovím a nadechnu se, „Z té modré a fialové. Udělej je, jak chceš. Podmínkou je, aby tam byly tyto dvě látky."

„Dobře." Přitaká, na to se zahyhňá. „Je pravda, že ta dívka nosí škrabošky?"

„Jo! Je to tak stupidní. Nosí to všechny dívky v tom nevěstinci." Zakoulím očima.

„Náhodou je to docela hezký." Poznamená. „Žena pak může svádět pohledy." Pokrčí rameny.

„Jak je vysoká - a pas??"

„Je malinká a titěrná." Vzpomenu si, na tu novou služebno. „Jedna z mích nových služek má podobnou postavu až na pár detailů. Ukážu ti ji." Odpovím a zamyslím se nad tím, co řekla o maskách. Svádět pohledy? Co je to za blbost???

„Objednej mi dvě škrabošky, tak aby k těm šatům ladily." Nařídím jí. „Můžeš zůstat v pokoji pro hosty. Dostaneš tu vše, co potřebuješ. Pusť se rovnou do práce a prosím neotálej s tím. Ať je to co nejdříve."

~

Zbytek odpoledne jsme si ještě povídali. Nakonec se k nám přidal i Will a naštěstí nechal debatu o Fleur de Lis za dveřmi. Večer jsem dostal chuť na dobrou partičku karet, proto jsem s Willem zamířil do pánského klubu.

Do nosu mě hned udeří vůně známých drahých doutníků, které tu nabízí servírky - jediné ženy, které mohou do tohoto lokálu. Oblečené jsou v černých brokátových šatech s bílou zástěrkou. Interiér je zařízený ve dřevě a kůži.

Cestou do karetního salónku potkáváme Lorda Monroea - strýce Lady Amélie -, který s námi prohodí pár krátkých zdvořilých frází. „Slyšel jsem o obchodech vašeho otce, Sebastiane. Prý se mu vede velmi dobře. A co jeho lodě?"

Vyzvědač, pomyslím si. Co já bych o tom asi věděl? K ničemu mě celá léta už nepustil. Popravdě jsem mu k tomu moc důvodů nedal. Nevěří, že bych mohl být někdy zodpovědný. „Určitě jsou na tom také dobře, lorde Monroe."

Přikývne, rukou se poškrábá ve svých pečlivě zastřižených šedivých vousech. „Má žena mi povídala o vašem tanci s mou neteří. Slyšel jsem, že o vás Amélie ráda mluví."

Potlačuji nutkání protočit panenky. Raději uhýbám od tématu. „To je milé. Jestli nás ale teď omluvíte, máme tady s Willem chuť si trochu zahrát a vyhrát nějakou tu peny." Šibalsky na něj mrknu a poklepu si rukou po náprsní kapse, kde mám peníze. Aniž bych počkal na jeho odpověď, už si to rázuji k salónku a rovnou se rozhlížím po volném místě u karetních stolků. Samozřejmě si i pozorně prohlížím muže, který u nich sedí.

Ovšem, během vteřiny už přesně vím, ke kterému stolu se přidat. V rohu místnosti sedí tmavovlasý muž ve vyšívané vestičce a bavlněné košili se šikmým úsměvem. Henry. Zřejmě mu dneska padla dobrá karta. Uvidíme, jak moc mu to půjde dneska proti mně.

U stolu s ním sedí ještě dva muži. Na jednom už se podepisuje stáří a druhý vypadá jako by teprve nastoupil na střední školu. To bude brnkačka.

Zamířím k jejich stolu, když vytuším konec hry. Na Henryho tváři se objevil vítězný úšklebek, který nezmizel, ani když si všiml, že stojím naproti němu.

„Mohu se přidat, pánové?"

Henry se zakloní na své židli, měří si mě podezíravým pohledem, ovšem nic jiného v jeho tváři nejde vyčíst. „Děkuji za hru, pánové, ovšem toto vypadá na soukromou partii, jestli vás mohu opustit..." nechá větu doznít, oba muži se zabručením hned zvedají a odchází jinam. „Prosím, sedni si." Vyzve mě.

Pomalu začne promíchávat karty. „Jsem rád, že jsi dorazil na partii."

Kývnu. „Rád své dluhy řeším."

Zakření se. „To jistě." Začne rozdávat karty. „Užil sis zbytek princovy slavnosti?"

