Omlouvám se za svou dlouhou nečinnost jen jsem toho teď měla hodně a tohle mi úplně vypadlo tak snad to aspoň vynahradím novou pikantní kapitolou. Přejí pěkné počtení. Dejte vědět do komentářů jaká máte na vývoj událostí názor.

Jane

„Cože?" Sebastian na mě hledí, jako by právě zahlédl ducha.

„Sebastiane-"

„To nemůže být pravda." Zaprotestuje a rukou si zajede do vlasů, „Nemůže..." Nevěří tomu. Jeho tvář je napjatá. Hromadí se v ní tolik emocí najednou. Nedaří se mu je zakrýt.

Udělám k němu pár nejistých kroků. „Sebastiane..." zkouším to znovu. Tentokrát se ho snažím chytit za paži.

„Jak?"

Nechápavě se na něho podívám. Jak asi? Také z toho načasování nejsem zrovna nadšená, ale je to šance na nový život. Náš život. Aby se náš vztah posunul na další úroveň. Chtěla bych mu to říct, ale nejsem toho schopná. Nevím, jak by zareagoval. Co když on náš vztah nebere stejně jako já?

„Jak dlouho?" zeptá se a podívá se na mě těma svýma nádherně modrýma očima, do kterých jsem se zamilovala. Jenže tentokrát jsou jiné. Jsou prázdné a chladné. Azurově modré hřejivé oči jsou nyní studené jako kostka ledu. Není v nich nic. Ani nejmenší stopa po předchozích emocích. Po lásce. Nenávidí mě.

„Kdy k tomu došlo?" zařve na mě. Pevně mě chytí za paže a zatřese mnou.

Zalapám po dechu. „Není to dlouho... Asi měsíc." sklopím pohled dolů. Celá se chvěji. Jak tohle dopadne?

Sebastian je naštvaný. Hodně naštvaný. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Myslím, že ani když jsem ho odmítala, tak takhle nezuřil.

„Kurva!" zařve, pustí mě a praští do barové skříňky. „A to mi to říkáš teprve TEĎ?"

Celá se napnu.

„Řekla bys mi to někdy vůbec? Nebo bys čekala, dokud by to nešlo poznat?"

Mlčím.

„Jen tak do větru by ses zmínila; Sebastiane jsem těhotná. Uvědomuješ si, co jsi právě způsobila?"

Zavrtím hlavou a dívám se na své spletené ruce.

„Čí je?"

Nechápavě se mu podívám do tváře.

„Nehraj si na nechápavou, Jane. Moc dobře víš, o čem mluvím." Zavrtím hlavou. „Kurva Jane! Kdo je otcem?"

„Přeci - ty..." vykoktám. Bohužel, než stačím cokoliv dodat, Sebastian mi do toho skočí.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?" Nečeká na odpověď. „Pokud si dobře vzpomínám, před měsícem jsi byl a u prince." Trpce se zasměje, „Pochybuji, že jste celou tu dobu hráli šachy."

Zatnu čelisti. „Samozřejmě, že jsem si tím jistá!" Zavrčím. „A jeho to být nemůže."

„Jak to můžeš vědět?"

„Protože on si dává pozor, aby jeho semeno nepojal nikdy jiný než jeho budoucí manželka." Zvýším hlas. „A navíc..." Sebastian pozvedne obočí v očekávání, co dodám. „Princ má trochu jiné choutky." Trochu se začervenám.

„Jiné choutky?" zopakuje.

„Řekněme, že si víc oblíbil má ústa." Špitnu. „Takže to on být nemohl."

„A co ten pobuda?" Zalapám po dechu. Proč mi to musí připomínat. Bodne mě u srdce. Dnes už po několikáté.

Zavrtím hlavou. „Ne. Zastavil jsi ho dřív než..." nedokážu to doříct.

Sebastian si znovu prohrabe vlasy a na chvíli zavře oči. Vypadá, jako by právě uvnitř sebe prožíval nějakou bitvu.

Chvíli ještě mezi námi nechávám panovat napjaté ticho, do kterého zasahuje jen tikot hodin.

Zhluboka se nadechnu. „Takže...?" zeptám se a tím přeruším ticho, které mezi námi dosud panovalo. „Jak to teď bude?"

