Jane

Mžouravě se zadívám kolem sebe. Henry je už vzhůru. Stojí u postele, zády ke mně, zastrkává si košili do kalhot. Po ramena dlouhé hnědé vlasy, které měl včera svázané do culíku, mu nyní volně spadají do obličeje.

Líně si protáhnu končetiny, omotám si kolem těla přikrývku a posadím se. Spěšně si narovnám škrabošku. „Dobré ráno, pane." Pozdravím. Za tu noc jsem zjistila, že je to skutečně milý, vtipný člověk se slabostí pro lehké ženy. Pracuje ve službách jeho Veličenstva. Do teď nemohu uvěřit, že za mě mohl utratit takovou sumu. Jen doufám, že z těch peněz také něco uvidím.

Otočí se ke mně, věnuje mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů. „Dobré ráno, Jane." Prsty jedné ruky si prohrábne kaštanové vlasy. „Už jsem na odchodu."

Kývnu. „Beze spěchu, pane. Myslím, že si vás bude paní hýčkat, poté co jste za mě zaplatil včera tolik peněz."

Zasměje se. „Za dobrou společnost si rád připlatím." Prohodí, když se nahá vysoukám z postele. Jako dravec číhající na svou kořist sleduje každý můj pohyb, a proto si co nejpomaleji oblékám tenký satemový župánek, který mě příjemně chladí na kůži.

Ohlédnu se na něj přes rameno. „Možná bych pro vás mohla ještě něco udělat." Zavrním.

V očích se mu odrazí touha, poté co ke mně pomalím krokem zamíří. Jeho dech cítím na krku, když si mě k sobě přivine. Rukama mi přejíždí po křivkách. „Líbíš se mi." Nakloním hlavu na stranu, když mi rty přejede po obnažené šíji. „Chci, abys někam přišla."

Nechápavě povytáhnu obočí. „Nerozumím vám."

Odtáhne se od mého krku a zpříma se mi zadívá do očí, které nyní působí o něco vážněji než před pár okamžiky. „Přeji si, abys dorazila na slavnost, kterou pořádá princ." Na chvíli se odmlčí. „Jeho Veličenstvo mi dalo za úkol, pozvat na jeho jarní ples ty nejlepší londýnské společnice."

„Jeho Veličenstvo si shání milenku?"

Přikývne. „Ano." Pohladí mě po tváři. „Princ má zvláštní choutky, Jane. Líbí se mu krásné necudné ženy. Ale nikdo nesmí nic vědět. Na tom plese si má vybrat tu nejlepší." Odmlčí se. Palcem mi přejede po spodním rtu. Zalapám po dechu. „Pevně věřím, že si vás velmi oblíbí." Zašeptá.

Vyruší nás zavrzání dveří. Na to se v nich objeví Lilian v dlouhé růžové róbě. Hodí po nás zkoumavý pohled, ke kterému patří její typický falešný úsměv. „Omlouvám se za vyrušení, ale už je čas pane. Jinak byste si musel připlatit." Ušklíbne se.

Henry ode mě odstoupí. „Jsem už na odchodu." Oznámí, natáhne se pro svůj tmavý kabát.

Přistoupí k němu blíž. „Nemějte na spěch." Zašvitoří. „Copak jste to tu šeptal, Jane?" Ha! Já věděla, že poslouchala za dveřmi. Tahle zmije musí vědět o všem co se v tomhle domě děje. Něco jako soukromí tu není.

Ovšem Henry zareagoval pohotově. Z vnitřní kapsy saka vyndává menší perleťovou obálku a podává ji mé zaměstnavatelce. „Tímto bych Vás a pár vašich děvčat chtěl požádat, abyste se zúčastnili maškarního plesu jeho Veličenstva."

Lilian na něj ohromeně zůstává hledět. To je už podruhé, co ji tento muž ohromil natolik, že na něj zůstala hledět s otevřenými ústy. Tohle se jen tak nestává... pomyslím si.

„Ovšem," pokračuje Henry, „mám podmínku."

Lilian stále neschopná slova jen oněměle kývne.

„Chci, abyste sebou vzala, Jane. Chci ji s někým seznámit." Prohlásí.

Na čele se jí udělá několik vrásek. Zavrtí hlavou. Když na něj pohlédne, v jejím výrazu není už ani stopa po předchozím údivu. „Vidím, že má, Jane, na vás vskutku udělala velký dojem." Prohodí a prohlédne si obálku, posléze si ji zastrčí do malé kabelky, která jí visí na ruce. „Samozřejmě pozvání od jeho Veličenstva přijímáme." Propíchne mě pohledem. „Přivedu vám ji tam."

