Sebastian

Od Henryho jsem se vrátil domů. Připadám si jako malé dítě, kterému slíbili cukrárnu, ale na místo toho ho poslali do internátní školy. Vrátila se domů. Ale to je kde? V nevěstinci kde žila, se vůbec neukázala. Nikdo ji tam neviděl. Nikdo...

Promnu si čelo a dál se dívám do ohně. Říkala, že má někde rodinu. Možná odešla tam. Pomohou jí vychovávat naše dítě. Utekli přede mnou. Promnu si čelo a dál se dívám do ohně v krbu. Hodiny na krbové římse odbíjejí čtvrt na čtyři. Brzy vyjde slunce a začne nový den. Mohu se jen modlit, aby o nich přinesl nějaké nové dobré zprávy.

Kde mohou být?

Podívám se ven z okna a hlavou mi projede myšlenka, že bych měl jít spát. Ostatně je to stejně už jedno. Pochybuji, že ještě usnu. Vždy vydržím spát maximálně čtyři hodiny a pak už jen hypnotizuji strop. Poslední dobou nemůžu spát vůbec, proto neustále pracuji.

Povzdechu si a dál sleduji tančící plameny.

~

Následující týden probíhal následovným způsobem. Buď jsem pracoval, ponocoval nebo jsem si lámal hlavu s přemýšlením o tom, kde je Jane. Chybí mi její hlas. Její smích. Způsob, jakým se mě vždy snažila rozptýlit. To jak mi předčítala nebo mě výskala ve vlasech.

Jak jsem si mohl dovolit ji jen tak ztratit?

Musím ji najít a až se tak stane, bůh je mi svědkem, že se tak stane, se jí omluvím a řeknu jí, co všechno pro mě znamená. Nemůžu bez ní být. Společenská pravidla tohle sice odsuzují, ale mně je to jedno. Raději budu mít na bedrech společenskou zátěž, než abych byl bez ní. Ona je to, co chci a co potřebuji. Jen jí... a malého. Postarám se o ně. Budu mu lepším otcem, než byl můj pro mě.

Z myšlenek mě vytrhává klepání na dveře kanceláře.

„Co se děje?" Zeptám se svého asistenta. „Říkal jsem vám, že máte všechno zrušit. Nechci být ničím rušen." V očekávání že odejde, mu dál nevěnuji svou pozornost.

On si ale odkašle. „Přišel za vámi pan Down. Tvrdí, že pro vás pracuje a potřebuje s vámi nutně mluvit. Mám ho poslat pryč, nebo pustit dál?"

Andrew Down? „Ať jde dál."

Do místnosti vejde muž s lví kšticí a unaveným výrazem. Pozdraví mě a pokloní se. Aniž bych mu věnoval nějakou zdvořilostní frázi, jakou on projevil mě, chrlím na něj jednu otázku za druhou. „Vrátila se? Viděl jste jí? Kde se právě nachází?"

Zavrtí hlavou. „Je mi líto pane." Neději, kterou ve mně jeho příchod vyvolal, rázem vyprchá. Ksakru! „Nevrátila se."

Kývnu.

„Pane, dovolte mi mou drzost, ale možná byste se měl zajít podívat do nevěstince. Možná tam něco najdete."

Upřeně se na něj zahledí. „Co tím máte na mysli, Andrew?" Nadechnu se zostra.

„Ptejte se tam na Rose." Odpoví a znovu se ukloní. „Poroučím se." A zamířím ke dveřím. Než stačím cokoliv říct, uslyším už jen klapnutí dveří. Co mělo sakra tohle znamenat? Nechápavě civím na zavřené dveře. Ona o ní nejspíš něco ví.

„Rone?"

„Přejete si, pane?" Otáže se asistent.

Zvednu se od stolu. „Nechte mi co nejrychleji přistavit kočár."

„Ano pane."

„Musím si něco zařídit. Dnes už mě v kanceláři neočekávejte." Sdělím mu a zavřu otevřené poznámky k novému rukopisu. Ano - už nám začínající autoři začínají zasílat svá díla k posouzení. „Dokončete svou práci a můžete odejít domů. Dnes už vás potřebovat nebudu." Oznámím mu a můj asistent s úsměvem na rtech přikývne. Pak opustí mou kancelář.

