Valenty

Probouzí mě slabé bouchnutí dveří. S nelibostí otevírám oči a pohledem pátrám po zdroji toho zvuku. Přesto hlavu nechávám stále na polštáři. Místnost prosvětluje měkké světlo, takže poznám, že už je ráno. Na sobě mám stále včerejší šaty, ale jsem zakrytá vlněnou dečkou. Nejspíš jsem musela usnout.

Do pokoje vešla mladá služebná. Přes židli přehazuje čisté šaty a pak se vydává ke mně, aby mě vzbudila. „Slečno?" přejede mi po ruce.

Kývnu. „Jsem vzhůru." Řeknu a posadím se. Chytím se za hlavu, ve které mi třeští.

„Lord Henry vám posílá čisté šaty." Pozorně ji sleduji. „Mám vám sem přinést snídani?"

Zavrtím hlavou. Což jsem nejspíš neměla dělat, jelikož mi do hlavy vystřelí příšerná bolest. A to nemluvě o mé stále bolavé tváři. „To je v pořádku." Prohrábnu si vlasy. „Najím se dole s jeho lordstvem."

Souhlasně se na mě usměje. „Pomohu vám se převléknout."

Soukám se z postele a přitom se chytnu za bříško. V tu chvíli se mi obrátí žaludek a zvedne se. Začnu zvracet do malého kovového kbelíku. Okamžitě ke mně přiběhne služebná a pomůže mi s vlasy.

„Jste v pořádku?" zeptá se mě, když se bezvládně zhroutím na podlahu vedle postele. Cítím se hrozně slabá.

Zavrtím hlavou. „To bude jen-jen nevolnost." Prohrábnu si vlasy.

„Jste úplně bledá." Poznamená a rychle mi podá vlhký hadřík, kterým mi otře tváře a pak mi ho položí na čelo. „Nevypadáte moc dobře. Mám požádat, aby zavolali lékaře?"

Zavrtím hlavou. „To je v pořádku. Vím, co to je." Se zavřenýma očima si předu po bříšku. Ty mi dáváš.

Dívka se na mě chvíli nechápavě dívá a pak se na mě chápavě usměje. „To je skvělé, slečno, moc vám to přeji." Smutně se na ní podívám. Kdyby jen věděla.

Rukama se zapřu, „Pomůžete mi prosím." Dívka mě okamžitě chytne za ruku a pomáhá mi na nohy a vede mě k toaletnímu stolku. Oplachuji si obličej studenou vodou a pak si ho utírám do suchého ručníku.

Pak se s její pomocí oblékám do čistých jednoduchých světle modrých šatů. Vlasy mi spíná do volného copánku a pak mi nabízí, že by mi mohla lépe zamaskovat modřinu pod okem. Zdá se, že právě teď mám poprvé pádný důvod si vzít škrabošku, ale neberu si jí.

Dívka mě zavede do jídelny, kde už sedí Henry s polo dojedenou snídaní a s rozečtenými novinami. Jakmile si mě všiml, okamžitě se postaví a odtáhne mi židli, abych si k němu přisedla. „Dobré ráno, Valenty. Rád vás vidím." Také se posadí. „Nepředpokládal jsem, že se přijdete najíst dolů. Kdybych to věděl, určitě bych na vás počkal."

Usměji se. „To je v pořádku, Henry. Chtěla jsem se najíst dole."

Přikývne. „Co vám mohu nabídnout?"

„Popravdě mi bude šálek čaje bohatě stačit, pane." Henry se podívá na sluhu v rohu a ten mi hned podává porcelánový šálek černého čaje. „Děkuji mnohokrát." Špitnu.

„Nebylo vám dobře?"

„Ano." Přitakám a usrknu si čaje. „Prý je to u početí časté."

„To máte pravdu." Souhlasí. „Ale i tak byste měla něco sníst."

„Opravdu nemám hlad." Popravdě mám žaludek na vodě.

„Vaše tvář nevypadá v pořádku." Poznamená a já se jí lehce dotknu. „Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on by byl schopný takto surově uhodit ženu." To ani mě ne. Ani v nejtemnějším koutku. „Po tom co zažil s otcem, byl vždy ten poslední, na kterém bych toto tipoval."

„Jsi úplně stejný jako tvůj otec."

Pane bože! Je to má vina. Kdybych mu to neřekla tak... Tak co, Valenty? Co bys udělala? Myslíš, že by tě vzal do náruče, řekl, že tě miluje a bylo by to dobré? Prober se! Už nejsi malá holka, tak se tak přestaň chovat.

„Mohl bych mít na vás otázku, Valenty?" Nepatrně kývnu. „Proč ze všech lidí jste si vybrala právě mě?" Nechápavě nakrčím čelo. „Mohla jste jít kamkoliv, ale vy jste přišla za mnou."

„Popravdě, jste momentálně jediný člověk, kterému jsem schopná věřit, Henry. Vím, že vy byste mi neublížil. A také vím, že vy jediný mi právě v tomto pomůžete." Povzdechnu si. „Abych to shrnula, jen vám nyní můžu opravdu věřit."

„Opravdu jste vévodu milovala, že ano?" jen kývnu, jelikož se mi do očí hrnou slzy. Kdyby jen to, pomyslím si. Milovala a stále miluji.

„Chápu." Zamyšleně hledí před sebe.

„Co hodláte dělat dál?"

Zamyslím se. „Budu muset požádat jeho výsost, aby mě propustila jako svou kurtizánu a také doufat, že se pro své věci dostanu dříve, než si Sebastian uvědomí, kde by mě mohl hledat."

