Sebastian

Zhrozím se „Teď?". Vždyť jsme v kočáře uprostřed lasa, tady nemůže rodit.

Hodí po mě nevraživým bolestným pohledem. „Myslíš, že jsem si to plánovala?" Bolestně zasténá a na čele jí vyraší krůpějky potu. V očích se jí odráží strach.

Sedám si vedle ní na sedačku a objímám jí kolem ramen.„Promiň." Rty jí políbím na čelo. Celá se chvěje. „Neboj se, postarám se o tebe."

„Ale ještě je brzy." Namítá.

Zavrtím hlavou. „Bude to v pořádku." Zároveň ujišťuji jí i sebe. Co teď?

Otáčím se k okýnku, houknu na kočího. „Za jak dlouho budeme v nejbližší vesnici?" ptám se ho.

Kočí chvíli mlčí, až mám pocit, že mě neslyšel. „Jsme daleko od té, kde jsme napojovali koně. Cesta zabere minimálně hodinu."

Povzdechnu si. „Není v okolí ještě nějaká?" Nemůže rodit v lese.

„Asi půl hodiny cesty na východ je sad s menší hospodou." Odpoví.

„To bude muset stačit." Řeknu spíše pro sebe. „Jeďte tam." Poručím mu a dál se věnuji Valenty. Snaží se pravidelně oddechovat a na čele se jí dělají nové krůpěje potu. Natahuji se do kapsy pro bavlněný kapesník, kterým jí ho otírám z čela, když v tom mě chytne za ruku a silně jí zmáčkne spolu s bolestným křikem, který trvá několik vteřin.

Prosebně se na mě podívá. „Mám strach, Sebastiane."

Přitisknu si jí víc na hruď a zpříma se jí zadívám do tmavých očí. „Nedovolím, aby se ti něco stalo!" A myslím to naprosto vážně.

Zavrtí hlavou. Z očí se jí začínají řinout slzy. „Ale co když to nezvládnu? Vždyť jsi to sám říkal..."

Zavrtím hlavou. „Ty tu neumřeš Valenty. Ani na to nemysli!" Přikážu jí. „Dobře to dopadne."

Cestou měla další dvě kontrakce, při kterých mi málem rozdrtila ruku. Pokaždé byly delší a silnější než ty předchozí. Když jsme projížděli jablečným sadem, který vede rovnou k hostinci, myslel jsem si, že to tam snad už nestihneme.

Kočár zastavuje před obyčejnou hospodou bez vývěsního štítu, před kterou postávají dva muži a spokojeně kouří svou dýmku. „Zůstaň v kočáře, hned se vrátím." Nařídil jsem jí. Hned zamířím k těm dvěma mužům. „Je tu někde hostinský?" Ptám se jich s naléhavým hlasem.

Jeden si mě podezřívavě měří. „Já jsem hostinský. Co chcete?" Sonduje vysoký muž se stříbrnými vlasy v prošívané vestě.

„Prosím, musíte mi pomoct! Má žena začala právě rodit. Potřebujeme pokoj." Zaprosím a prohrábnu si vlasy. „A doktora. Zaplatím všechno."

Muž se poškrábe ve vlasech. „Uvnitř je má žena. Připraví vám pokoj."

Úlevou mi spadne kámen ze srdce. „Děkuji!"

„Ale s tím doktorem to bude horší. Bydlí několik mil odsud. A není moc ochotný sem chodit."

Povzdechnu si. To snad není možné. „Není tu někdo, kdokoliv, kdo by s tím měl nějaké zkušenosti?"

Pokrčí rameny. „Zkuste se zeptat mé ženy." Poradí mi a hlavou mi naznačí, abych šel dovnitř.

„Díky." Kývnu mu na pozdrav a kočímu nařídím, aby zůstal s Valeny. Za výčepem stojí ženská a leští půllitry. „Co si přejete?" Houkne na mě, když k ní dojdu.

„Má žena právě rodí, potřebujeme vaší pomoc." Sdělím jí ve zkratce. „Váš muž tvrdí, že byste mohla vědět..."

Žena se uchechtne, ale pak zvážní. „Tak ji sem přiveďte. V patře je volný pokoj. Připravím ho." Nařídí mi a sama zamíří ke schodům.

Urychleně se vracím ke kočáru, kde má Valenty nejspíš další kontrakci. „Jak je na tom?" zeptám se kočího, který je po celou dobu s ní. Pohladím jí po zpocené tváři.

„Je to pořád stejné." Kývnu a pomáhám jí z kočáru. Beru ji do náruče a znovu s ní zamířím do hostince. V patře si všímám pokoje na konci chodby, s otevřenými dveřmi.