Zhluboka se nadechnu. Připadám si, jako bych měl jít na popravu. Zároveň mě popadne nepříjemný pocit. Co když je to opět pouze falešná naděje? Jako předtím u Henryho. Nad tím pomyšlením se mi sevře hrdlo. Nevěřím tomu. I kdyby to opravdu tak bylo, nehodlám se jen tak vzdát. Nezáleží mi na tom, jak dlouho to bude trvat. Ona musí vědět, že mě to moc mrzí. Musí znát pravdu. O tom že s ní chci být. Chci jí být oporou v dobrém i zlém až do konce.

Znovu uslyším zaklepání na dveře. „Váš kočár je připraven."

Vděčně se na něj usměji a přeberu si svůj klobouk s kabátem. „Děkuji, Rone." Venku nastupuji do svého honosného kočáru a kočímu hlásím adresu, kam chci jet. Kočí práskne bičem a kočár se pomalu rozjíždí vstříc městu. Pohodlně se opřu do měkké vypolstrované sedačky.

Do půl hodiny dorazíme před nevěstinec. Venku se už pomalu stmívá a tam se to brzy probudí k hříšnému životu. Raději ignoruji zdejší okolí a vydávám se do toho domu. V hale už stojí připravená svůdná hosteska v negližé a naslouchá místní bordelmamá. Dost nahlas si odkašlu. Obě na mě upřou své pohledy. Hosteska na mě pomrkává, zatímco kuplířka mě probodne pohledem, když mě hodnotí, jestli by mě mohla obrat o nějaké peníze.

„Jak vám můžeme sloužit, pane?" zašvitoří plavovláska v negližé.

Kuplířka pyšně zdvihne bradu. „Máte nějaké speciální přání? Můžeme vás pozvat na aukci? Bude se dnes konat už v jedenáct hodin, pane."

Zavrtím hlavou. „Děkuji, ale dnes to vynechám." Šikmě se usměji na kurtizánu. „Ale doufal jsem, že by se mi mohla věnovat Rose? Přivedli byste ji?"

Kurtizána nakrčí obočí, ale s úsměvem přikývne. „Podívám se, jestli je už připravená."

V hale zůstávám sám s kuplířkou. „Už jste tu dlouho nebyl." Začne se ovívat vějířem z dlouhých pavích per.

Nenuceně pokrčím rameny. „Měl jsem jiné povinnosti. Na toto nebyl čas."

„Jaká škoda." Pomrkává na mě. „Bývala s vámi zábava. Doufám, že se vám Rose zalíbí tak jako předtím Fleur De Lis." Chtivě zavrní.

„Rose už je připravená, pane. Čeká na vás v pokoji s číslem sedm." Oznámí mi hosteska.

Kývnu a chystám se projít skrz rudý těžký závěs. „Díky." Prohodím k hostesce, když jí do dlaně vkládám několik pencí.

Schody do patra vybíhám po dvou. Rozhlížím se po dveřích v chodbě, dokud nedojdu ke dveřím s velkou květy zdobným číslem 7. Neobtěžuji se s klepáním a rovnou vcházím dovnitř pokoje, dost podobnému tomu, ve kterém jsem byl naposledy. Uvnitř na posteli sedí dívka v růžovém negližé. „Rose?" Přikývne a zvedne se ke mně, aby se mě pokusila svést. „Přišel jsem kvůli Jane."

Tmavovláska se zarazí.

„Prosím, jestli o ní něco víte, musíte mi to říct. Musíte mi pomoct jí najít."

Tmavovláska se ušklíbne. „Takže to vy jste ten vévoda, co jí udělal dítě, zlomil srdce a opustil." Shrne celou naší situaci v jedné větě.

„Ano." Přiznám. „Zachoval jsem se jako naprostý idiot. Jsem si toho vědom, ale chci to napravit."

Ironicky se zasměje a zavrtí hlavou. „Ne jste naprostý idiot. Ale z jiného důvodu."

„Tak mě poučte."

„Jste hlupák v tom, že jste si nechal proklouznut mezi prsty tak skvělou dívku jako je ona a ještě k tomu jí nechal samotnou s malou."