„Nejspíš už dávno nechal hlídat Liliový dům." Kývnu.

„Až se na to budete cítit, nechám vám připravit kočár k jeho výsosti." Děkovně přikývnu.

„Děkuji, Henry."

„Mimochodem vám tyto šaty velmi sluší." Usměji se. „Sice nejsou nic moc, jsou už starší, ale vy jste v nich nádherná."

Henry vždy dokáže člověka potěšit... pomyslím si.

~

Henry se mi postaral o kočár k princi, jak slíbil. Do jeho sídla jsem dorazila druhý den pár hodin po poledni. Bohužel mě tentokrát Henry nemohl doprovodit osobně. Abych se přiznala, měla jsem strach.

Venku mě uvítává jeho majordomus. „Vítám vás na panství prince Jonathana." Pozdraví mě a nabídne mi rámě.

„Děkuji, pane Mungo." Vřele se na něj usměji a přijmu jeho nabízené rámě a nechávám se jím odvést do pokoje.

„Jeho výsost se k vám připojí až u večeře, slečno, momentálně je pracovně indisponován." Přikývnu.

Mungo přejde k mahagonové vyřezávané almaře, ze které vyndá krásné rudozlaté šaty. „Pán si přeje, aby jste si na večeři oblékla tyto nové krásné šaty." Oznámí mi a z klopy saka vyndá obálku se vzkazem. „Bližší informace vám jeho výsost posílá v tomto dopise.

„Dobře." Usměji se.

„Komorná za vámi zanedlouho přijde, aby vám pomohla se převléknout." Řekne a připravuje se k odchodu. Přejdu k šatům a marně se rozhlížím po škrabošce.

„Pane Mungo?" zarazím ho na odchodu.

„Ano slečno?" otočí se na mě.

„Jen bych se chtěla zeptat, kde je k těm šatům škraboška."

„K těm šatům žádná nebyla, slečno." Odpoví. „Bude to všechno?"

Kývnu. „Samozřejmě." Mungo odejde a já v pokoji zůstávám sama.

Spěšně pročítám dopis, kde se dozvídám, že si jeho výsost žádá mou přítomnost u večeře bez škrabošky. Kruci. To není dobré. Co budu dělat. Nemám tolik make-upu abych tím zakryla zfialovělou modřinu, ale pokud ji nějak nezakryji, princ si jí všimne a to já nechci. Frustrovaně se na sebe podívám do zrcadla. Co když po mně bude princ chtít, abych ho uspokojila? Co když se mi udělá špatně? Nemohu mu říct, že čekám dítě. Ještě k tomu Sebastianovo. Pane bože, jak z toho ven?

Zanedlouho opravdu přišla služebná a s ní i horká vana, kterou jsem vřele uvítala. Nic člověka neuvolní lépe než příjemně teplá voda. Konečně si alespoň chvíli odpočinu... pomyslím si. Vlastně si už ani nepamatuji, kdy jsem takhle naposledy příjemně relaxovala. Zády se sunu dolů a potápím si hlavu pod vodu.

„Přidáš se?"

„Já myslela, že chceš relaxovat."

„Vždycky se mi nejlíp relaxuje, když jsem s tebou."

Ne!

Rychle se vynořuji a utírám si obličej. Tohle už musí přestat! Proč mi ho vše připomíná? Je úplně všude. Celou mě pohltil. Proč ho prostě nemůžu nenávidět? Ublížil mi. Hodně mi ublížil, ale já ho pořád miluji. Říká se, že je jednoduché nenávidět, ale přestat milovat je těžké. Proč ho tedy nemůžu nenávidět? Proč je tak těžké zbavit se lásky?

Z očí mi začínají téct slzy. Stejně za všechno mé trápení můžeš ty, špuntíku. Možná kdybys nebyl tak brzy, mohli bychom s tatínkem být pohromadě. Ale to by tatínek nesměl být takový paličatý arogantní mezek. Ne... I kdybys přišel kdykoliv jindy... stejně by to dopadlo takhle. Tatínek už je takový. Nejspíš se už nezmění. Ani kvůli nám. Myslím, že kdyby ho kopla kobyla do hlavy, s ním by to ani nehnulo. Ale jsem si jistá, že tě má také moc rád. Nemůžeš za to.

Služebná mi poté pomohla se obléknout do krásných - trochu těsných - šatů. Vlasy mi svázala do drdolu a snažila se mi i zakrýt modřinu, ale jak jsem čekala neúspěšně. Sice vypadá bledší, ale určitě neujde povšimnutí.

Pár minut před sedmou se naposledy nadechuji a opouštím bezpečí svého pokoje a vydávám se s doprovodem do sálu, kde se mám navečeřet s princem. Vlastně si už ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy byla takhle nervózní. Vlastně už vím... Když jsem Sebastianovi řekla, že s ním čekám dítě a on mě pak uhodil.

Do sálu dorazíme přesně, když hodiny na krbové římse odbyly sedmou hodinu. Jeho výsost už v sálu dávno je. Dívá se z okna. Ruce má zkřížené za zády a pohledem hypnotizuje něco před sebou. Jako vždy je elegantně oblečený. Na sobě má pěknou bílou košili s červenou vestou prošívanou zlatými nitěmi. Tmavé blond vlasy má jako vždy svázané v culíku. Vypadá vskutku elegantně.

„Slečna Jane, Vaše Veličenstvo."

Princ se ke mně otočí a na tváři se mu vykouzlí úsměv. „Jane." Řekne a pomalu ke mně zamíří.

„Vaše Veličenstvo." Pokloním se.