„Pojďte a položte jí na postel." Nařídí mi hostinská a já jí bez rozmyslu poslouchám. V malé strohé místnosti, kde je jen postel, noční stolek, stůl s dvěma židlemi a menší krb je i mladá černovlasá žena, která nalévá do mísy horkou vodu.

Kleknu si k ní a mokrým hadříkem, který mi podala hostinská, jí otírám čelo. „Co budete teď dělat?" Zeptám se jich.

Ženská si povzdechne. „Musíme počkat. Zatím jí omyjeme." Odpoví mi. Kývnu, ale dál čekám u ní. „Mohl byste jí dát trochu soukromí?"

Kývnu, ale než se stihnu zvednout, Valenty mě silně chytne za ruku. „Slib mi že se o něj dobře postaráš, Sebastiane. Prosím." Zaúpí, z oka jí ukápne osamělá slza.

Zavrtím hlavou. „Takhle nemysli. Oba se o něj postaráme. Slibuji."

„Přinesu čistá prostěradla." Oznámí mladá obsluhovačka hostinské.

„A dodnes další vodu." Houkne na ní. Hostinská si povzdechne. „Tak mi s ní aspoň pomozte." Spolu s hostinskou jsme jí sundali modré šaty a spodní prádlo. Zatímco jsem jí přidržoval, hostinská ji omyla a poté jsme jí oblékli do čisté bavlněné košilky, kterou zatím obsluhovačka donesla.

„Jak dlouho to bude ještě trvat?"

„Podle stále častějších a silnějších stahů už moc dlouho ne." Odpoví mi, zatímco to kontroluje. „Možná by bylo opravdu lepší, kdybyste teď odešel."

Tmavovláska si přisedne k Valenty na druhou stranu postele a položí jí na čelo ledový obklad, na to ale ona dostává další kontrakci a rozkřičí se na celý pokoj. „Dýchejte zhluboka." Poručí jí.

„Já se snaží-m..." řekne a celá se znovu napne.

„Ona... krvácí." Řeknu a zatajím dech. Začíná se mi dělat zle, ale kvůli ní to musím vydržet.

Hostinská kývne. „Už to bude. Běžte na chodbu. Nemám chuť vás tu ještě k tomu všemu křísit." V podstatě mě vyhodí z pokoje. Na chodbě za sebou zavírám dveře a sedám si na dřevěnou lavici.

Z pokoje slyším bolestné výkřiky. Několikrát si nervózně stoupám a zase sedám. Proč to tak dlouho trvá? Z toho křiku rozpoznávám jen nějaké útržky, kdy Valenty prosí, aby to už skočilo a jak jí Hostinská nabádá, aby ještě zatlačila. „Už nemůžu... Strašně to bolí..." „To zvládnete... Už vidím hlavičku..."

Zanedlouho jde z pokoje slyšet jiný křik. Zastaví se mi srdce, když na chodbu vyjde obsluhovačka a v náručí svírá malý uzlíček od krve a vazelíny zabalený v dece, jak vzdorovitě křičí na svět. Slabě se na mě usměje. „Máte syna, pane." Oznámí mi a opatrně mi ho podá do náruče. Tak já mám syna? Nevěřícně se uchechtnu. Zahledí se na mě pár jiskřivých modrých očí.

„Doroty? Můžeš sem?" Zavolá jí hostinská z pokoje.

„Co se děje?" Naléhám na ně, ale to už mi tmavovláska zmizí v pokoji. Valenty znovu bolestně zasténá.

„Ona hrozně moc krvácí a mám pocit, že je něco v nepořádku."

„Co je s mou ženou?" vystrašeně se na ně podívám a snažím se uklidnit malého, který se rozkřičel nanovo.

~

Na okenní tabule dopadají kapky deště, které přišly s východem slunce. Venku panuje šero a převládá smuteční atmosféra. Tato noc byla opravdu hodně dlouhá. Pohledem se znovu vracím k bezvládnému bledému tělu tmavovlasé ženy. Pohladím jí po tmavých kadeřích.

„Co se děje?" Naléhám.

Hospodská pokrčí rameny. „Nevím, nejspíš nastaly komplikace." Zavrčí na mě.

„Proč to pořád tak bolí?" zasténá Valenty a znovu se propne do luku jako by snad chtěla začít znovu tlačit.

Žena nevěřícně zavrtí hlavou. „Ona snad ještě rodí."

Znovu si sednu k dvěma uzlíčkům uloženým ve velkém proutěném koši vystlaném dekami, kde si spokojeně spí. U druhého porodu nastaly komplikace, při kterých Valenty opravdu málem zemřela. Už při té vzpomínce se znovu otřesu hrůzou. Naneštěstí jí ty ženy pomohly a hned s úsvitem sem dorazil rozespalý nevrlý doktor, aby se na ní podíval.