Henry se na ni zářivě usměje. Není pochyb, že to udělal spíše ze zdvořilosti. Je dost chytrý, aby věděl jaká ona je zmije.

„Vyprovodím vás, pane. Pojďte prosím se mnou." Rukou mu naznačí, aby ho následoval ke dveřím.

Henry, ještě než ji následuje, mě vezme za ruku a políbí mě na kloubky, jako bych byla nějaká vznešená dáma. „Rád jsem vás poznal, Jane. Uvidíme se na slavnosti." Mrkne na mě a následuje Lilian.

~

Z chodby slyším, jak ho chlácholí a vyzvídá další informace o blížícím se plesu. Protočím nad její bezpáteřností očima a pomalu zavírám dveře.

Nebo jsem se o to aspoň pokusila, bohužel mi v tom zabránila něčí ruka. Co to?

„Dobré ráno, Fleur de Lis."

Ten hlas. Zalapám po dechu a v podvědomí počítám do tří, než pomalu zvednu hlavu a podívám do těch modrých arogantních očí. Polknu a pevně semknu rty. „Přejete si?" zeptám se toho neurvalého dlouhána s tmavými rozcuchanými vlasy. Vévody - vlastně.

Rukou rozevře dveře dokořán, a poté co ke mně vykročí, já automaticky začnu couvat, přitom si přitahuji župan těsněji k tělu. Z toho muže mám husí kůži. Připomíná mi divokou šelmu. Je jako divoký panter, který se pomalu šourá ke zraněnému ptáčátku.

Pokrčí rameny a strčí si ruce do kapes. „Něco by se našlo." Prohodí, ale to už stojí u mě. Na prst si namotá jeden pramínek mích vlasů.

Srdce se mi rychle rozbuší. Mám tendenci zalapat po dechu, ale v puse mám tak sucho, že to není možné. Uklidni se, radím sama sobě. Nesmím na sobě dát znát slabost. Až na to, že se v tomhle muži opravdu nevyznám.

„Něco co mi můžeš dát ty, Fleur de Lis." Zavrní a vezme mi bradu mezi ukazováček a prostředníček.

Ušklíbnu se. „O tom si můžete nechat zdát."

Křivě se na mě usměje „Věř mi maličká, tentokrát se už nenechám odbít." Posledních několik slov řekl těsně u mého ucha. „Poddej se mi a já se ti za to královsky odměním." Odhrne mi vlasy z tváře. „A věř mi, ne všechno dám té čarodějnici, pro kterou pracuješ."

V krku se mi v tu ránu udělá knedlík. Ty peníze potřebuji. On je bohatý a mocný, pokud bych na to přistoupila... ale nemůžu. Vzpamatuj se Valenty! Ještě stále máš nějaké zásady. Přeci jen tak nepodlehneš nějakému arogantnímu, nafoukanému vévodovy co si myslí, že může mít všechno.

Odtáhnu se. „Jestli jste mě včera chtěl, měl jste si přisadit."

Chystám se od něj odejít, ale on mě silně chytí za paži. „Hej?!" zavrčím vztekle a v obraném gestu mu vrážím silnou facku na levou tvář, až to pleskne. Na tváři mu zůstává rudý flek. Odstoupím od něj, co nejdál to jde a přitom ho propichuji pohledem. Dlaň mě stále pálí od toho, jak jsem ho praštila.

Ruku si proloží na zarudlou tvář a probodne mě nasupeným pohledem. Ve tváři se mu usídlí nečitelný kamenný výraz. „Tohle nebylo ani trošičku hezké, Fleur de Lis." Znovu se ke mně vydá. Kdyby za mnou nebyla skříň, couvala bych. „Čekal bych, že budeš znát pravidla tohoto domu. Tady mají být ženy vždy zdvořilé, přítulné, poddajné a poslušné. Možná by tě tomu měl někdo naučit."

Vyvalím oči. Cože to právě řekl? Když stojí kousek ode mě, zvednu ruce a spojím je v pěst - na obranu. Jednou rukou po nich chňapne a trhnutím si mě na sebe přitáhne. „Pusťte mě a jděte ode mě!" nařídím mu, ale on se tomu jen pousměje.

„Proč bych to měl podle tebe dělat?"

„Nechte mě nebo začnu křičet." Pohrozím mu.

Zasměje se.

„Ví paní, že jste tu?"

„Ne, momentálně zabořuje svou hlavu hlouběji do Henryho zadku. Myslím, že to bude ještě chvíli trvat." Řekne zamyšleně, ale jeho stisk na mých rukách nepovoluje. Trhnu rukama. „No tak. Nešij sebou." Zvedne mé ruce do výše mích očí. „Tohle je jen provizorní. Nechci, aby se zase jednomu z nás něco stalo."

