Jane

Je to tu velké. Obrovské. Barevné - převážně zlaté a rudé. Zářivé. Hodně zářivé. Jedním slovem velkolepé. Všude září svícny s dlouhými svíčkami. Strop zdobí pestré dřevěné rytiny doplněné malbami a krásně zdobenými lustry. Vchod krášlí velký červený závěs se zlatými provazy - stejný jako zdobí všechny dveře a salónky v nevěstinci. Neustále dovnitř vchází davy lidí, - nevšímají si té nádhery, co je kolem nich. Dokonce ani Lilian v doprovodu dalších dvou kurtizán, které přišly s námi.

Jsem opravdu více než uchvácená. Je to nádherné... pomyslím si. A nejspíš jsem i jediná, kdo si tady toho všiml a byl tím okouzlen.

Lilian se o něčem baví s Glorií a se Stenem - jejím osobním doprovodem. Je to chlap, který dohlíží na to, aby muži zaplatili za naše služby. A pokud bychom se pokusili utéct, aniž bychom splatili Lilian svůj dluh,... řekněme, že není radno se o něco takového pokoušet. Takovéhle věci nedopadají dobře. Glorie si opět stěžuje na své šaty. Podle ní mi Lilian nadržuje. Kdyby jen věděla. Dostala jsem od ní už tolikrát výprask, že to ani nespočítám na prstech.

Povzdechnu se a potichu se od nich vzdálím, raději se kochám výzdobou sálu. Čím víc vcházím do místnosti, uvědomuji si, že jsem vděčná za šaty, které jsem dostala od jeho Veličenstva. Předešlé ráno přinesl posel velkou krabici s nádhernými vyšívanými tmavě modrými šaty se vzkazem od jeho Veličenstva. Chce mě poznat. Toto je jeho barva. Jsou nádherné. Vlasy spletené do pečlivého drdolu my zdobí květinový věneček. K tomu samozřejmě patří i stříbrná zdobená maska.

Když se tak rozhlížím po místnosti, vidím jen samé masky. Různého druhu. Ženy v drahých šatech s partnery. Smějí se spolu s přáteli. Tančí. Ale já tam nikoho nepoznávám. Jak tu mám ksakru najít Lorda Henryho?

„OH... omlouvám se, pane. Je mi to velmi líto. Nevšimla jsem si vás. Žádám vás o odpuštění." Hned se začnu omlouvat. Omylem jsem vrazila do nějakého muže, co šel naproti mně a já si ho kvůli svému hloupému zamyšlení nevšimla. Musím se to odnaučit!

Ukloním se.

Muž ve zlaté masce se světlými delšími vlasy si mě zkoumavě prohlédne. Ale nevypadá naštvaně - tak jako ten nerudný vévoda - ba naopak, vřele se na mě usměje. Zatím co já si připadám provinile a nejradši propadla do země, on se na mě místo toho zubí. Vezme mě za ruku a políbí mě na kloubky prstů; jako nějakou vznešenou dámu, pomyslím si.

„V pořádku. Nic se přeci nestalo." Uklidní mě. „Měla byste být trochu opatrnější, než vám někdo ublíží." Zastrčí mi zbloudilí pramínek vlasů za ucho. Přitom si mě stále zkoumavě prohlíží.

Zmateně zamrkám. Zmůžu se jen na tiché: „Ano, pane."

Stále se drží v mé těsné blízkosti. „Uklidněte se. Všechno je v pořádku. Nic se přeci nestalo."

Znovu si ho prohlédnu. Oblečený v modročerném dobře padnoucím obleku s bílou košilí a vázankou. Opravdu elegantní muž. Zamrazí mě z něj v zátylku. Nejspíš další vévoda.

„A vaše jméno?" sonduje se šibalským úsměvem.

„Jane." Špitnu.

„Ach tak..." podiví se. Co jsem řekla? „Tak slečno Jane, zdáte se mi nesvá? Necítíte se tu snad dobře? Nebo se vám tu nelíbí?" pokračuje ve svých otázkách.