„Ušlo to." Uměl bych si ten večer představit i lépe, kdyby nebylo zatracené Fleur de Lis. „Pozval jste tam i kuplířku z Liliového domu a tu malou, kterou jste vydražil." Jen konstatuji fakta, při prohlížení mých karet. Nebude těžké vyhrát.

Když znovu promluví, nedá na sobě nic znát. „Jdeš rovnou k věci. Mělo mi být jasné, že tu nejsi jen kvůli hře."

„Jaká je?" Chci vědět. Přitom vyhodím jednu kartu do středu stolu. Už se připravuji na všechny jeho poznámky ohledně té kokety. Přesně tak Henry předběhl jsi mě.

„Úžasná. Milá. Chytrá. Okouzlující. Hříšná." Mrkne na mě. „Ale rozhodně není nic pro tebe!" Co prosím?

Nechápavě povytáhnu obočí. Na čele se mi udělá vráska. „Co tím myslíš?" Proč by nebyla nic pro mě? Jak on to může vědět? Posoudím sám co pro mě je a co není!

„Řekněme, že jsem nedávno odpovídal na tutéž otázku jiné osobě." Vyhodí kartu. „Pokud ti mohu radit, dej od ní ruce pryč." O tvé rady opravdu nestojím.

S kým o ní mohl sakra mluvit? Je jen jediný muž, ale ten... „Chceš tím říct, že princ..." vlastně ani nevím jak to dokončit, jelikož je to pravdu velmi zvláštní obrat dění. Tohle jsem nečekal. Rozhodně není takové dřevo, jak jsem si myslel na začátku. To ale znamená, že jí i on měl přede mnou. Což pro mě není nijak příjemné zjištění. Zatracený chlap. Musí se vždy objevit na scéně v nejméně vhodnou dobu.

„Velmi si jí oblíbil. Na jeho dvoře je vždy vítaná." Prohlíží si své karty. Zatracená ženská. U něj mu to nevadí?

Zamyšleně si přejedu prsty po spánku. „Takže i nadále pracuje v nevěstinci?" Přikývne.

Pořád ji mohu získat. Nepopírám, že se mi neulevilo. Tahle dobrá zpráva možná znamená, že na mě myslela a proto i nadále pracuje v nevěstinci. „Chci, aby dorazila na ples, který v mém sídle koná Will. Určitě bude rád, když dorazíš také."

Zasměje se. „To je poprvé co vévoda z Windsoru pořádá ples."

Protáčím nad jeho poznámkou oči. „V mém sídle se pouze koná, ale pořádá ho William." Na přítelovo jméno dodám důraz.

Mávne nad tím rukou. „Stejně si všichni budou myslet, že je tvůj."

„S tím se budu muset holt smířit." Hlavně, když se mi do spárů dostane ta holka.

Položí na stůl své karty. „Nevzdáš to, že?"

Já na stůl položím své vítězné karty. „Rozhodně ne!"

~

Čas rychle plynul a přípravy na ples - Williamův ples - byli téměř u konce. S Willem jsme se přestěhovali do mého letního sídla. Trvalo to tři týdny a jeden den, aby bylo vše promyšlené, nakoupené a přichystané. Pozvánky jsme rozeslaly. Už chybí jen ta její. Vlastnoručně jsem na slonovinově bílý papír napsal pozvánu pro drahou Fleru de Lis a zezadu ji napsal vzkaz, schoval to v obálce a zapečetil. Obálku přikládám k velké krabici s perfektními šaty od Marie a škraboškou stříbrné barvy. Ještě ten den jsem to nechal odeslat krásné Fleur. Samozřejmě, i jednu obálku pro tu zatracenou kuplířku. Jsem si jist, že bude skákat radostí, až se dozví o dalším plese šlechty, na který je pozvaná.

Za tři dny se sejdeme ... krásko.

~

Hosté se zde seběhli velmi rychle. Ani ne hodina a půl a plesový sál se začínal zdát plný. William to tam zařídil do modrých barev s růžovými pivoňkami. Nevypadá to zle ... jen je to převoněné. Hlavně jsem rád, že já zůstanu starým mládencem a zlodějem dívčích srdcí. Moje pověst zůstane tím to neposkvrněna. Pousměji se. Přeci jen, já plesy pouze navštěvuji.

Jdeme tě najít, Fleur de Lis. Nebude to vůbec těžké, bude jediná, která tu bude mít škrabošku. Navíc v šatech ode mne ji poznám hned. Uvaděči venku ji poznají a nenechají ji odejít. Informují mě o jejím příchodu a už se nenechám odbít.