„Malou? Počkat ona se už narodila?" Čelist mi spadne až na zem.

Pousměje se a lehce zavrtí hlavou.

„Ne. Zatím ještě ne ale brzy ano." Směje se a podívá se z okna ven. „Jen si myslím, že to bude holčička. Po ní."

„Jste s ní stále v kontaktu?" Ona jen kývne na souhlas. „Rose... Já vás prosím ..."

„Co uděláte, když vám to řeknu?" V její tváři se odráží starost o přítelkyni. Nejspíš jí na Jane záleží.

„Samozřejmě za ní hned pojedu a najdu jí."

„Ale proč?"

„Protož jí to musím všechno vysvětlit. Musím se jí omluvit. A požádat aby mi to odpustila a vrátila se ke mně. Záleží mi na ní. Na jejím bezpečí a štěstí. A vím, než se to celé pohnojilo, že nám bylo spolu dobře."

„Ale teď budete tři, vévodo. Snad nechcete, aby se vykašlala na své dítě a dál vám dělala milenku."

Ta představa se mi příčí stejně jako její slova.

„Nic takového bych nikdy nedovolil. Nezapomeňte, že je to i mé dítě. A já se o svého potomka chci dobře postarat. Chci se podílet na jeho výchově. Chci ho vidět vyrůstat a být přitom po boku ženy, kterou miluji." Tak a je to venku... Poprvé jsem to řekl. A líbí se mi to. „Miluji Jane. Nemůžu bez ní dýchat. Spát. Smát se. S ní jsem byl poprvé za svůj hrozný život šťastný." Na chvíli se odmlčím. „Ale teď jsem o ní přišel... a je to, to nejhorší co jsem kdy dopustil." Zahledím se jí do očí a ona mě dál pozorně poslouchá. „Chci to napravit."

Znovu mě začne zkoumat pohledem.

„Jane odjela za svou rodinou na venkov do Doveru." Řekne. „Žijí poblíž letohradu. Tam je jejich malý dům."

Srdce mi udělá kotrmelec. Zářivě se na ní usměji a já mám chuť jí pevně obejmout. „Děkuji!" Konečně... „Děkuji moc. Nezapomenu vám to."

Pousměje se. „Nepokazte to." Špitne.

Zavrtím hlavou. „Nepokazím." Tentokrát už ne. Do ruky jí vtisknu nějaké peníze.

„Neřekla jsem vám to kvůli tomu." Hlesne.

Zavrtím hlavou. „Já vím ale, kdybych dal všechno té kuplířce dole, moc by vám toho nedala."

Zhluboka se nadechnu a chystám se na odchod, když pohledem zalétnu k zrcadlu, kde jsem jí prve našel.

„Co tu děláte?"

„Jste opilý."

„Ještě teď se mnou odjedete."

„Jste hrubý."

Moc dobře si pamatuji ten její výstražný výraz, když mě spatřila v zrcadle. A její odhodlání se mi bránit. Ona se nebála. Za to já... Já jsem srab, který se bál vlastních citů.

Zavrtím hlavou, abych zahnal ty myšlenky. Teď na to není vhodná chvíle. Beru za kliku, opouštím Rosein pokoj. Vyndávám si hodinky z kapsičky na vestě, abych zjistil kolik je hodin. Povzdechnu si. Cesta do Doveru trvá několik hodin. Dnes už bych to nestihl. Vyrazím hled zítra. Dnes by to opravdu nebylo moudré rozhodnutí. Přeci jen se říká: Ráno moudřejší večera. Pro nás oba to bude lepší. Nechci jí rozrušit víc, než to bude nutné. Už tak jí možná má návštěva vyvede z míry.

V hale nechávám peníze za kurtizániny „služby". Venku zavelím kočímu, aby mě zavezl domů, a upozornil ho na zítřejší cestu.

~

V noci jsem nemohl spát. Neustále jsem se převaloval a vrtěl. Nic mi nebylo pohodlné a má mysl mi nedala spát. Neustále jsem na ní musel myslet. Pořád se mi vracely vzpomínky na naše hezké ale také ne moc příjemné chvíle. Pokaždé když se mi ty vzpomínky vrátí, mám na sebe vztek.