Zářivý úsměv jeho tvář opouští ve chvíli, kdy si všimne mé podlitiny pod mým okem. Zrychlí krok, aby byl u mě dřív, pak mě popadne za loket, přitáhne si mě k sobě blíž a druhou ruku mi přiloží na tvář. Pozorně si mě prohlíží. „Co se ti stalo?"

A co teď?

Rychle uhnu pohledem. „Nic to není." Hlesnu a snažím se odtáhnout, ale on si mě ještě víc přitáhne na hruď a zesílí svůj stisk na mé ruce.

„Nelži mi, Jane! Nemám to rád a ty to víš. Tak mi už řekni, co se ti stalo." Zavrtím hlavou. Nemůžu mu říct, že mě Sebastian praštil. Pravděpodobně by ho zabil. Ale něco mu říct musím. „Kdyby to nic nebylo, tvá krásná tvář s krásnýma hnědýma očima by nebyla zarudlá - ne zarudlá zfialovělá - a napuchlá. Někdo ti ublížil. Kdo tě uhodil?" ptá se.

Jeho ustaraný pohled mě ubíjí, a proto raději uhýbám. Bohužel ne nadlouho. Dlaní mi sjíždí na bradu, kterou sevře mezi dvěma prsty a pak mi ji zvedne, aby mi viděl do obličeje. „Co ti udělal, Jane? Poznám, že je něco jinak." Proč je takový? Jak to poznal?

„Nic to není, Vaše Veličenstvo. Opravdu se tím nemusíte zabývat." Do očí se mi hrnou slzy.

Princ si mě přitáhne do náruče a pevně mě obejme.

„Mrzí mě to." Zašeptá mi do vlasů.

Pousměji se. „Ani nevím, jak si vás zasloužím, pane."

Do místnosti vejde obsluha. „Měli bychom se jít navečeřet."

Jen kývnu.

Jako gentleman mi odstrčí židli, abych se mohla usadit, pak si sám sedá na druhou stranu stolu.

„Takže, Jane, o čem jste se mnou chtěla mluvit?"

Nadechnu se a jdu rovnou k věci. „Víte pane, chtěla bych vás požádat, abyste mě propustil ze svých služeb coby své kurtizány. Prosím, neptejte se mě proč. Je to poněkud komplikované, každopádně; já už vám dále nemůžu být k službám..." Krátká odmlka. „A proto vás žádám, abyste mě nechal jít."

Překvapený výraz zakrývá zvědavým a hravým. Drží se za bradu a jedním prstem si přejíždí po spodním rtu. Uznávám, je to působivý muž. Ale ještě nedostupnější než Sebastian. Možná bych neměla odcházet. Ale jak bych mu vysvětlila, že jsem těhotná? Mohl by si myslet, že je jeho. Ale možná bych mu to měla říct. Být upřímná. Možná jsem se zamilovala do špatného muže. Proč jsem se nemohla zamilovat do Henryho? Ano. Do úžasného, velkorysého, laskavého Henryho. Lepší muž nemůže být. O takovém sní každá. Ale já jsem si musela vybrat toho špatného. Jako bych přitahovala jen ty zlé. Nakonec by to dopadlo špatně tak jako tak. Nejsem urozeného původu.

„Proč tak náhle?" zeptá se.

Přeci jsem si nemyslela, že to bude tak jednoduché. Nadechnu se. S pravdou ven.

„Je to z osobních důvodů... Já - musím se vrátit domů. Nemůžu vám říct proč, ale..." V očích mě začínají pálit slzy. Sakra! Musím to vydržet a nerozsypat se mu tu jako hromádka neštěstí.

Princ si nejspíš mé slabosti všiml, jelikož vstal a rovnou šel ke mně, kde si klekla na kolena a konejšivě vzal mé ruce do svých. Zahledím se na něj skelným pohledem. „Co se děje Valenty?"

Valenty? Počkat on zná mé pravé jméno? „Jak...?"

„Jsem princ, Valenty. Prověřuji si každého, kdo je v mé blízkosti."

„Ale nic jste neřekl..."

„Chtěla jsi držet svou identitu skrytou. Neměl jsem žádný důvod na ní poukazovat." Řekne vážným tónem. „Ale neodcházej od tématu. Řekni mi, co se stalo! Pokud to neuděláš, nebudu schopen ti s tím pomoct." Polknu neschopná žádného slova. „Je to kvůli tomu incidentu, který se onehdy stal? Cítíš se snad zraněná? Nebo ponížená?" Starostlivě si mě měří pohledem a palcem mě hladí po kloubech. „Nebo ti snad nějak ublížil vévoda?"

Ponížená? Ano, i to je jedna z emocí, která vystihuje to, jak se nyní cítím, ale určitě to nemá co dočinění s tím že mě ten otrapa znásilnil. Přes to už jsem se přenesla... aspoň doufám. Zraněná a ponížená se cítím jen díky Sebastianovi. Ale jak to poznal on? Proč ho pokaždé jako první napadne Sebastian?

Nabírám si vzduch do plic a chystám se mu na to odpovědět, ale on mě předbíhá: „Já to věděl!"

A potíže jsou na světě. Celý rozzuřený vstává ze židle a rukama si prohrabuje vlasy. Je hodně rozčilený. „Co ti provedl Valenty? A po pravdě! Neopovažuj se mi říkat, NIC! To co vidím na tvé tváři, není nic. Varoval jsem ho, aby ti nic neudělal. Dost zřetelně jsem mu řekl, aby ti nezkřivil ani vlásek a ty sem pak přijdeš v tomhle stavu? Do prdele, vždyť mi to tu sliboval!" vztek z něj doslova čiší. „Jak mohl? Neměl jsem mu věřit? Bojoval jsem s ním o tebe, ale on mě nakonec několikrát ubezpečoval, že budeš v pořádku." Odmlčí se. „Jak vidím, marně jsem doufal."