Scházím dolu do sálu a procházím mezi lidmi někam doprostřed, kde jsem zahlédl Raye. Jak jinak, flirtuje s mladými ženami a snaží se je oblbnout svými historkami.

„Snažíš se získat partnerku na tanec lacinými historkami?" zeptám se ho.

Dívky se zahyhňají a rozprchnou se do stran.

„Ale no tak Sebastiáne, skoro jsem je měl..." otočí se a s hraným ublížením vepsaným ve tváři.

„To ti tak věřím. Chvástal ses."

„Ne tak docela." Odpoví, „Nesnažil jsem se chytit neviditelnou kořist, lovče."

Zamračím se.

„A je to tu." Zasměje se. „Z lovce se stala oběť."

„Jsi opilý?" zeptám se. „Obvykle neplácáš takové nesmysly. Na ty tu je Will."

„Promiň, je to stále ještě citlivé téma, že?"

Protáčím panenky.

„Přijde sem?"

„Ano."

„No, nechci se tu s tebou tolik zdržovat, je tu stále tolik krásných panen, co potřebují, abych se o ně zajímal. Hodně Irského štěstí..." řekne a téměř se rozběhne k rusovlásce na pravoboku.

Odcházím ke vstupním dveřím, jelikož se tam objevil Lorenz. Majordomus tohoto sídla.

„Pane." Ukloní se.

„Ano, Lorenzi." Řeknu až moc nadšeně.

Nejspíš si toho všiml, protože jeho tvář sklesne. „Bohužel vás zklamu, pane. Ta dívka toho popisu tu bohužel není. Nikde jsme ji tu nespatřili a ani já při obchůzce. Je nám to líto, ale ještě tu není."

Po tváři se mi přejede spousta emocí. Překvapení. Zlost. Lítost. Vztek. Zadumaně přikývnu. Položím mu vděčně ruku na rameno. „Díky, Lorenzi." Řeknu a procpu se mezi davem lidí k okenním výklenkům. To je ale mrcha! Nerozuměla sad tomu vzkazu? „Účast povinná." Čemu sakra nerozumí na slově „povinná"? Nebyl to dotaz, byl to rozkaz! A ta malá koketa i tak nepřišla. Znechuceně bouchnu do zdi, pak se ale rychle podívám, jestli to někdo neviděl. Uklidni se, Sebastiáne, jsme jen na začátku večírku, nic není ztracené, i kdyby, budeš se kvůli ní vztekat na veřejnosti?

Když na to tak myslím, je to ještě horší. Ne, tentokrát odbyla jen svou nepřítomností, ale musel jsem kvůli ní uspořádat tule hloupou sešlost, na které jsem zůstal sám, jelikož se naše drahá Fleur de Lis rozhodla zůstat doma, ignorovat můj vzkaz a šaty, co jsem pro ni nechal udělat, nejspíš zůstaly v krabici. To se jí líbí? Nechat mě takhle trpět. Utrácet a dolézat? Co přijde za chvíli? Budu jí klečet u nohou a prosit? Tak to v žádném případě! Tahle děvka opravdu potřebuje lekci správného a slušného chování.

Tohle jí nedaruji... Dávám jí čas do půl dvanácté, pak si pro ni jedu, i kdybych ji sem měl za vlasy dotáhnout proti její vůli.

„Sebastiáne, proč ty chmury? Večírek je v plném proudu, zábava v nejvyšších obrátkách, tak proč se tak mračíš?"

„K čemu je tenhle večírek, když ani neplní svůj účel?" zeptám se otráveně.

Nechápavě se na mě podívá. „Co tím myslíš, že neplní svůj účel?"

„Není to snad zjevné."

„Všichni přítomní se dobře baví, není toto nejdůležitější?" tázavě mě sleduje a pak hodí pohled - jo-aha. Protáčím panenky a odcházím od něj, ten mě však následuje dál. Jako by neměl na práci nic jiného, něž do mě v jednom kuse rýpat. Nebo je to jedna z jeho každodenních zábav? Nevím. Předtím mi to nevadilo. Nebo jsem si toho jen nevšímal? Každopádně, ať je to tak nebo tak, když se to týká právě Fleur de Lis, štve mě.