Sebastian otevře oči a podívá se na mě. „Jak myslíš?"

Zavrtím hlavou.

Zhluboka se nadechne nosem a pak si povzdechne. „Ze všeho nejdřív, musím napravit škodu, kterou jsi napáchala."

„Já? Myslím, že na tomhle neseš stejný podíl jako já." Zavrčím si spíše pro sebe.

Ignoruje moji poznámku a pokračuje. „Urychleně požádám Amélii o ruku." První rána do srdce. „Svatbu musíme uskutečnit co nejdříve, aby se tím zamaskovalo tvé těhotenství." Druhá rána do srdce. „Tebe mezitím někam schováme a poté co se dědic narodí, ho budeme vydávat za Améliino prvorozené." Poslední rána, která mi srdce rozbije na tisíc malých kousků.

Zalapám po dechu. Co si myslí? „A co bude se mnou?" zvýším hlas a probodnu ho pohledem. „Je to i moje dítě!" Zakřičím. „Jsem jeho matka. Mám právo s ní být!"

„Ty nemáš právo a nic!" Utne mě.

„Nedovolím, aby moje dítě vychovávala nějaká namyšlená coura." Zasyčím.

„A já nedovolím, aby můj dědic žil v nějaké špíně. Má v sobě šlechtickou krev. A bude žít v blahobytu a ne s lacinou courou jako jsi ty." Nevěřícně na něj hledím. „Nehledě na to; porod stejně nepřežiješ tak co se do toho pleteš."

Porod stejně nepřežiješ tak co se d toho pleteš... Do očí se i derou slzy. „Co jsi to řekl?"

„Nejsi na to stavěná, proto nechápu, proč by můj syn měl být s tebou. Se mnou se mu bude dařit lépe. Amélie se o něj dobře postará. Bude mít vše, co bude chtít."

Už zase ona. Co s ní všichni pořád mají? Co je na ní tak výjimečného?

„Tak znovu! Můj syn nebude nikdy v blízkosti té ženské. A pokud to nepřežiji, jak pořád opakuješ, tak ho nechám u své rodiny. Tam se o něj dobře postarají. Bude mít vždy lásku a nevyroste z něj takový náfuka, jako jsi ty!"

„Tvá rodina? To chceš, aby žil v chudobě?" řekne arogantně.

„Lepší to, než to co mu dáš ty." Zavrčím. „Nikdy nedovolím, aby bylo jako ty."

Zostra se nadechne. „Začni si už kurva dávat pozor na pusu! Už několikrát jsem ti řekl, že nejsi na takové pozici, abys se mnou mluvila jako s nějakým venkovským buranem. Pořád jsi jenom obyčejná děvka!"

Nevěřícně na něj hledím. „Jak tohle můžeš říct?" Po tom všem co se stalo. Vše co řekl otci, byly lži.

„Nechápu, jak jsem se mohla zamilovat do takového sobeckého arogantního parchanta." Zakřičím na něj.

Sebastian se uchechtne.

Tázavě pozvedám obočí. Co je tu sakra k smíchu?

„Řekni mi něco; udělala jsi to naschvál? Chtěla sis mě k sobě připoutat?" Co?

Nevěřícně na něj hledím. „Samozřejmě že ne!" Hájím se. „To si opravdu myslíš? Že bych naschvál otěhotněla?"

„Co já vím, co se v tvé hlavě děje." Řekne jako by nic.

„Lituji, že čekám dítě zrovna s tebou. Jsi sebestředný, rozmazlený parchant." Zavřískám na něj a rozhodím rukama kolem sebe. Semkne rty do úzké linky. „Jsi úplně stejný-jako-tvůj-otec."

„Co jsi to řekla?" Zakřičí. Zlost se mu odráží v očích. Najednou se rozmáchne a já na tváři ucítím štiplavou bolest. Zalapám po dechu a než se stačím vzpamatovat, druhou schytám o zem. On mě praštil. Dal mi facku.

Do očí se mi derou slzy. Nevěřícně na něj hledím. Dotknu se své bolavé tváře a obličej prohnou v bolestné grimase. Hrozně mě pálí. Jak tohle mohl udělat? Sice byl naštvaný ale nikdy by mě nenapadlo, že by tohle kdy udělal.