Nakonec se mi přeci jen podařilo usnout, bohužel pouze na dvě a půl hodiny. Na mé požádání mě sluha probudil v šest ráno. Nechal mi připravit snídani. Mezitím mi připravil koupel a čisté šaty. V sedm třicet mě vyzvedl kočár a já konečně mohl vyrazit za svou milovanou.

Akorát vyjíždíme z Londýna, když mě napadne, co bych jí měl říct. Je opravdu hodně naivní si myslet, že mi po tom, co jsem udělal, skočí do náruče. Musím se jí omluvit a požádat, aby se se mnou vrátila.

Zamyšleně skenuji krajinu okolo nás a v hlavě si přehrávám různé varianty a pokusy o omluvu.

Omlouvám se, Jane... Moc mě to mrzí... Je mi to moc líto... Zachoval jsem se jako idiot. Jane... Vím, že se mnou nejspíš nechceš mluvit, ale prosím vyslechni si mě ... Mohla bys mi někdy prosím odpustit? Miluji tě a nechci o tebe přijít... Prosím, Jane, odpusť mi...

~

Dál si nad tím lámu hlavu, až si ani nevšimnu, že jsme zastavili. „To jsme už tu?" podivím se, když se kočí objeví u dvířek.

„Zastavili jsme v nedaleké vesnici, ale koně už to nevydrží." Odpoví mi. „Vyměníme je tu. Zatím si můžete zajít na občerstvení. Bude to trvat jen půl hodiny."

Přikývnu a vystoupím z vozu. „Pospěšte si. Nechci tu ztrácet víc času než je nutné." Přikážu a vydám se do hospody U Kordu. Vesnice vypadá zpustle... pomyslím si, když procházím dveřmi.

Podle mých výpočtu bychom do hodiny měli dorazit na místo. Ještě mám hodinu, abych si rozmyslel, co jí přesně chci říct a jak to chci říct. Musím být připravený.

Sedám si k jednomu menšímu stolu s pivem. Náhle si ke mně přisedá žena s odhaleným dekoltem a krátkými rezavými vlasy.

„Hledáte společnost??"

Odbudu jí tvrdým pohledem. „Ne." Odpovím prostě, zahledím se ven.

„Ale no tak pane... určitě si to spolu užijeme. Proč byste jinak zavítal do těchto končin?"

„Někoho hledám." Odpovím prostě a dál si jí nevšímám. O co jí sakra jde?

„Koho pak?"

„Do toho vám nic není. A teď když dovolíte, byl bych rád, kdybyste odešla." Ale ona sedí. Hele dámo v mém životě už jedna prostitutka je a o tebe nemám zájem. Chci jen ženu, kterou miluji.

„Musí to být výjimečná žena..."

Zhluboka se nadechnu. A mnohem víc. „Omluvte mne." Zvednu se a vydám se pryč.

„Kdyby něco, najdete mě tady." Zavolá na mě, ale já už se tím nezabývám. Nemám zájem se zahazovat s takovou hle ženskou.

Vystupuji z hospody a zamířím ke kočáru, který je téměř připravený.

„Pane..."

„Můžeme jet?" skáču mu do řeči.

„Ano. Jen to dokontrolujeme. Bude to jen pár minut." Odpoví mi a ukáže na dvířka kočáru. „Můžete se jít zatím posadit."

Kývnu a nastoupím. Už chci odtud pryč.

Kočár se konečně rozjede a pro mě v tu ránu přestane existovat čas. Okamžitě ho přestávám vnímat a soustředím se už jen na svůj cíl, ke kterému jsem každou minutou blíže.

Než se naději, kočár už jede podél louky, která nás dělí od menšího statku poblíž letohradu. Kočár zajíždí ke statku, kde zastaví. Je to tady Sebastiane. Počkám si, než mi kočí otevře dvířka kočáru a vystoupím. „Počkejte tu a ujistěte se, že máme vše, co je potřebné." Nařídím mu a pak se vydám na statek - cestou se ještě rozhlížím.