Slzy mi už pomalu začínají stékat po tvářích. On o mě se Sebastianem bojoval? A Sebastian vyhrál. Možná mu na mně opravdu záleží. Ale... Dost jasně mi dal najevo, že se mnou byl jen kvůli potěšení.

Princ to věděl. A teď je na Sebastiana naštvaný... kvůli mně.

„Prosím, nezlob se na něj..." zapřísahám ho s prosebným výrazem.

„Ty ho ještě bráníš? Jak? Jak můžeš obhajovat takového člověka po tom všem, co ti udělal?" Ptá se nevěřícně.

„Protože... Protože je otcem mého dítěte." Skoro to zakřičím a naráz se rozpláču ještě víc.

Jonathan na mě hledím s otevřenými ústy. Jeho tvář už není pokřivená vztekem, ale spíše údivem. Zalapám po dechu. Co mě to proboha zase popadlo?

„Ty jsi těhotná?"

Jen kývnu a raději sleduji své spletené prsty.

Zaúpí. „Panebože Valenty... To jsem nechtěl." Zahledí se mi do tváře, kterou zvedne mezi dvěma prsty.

Smutně se pousměji. Skoro jsem křičela na prince...

„Omlouvám se. Nechtěl jsem takhle vyletět." Řekne už s mnohem klidnějším tónem hlasu. Na to se ke mně skloní a schová ve svém náručí.

„V pořádku." Vzlyknu.

„Jak dlouho už?" zeptá se. Nejspíš se bojí, že by mohlo být jeho.

„Krátce."

„A je..."

„... Sebastianovo." Špitnu.

Kývne. „Ale nechápu, proč jste tady. On tě vyhodil, když to zjistil?" ptá se.

Zavrtím hlavou. „Ne tak docela. Chce mé dítě a mě od něj nadobro odehnat. Řekl, že si vezme nějakou lady Amélii a to dítě bude poté považováno za jejich. Ale mě..."

„... se potom zbaví. Rozumím." Doplní mě. Jen přitakám hlavou. Pohledem sjede mou tvář. „Uhodil tě kvůli tomu?"

Zavrtím hlavou. Princ se na mě skepticky zahledí. „Ne tak docela." Doplním se.

Přitakám a dál se nevyptává. Nejspíš tuší, že se o tom nechci bavit. Vezme mě za ruku a přinutí mě si stoupnout, aby si mě následně schoval do medvědího obětí. Z čela mi odhrne vlasy, nato se přimkne k mým rtům. Nijak zvlášť ten polibek neprohlubuje. Spíše mě konejší svými jemnými rty. Ale nejsou to ty Sebastianovi. Když se ode mě odtáhne, ještě mě jemně políbí na čelo. „Postarám se o tebe, Valenty." Zašeptá.

Nechápavě nakrčím čelo. „Jak to myslíte?"

Uměje se. „Vezmu si tě sem. Budete moct žít tady v klidu. Všechno zařídím. Postarám se o vás."

Cože? Jak tohle proboha myslí? Že si mě vezme? Budeme tady?

„Vy si mě chcete vzít? Ale vždyť..."

Pousměje se. „Ne to ne. To nemohu. Společenské postavení mi to bohužel nedovoluje. Mám své povinnosti. Ale mohu se o tebe - a o malého - postarat. Mohla by si žít u dvora. Stále budeš moct být u mě a bude z tebe vážená paní. A pokud si to budeš přát, už nikdy nebudeš muset Sebastiana vidět."

Žít tady? S ním? Už nikdy nevidět Sebastiana?

Zavrtím hlavou. „Ne to nejde. To nemůžu. Já..." Snažím se protestovat, ale Jonathan mě zaráží.

„Proč by si nemohla? Přeji si, abys zde byla se mnou." Vřele se na mě usměje. „Chci být s tebou."

Ne. „Nemůžu. Je mi to líto, ale tohle pro vás nemohu udělat. Je to velkorysá nabídka, ale jak už jsem řekla, chci se vrátit domů. Jsem si jistá, že tam mi nyní bude nejlépe." Rozhodnu se pevným hlasem. I když mé odmítnutí s sebou nese riziko.

Princ se na chvíli zachmuří, ale nakonec povolí. „Je to tvé rozhodnutí Valenty. Pokud to tak chceš, nebudu ti v tom bránit. Rozhodni se sama."

Vážně to tak chci? Přeci jen, tady bych se měla dobře, ale nebyla bych to já. To nechci.

„Chci to takhle." Řeknu, ale abych se přiznala, pár nejistot mám.

„Dobrá tedy." Souhlasí. „Ale stejně bych rád, abys věděla, že kdykoliv bys potřebovala, můžeš se na mě nebo na Henryho obrátit. Kdykoliv tu jsem pro tebe." Políbí mě na tvář.

~

Probouzí mě pohlazení po tváři. Mžouravě otevírám oči. „Jsme tady, Valenty." Pousměje se na mě Henry, který sedí v kočáře naproti mně. Den po rozhovoru s princem pro mě přijel, aby mě doprovodil do nevěstince.

Narovnávám se a zadívám se z okna. Vůbec se to tu nezměnilo. Akorát je tu s podzimem více bahna než obvykle. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas utíká.

Chystám se vzít za kliku, ale Henry mě zastavuje.