Cítím, jak mi začínají slzy pomalu stékat po horkých tvářích. Jak tohle mohl udělat? A proč?

Sebastian se na mě ještě chvíli dívá. Jeho tvář je kamenná. Bez kousku citu. Nenávidí mě a já jeho.

Beze slov se otáčí a opouští místnost. Nezapomene za sebou prásknout dveřmi. Ještě stihnu zaslechnout: „Hlídat! Ať neopustí sídlo."

Zhluboka se nadechnu a schovám si tvář do dlaní. Nedaří se mi zadusit vzlyky. Co jsem si myslela? Že mu to řeknu a on mě v nadšení vezme do náruče a zatočí se, se mnou? Probuď se Valenty. Tohle se děje jen v knihách. Jak jsem si mohla myslet, že tohle dopadne dobře.

Dveře se znovu otevřou a ve mně se něco pohne. Možná je to Sebastian. Přišel se mi omluvit a vzít mě do náruče a říct, že všechno bude dobré. Postará se o mě. Otevírám očí a podívám se na postavu. Není to on. Virginie Emily se ke mně okamžitě rozejde a vezme mě do náruče.

„Moc mě to mrzí." Řekne a pohladí mě po vlasech. Podá mi čistý bavlněný kapesník, abych si do něj otřela slzy.

Syknu, když se dotkne mé bolavé tváře. „Omlouvám se." Špitne a co nejjemněji mi po ní přejede. „Jste v pořádku?"

Zavrtím hlavou.

„Měla byste si jít odpočinout. Nedělá to dobře vám ani dítěti." Vstane. „Pojďte, pomůžu vám nahoru."

Přikývnu a s její pomocí se mi daří se zvednout.

„Vezmu vás do pokoje." Kývnu.

Nahoře se posadím na postel. „Co mám teď dělat?" zeptám se.

Virginie Emily se na mě soucitně podívá. „Já nevím, slečno. Nejspíš byste ho měla poslechnout."

Jenže to nemůžu, pokud to udělám, už nikdy svoje malé dítě neuvidím. Hned mi ho vezmou. Nechci, aby se o moje dítě starala ta ženská.

Podle Sebastiana porod nepřežiji. Nechápu, jak tohle mohl říct. Myslela jsem si, že mě miluje... Ale mýlila jsem se. Byla jsem pro něj jen hračka. Ale teď už jsem jen přítěž. Jak jsem mohla být tak naivní. On nemiluje nikoho. Jen sám sebe. Lidmi kolem sebe pohrdá. Pouze je využívá. Jsem hloupá, že jsem se do něj zamilovala.

„Nemůžu udělat to, co chce." Zašeptám. „Ne, když bych u toho ztratila sebe samu."

Pohladí mě po rameni. „To je potom problém."

Kývnu.

„Chtěla bych pryč."

„Myslím, že to nebude možné."

Povytáhnu obočí. „Všem nakázal, aby vás hlídali. V žádném případě vás nenechá utéct."

Sakra. To je problém „Nějak to přeci musí jít." Řeknu spíše pro sebe.

„Neměla bych vás to nechat udělat." Přikývnu. „Ale nechci, aby se vám něco stalo." Konejšivě se na mě usměje. „Celkem jsem si vás oblíbila."

Pousměji se.

„Vezměte si jeho koně."

„Děkuji, Virginie Emily."

Dojde ke dveřím. „Nemáte za co... Nic jsem přeci neřekla."

Takže, pokud chci opravdu utéct, měla bych to udělat hned. Rychle se zvedám a z toaletního stolku si vyndávám svazek s dopisy a měšec s penězi. Všechno to hází do jedné brašny.

Jakmile jsem si jistá, že mám všechno, běžím dolů. Zamířím do kuchyně a přes ni jdu rovnou do stájí. Cestou se rozhlížím, jestli mě náhodou někdo nevidí.

Ve stájích je příjemně a voní to tu senem. Mezi různými druhy koní hledám toho Sebastianova.

Až na úplném konci zahlédnu krásného černého hřebce s bílou skvrnou na čele. Sebastian ho má hrozně rád. Kdysi mi řekl, že ho pohublého koupil od jednoho řezníka, který se ho chtěl zbavit. Tehdy se prý zamiloval do jeho černých očí. „Nedokázal bych žít s vědomím, že by ho utratili, když jsem měl tu možnost ho zachránit." Pohladím ho po hlavě. Proč někdy dokáže být tak soucitný a jindy tak krutý a nemilosrdný?