Zavrtím hlavou. „Ne, to opravdu ne. Já jen - ano. Jsem trochu nesvá. Je to pro mě tady něco nového, ale jinak se mi tu opravdu moc líbí, pane." Hlesnu. „Chci říct; vypadá to tu opravdu moc krásně."

„Myslíte?" Porozhlédne se kolem. Je to vlastně poprvé, co ode mě, za tu dobu co tu s ním stojím, odvrátil zrak. Automaticky přikývnu. „Ano. Také si myslím, že se to v celku povedlo." V očích mu zajiskří. Proč mám pocit, že mluví o něčem jiném?

„Je to opravdu nádhera."

„Zdá se, že jste zatím jediná, komu se to zdá nádherné, nebo si toho alespoň všiml." Poznamená suše.

Byl to kompliment? Usměji se, jelikož nevím, jak na to zareagovat. Přesně na to samé jsem také předtím myslela.

Znovu mě bere za ruku a jemně na ni líbá. „Věřím, že se ještě uvidíme." Řekne, aniž by počkal na nějakou mou odpověď, odejde.

Zvláštní. To všichni muži odtud říkají tuto frázi? Možná je to učí na škole. Nebo na to mají nějakou odbornou četbu, kde se to učí?

Otáčím se a vcházím hlouběji do další místnosti. Nacházím dlouhý stůl s občerstvením. Právě, když se chystám si nalít skleničku šumivého vína, mě zastavuje, Lord Henry. „Dobrý večer, Jane. Rád vás zase vidím."

„Dobrý večer i vám, pane." Usměji se. „Hledala jsem vás."

„Promiňte. Musel jsem ještě vyřídit nějaké věci s jeho Veličenstvem. Doufám, že ne moc dlouho. Jinak by tě velmi rád poznal. Čeká na nás v zadní místnosti. Je tam soukromí." Řekne a nastaví mi rámě. „Pojďte."

Usměji se a beru ho za nabídnuté rámě.

Společně se prodíráme davem lidí až k nenápadným zadním dvéřím - schovanými za těžkými závěsy -, u kterých stojí dva sluhové ve stejných ptačích maskách. Henry na ně kývne a oni otevírají dvoukřídlé dveře. Vevnitř to není moc velké. Oproti zářivému sálu je tato místnost tmavá. Osvětluje jí jen několik svícnů. Prostě zařízená komnata s velkou dřevěnou židlí hned naproti dveřím. Pozorně se podívám na muže, který na ní sedí. A kruci. Vždyť... Valenty, ty jsi vrazila do prince. Kruci. Nervózně se ošiju a zastavím.

„Co se děje?" zeptá se Henry.

„Ale nic," zalžu, vykouzlím falešný úsměv a následuji ho. Pustí mě a oba před něj poklekneme. Skloním tvář k zemi, co jen to jde, aby mi neviděl do tváře. Ještě že škraboška zakrývá mé rozpaky.

Henry vstává, ale já zůstávám dál klečet. Ještě jednou se ukloní a promluví na něj. Už nemá masku. „Vaše Veličenstvo, rád bych vám představil, Jane."

Vstal. Vidím jen nohy, jak mě obchází - přestávám dýchat. I když jsem se na to připravovala, je toho na mě moc.

„Henry, příteli, když jsi mi ji popisoval, nevystihl jsi její krásu." Stojí za mnou a pak na zádech ucítím jeho ruku, jak mi po nich přejíždí. Strnu. „Nádherná. Máš mé díky Henry. Je opravdu o moc hezčí než ostatní." Stoupne si přede mě. „Vstaňte, Jane, prosím," Podává mi ruku a já ho za ni beru, když stojím na nohou, dodá, „Chtěl bych si vás prohlédnout." Dvěma prsty mi podpírá bradu a zároveň mi zaklání hlavu. Bedlivě si mě prohlíží. Rukou se dotkne mé tváře, nezakryté maskou. Sklání se ke mně. „Věděl jsem, že se ještě setkáme." Polknu.

Odtahuje se. „Jane, svolila byste k tanci se mnou?" zeptá se.

Usměji se. „Bylo by mi ctí, vaše Veličenstvo."

Zářivě se na mě usměje. Nasazuje si svou zlatou masku a pak spolu odcházíme zpět do velkého sálu.