„Valenty, ještě než vystoupíme z kočáru, chtěl bych s vámi o něčem mluvit." Zdá se být nejistý.

„O co jde, Henry?"

Kousne se do rtu. Je přitom hodně roztomilí. Najednou mě bere za ruce. Uvězní mě svým uhrančivým pohledem. „Valenty, vím, že je to celkem nečekané a nejspíš by to ani jednoho z nás nenapadlo, ale," krátce se odmlčí, aby se mohl nadechnout: „vzala byste si mě, za svého muže? Staral bych se o vás dva dobře. Byl bych dobrý manžel." Usměje se na mě rozpačitě.

Pane bože. Zalapám po dechu. Co to udělal? Do očí se mi derou slzy.

„Henry..."

„Valenty, prosím..."

„To nejde Henry. Je to od vás velmi laskavá nabídka a jsem si jistá, že by si vás přála každá žena, ale... Nyní to nemyslíte upřímně. Mám vás ráda a vaší pomoci si moc cením, ale nechci, abyste si mě bral, protože máte pocit, že musíte. Vaší nabídky si velmi cením, avšak musím říct ne." Řeknu a snažím se ho povzbudit omluvným úsměvem.

Také se na mě pousměje. Zdá se, že se mu celkem ulevilo, i tak mám pocit, že ho má odpověď trochu ranila. „Pokud to tak cítíte."

Promne si čelo. Natahuji se k němu a beru ho za ruce. „Jsem si jistá, že žena, která vás je hodna, se ve vaší blízkosti ukáže brzy... Ale já vaší něhy nejsem hodna."

„Jsem rád, Valenty, že jste řekla ne." Usměje se na mě. „Mám vás velice rád, ale..."

„...Nejsem pro vás ta pravá." Kývne. „Jsem si jistá, že ji brzy najdete."

Zářivě se na mě usměje a poté se natáhne po klice, aby vystoupil. Pomáhá vystoupit. Rozhlédnu se kolem sebe.

„Nejspíš to tu vévoda nechal hlídat. Pochybuji, že by váš útěk nechal bez odezvy."

Souhlasím s ním. Najednou mě napadá: „Byl... Byl si Sebastian pro svého koně?"

Zavrtí hlavou. „Ne. Nejspíš netuší, že je u mě."

„Nebo mu to je jedno." Zkonstatuji sklesle.

Povzbudivě mi sevře rameno. „Čas všechny rány zahojí. Uvidíte." Zvedá mi bradu, aby se na mě zadíval. „I vy jednou najdete muže, který vás bude hoden. Muže, který si zaslouží vaší dobrotu a štědrost a nestoudnost." Mrkne na mě.

Zplna hrdla se po dlouhé době zasměji.

„Doprovodím vás."

„Děkuji, Henry." Chytnu ho za rámě a nechám se vést k zadnímu vchodu do nevěstince.

„Už víte, co budete dělat dál? Tady zůstat nemůžete, pokud se tedy chcete vyhnout Sebastianovi a jeho poskokům."

„Já vím." Špitnu. „Chci si tu zabalit jen to nejdůležitější a poté se vrátím zpět domů k rodině. Doufám, že mám dost peněz na to, abych se od Lilian dostala co nejdál"

„Chcete opustit zdejší život?"

„Nic mě tu už nedrží. Nebyl to můj život. Nemám už tady s tím nic společného."

„Pokud vím tak Valenty a Jane je jedna a tatáž skvělá osoba. A jestli si dobře pamatuji, tak ne Jane ale Valenty se zamilovala do Sebastiana."

Ale Sebastian se nezamiloval do mě. Nebo spíše do Jane. Bodne mě to u srdce.

„Promiňte. Nechtěl jsem vás ranit."

Nahodím falešný úsměv. „V pořádku. Neranil jste mě."

Vešli jsme zadními dveřmi přes kuchyň ke schodům a rovnou zamířili do mého starého pokoje. Vypadá to tu stejně. Jen věci co tu jsou, nepoznávám. Na toaletním stolku chybí má kosmetika. A v šuplících nejsou mé šperky a knihy. Co se to tu děje?

„Je vše v pořádku?" ptá se Henry, který si nejspíš všiml mé rozpačitosti.

„Ano." Kývnu. „Nic se neděje." Znovu se usměji.

Zdá se, že mi moc nevěří, ale raději nic neříká.

„Nemusíte tu se mnou být. Už to zvládnu. Děkuji vám za vše, Henry." Zářivě se na něj usměji.

„Nemáte vůbec za co, slečno Valenty. Rád jsem vám pomohl a ještě raději vás poznal." Políbí mě na čelo. „Mou adresu znáte. Můžete kdykoliv napsat, nebo se stavit."

„Jste laskav, Henry. Mějte se."

„I vy Valenty," Ještě jednou sevře mou ruku a pak mě opustí.

Znovu se rozhlédnu po místnosti a přemýšlím, čím věci tu se tu objevili a kam zmizeli ty mé. Je možné, že Lilian dala můj pokoj nové prostituce. Dlouho jsem tu nebyla. Je možné, že nepočítala s mým návratem? Zavrtím hlavou. Ne dlužím ji ještě hodně peněz.

„Co tu chceš?"

Ohlédnu se. Přede mnou stojí plavovlasá Glorie oděná pouze v negližé s rukama zkříženýma na prsou.

„Také tě ráda vidím, Glorie. Přišla jsem si jen pro zbytek svých věcí." Odpovím jí. „Nevíš náhodou, kam se poděly?"

