Valenty

Pohledem jsem se střetla s jeho azurovýma očima. Vypadají unaveně, něžně a naléhavě. Zalapám po dechu naprosto vyvedená z míry jeho přítomností. Instinktivně si rukou přejedu po bříšku. Jak nás našel?

Z údivu mě vyvádí až Sam, který ke mně doběhl a řekl mi, abych šla do domu. „Pojď Valenty. Než to tu rodiče vyřeší." Kývnu a nechávám se jím zavést do kuchyně. Ale ještě před dveřmi naposledy střelím pohledem po Sebastianovi.

Celá se chvěji a v hlavě mi víří obavy. Co tu dělá? Jak mě našel? Chce mě odvést? Co po mě chce? Jde o to dítě? Ze všeho toho zmatku v hlavě najednou ucítím bolest vycházející z mého bříška. Udělá se mi mdlo a zatočí se mi hlava a já se musím nutně něčeho chytnout, abych nespadla. Pevně semknu víčka a přitom se chytím za bříško.

„V pořádku?" zeptá se mě Sam.

Slabě kývnu a čekám, než to plně odezní.

„Valenty?" Osloví mě Cassie. „Valenty... Jsi v pořádku? Děje se něco?" rychle ke mně přiběhne. „Něco s dítětem?" Nejspíš poznal svého tatínka... pomyslím si a zhluboka se nadechnu.

„Už je to dobré." Odpovím a zhluboka dýchám.

„Opravdu?" Přikývnu a pokusím se o úsměv, i když mi do něj vůbec není. Proč tu Sebastian je?

„Valenty, co je ten chlap zač?" Zeptá se mě Sam. „On... Jakoby tě už znal."

Co mám teď dělat? Cassie si mě přitáhne do obětí. „To je v pořádku. Bude to dobré." Konejší mě, ale já vím, že to tak nebude.

Odtáhnu se od ní. „Ne Cassie... To nebude. Ty ho neznáš. On..."

„Neublíží ti."

Zavrtím hlavou. Vím, že to by neudělal. „Co tady chce? Co - co po mně chce?"

„Uklidni se prosím. Stres tobě a dítěti teď muže hodně ublížit." Připomene mi.

Vím, že má pravdu, ale ve mně teď emoce vřou. Nevím, jestli jsem smutná, naštvaná, udivená, nebo naprosto šťastná, že je tady a našel mě. Protože když jsem ho uviděla, mé srdce poskočilo nadějí. Jenže je tu pořád ta obava. Co když je tu kvůli dítěti? Co když mi ho chce nadobro vzít? To mu nikdy nedovolím!

„Jane..." Do místnosti náhle vtrhne Sebastian. Prudce se otočím a zpříma se na něj podívám. „O co tu jde, Jane? Vysvětli mi to? Proč ti říkají Valenty?"

Zhluboka se nadechnu, narovnám se a nasadím svůj kamenný výraz. „Protože je to mé jméno. Mé pravé jméno."

„Takže jsi mi lhala?"

„Musela jsem." Sklopím zrak.

„Proč?" Ptá se vyjeveně a přistoupí ke mně blíž. Instinkt mi radí o krok ustoupit, ale já dál stojím na místě a vyhýbám se jeho pohledu. Ne proto, že bych se ho bála, ale protože se za své jednání stydím.

„Co tu děláš, Sebastiane?" Na jeho otázku odpovídám svou.

„Valenty..." podívá se na mě moje sestra. „To je Sebastian?" Slabě kývnu a dál věnuji svou pozornost jemu.

Přistoupí ke mně ještě blíž a chce mě chytit za lokty, ale já se mu vyškubnu. „Co po mě chceš?"

„Nechte jí na pokoji!" Zavrčí na něj můj bratr. Za tu dobu stihli do místnosti dorazit i ostatní.

„Přijel jsem si pro tebe, abych si tě mohl odvést domů."

„Ale já s tebou nikam jít nechci!" Zasyčím.

„Prosím... přijel jsem se ti omluvit... mrzí mě, co se stalo."