Chystám koně vyvést z boxu, když zaslechnu mužský hlas.

„Co tu děláte, slečno?" Kruci!

Podívám se do Lorenzových, hlubokých oči. Sebastian si opravdu pojistil, abych mu neutekla.

„Měla byste se vrátit do domu. Pán by nebyl nadšený, kdyby zjistil, že jste zde." Připomene mi, chňapne mi po ruce a chce mě odvést zpět do domu.

„Prosím Lorenzi já tam nechci. Prosím... Nesmíte mě tam vzít zpět.... Prosím..." žadoním a vytrhávám svou ruku z jeho sevření.

„Ale slečno, pán nakázal, že nesmíte odejít."

„Vy to nechápete.... Já musím!"

„Ale..."

„Pokud tu zůstanu, tak..." do očí se mi derou slzy. Nesmím tu zůstat. Nedám mu své dítě.

„Mám své příkazy, slečno. Musím se jimi řídit. Je to má práce. Nemůžete se na mě zlobit." Řekne a znovu se mě snaží odvést zpět.

Smutně se na něj podívám. „Já vám rozumím. Vím, že máte své rozkazy, jenže, vy zase musíte pochopit mě. Stalo se něco, co se prostě už nedá změnit. A pokud tu zůstanu," na chvíli se odmlčím, „... bude to ještě horší."

V jeho tváři se objevuje soucit. „Co se stalo?"

„Pohádali jsme se." Špitnu.

„To se dá přeci vyřešit."

„Tohle to ne." Zavrtím hlavou. „On mi ho chce vzít."

Nechápavě nakrčí čelo. „Ale koho?"

„Naše dítě."

Lorenzovy spadne čelist. Nejspíš to nečekal. „Proto mě musíte nechat jít. Nechci tu s ním být už ani minut."

„Pokud je to tak slečno," podívám se na něj s nadějí. Obejde mě a z boxu vyvede koně, kterého následně začíná osedlávat. Původně jsem chtěla ujet bez toho, ale tohle bude pohodlnější. Dlouho jsem už nejezdila.

„Můžete jet." Ukáže na koně.

Vděčně se na něj usměji. „Děkuji, Lorenzi." Řeknu a políbím ho na tvář. Po té urychleně nasednu, s jedním pohybem nohy donutím koně k běhu.

Cestou se naposledy ohlédnu na sídlo, které pomalu nechávám za sebou. Sbohem Sebastiane...

~

Pomalu se začíná stmívat, když zastavím před menším honosným sídlem, který je částečně obrostlý zelení. Nevěděla jsem kam jet. Do nevěstince se nyní vrátit nemohu. Bylo to první místo, kde by mě hledal. A k mé rodině také zatím nemohu. Proto mě napadlo jen jediné místo, kde bych mohla být v bezpečí před ním.

Seskakuji z koně a běžím k mohutným vstupním dveřím. Několikrát bouchnu klepadlem o kov. Mezitím co čekám, si mnu odhalené ruce. Měla jsem si vzít i nějaký plášť.

Dveře otevře postarší vousatý muž. „Přejete si?" zeptá se.

Kývnu. „Je... Je tu lord Henry?"

„Co potřebujete od jeho lordstva?" Sjede mě pohledem od hlavy až k patě. „Kdo vůbec jste?"

Povzdechne si. „Prosím řekněte mu, že s ní potřebuje mluvit, Jane. On už bude vědět."

Muž kývne a zavře dveře.

Podívám se na oblohu. Pomalu začíná pršet.

„...Proč jste jí proboha nepustil dovnitř?" zaslechnu Henryho hlas. „To nevidíte, že venku prší?"

„Promiňte, pane, ale myslel jsem si, že je to nějaká žebrota..."

„A i kdyby byla, nechal byste ženu stát venku na dešti, aby chytla zápal plic?"

„Já..."

Dveře se rychle otevírají. „Jane." Henry jde rovnou ke mně a obejme mě kolem ramen a vede do domu.

„Co tu děláte, Jane? Já myslel, že jste u vévody."