Ušklíbne se a projde kolem mě do pokoje, kde se pohodlně uvelebuje na mé posteli. „Tvých krámů jsem se zbavila hned poté, co mi Lilian dala tenhle úžasný pokoj, když za tebe dostala ten tučný váček peněz."

Zalapám po dechu. „O čem tu mluvíš?" Jaké peníze?

Našpulí rty a probodne mě pohledem. „No jo Valenty, vítej ve svobodném světě. Ne každá tady se toho dočkáme."

Nechápavě zavrtím hlavou.

Zaúpí. „Netvař se tak přihlouple." Zvedne se a přejde ke mně. Zvědavě si prohlíží můj obličej. Uchechtne se. „Ty o tom nevíš." Se smíchem mě začne obcházet.

Zavrčím a chytnu jí za ruku. „O čem nevím?"

Volnou rukou mě pohladí po tváři. „Byl tu vévodův posel, květinko. Tvůj sladký vévoda tě od Lilian odkoupil." Vymaní se z mého sevření a zamíří k oknu. „Předevčírem tu byl. Byl tak divoký a nenasytný. Dovolila jsem mu, aby mi říkal Jane..." zašvitoří, ohlédne se na mě a probodne mě očima. „Myslíš, že mě také vykoupí, když se před ním budu natřásat jako ty?"

Než si stačím uvědomit, co se chystám udělat, už stojím na délku svých paží u Glorie, která má hlavu natočenou na pravou stranu, s tváří zarudlou, zatímco mě má ruka nepříjemně pálí od toho, jak jsem ji před několika sekundami uhodila. Žilami mi proudí adrenalin. Probodávám ji vzteklým pohledem, který mi velmi rychle oplácí.

„Mrcho!" zavrčí na mě Glorie a už, už se chystá na odvetný tah, když v tom do pokoje vstoupí další osoba s nasupeným hlasem.

„CO TO TU U VŠECH VŠUDY PROVÁDÍTE?!" Zahřmí na nás Lilian, my se od sebe okamžitě odtahujeme.

„O nic tu nejde." Zpříma se jí podívám do očí.

Chvíli si mě měří povýšeným pohledem, čeká, až uhnu a skloním se před ní jako vystrašené štěně, ale když to neudělám, zaměří svou pozornost na Glorii. „Jdi pomáhat do kuchyně. Pak si to s tebou vyřídím."

Glorie vypadá, že by chtěla něco namítat, ale nakonec pokorně skloní hlavu a opustí ložnici. Cestou po mně ale stihne vrhnout vyčítavý pohled.

Lilian za ní zabuchne dveře. „A ty tu děláš co? Pokud vím, už pro mě nepracuješ."

Povzdechnu si. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co pro mě Sebastian před tím všem udělal. „To jsem ale do teď nevěděla. Jen si vezmu zbytek svých věcí a odejdu."

Lilian se posměšně ušklíbne. „Vydělala jsi mi pěkný balík peněz drahá. Až se mi tě nechce pouštět."

„Už vám nic nedlužím." Snad poprvé se jí nebojím v ničem odporovat. Jsem svobodná.

Probodne mě zlostným pohledem. Na to se otočí na patě a zamíří ke dveřím. „Sbal si své saky paky a vypadni."

Když slyším její kroky, jak duní na schodech, úlevně si vydechnu. Musím najít Rose.

„Valenty?" Ve dveřích stojí Rose a než se nadějí svírá mě ve svém pevném hřejivém objetí. „Glorie mi řekla, že tu jsi. Musela jsem jít za tebou." Povolí sevření, ale nepouští mě. „Bože jsem tak ráda že jsi v pořádku. Hrozně jsem se bála. Andrew mi řekl, že jsi od vévody utekla a..."

„Počkat. Andrew? On je tady?" Zajíknu se. Kruci! To ne. Já se tam nevrátím. K němu ne.

„Ano." Sladce se usměje a potom se podívá ke dveřím, ve kterých už stojí. Blond vlasy mu ledabyle spadají do tváře, kterou má zkřivenou překvapením.

„Slečno Jane, musíte jít se mnou. Pán to nakázal." Řekne pevným hlasem.

Zavrtím hlavou. „Nevrátím se tam, Andrew."

Rose se na nás nechápavě dívá. „O co tu jde?"

„Vévoda mě sem poslal, abych zajistil, že když se sem vrátí, přivezu ji zpět k němu." Odpoví Andrew.

Rose se mezi obočím dělá malá vráska. „Počkej, ale co se stalo Valenty?" ptá se mě.

A je to tu. Vyptávání. Mám zapírat, nebo říct prostě pravdu?

„Řekni mi to!"

„Čekám se Sebastianem dítě. Ale on si ho chce nechat pro sebe a mě se zbavit. V podstatě počítá s tím, že při porodu zemřu. Dítě by si nechal a za manželku si vzal nějakou urozenou ženskou." Řeknu zkrácenou verzi, která to všechno dokonale vystihovala. „Nevrátím se k němu." Řeknu rozhodným hlasem.

Rose mě pohladí po zádech. „Nemůžeš jí k tomu nutit, Andrew." Prosebně se na něho podívá.

„Rose, ty tomu nerozumíš. Je to moje práce. Já musím..."

Přejde k němu a obejme ho kolem pasu. „Andrew, lásko prosím."

„Rose..." zasténá.

„Vím, že je to tvůj pán a ty musíš plnit jeho rozkazy, ale v tomhle by si ho poslechnout neměl. Tohle je jen jejich rozhodnutí. A pokud se tam Valenty vrátí, musí to být z její vůle. Je to na ní." Prosí ho pohledem.