Odfrknu si. „A co přesně tě mrzí? Že jsi mi udělal dítě a nechal mě? Že počítáš s mou smrtí a chceš mě zavřít do věže, než bych ho porodila, zatímco si vezmeš nějakou jinou ženskou, se kterou bys předstíral, že je to vaše a já ho už nikdy neviděla?" Na chvíli se odmlčím a zavrtím při té vzpomínce hlavou. „Máš snad výčitky svědomí z toho, že jsi mě uhodil a se slzami v očích mě nechal samotnou v místnosti a sám šel někam nasávat? Nebo že jsi hned po tom všem skočil do postele s jinou děvkou?"

„J-Valenty..."

„Nech mě i to dítě být, Sebastiane! Nic od tebe nechci! Nechci tě už nikdy vidět!" Začínají mě pálit oči ale náhlý nával vzteku je silnější než smutek.

„Nedovolím, aby můj syn vyrůstal v chudobě a sám. Nechci, aby byl bez otce."

„A já zase nechci, aby v jeho blízkosti byla nějaká nafrněná šlechtická coura, kterou si tak ochotně chceš vzít potom, co ho získáš - až umřu." Vyjedu na něj.

„Tak to není. Nechci si jí vzít! A nikdy si jí nevezmu."

„Předtím jsi mluvil jinak." Zkřížím si ruce na prsou. „Zamilovala jsem se do tebe, Sebastiane. Věřila jsem ti. Chtěla jsem být s tebou. Být ti oporou. Snažila jsem se... Ale ty - ty jsi mi namísto toho zlomil srdce." Do očí se mi derou slzy a já mám co dělat, abych se ovládla.

„Valenty..." sestra mě chytne za předloktí. Chce, abych se uklidnila, ale to nejde. Všechna ta bolest, ty emoce. Konečně jsem jim dala volný průchod a teď to nejde zastavit.

Zavrtím hlavou. „Ne Cassie. V pořádku." Vzdorovitě vystrčím bradu. „Nikam s tebou já a ani to dítě nepůjdeme. Nech nás už být!"

Zatne čelisti. „Valenty, zatraceně, je to i moje dítě! A já chci, aby bylo i se mnou v mém domě, ať se ti to líbí nebo ne."

„Ale já s tebou být nechci. Nechci tě už ani vidět. Jsi největší bídák, ze všech mužů, které jsem za dobu, co jsem byla v Londýně, potkala. Oni to aspoň neskrývali a netahali mě za nos. S nimi jsem přesně věděla, na čem jsem ale ty... Ty jsi sebestředný zmetek, který si myslí, že může mít všechno, co chce... Ale pleteš se! Nás už nikdy mít nebudeš."

Zamračí se na mě a probodne mě pohledem. „Zatracená ženská." Zamumlá si sám pro sebe.

Protočím oči.

Nadechne se nosem a zpustí. Připomíná naštvaného býka, kterého dráždí toreador rudým praporem. „Tak to by už myslím stačilo. Buď se mnou půjdeš po dobrém, nebo tě odtud klidně odtáhnu za vlasy. Je mi to jedno."

Znovu protočím panenky a jeho zlostný pohled opětuji ještě intenzivněji. „Pokud vím, tak to tu už jednou bylo, jestli si dobře vzpomínám."

„V tom případě víš, jak to minule dopadlo a víš, i čeho všeho jsem schopný."

„A ty zase moc dobře víš, že ti to nijak neulehčím."

Přimhouří na mě oči. „Dávám ti čas na rozmyšlení. Pak tě odtud odvedu, ať se ti to líbí nebo ne."

Oči se mi rozšíří a já zalapám po dechu. Okamžitě se to snažím zakrýt. „To ti nedovolím. Já odtud dobrovolně neodejdu!"

Lehce se pousměje. „Dobrá tedy. Jak si přeješ." Řekne. Přitáhne si mě za ruku k sobě. Pak se trochu ohne - jednou rukou mě stále drží a druhou mě chytne pod stehny a zvedne do náruče.

„Co to proboha děláte?"„Co to kruci děláš?" Vyjeknu překvapená jeho činem současně se zbylým osazenstvem v místnosti. Úplně jsem zapomněla, že tu s námi je ještě někdo jiný a nejspíš jsem i ignorovala spoustu jejich námitek. Jednou rukou se ho chytnu kolem krku, abych nespadla. „Zbláznil ses? Okamžitě mě pusť dolů." Nařídím mu, ale on se jen potutelně ušklíbne.

„S radostí drahá ale až budeme doma."

„Co si to dovolujete? Tohle nesmíte? Okamžitě pusťte mou dceru a nechte jí na pokoji!" nařizují mu moji rodiče, ale Sebastian na ně nijak nereaguje.