„Takže... Copak ti provedla dneska? Odmítla tě při tanci? Tráví více času s lordem Henrym? Nebo ti znovu řekla, že jsi pitomec?"

„Ani jedno z toho. A pitomcem mě ještě nenazvala." Namítnu, vycházím ze sálu a svižným krokem procházím chodbou.

„Tak pak, tedy co?"

„Nepřišla." Zasyčím, „Celý tenhle tyátr byl zbytečný, i když musím uznat, že se ti povedl."

„Hm... Díky." Dál mě pronásleduje. „Počkej, ale kam to jdeš?"

„Do stájí a pak si to hezky s tou malou šlapkou vyříkám hezky z očí do očí!"

„Proč o ní pořád říkáš, že je malá?"

„Protože je! To jsi ji neviděl?"

„Samozřejmě že viděl. Je pěkná."

„S tímhle na mě už znovu nechoď."

„Ona tě vážně vytočila viď?"

Zastavuji se a podívám se na něj.

„Možná trochu... Ale je to tvá vina, vzpomínáš?"

„No jo. Za vše může chudáček William, kterému ženy nepadají do náruče jako vévodovi, ale za to má dobré úmysly."

„Jaké dobré úmysly? Co to plácáš?"

„Ber to jako ponaučení!" Nechápavě zvedám obočí. Co to zas mluví za nesmysly? „Víš co Sebastiáne? Nech to až na konec večírku."

„To nejde, kdo ví, kdy tahle sešlost bude u konce?"

„Nikdo." Odpoví, „Ale ty mezitím alespoň vychladneš a necháš si to projít hlavou."

„Čím déle nad tím budu přemýšlet, tím víc budu naštvaný a tím spíš, bude větší pravděpodobnost, že ji sem dotáhnu za vlasy." Tato teorie je víc než pravděpodobná.

Will se zasměje. „Pojď, dáme si skleničku." Řekne a obrátí mě směrem zpět do sálu.

Dobře Fleur de Lis... Počkám, než to tady skončí, ale pak si jdu pro tebe!

~

Čas plyne chvílemi velmi pomalu, ale chvíli mi přijde, že se vůbec nechce zpomalit. To mi přijde velmi nelogické. Dopíjím další skleničku burbonu - už ani nevím kolikátou. Po páté jsem je přestal počítat. V hlavě mám velký zmatek, ale nepřipadám si zas tolik opilí - i když? Ne! Možná jen trochu, ale ne zas tolik. Vidím pořád stejně - rozhodně ne dvojmo - a chodím v celku dobře. Jediné, co mě štve, jsou ty myšlenky. Zatracené myšleny. Jsou ještě horší než před tím. Mám takovou chuť jí mít. Dnes to nespraví ani Sofie ani Scarlett ani... Nikdo. Dnes jsem se těšil na svou milou výzvu a ona mě tu nechala. Zatracená Fleur de Lis. Je tak zlá.

Otevírám oči a mrknu se na hodiny. Je po tři čtvrtě na jednu. Ani jsem si nevšiml, že to hodiny odbyli. Asi jsem byl moc ponořen v myšlenkách ... Tak jako Fleur, viď? Popíchne mě mé podvědomí. Pravdou je, že jediné, co jsem zatím slyšel, byl hluk shromážděn do jednoho, ... Jinými slovy jsem nic jiného nevnímal, kvůli své posedlosti tou dívkou. Připadá mi, že právě teď stojím sám proti sobě. Ta děvka všechno pomotala.

Vycházím ze salónku zpět do sálu, kde je to už téměř vyprázdněné. Zbylo tu už asi jen jedenáct šlechticů se svými paničkami. Na rameni cítím něčí dlaň. Ohlédnu se a spatří dívku, když zaostřím, všímám si zlatavých šatů s krajkou. Dívčina tvář je čistá a kulatá. Vlasy má v pečlivém drdolu s jedním dlouhým pérem. Amélie. Jak jinak.

„Sebastiáne, dlouho jste se mi neozval."

Mám jí sto chutí říct, ať na to zapomene a klidí se někam za jiným vévodou ale, „Ano, to máte pravdu."

„Slíbil jste mi, že se ozvete."

„Byl jsem zaneprázdněn."

Stoupá si přede mě, bere mě za obě ruce, které si pak obtáčí klem svého pasu. „Nemáte chuť na něco hříšného? Na princově slavnosti na to nebyl čas, ale tady..." zamává řasami.