Při tanci se mi dívá do očí. Je pohledný. Bodejť by ne. Je to princ.

„Henry mi říkal, že v nevěstinci nosíte škrabošku. Proč? Jste velmi krásná."

„Lilian... Majitelka nevěstince si na tom trvá." Odpovím. „Ovšem je pravda, že mi nevadí. Líbí se mi."

„Chcete ji nosit, i když budete se mnou?"

Zamrkám. Opravdu by mě chtěl? „Netrvám si na tom, vaše Veličenstvo."

„Dobře." Přitaká. „Jsem neskutečně rád, že jste přijala můj dar."

„Jsou překrásné, děkuju, Veličenstvo." Zavrním se sladkým úsměvem.

Hudba pomalu dohrává. Skloní se k mému uchu. „Jsi velmi krásná, Jane. Naprosto jsi mě okouzlila, proto bych chtěl, abys tu zůstala až do konce. Kolem půl dvanácté pro tebe pošlu Henryho, ten tě zavede do mých komnat, kde se o půlnoci sejdeme. Moc rád bych s tebou strávil noc, a když tě vidím, doufám, že tu zůstaneš a vyplníš mé přání. Než pro tebe pošlu Henryho, chci, aby ses dobře bavila. Uvolni se. Bav se prosím." Řekne mi všechny instrukce. Až teď si uvědomuji, že zadržuji dech.

„Budu se těšit, Jane." Ukloní se a odejde.

Konečně si mohu oddychnout. Nejsem tak silná, jak jsem si myslela. Nebo alespoň ne v této společnosti. V nevěstinci to mám pod kontrolou. Tam jsem sebejistá. Tam to umím. Tam si na nic nehraji. Opravdu?

Potřebuji trochu vína.

Vracím se ke stolu s občerstvením a konečně si nalévám pohárek vína. Bože je lahodné. Usměji se a na chvíli zavřu oči. Takovéhle víno nemám často.

„Chutná vám?"

Co?

Leknutím otevírám oči.

Ten hlas. Ten zatracený a hrubý hlas. To ne! Ne! Ne! Ne... Prosím jen ne tohohle muže. Proč zrovna on? Proč tu je? Proč mě musel najít? Proč po mě jde? Snad ani z prince nemám takovou husinu jako z tohoto proklatého vévody.

A najednou tu přede mnou stojí. Poznávám ho, i když jeho tvář částečně zakrývá černá škraboška a na sobě dobře padnoucí černý oblek s modrou vázankou. Vypadá hodně dobře. Skoro se mi podlomí kolena.

No tak Valenty... Nasaď nečitelný výraz a postav se mu. Ukaž mu svou železnou kůži! Pomalu k němu zvedám zrak.

„Nevím, proč vás to zajímá, ale ano, je velmi dobré."

„Tušil jsem, že tu na vás narazím, Fleur de Lis. Není snadné vás přehlédnout." Zkouší to se zdvořilostí?

Na prázdno polknu. V ústech mám jako na sahaře. Raději klopím zrak.

„Dnes vám to moc sluší. Povězte mi, nosíte často masku?"

„Do toho vám nic není, vévodo. A mohu vás ujistit, že se to nikdy nedozvíte." Odložím sklenku. „Měla bych najít Lorda Henryho." Řeku a snažím se odejít, když v tom mě chytí za pas a přitáhne k sobě. Zalapám po dechu.

„Nikam. Dvakrát jste mě už odbyla. Po třetí už se odbýt nenechám! Navíc mi něco dlužíš." Připomene mi incident s Lilian. Mám strach se na něj úplně podívat, pro to jen risknu rychlý pohled skrz řasy. „Co chcete? Peníze? Šperky? Šaty? Řekni si. Dám ti to. Na oplátku chci dnes tvé služby." Najednou mě bere za ruku a odvádí na parket, kde se mnou z ničeho nic začíná tančit.

Co se to tu děje?

Počkat?

Nasadím temperamentní výraz, s poloúsměvem se mu podívám do očí. „To vás budu muset bohužel zklamat, milosti, ale na dnešek mám už jiného muže."