Zavrčím jako vzteklé zvíře.

Nad mou reakcí se zplna hrdla zasměje. „Chci tě maličká. Udělejme dohodu. Zaplatím ti a ty se mi poddáš. Začneme tím, že se mi omluvíš za své včerejší chování."

Zamračím se a dupnu mu na jeho obří nohu v naleštěných botách. „Nikdy!"

S bolestným zasténáním mě pustí a o pár kroku ode mě odstoupí. Tentokrát zůstávám stát na svém místě. Parchant! Je zvyklý, že mu všechny ženy podlehnou a dostane, co chce... Ale to se šeredně plete. Já mu nic nedám.

Bolestně zaskučí. „Zlobivá, květinka."

Bojovně vystrčím bradu. „Nikdy s vámi nic mít nebudu. Nikdy vám nepodlehnu. Nechte si své zatracené peníze! Jste nafoukaný zmetek, který si myslí, že zamává penězi a já mu hned padnu k nohám. Myslíte si, že když jste vévoda, můžete mít všechno? Ani náhodo! Nechte mě b..."

„JANE!"

Zamrazí mě. Lilian.

Polknu, ohlédnu se ke dveřím, ve kterých stojí paní, s rukama v bok a nasupenou tváří. Tak za tohle mě trest nemine. Lilian nesnáší, když její děvčata jakkoliv hrubě mluví se zákazníkem i kdyby to bylo pohrožení v sebeobraně,... vždy se máme jen usmát a být ticho, nic neříkat. O ničem nemluvit. Nestěžovat si. Jenže nemohla jsem. Nelituji toho.

„Jak se opovažuješ takhle mluvit s jeho milostí?" zakřičí na mě. Pevným krokem k nám zamíří. Hned mě praští, bez ohledu na to, že to vévoda vidí. „Je mi to moc líto, milosti. Nevím, co to do ní vjelo. Normálně se tak opravu nechová."

Už, už se chystá mě znovu praštit, ale vévoda ji v tom zabrání.

„Nechte ji!" Rozkáže ji pevným tónem. Překvapeně se na něj zadívám. Proč? Uhodila jsem ho. Proč ji v tom zabránil? Zavrtím hlavou. Co na tom záleží? Stejně mě trest nemine. Jen co odejde, nechá si mě zavolat dolů.

Lilian se vrátí pohledem k němu. „Ale milosti, musím ji potrestat. Takovéhle chování ve svém domě nestrpím."

Zavrtí hlavou. „Vlastně se nic nestalo. Jen nedorozumění, nemám pravdu, Jane?" Upře na mě své vypočítavé azurové oči. Tohle nebude zadarmo. Přesto kývnu.

Lilian si povzdechne a zavrtí hlavou. Pro teď od toho ustupuje. Vévoda jí do dlaně vtiskne malý poloprázdný měšec. Chce ji uchlácholit? „Vlastně jsem jí vylekal, když se převlékala." Zalže. Než na to jediná z nás stihne zareagovat, už mizí kulhavým krokem na chodbě. Něco mi říká, že jsem o něm neslyšela naposledy.

Lilian za ním práskne dveřmi. Zamkne. Já věděla, výprasku se opravdu nevyhnu. Jen to nyní budu mít bez svědků.

„Takže holčičko, jestli si myslíš, že ti toto projde, tak se šeredně pleteš. Za tohle se účastníš dalších několika aukcí a nahradíš mi ztráty, které jsi mi tímto svým chováním způsobila." Ukáže na mě výhružně ukazováčkem. „A jestli si myslíš, že ze včerejších peněz něco uvidíš, tak na to můžeš rovnou zapomenout. Neuvidíš z toho ani penci!"

„Ne... Počkejte, já to ale potřebuji!" Zaprosím.

Znovu mě uhodí a já spadnu na zem. „Na to jsi měla myslet předtím. Znáš pravidla." A vrazí mi druhou. A další rána tentokrát do zad. Další do temene. A pak zase dvě do zad. Pak vezme mou tvář do dlaní. Musím se držet, abych se nerozplakala. „Zasluhovala bys mnohem víc." Začne. „Ale dlužíš mi mnoho peněz a já nemohu dopustit, aby tvá pěkná tvářička byla samá modřina." Odstrčí mě, zamíří ke dveřím. Ještě než opustí můj pokoj, dodá: „Přihlas se dole. Dostaneš tam práci."

Ahojky ^^

Tak jsem tu s další částí. Doufám že jste s ní spokojení a těšíte se na další. :D Určitě budu ráda, když napíšete, co si o tom myslíte.

Mějte se