Andrew si povzdechne a na pár vteřin zavře oči. Zdá se jako by se v něm odehrávala nějaká vnitřní bitva. Pak se nakloní k Rose a něžně jí políbí na rty. „Pro tebe, cokoliv." Zašeptá a ještě jednou ji políbí a přitom sevře v náručí.

Zdá se, že moje kamarádka si konečně našla sobě rovného muže, který jí upřímně miluje. Jsem za ní moc ráda a ještě víc jí to závidím.

„Děkuji, Andrew." Usměji se na něj vděčně.

„Jen pro tentokrát. Ale měla byste odsud zmizet co nejdříve. Vévoda je ve městě." Varuje mě.

Kývnu na něj.

„Budeš mi chybět." Přejde ke mně a znovu mě obejme.

„Také mi budeš chybět." Zašeptám ji do hebkých černých vlasů.

„Budu ti psát. A ty mi budeš vyprávět o malé." Usměje se a pohladí mi bříško.

Kývnu. Malá? Ani jsem nestihla přemýšlet nad tím, že by to mohla být holčička. Zajímá mě, co by na to řekl Sebastian. Jestli by byl za holčičku rád. Nebo jestli by raději kluka. Dědice. Jak asi bude vypadat? Možná bude mít jeho hřejivé azurové oči.

„V pořádku?"

Kývnu, ale neubráním se otázky: „Co Sebastian?" Opravdu byl s Glorií?

Andrew si vymění pohled.

„Raději se posaď." Doporučí mi.

„Co se stalo?"

„Vévoda po vašem útěku odjel do Londýna. Co vím od Lorenze, tak se usídlil ve svém bytě a obchází různé nevěstince. Začal hodně provozovat karbanictví. Rozhazuje peníze, kde se dá. Už se o to píše i v novinách. Je to horší, než kdy dřív." Hodí pohled po Rose, ta jen kývne. Zachvěji se.

Vyměnil mě za obyčejné šlapky a láhev burbonu. Glorie nelhala. Ona nelhala. Je mi do breku. Po tvářích mi začínají stékat slzy. Jak mi to mohl udělat?

„V pořádku?" zeptá se mě a obejme mě.

Zavrtím hlavou.

„Pšt..." uklidňuje mě a hladí po vlasech. „To bude dobré. Uvidíš. Spraví se to."

Vzlyknu.

„Doma ti bude lépe. Uvidíš." Zmůžu se jen na souhlasné kývnutí.

Zbytky mého srdce co jen tak, tak držely, se tímto rozdrtily na prach.

~

Odpoledne dalšího dne konečně přijíždím na mě známa místa. Jako by se to tu skoro nezměnilo. Jako bych nikdy neodjela. Z dostavníku jsem vystoupila na mýtině a rovnou mířila k letohrádku, který patřil rodině šlechticů, pro které má rodina pracovala. Kdo ví kde je jim konec. A co Filip?

Konečně procházím otevřenou branou do prostranství malého statku. Venku jako první zahlédnu svou sestru, jak odvádí koně do stodoly. A svého staršího bratra Thomase sekat dříví. Radostí mi poskočí srdce v hrudi.

„Valenty?" podívá se na mě Tom, když zvedne hlavu od špalků dřeva. Nevěřícně na mě hledí. Tváří se, jakoby právě viděl ducha.

Usměji se, pustím tašku a rozeběhnu se k němu a on udělá totéž. Jakmile jsem u něj, sevře mě v náručí a zvedne do vzduchu. „Valenty. Strašně rád tě vidím." Řekne, políbí mě na obě tváře a ještě jednou mě pevně obejme. „Vítej doma, sestřičko." Zasměje se a zavolá na Cassie, která k nám rychle přiběhne.

„Valenty..." do očí se jí derou slzy a pevně mě sevře.

„Ahoj sestřičko." Bere mě za ruku a odvádí do domu, kde sedí matka a něco u stolu vyšívá.

„Mami?" Hlesnu, se slzami v očích.

Matka na mě zprvu jen nevěřícně hledí, než mě sevře ve svém objetí a rozpláče se mi do vlasů. Bože jsem tak ráda, že jsem zase v náručí své milované matky. „Holčičko moje, jsem tak ráda že jsi zpátky. Moc jsem se o tebe bála. Bože. Zlatíčko moje." Hladí mě po zádech. „Doufám, že jsi v pořádku. Není ti nic?" zeptá se. Zavrtím hlavou. Nemůžu jí to teď říct. Ale nemůžu to odkládat dlouho. Dřív nebo později to půjde poznat. Povzdechnu si... teď to nebudu řešit.

„Kde je Sem? A otec?" Ptám se.

„Šli projít les kolem letohrádku. Aby zjistili, jak to tam teď vypadá. Vrátí se k večeru." Sdělí mi matka a odšoupne mi židli, aby se mohla posadit. Bratr mi mezitím donesl moje věci.

„Nemáš hlad? Za chvíli budu mít hotové jídlo." Kývnu. Opravdu mám hlad. Vždyť už jím za dva. „Musíš mi všechno říct. Ty dva roky byly dlouhá doba. Změnila ses." Řekne a nanovo se rozpláče.

Všichni tři jsme se společně najedli a doháněli, co jsme za ty necelé dva roky zameškali. Večer se k nám přidal i otec se Samem. Oba jsem moc ráda viděla. Hlavně Sama. Je po mně druhý nejmladší, ale vždy jsem z nás dvou byla ta dospělejší já. A nyní... Stal se z něj úplně jiný člověk. Působí dospělejším dojmem a vypadá starší. Dalo by se říct, že je i mužnější. Opravdu mě můj bratříček překvapil.

