Valenty

Celá rozbolavělá se zvedám do sedu, zády se opřu o pelest postele, od mladé černovlasé ženy si beru do náruče jedno ze svých dětí. Stále na ně nevěřícně zírám. Nemůžu pochopit jak je to možné. Jak to že mám najednou dvě? Zavzlykám se a pohladím malou holčičku po baculatých tvářičkách. Nespokojeně na mě otevře bezzubou pusinku a poté jí zase zavře. Je nádherná. Pohledem zbloudím k mému malému, který dál spokojeně spinká v proutěném koši.

„Děkuji vám." Hlesnu k dívce, které se chystá k odchodu.

Ona jen kývne, jakoby nic. „Nechám vám chvíli prostoru, abyste se rozkoukala. Už jsme je nakrmili." Sdělí mi mile.

Ozve se tiché zaklepání na dveře. Tmavovláska k nim doje a v klidu je otevře a pustí dovnitř Sebastiána s dřevěným tácem. Nedbale upravený v hnědých kalhotách, co měl včera a v bílé košili. Jeho oči vypadají unaveně. Zřejmě toho také moc nenaspal.

„Nechám vás o samotě." Prohlásí mladá žena a bez dalších okolků opustí pokoj.

Znovu pohladím malou po tvářičce, ona na mě zašilhá modrými očíčky a rozespale zívne. Zasměji se na ní, když po mě máchne malou ručičkou. „Jsou nádherní." Pravím a kouknu se Sebastianovým směrem.

Přikývne s lehkým úsměvem na rtech. „Jak se cítíš?"

Pokrčím rameny. „Jsem unavená." Odpovím mu.

Kývne. „To je jasné, muselo to být hodně vyčerpávající. Téměř jsi tu umřela." Zarazí se, oči se mu, ale snaží se to zamaskovat. „Musíš si odpočinout." Chvíli je ticho, které nakonec prolomí dětský pláč. Ohlédnu se ke košíku, kde se malý chlapeček právě probudil. „Postarám se o něj." Zarazí mě a dvěma dlouhými kroky je u něj. Opatrně ho vezme do náruče a chvíli ho tiší, než se zase uklidní. Užasle ho sleduji. „Už jsi přemýšlela, jak je pojmenujeme?" Poznamená.

Zavrtím hlavou. „Zatím mě nic nenapadlo. Nějak jsem neměla sílu nad tím přemýšlet." Odpovím mu a oba si pozorně prohlédnu. „Líbí se mi jméno Vincent nebo Viktor?" Navrhnu mu, „Tak se jmenoval můj dědeček."

Sebastian si ho chvíli prohlíží. „Viktor je hezké jméno."

„Nebo jsi chtěl, aby se jmenoval po tobě?"

Ušklíbne se. „To raději ne. Viktor se mi líbí." Neubráním se smíchu. „A co ona?"

Podívám se do modrých otevřených očí, které po mě mžourají. „Napadá tě něco?"

„Vlastně ano. Jane."

Nechápavě nakrčím čelo. „Proč zrovna Jane?"

„Pod tímto jménem jsem tě ještě včera znal. Takhle jsem si myslel, že se jmenuje žena, do které jsem se zamiloval. A takhle bych chtěl, aby se jmenovala naše dcera." Vysvětlí mi a ve tváři se mu usadí zasněný výraz. Myslí to vážně?

Mrkáním se snažím zahnat slzy. „Jak je to teď mezi námi?" Zeptám se ho. „Nechci opustit své děti. Neopustím je."

Pohladí mě po tváři. „Ani nebudeš muset." Odpoví mi prostě. „Nechci po tobě, aby ses jich vzdala. Byl jsem naprostý pitomec a teď svých slov a činů hodně lituji. Chtěl bych ti to vynahradit. Hledal jsem tě každý den." Na krátko se odmlčí a poté dodá, „Miluji tě, Valenty."

Chvíli ho jen tiše pozoruji, jak tam klidně sedí, v náručí svírá naše dítě a trpělivě vyčkává mou odpověď. „Na mých citech k tobě se nic nezměnilo. Stále tě miluji." Odpovím popravdě.

„Nevím, co se stane, až se vrátíme zpět, ale jediné co ti mohu nabídnout, je má nehynoucí láska k tobě, Valenty. Chtěl bych ti být dobrým manželem. Nezáleží mi, co na to říkají společenské konvence. Pro mě jsi důležitá ty."

„Nejsem šlechtična. Nemůžeš si mě vzít přeci?"

Zavrtí hlavou. „Nezáleží mi na tom. Prosím, Valenty jen mi odpověz. Vezmeš si mě?"

Nevěřícně ho sleduji a kroutím hlavou, přesto se ale neubráním jednomu jedinému slovu: „Ano."

Rty mu rozzáří šťastný úsměv. Okamžitě se ke mně skloní a políbí mě na rty.

Konec

Tímto bych vám všem chtěla moc poděkovat a zároveň se i u tohoto příběhu rozloučit. Pevně doufám, že se vám snad aspoň trochu příběh líbil a snad se i třeba sejdeme u dalšího příběhu který bych ráda po maturitě s vámi sdílela.

Určitě budu moc ráda za vaše ohlasy,konstruktivní kritiku, nápady či postřehy a cokoliv co si o tomto příběhu myslíte a snad zase někdy příště. Mějte se krásně

♡