To si piš, že na to mám chuť, ale ne s tebou. Ruce si nechávám znovu klesnout podél těla, „Nemám, Amélie. Teď, jestli mě omluvíte, mám ještě nějakou práci." Řeknu a nechám ji tam samotnou stát. Znovu se vydávám k východu. V hale potkávám jednoho služebného, kterému hned rozkazuji, aby mi připravil nejrychlejšího koně.

„Ty sis to vážně nerozmyslel?"

„Znáš mě, ne?"

„Bohužel ano, Sebastiane. Jedeš si pro ní?"

„To si piš."

„Nechceš to nechat až na ráno?" přemlouvá mě, „Půjdeš do postele, vezmeš sebou třeba Sofii a ráno si pro tu křehuli dojedeš."

„Ráno už je." Namítnu, jelikož právě hodiny odbili jednu hodinu ráno. „A myslím, že ta mi teď stejně nepomohla. Potřebuju ji."

„Když myslíš, příteli." Aspoň že mi vychází vstříc.

Přikývnu. Dlouhými kroky jdu ven, kde na mě už čeká připravený kůň. Rychle vyskakuji do sedla a pevně svírám otěže.

Když už jsem připraven vyjet, zakřičí na mě ženský hlas. „Sebastiáne," Marie - moje drahá návštěva, která udělala šaty pro dívku, která si je vůbec nezaslouží. „Zapomněl jsi klobouk... a rukavice."

„Ty myslíš na vše." Pokouším se o úsměv, navlíkám si rukavice a nasazuji klobouk.

Přikývne a odstoupí.

Jedním pohybem pobídnu koně k pohybu a druhým ke sprintu.

~

Cesta byla delší, než jsem čekal, myslím, že jsem i několikrát zabloudil. Ale pak jsem tam nakonec přeci jen dorazil. Do čtvrti nevěstinců a kasin. U jednoho z nich nechávám uvázaného koně, mířím rovnou k zadnímu vchodu do Liliového domu. Tak tohle je otřesné! Všude špína, domy jsou z druhé strany zchátralé, nad hlavami mi visí příšerné přeprané oblečení. Hrozné místo.

Dokonce ani ve snu by mě nenapadlo, že sem někdy půjdu žadonit.

Zadní chodby nevypadají už tak přepychově, jako hlavní místnosti. Kdo tu může žít? Sem bych nedal ani prasata. Po podlaze se válejí zvratky smíchané s blátem a další nechutnou špínou. Lustr a strop bych popsal, jako jednu velkou zaprášenou pavučinu s vyhořenými svíčkami.

Rychle vybíhám schody, až nahoru do podkroví. Z pod dveří vychází světlo. Takže tam je. Možná ještě ani nespí. Zaposlouchám se. Poté co jsem si jistý, že je v pokoji sama, bez váhání otevírám dveře a vstupuji dovnitř. Vevnitř to vypadá stejně jako posledně. Jedna velká postel, skříň a zrcadlo s toaletním stolkem, - abych nezapomněl, všude se jí válí její krámy.

Vracím se pohledem k zrcadlu. Sedí před ním, nepřítomně do něj hledí. Hlavu si opírá o ruku. Vlasy má už rozpuštěné, ale pořád má škrabošku. Co je zvláštní, je to ta, kterou jsem jí věnoval. Oblečená jen v bílé jemné košilce. Osvětluje jí jedna svíčka stojící před zrcadlem. Na lustru svítí už jen tři.

Vstupuji hlouběji do místnosti. V tu chvíli ztuhne. Vidím to. Oblíká si župan, který měla přehozený přes židli. Polkne a zírá na můj odraz v zrcadle.

„C-Co tu děláte?" zašeptá.

„Takže jsi přeci jen přijala můj dar?" řeknu nasupeně. Teď když ji tak vidím, jak se dívá do zrcadla, na sobě tu škrabošku, kaštanové vlasy jí spadají na záda až pod lopatky v lokýnkách, zlost se ve mně jen vaří.

V odraze si všímám, jak se zhluboka nadechla. Nemá co říct.

Páni 4502 slov! To není až tak špatné co myslíte? Doufám, že se kapitola líbila, dejte zase vědět. Jinak bych vám moc ráda poděkovala za ohlasy jste skvělí.. děkuji =)

Další kapitola bude zase v sobotu... mějte se krásně <3

děkuji moc one_cut_killer za pomoc s korekturou a za tvou zapálenost =)