Musela jsem jim vyprávět o Londýně... spíše jsem jim musela lhát o tom, co jsem tam doopravdy dělala. A stejně tak jsem jim i zatajila Sebastiana. O tom bych jim říkat neměla. A o dítěti jim řeknu až později. Teď by toho na ně bylo moc. Myslím, že i na mě.

V noci jsem si šla lehnout do pokoje, který jsem sdílela s Cassie, ještě před tím, než jsem odjela. Cassie mi ještě pomohla vybalit věci, čímž jsme narazily na šňůru perel od prince. Chtěla jsem je nechat Rose, ale odmítla to. Nechala jsem jí tam dost peněz, aby mohla zaplatit většinu svých dluhů u Lilian.

„Kde jsi je vzala, Valenty?" Zeptá se mě podezřívavě.

Co teď? „Byl to dárek." Hlesnu a dál to nerozebírám. Na místo toho si svlékám své šaty a zůstávám jen v pěkné noční košilce s růžovými kvítky po obvodu.

„Zdá se mi to jako drahý dárek." Poznamená. Stále mi nevěří.

Povzdechnu si. Jak mám lhát, když mě pokaždé ona prokoukne. V dopisech to bylo snadné ale teď? Z očí to očí?

„Co jsi doopravdy dělala v Londýně, Valenty." Sonduje dál. „Nechci být nějak podezřívavá, to ne, ale poslední dobou jsi nám posílala opravdu velkou částku peněz a nezdá se mi, že by to byl normální plat pomocné švadleny." Trefa do černého Cassie.

„Máš pravdu." Potvrdím a zadívám se do její krásné ustarané tváře. Kdyby mohla, už dávno by mohla být vdaná za nějakého pěkného a žádaného muže. Měla spoustu nabídek. Bodejť by ne. Je krásná. Má stejně dlouhé kaštanové vlasy jako já. Jen oči má více zbarvené do zelena a její postava má více ženských tvarů. Ale odmítla všechny. Stále tvrdí, že se musí stara o rodiče. Neustále se stará o ostatní a na sebe nemyslí téměř vůbec. Mrzí mě to. Mohla by být šťastná.

„Co se tam stalo, Valenty? Proč jsi tak znenadání chtěla, abych na dopisy psala jiné jméno?"

Zhluboka se nadechnu, otočím se k ní zády a z pravého ramene si stáhnu košili tak, aby mi šla vidět jizva na pravé lopatce. Slyším, jak zalapá po dechu.

„Proč-proč tam máš ten cejch?"

„Značka nevěstince kde jsem celou tu dobu pracovala." Hlesnu a znovu zakryji lilii pod látkou košilky.

„Ty jsi byla..."

„Děvka?" dodám a souhlasně přitakám. „Ano. Byla jsem společnice."

„Ale říkala jsi, že jsi pracovala jako pomocná švadlena." Stále zní zaskočeně.

Povzdechnu si. „Musela jsem to udělat. Nemohla jsem nikde najít uplatnění. Zkoušela jsem to všude, ale vždy mě odmítli. A pak mě jednou k večeru oslovila ta žena a já to nemohla odmítnout. Musíš mě pochopit, byla jsem už zoufalá a moc jsem se o vás bála, tak jsem na to kývla... Myslím, že to byla jedna z nejhorších nocí mého života."

Ta poslední je když jsem opustila Sebastiana...

„Pane bože, Valenty." Zašeptá a vrhne se mi kolem krku. „To jsi neměla dělat. Mohlo se ti něco stát."

„To není všechno..." Tázavě si mě změří pohledem. „Je tu ještě něco." Šáhnu si na bříško a jí spadne brada.

„Ty čekáš dítě?" její oči jsou ještě vykulenější, než když jsem jí řekla, že jsem dělala společnici. Zároveň jí v nich něco zajiskří. Kajícně kývnu. „To je skvělé, Valenty." Zasměje se.

Nyní padá brada až k zemi mě. Cože? Nevěřícně jí sleduji.

„Početí dítěte je krásná věc, Valenty." Řekne na vysvětlenou. „Měla by ses z toho radovat. Kde je vůbec jeho otec? A kdo to je? Přijede sem?"

A je to tady. S pravdou ven Valenty. „On sem nepřijde."

„Ale proč ne?" pokračuje v sondování.

„Prostě sem nepřijde. Nikdy..." zlomí se mi hlas. „Nikdy mu nedám své dítě, a je mi absolutně jedno, že je to vévoda."

„Vévoda?" zopakuje.

Přitakám. „Jmenoval se Sebastian."

Cassie dnes už po několikáté zalapá po dechu.

„Nalítla jsem mu jako malá holka." Pokárám se a prohrábnu si vlasy. Po tváři mi pomalu začínají stékat slzy. „Je těžké ho po tom všem nenávidět, když ho stále miluji." Pokrčím rameny a smutně se usměji. Cassie si mě přitáhne do náruče a já se v tu ránu rozpláču naplno. Už jsem to nevydržela.

Sestra mě hladí po vlasech a konejší mě. „V pořádku... Bude to dobré. Už jsi s námi. Jsi doma. Oba jste s námi." Nechávám volný průchod svým slzám a emocím. Věděla jsem, že tady busu konečně opravdu v bezpečí. Zapomenu na Sebastiana a vychovám své dítě dobře.

„Řekl jsem, že tě porod stejně zabije..." i kdyby měl pravdu, tady ti vždy bude líp, než s ním.

„Mám tě ráda, Cassie." Zašeptám vděčně.

„I já tebe, Valenty."