„Koho? Henryho? Prosím tě. Kolik ti ta kuplířka dala za minulou aukci, co? Na jak dlouho vám to vystačilo? Já ti dám několikrát tolik. A bude to jen tvoje. Cokoliv budeš chtít a za to budu chtít jen jednu malou službičku na oplátku."

„Rád se chvástáte a vyvyšujete nad ostatní, pane? Jste tak namyšlený. Není ve vás ani špetka toho, co je například v Henrym."

„Vy máte ale drzost takhle se mnou jednat. Nejste ani z poloviny na takové úrovni, abyste se mnou takto jednala." Zase... pomyslím si kysele.

„Možná, že nejsem na takové pozici, jak říkáte. Má úroveň je jiná než vaše... Ale alespoň se nechovám jak sebestředný, sobecký, nafoukaný zmetek jako vy!" Štěknu. Rozhlédnu se kolem sebe, abych se ujistila, že to nikdo neslyšel.

„Ty máš ale ostrý jazýček. Měla by sis začít dávat pozor na tu svoji pusu jinak..."

„Co? Co mi uděláte?."

„To byste se divila. Už jednou jsem vám to říkal."

„Nepatřím vám."

Ani si ten tanec neužívám, jelikož jsem na tohoto muže tak naštvaná. Naštěstí je už u konce.

Odpoutávám se od něj. „Jen tak pro vaši informaci. Není to Henry, s kým dneska strávím zbytek noci. A potěšení rozhodně nebude vaše." Řeknu, otočím se a rychle zmizím.

Adrenalin mi proudí v žilách. I když jsem z toho muže měla strach, neubráním se vzteku. Nesnáším ho. Je hrozně povýšenecký. Na chvíli zavírám oči, abych se uklidnila. Klid Valenty... Máš se přeci bavit.

~

Večer mi opravdu mezitím ubíhá jako písek mezi prsty. Snažím se si to co nejvíce užít. I když, jak se zdá, tak většina dam, co tu je, ze mě nemá moc radost, ale nevšímám si jich. Vyhýbám se Lilian i ostatním z nevěstince. Za to někteří muži o mě projevují až moc velký zájem. Někteří se snaží být milí - na rozdíl od jiných. Třeba sir Edmond, nebo vikomt Lancet III., sir Raymond a další... Ti byli opravdu velmi milí.

Když hodiny odbývají tři čtvrtě na dvanáct, narážím konečně na Lorda Henryho.

Ukloní se a usměje na mě. „Zdá se, Jane, že jsi na jeho výsost udělala obrovský dojem. Jak jinak. Mám tě dovést do jeho vlastních komnat."

Jen přikývnu a chytím ho za předloktí.

Starostlivě se na mě podívá. „Jak se cítíš?"

Zavrtím hlavou. Právě teď mám jít potěšit prince. Jak se podle něj mám asi cítit? „Jsem trochu nervózní." Přiznám nakonec.

Povzbudivě mi stiskne ruku. „Jste v neznámém prostředí. To je pochopitelné, Jane." Konejší mě dál. „Ale jde vám to moc dobře. Princi se moc líbíte."

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že sem nepatřím. Taky nepatříš. Připomene mi hořce mé podvědomí. Pravda ale je; mám strach. Cítím se, jako když jsem byla poprvé v nevěstinci a poprvé jsem měla potěšit muže. Muž jako muž, říká Rose. Ale tohle je princ, proboha. Co když nebude spokojený?

A ještě tu je ten příšerný vévoda.

„Henry, mohu se vás na něco zeptat?"

„Jistě, Jane."

„Ten muž - vévoda - jak byl v nevěstinci, pověste mi o něm, prosím. Kdo je to?"

„Proč se ptáte?"

„Já... zajímalo mě to. Potkala jsem ho tu a zajímalo mě, kdo to je."

„Počkat, vy nevíte, kdo to je?" podiví se. Proč?

Zavrtím hlavou. „Ne. Vím jen, že je to vévoda, ale jméno neznám." Nerozumím proč ho to tak překvapilo?