Kývnu. „Začni si už kurva dávat pozor na pusu! Už několikrát jsem ti řekl, že nejsi na takové pozici, abys se mnou mluvila jako s nějakým venkovským buranem. Pořád jsi jenom obyčejná děvka!" Okamžitě se mi vybaví část naší hádky. Z očí mi začínají téct slzy. Henry si mě tiskne do náruče a já se mu rozbrečím do košile. Proč něco takového řekl?

„Pšt..." tiší mě, výská ve vlasech. „To bude v pořádku... Pšt... Všechno bude dobré, uvidíš..."

Kývnu, ale vůbec tomu nevěřím. Jak by to mohlo být dobrý? Sebastian mě nechce. Nenávidím ho za to, co mi udělal. Jako by to celé byla jen moje vina.

Henry si mě na chvíli odtáhne. „Pojď. Půjdeme někam, kde to bude pohodlnější a teplejší." Kývnu a nechám se jím odvést do nějakého pokoje. Celkem pěkného pokoje. Místnost je útulně zařízená s plápolajícím ohněm v krbu. Opravdu to tu je pěkné.

Sedám si na postel, kde si mě hned Henry zabalí do medvědího objetí. Prsty mě něžně hladí po zádech. Opravdu mě jeho přítomnost hodně konejší. Ale... Mnohem raději bych teď byla v náručí někoho jiného. Opravdu jsem nejspíš masochistka, když chci být s ním i po tom všem co se dnes stalo. Co je to se mnou?

„Co se stalo, Jane?" zeptá se potichu Henry. „Proč jsi sem přijela? A co to máš s okem?"

Pokouším se zadržet vzlyk. „Já... nevěděla jsem, kam jinak mám jít."

Otře mi slzu. „Co ti udělal, Jane?" starostlivě si mě prohlíží a pak se dotkne mé tváře, která pomalu začíná měnit barvu. Při jeho dotyku sebou trhnu. Ještě pořád to bolí. „On tě praštil?"

Nic neříkám.

„Aha..." kývne. „Udělal ti ještě něco?"

„Já... on..." koktám, ale nedaří se mi říct nic souvislého.

„Ten bastard." Henry sevře ruce v pěst.

Zavrtím hlavou. „Není to jen jeho chyba." Hlesnu. Proč ho obhajuji? Po tom všem co jsme si řekli. „Víš... on mě... my..." položím si ruku na bříško. „Já a Sebastian... my... čekáme dítě." Skloním hlavu a znovu začínají téct z očí slzy. Najednou se strašně moc stydím. Měla jsem být opatrnější.

Henry zalapá po dechu. Celá zrudnu. „Ale on..."

„... Ho nechce." Skočí mi do řeči.

Zavrtí hlavou. „Ne... On ho chce..." pohladím se po bříšku. „Ale mě ne..." Nadechnu se. „Řekl, že si vezme nějakou Amélii, aby zakryl mé početí a pak, až se narodí, si ho vezme a boudou ho vydávat za jejich." Vzlyknu.

Henry si mě znovu přitáhne do náruče. „Jane..."

„Proč, Henry?" kuňknu. „Proč mu nejsem dost dobrá?"

„Pšt..." hladí mě. „Nemůžeš se mu divit. Je šlechtického původu a ty ne. Moc dobře ví, co by to s jeho rodinou udělalo. Jeho otec by zuřil, kdyby se něco takového stalo?"

„Víš, kolik škody tím můžeš napáchat? Co když je ta holka těhotná? Napadlo tě to vůbec? Může z toho být ohromný skandál a bude to mít dopad na celou rodinu. Přemýšlel jsi vůbec, když sis jí sem přivedl?" Vzpomenu si na slova jeho otce.

„Jak ses sem vůbec dostala? A ví o tom?"

Zavrtím hlavou. „Utekla jsem na jeho koni."

„Bude zuřit, až se to dozví." Konstatuje.

Kývnu. „Nemohla jsem tam zůstat."

Podívám se Henrymu do očí. „Co má teď dělat, Henry?" zeptám se. „Já ... opravdu jsem se do něj naivně zamilovala. Bylo hloupé myslet si, že by ke mně mohl cítit totéž co já k němu."