„Sebastiane, nech mě!" Zavřískám na něj, když mě odnáší pryč z místnosti. „Okamžitě mě pusť! Tohle je únos..."

„Drahá Fleur de Lis i to už tu bylo a tvoje vřískání a kroucení ti ani předtím nijak nepomohlo. Takže se prosím tě uklidni. Nechci, aby se tobě nebo malému něco stalo." Říká teď už klidným hlasem.

„Nemůžete ji jen tak odnést..." Slyším za námi.

„Omyl... Můžu a musím. A jestli vám na ní tolik záleží, tak mi v tom nebraňte. Já se o ni dobře postarám. Slibuji vám to. Záleží mi na ní."

„Leda ve snu." Poznamenám uštěpačně a smířím se s tím, že cukaní a snažení se mu vymanit je v tomto případě opravdu zbytečné. A má pravdu, i nebezpečné.

Střelí po mě pohledem, ale já se od něj odvrátím. „Nechci s tebou být. Nech mě a zapomeň na nás." Řeknu klidným hlasem, i když vím, že to tak úplně není pravda.

„Buď hodná Valenty... víš, že to tak úplně není možné."

„Milosti?" Kočí nám otevírá dveře.

„Okamžitě odjíždíme!"

„Já nikam nejedu! Už jsem ti to řekla dost jasně."

„Ty si vážně začni dávat pozor na pusu."

„Dej mi s tím už pokoj!" Zavrčím na něj, ale to už mě posazuje do kočáru. Jen co mě posadí, už se chystám sáhnout po druhých dvířkách, ale ty nejdou otevřít. Kruci!

„Pojistil jsem se." Řekne, když nasedne.

Zamračí se.

„Valenty!" Uslyším naléhavý hlas mé sestry, která ještě chvíli běžela za kočárem. Ještě stačím vidět matčiny slzy a to jak si ji otec přivinul do náruče.

Srdce mi v hrudi zběsile buší a já nevím, jestli mám vztek, nebo se mi chce brečet. Možná oboje. Opět mi zbořil můj pečlivě postavený domeček z karet a stačil mu na to jen jeden pohled.

„Budu v pořádku... Cassie. Neboj se! Já se vrátím." Mám chuť jí říct, ale nemůžu. Místo toho upřu veškerou svou pozornost na muže sedícího naproti mně.

„Ty! To všechno je jen tvoje vina!" vyjedu na něj a vrazím mu facku. „Kdyby nebylo tebe, nikdy se tohle nestalo. Mohla jsem klidně žít svůj život i s tím malým, ale ty jsi to všechno zkazil. Znovu jsi mi všechno vzal... A já tě milovala."

„Jane..."

„Neříkej mi už tak!"

„Proč jsi mi to neřekla?" Oboří se na mě tentokrát on.

„Co?" Nechápu.

„Proč jsi mi lhala v tom, jak se jmenuješ? Proč jsi mi neřekla pravdu?"

„Protože... protože mi to tehdy nepřišlo důležité."

„Cože? Jak ti něco takového mohlo připadat nedůležité?"

„Protože tehdy jsi neznal mě. Tehdy to byla jen obyčejná prostitutka, Jane, která tě odmítala. Proto jsem nosila tu masku." Po chvíli dodám. „Nechtěla jsem, abys mi ublížil."

Užasle na mě hledí.

Podívám se na dveře. „Chci jít odtud pryč!" Řeknu a znovu se natáhnu po dveřích, jenže kočár s námi cukne a Sebastian mě zachytím za ruku dřív, než se mi to vůbec podaří a pak ucítím do zvláštní teplo a mokro mezi mýma nohama. Okamžitě se oběma Rukama chytím za bříško a nevěřícně na něj hledím.

„Valenty co se děje?" Jakoby z dálky ke mně doléhá Sebastianův hlas.

To snad ne.

„Co se stalo?"

To přeci nemůže být pravda. Ještě je moc brzo. To nejde.

„Valenty mluv se mnou! Co se děje?"

Teď ještě ne.

„Valenty..."

Opravdu broučku? Teď?

Sebastian mi vezme tvář do dlaní a s děsem v očích mě sleduje. Po tváři mi steče jedna osaměla slza. „Co...?"

„Já... Asi budu rodit."