Na dvoře, kousek ode mě, stojí žena oděná v červených šatech a bílé zástěře s bílým čepečkem na hlavě, ze kterého jí vypadává několik zbloudilých tmavých lehce prošedivělých kadeří. Vypadá jako Jane, jen je starší. Když si mě všimne, střelí po mě vystrašeným pohledem a rychlým krokem se vydá za vysokým postarším mužem s prošedivělými hustými vlasy a vousy, který něco řeší s o něco mladším mužem podobného vzhledu. Něco mu tam říká a on se hned podívá mým směrem. Zhluboka se nadechnu a vydám se k nim.

„Dobré odpoledne přeji." Pozdravím pokynutím hlavy, které mi je ze strany staršího muže opětované.

„Co si přejete, milostpáne?"

„Mé jméno je Sebastian Alexander Blackwood, vévoda z Windsoru, a přijel jsem sem, protože tu hledám jednu dívku." Odpovím.

„Nevím, zdali vám tu budeme moci pomoct. Na tomto statku žije odjakživa jen má rodina a ta..."

„Matko? Co se to tu děje? Před domem stojí nějaký kočár s erbem." K postarší ženě přiběhne tmavovlasá dívka oděná v bavlněné košili a zelené šponované sukni. Za ní se ještě přiběhne mladý muž, ve věku jako Jane. „Kdo je ten muž? A co tu chce?" zeptá se a sjede mě pohledem.

Pousměji se a pokloním. „Jmenuji se Sebastian a hledám tu ženu jménem Jane." Odpovím.

Nechápavě se na mě podívají.

„Je nám líto ale nikdo s tímto jménem tu nežije." Odpoví mi muž.

Zavrtím hlavou. „To není možné. Jsem si jist, že tu je. Musí tu být. Má tu rodinu."

„Jak už řekl můj manžel, žije tu pouze naše rodina a žádná Jane tu není." Doplní ho žena. „Nikoho pod tím to jménem tu neznáme."

„Vy to nechápete, ona tu musí být. Vím to."

„Je nám líto ale..."

Zavrtím hlavou. To není možné. Vždyť mi dala tu adresu. Nemohla se jen tak vypařit. Někde tu je. Leda by mi lhala. Na chvíli zavřu oči, abych se uklidnil, a když je znovu otevřu, upřu svůj pohled na právě se otevírající dvířka vedoucí na louku. Několikrát zamrkám, abych se ujistil, že mě nešálí zrak.

Na dvůr právě vešla mladá dívka v modrých šatech s čepečkem na hlavě. Zadívám se na její tvář. Hluboké hnědé oči, které mě očarovaly svou krásou a plné rudé rty. Pohledem sklouznu níž. V rukách nese proutěný koš plný trávy. Pak pohledem sklouznu na její bříško. Z toho co vidím, mě píchne u srdce. Je to ona. A je ještě krásnější než kdy předtím.

„Jane..." zavolám její jméno a ona po mě střelí překvapeným a... vystrašeným pohledem. „Jane... To jsem já... Přijel jsem si pro tebe... Jane..."

„Přestaňte, pane. Nevidíte v jakém je má dcera stavu." Okřikne mě žena.

Jane na mě dál překvapeně kouká a přitom si sáhne na vypouklé bříško.

„Vy to nechápete... Jane..." na její připomínku nijak nereaguji a dál se snažím dostat k ní. „Jane, prosím..."

„Tak to by stačilo, pane. Už jsme vám řekli, že tu žádná Jane není!" vloží se do toho muž.

„Ale..."

„Same, jdi odvést sestru do domu, než to tu vyřídíme. A nevycházejte odtamtud!" Poručí žena nejmladšímu a ten se okamžitě rozběhne k Jane a odvede mi jí z dohledu.

„Ne..." Zaprotestuji a snažím se přes ně dostat za ní. „Jane..."

„Žádná, Jane tu není! Už to konečně pochopte a nechte mou dceru být. Jakýkoli stres může jí a jejímu dítěti ublížit." A mému dítěti.

„Ne, to vy nic nechápete! To je Jane..."

Žena zavrtí hlavou. „To je má dcera. Valenty." Opraví mě.

Vytřeštím oči a náhle ztratím pevnou půdu pod nohama.

... Valenty.