„Ach Jane..." Políbí mě do vlasů. „Moc mě to mrzí."

Povzdechnu si. „Chci skončit s touhle hloupou šarádou." Hlesnu rozhodně. „Už mě to opravdu nebaví. Já... Už mě to pravdu unavuje."

„O čem to mluvíš?" nechápe mě.

„O všem co se za poslední dobu stalo... Chci říct, nic z toho by se nestalo, kdybych před rokem a půl neodešla z domova a nezačala dělat, to co jsem dělat musela."

„Teď ti nerozumí, Jane."

„Nejmenuji se, Jane."

Zvedne mi bradu, aby se mi zadíval do očí.

„Jmenuji se Valenty..." špitnu a podívám se mu na ruce. „Začala jsem si říkat Jane, abych tak skryla svou totožnost, když jsem se stala prostitutkou. Byl to Lilianin nápad a já s tím souhlasila. Chtěla jsem se tím chránit." Řeknu na vysvětlenou. „Ale teď už nemůžu dál. Jsem z toho všeho už unavená..." ruku si položím na bříško. „Jediné co teď opravdu chci, je odjet domů a postarat se o své zatím nenarozené dítě."

Pousměje se. „Rád tě poznávám Valenty." Špitne a znovu si mě k sobě přivine. „Ale pokud chceš opravdu odejít, měla by sis tu napřed vyřešit veškeré věci." Kývnu. „Počínaje princem."

.... Chtěl bych vám připomenout, cokoliv byste kdy potřebovala, můžete kdykoliv, opakuji kdykoliv přijít za mnou...

Vzpomenu si na princova slova z dopisu, který mi poslal.

„Musím to s ním ukončit."

Henry kývne. „Zařídím vám u něj audienci. Zatím můžete zůstat tady."

„Děkuji Henry. Moc si vaší pomoci vážím."

Usměje se. „V pořádku, Valenty." Podívá se z okna. Už je tma. „Měla by sis odpočinout. Pro tebe ani pro dítě, není tento stres dobrý." Kývnu. „Pošlu sem někoho s jídlem."

„Děkuji."

„Rád pomohu, když mohu."

„Jste ke mně moc laskavý. Mám pocit, že si to nezasloužím." Usměje se a já mám pocit, že se mu začervenaly tváře. Pokývne a opustí pokoj. Zhluboka se nadechnu, pak se podívám na nadýchaný polštář, na který si hned lehnu. Opravdu jsem unavená.

Pohladím se po bříšku. Moc mě to mrzí. Vím, že to ještě nevíš ale tvůj otec je... Převládá v něm pýcha, ale jinak je to moc hodný člověk. Nebo alespoň býval. Možná ho nikdy doopravdy nepoznáš, ale slibuji ti, že ti o něm lhát nebudu. Nebudu ho vychvalovat do nebes, jak byl úžasný, ale ani ho nebudu proklínat a mluvit o něm jako o zloduchovi, protože on takový opravdu není. Mám tě ráda, i když jsi nečekaný, nelituji toho.

Do hlavy se mi dere spousta vzpomínek. Pokaždé jak se mě snažil získat a já ho odmítala. Když mě poprvé políbil a naše první společná noc, po tom co mě unesl. V ten den to bylo tak krásné a vášnivé. Nikdy to nebylo tak úžasné jako s ním.

A jeho nádherný smích, když jsme byli ve městě. Dotknu si řetízku, který mám stále na krku. Myslím, že to byl jeden z nejhezčích dnů mého života.

Každé naše dovádění... Bylo to úžasné. Každá ta krásná chvíle s ním... nikdy bych to za nic nevyměnila.

„Chci, abys byla šťastná, Jane. Postarám se o to..."

Po tom co mě zachránil, nevěřila jsem, že bych na sebe ještě kdy nechala někoho sáhnout, ale on... Pokaždé když jsem ho viděla a kdy jsem se podívala do jeho očí, viděla jsem v nich tu starost, lítost a ochotu. Opravdu jsem si myslela, že by mě mohl milovat. Ale nejspíš jsem se spletla.

Jsem prostitutka, nehodím se pro vévodu. Teď už to vím. Ale i když nyní znám pravdu, bolí mě to ještě víc, než když jsem byla v nevědomosti. Chybíš mi, Sebastiane.