„Tento gentleman je Sebastián Alexandr Blackwood. Vévoda z Windsoru. Jeho rodina je velmi známá - pro různé věci - , ovšem on je spíše známý záletník. Proto mi přišlo divné, že ho neznáte. Tomuto muži padají ženy do náruče už odedávna."

„Dovolím si říct, že mi připadá velmi namyšlený a arogantní."

„To byste neměla říkat, Jane." kárá mě.

„Já vím. Omlouvám se."

Procházíme nějakou uličkou až ke schodišti. „Máš ale pravdu. Vévoda je trochu lehkomyslný."

Přikývnu.

Procházíme ještě dvěma různými chodbami, dokud nestojíme kousek od krásně vyřezávaných dveří.

„Jane, musím tě ještě varovat, pokud budeš mít něco s vévodou ale zároveň i s jeho Veličenstvem, princ z toho nebude zrovna nadšený a mohl by tě i - v lepším případě - vykázat. Proto to raději nedělej."

„Nebojte, Henry, s vévodou si nic nezačnu. Ani teď a ani nikdy jindy." řeknu a usměji se. „Mám ještě jednu otázku." Hlesnu a můj úsměv přitom ochabne. „Jde o Lilian. Nezmiňovala jsem se jí o princi. Určitě bude chtít za mé služby zaplatit."

„Nebojte. S paní Roperovou jsem promluvil hned po vašem tanci s jeho Veličenstvem." Mrkne na mě. „Zaplatil jsem jí pěknou sumičku, takže by vám na chvíli měla dát pokoj." Kdyby jen věděl. Lilian a dát pokoj? Zavrtím hlavou To ani náhodou.

„Udělal jste jí ohromnou radost, když jste jí sem pozval. Poslední týden se naparuje jako páv." Sdělím mu, na rtech mi hraje úsměv.

Zasměje se, ten úsměv mu rozzáří oči. „Ano." Připustí. „Všiml jsem si, že se tu cítí jako ryba ve vodě."

„Velmi ráda se chvástá." Kvůli tomuhle si nechala udělat šaty podle poslední módy od Marie. Nejlepší švadleny v celém Londýně. U této ženy si objednává šaty všechna smetánka. Vše jen aby se zviditelnila a přilákala na sebe co nejvíce pozornosti. Co jiného se dalo čekat od Královské lilie.

To už s Henrym stojíme před dveřmi do princovy ložnice. Tedy aspoň myslím, že je to jeho ložnice. Pustí mě. „Jděte tam, zaklepejte a vstupte dovnitř. Nevím, jestli tam už jeho Veličenstvo bude." V očích se mu odráží obava, přestože se jeho rty snaží o úsměv.

Je to tady Valenty. Zhluboka se nadechnu, vděčně se na Henryho podívám. „Děkuji, Henry."

„Hodně štěstí, Jane." Políbí mě na kloubky prstů. „Přeji vám příjemný zbytek noci."

Přikývnu a vydám se ke dveřím. Postupuji přesně podle pokynů - s kratičkým zaváháním. Místnost je prázdná. V krbu hoří oheň, spolu s několika zapálenými svícny osvětlují pokoj. Na zemi je několik kožešin a perských koberečků. Naproti krbu jsou vitrážová okna. Celému prostoru tady dominuje prostorná postel z vyřezávaného dřeva a nebesy.

Slyším zavrzání pantů, otočím se ke dveřím, kterýma jsem prošla, ale ty jsou stále zavřené. Tak kudy?

Na levé straně postele si všímám takových malých, skrytých, dveří, ve kterých stojí jeho Veličenstvo. Delší blonďaté vlasy mu spadají na ramena. Oblečený už jen černé kalhoty a volnou bílou košil. Polknu a zadívám se na své ruce.

Princ si sedá na postel, zkoumavě si mě prohlíží. „Podívej se na mě, Jane." Poručí mi mírně. Okamžitě ho poslechnu, udělám dva kroky jeho směrem. „Tak krásná. Jane. Bylo mi velkým potěšením ti tyto šaty poskytnout, avšak ještě raději ti je svléknu" Řekne, přistoupí přímo ke mně, neuhýbám pohledem.

Pohladí mě po tváři a rtech. „Sundej si tu škrabošku, Jane."Přikáže mi. Natahuji ruce dozadu ke šňůrce a rozvazuji ji. Princ bere masku do dlaní, chvíli si ji prohlíží, než ji odhodí na podlahu. Zahledím se mu do šedých očí. Pokládá mi dlaň na tvář, palcem mi po ní přejde. „Jste tak krásná, Jane." Vytáhnu se na špičky, abych mu byla blíž.

„Mám jen jednu podmínku, Veličenstvo." Hlesnu těsně u jeho rtů.

Tázavě povytáhne obočí. „Poslouchám."

Skrz husté řasy po něm hodím pohled. „Já nelíbám na pusu."

Jeho silné paže si mě přitáhnou na svalnatou hruď. „To mi nevadí." V tu chvíli ucítím, jak zapínání mích šatů povoluje. Do pár minut jsou moje šaty pohozené na podlaze, následovány korzetem a spodním prádlem.

Vezme mě do náruče, aby mě mohl přenést k posteli a položit na ní. Hned je u mě, rty zaboří do žlábku mezi mými ňadry. Propnu se do luku, aby byla má hruď víc na jeho rtech. Mezi prsty bere obě mé bradavky.

Odtahuje se. Sundává si boty a bavlněnou košili. A je to tu. Jak to bude pokračovat? Tentokrát to není v mé moci. Stahuje si kalhoty pod zadek. Je připravený, to vidím. Kleká si mezi mé roztáhlé nohy a přitom do mě vstupuje. Začíná pomalým tempem přirážet. Potichu u toho vzdychá.

„Bože ty jsi úzká." Zasténá a přidá na tempu.

„Nerouhejte se výsosti." Řeknu a přitom se mu zakousnu do odhaleného krku, kde ho jemně líbám a oždibuji. Cítím, že je blízko, jelikož zrychlí. Propínám se proti němu znovu do luku a on se z ničeho nic ze mě vysouvá a vypouští na mě své semeno.

Pane jo.

Skoro nemůžu dýchat. Srdce mi bije o závod a můj pohled směřuje jen do jeho očí. Tam se mám dívat. Do šedých očí. Sesouvá se vedle mě. „Bože ty jsi úžasná, Jane. Nejlepší ze všech." Řekne a podívá se na mě.

„Co to znamená?" zeptám se.

„Chci vás, Jane. Pro mé vlastní potěšení."

Otočím se na břicho, opřu si bradu o nataženou ruku. „Bylo by mi potěšením se stát vaší milenkou, Veličenstvo." Neuhýbám pohledem. „Ovšem, já pracuji pod paní Lilian. Nevím, jestli by s tím souhlasila. Možná bude chtít, abych zůstala v Liliovém domě a sloužila i jiným."

Zarazí se. „Ano i nad tímto jsem už přemýšlel." Přizná. „Chceš sloužit i jiným?"

Zavrtím hlavou. Ne tak docela. Potřebuji peníze. Nic více v tom není... „Nejspíš ano, Veličenstvo. Pochopte, dlužím Lilian hodně peněz, navíc je sama i potřebuji. Pokud by se naskytl někdo, kdo by chtěl mé služby, nemohu odmítnout." Zahráváš si s ohněm Valenty.

„Mluvíš tu o, vévodovy z Windsoru?"

Co? Proč zase on?

„Ne. To ne. O něm opravdu ne, pane." To se i k princi doneslo, že jsem vévodu odmítla?

Vypadá, jako by se zamýšlel, nakonec se zvedá pro deku a oba nás přikrývá. „Zítra se domluvím s paní Roperovou. Štědře jí za tebe zaplatím. O detailech si promluvíme ráno." Řekne a tím naše debata končí. Otáčím se na bok a zavírám oči.

Ahojky

tak po únavném a předlouhém dnu je tu konečně pokračování jak jsem slíbila :) upřímně teď o svatbě nechci už dlouho slyšet .. XD Každopádně doufám že se nová kapitola líbila a od příští kapitoly se nám to hezky prodlouží ta snad se těšte =)

Mějte se krasně <3