Sebastian

Spěšně si upravuji zmačkané oblečení, abych vypadal alespoň trochu důstojně. No co? Stejnak bude mít teta Julie výhrady a teď už s tím beztak nic neudělám.

„Sebastiáne."

Osloví mě tak známí hlas a probere mě za zamyšlení. Ještě si spěšně projedu vlasy prsty a popadnu svou malou sestru do náruče.

„Anno."

„Překvapení!" Zajásá.

„No to koukám..." řeknu spíše pro sebe.

„Ale no tak Sebastiane! Je neslušné mluvit si pod vousy." Pokárá mě Julie a já jí políbím na ruku. „A vůbec, jak to proboha vypadáš?" A je to tady! „Jsi celý ušmudlaný a máš naprosto zmačkané oblečení. To je úděsné! Vypadáš, jako by si právě vylezl ze seníku jako nějaký hulvát a ne jako urozený šlechtic s titulem."

Anna se potutelně zasměje. „Vždyť to je celý Sebastián, teti. Jako by si ho neznala." Pohladí mě po tváři. „Pořád stejný nestoudník, nemám pravdu?"

Panebože za co?

„A vůbec, co tu děláte? Proč jste něco nenapsali?"

„Chlapče, cožpak tě nemůže tvá rodina navštívit, aniž by se předem ozvala? Nehledě na to jsme to měli při cestě." Odpoví strýc a okolo očí se mu utvoří vějíř vrásek od smíchu.

„To sice ano ale..."

Julie se na mě zvláštně podívá. Moc dobře vím, že tento pohled nevěstí nic dobrého. „Ty jsi nervózní, Sebastiáne. Někoho před námi skováváš?" Zajiskří jí v očích. „Že by nějako dívku?" Zamračí se.

Povytáhnu obočí a podívám se na Annu. Jak to tak vypadá, už to nevydrží a bezhlasně mi ústy naznačí „Je tady?".

Hned mě mělo napadnout, že za tohle může ona. Kdo jiný by měl tak hloupé nápady. Určitě mi to udělala naschvál! Zatraceně...

„Tak tady je máme!"

Zapiští moje sestra a než se Jane stihne rozkoukat, už jí Anna visí kolem krku a nepřestává se smát.

„Panebože, já tě tak strašně ráda poznávám. To si ani neumíš přestavit jak moc. My dvě si musíme pořádně popovídat. Ani nevíš, jak moc ráda tě vidím. A jsi mnohem hezčí než povídal Sebastian..."

„Ale..." Skoro musím Annu od Jane odtrhnout. Chudinka. Anna jí nepřestává bombardovat dalšími a dalšími slovy a do toho se pořád hyhňá.

Naneštěstí ji Julie zkrotí. Díky bohu. Poprvé jsem za její přísný přístup vděčný.

Tetička si odkašle. „Ehm... Sebastiáne, nechtěl bys nás náhodou představit?"

Polknu. „Zajisté." Přejdu k Jane a majetnicky jí chytu kolem pasu. „Drahá rodino, toto je slečna Jane."

„Jane, Toto je má milovaná teta lady Julie Falliková a její manžel lord Ludvík Fallik. A abych nezapomněl toto je má milovaná a nejmladší sestra lady Anna."

Jane, se na důkaz pokory zdvořile ukloní a praví, „Moc mě těší." Jde na ní znát, že je nesvá.

Julie si jí měří povrchním pohledem. To pro ni nevěstí nic dobrého. „A kde máte doprovod, slečno Jane? Cožpak tu s vámi není garde dáma?"

Střelí pohledem po hodinách. „Myslím, že je čas svačiny. Co kdybychom se přesunuli do západního salónku. Je od tam velmi pěkný výhled do zahrad."

Strýc, který zřejmě poznal mou snahu změnit téma, se zasmál a přešel ke své ženě. „To je skvělý nápad chlapče. Drahá, byla by si tak laskavá a doprovodila mě?"

Julie se zasměje a chytne ho za nastavenou ruku. Na svou otázku už dávno zapomněla. Pro tentokrát je z toho Jane v suchu, ovšem netuším na jak dlouho.

„Jane, doprovodila..."

„Ani na to nemysli bratříčku!" Do řeči mi skáče Anna a vrhne s po její paži. „S Jane půjdu já." Zavelí a už jí táhne pryč.

Nechápavě se podívám na Willa a ten zas na mě. Co se to tu kruci děje?

~

V salonku se Jane, posadila vedle Anny, ze dvou prostých důvodů. Ten první je že teta namítala, aby svobodná žena bez garde dámy seděla tak moc blízko vedle muže. A ten druhý; Anna mermomocí chtěla být blízko, Jane. Měl jsem sto chutí na ní zařvat... Ta je moje Anno!!! Ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nejspíš by to bylo skandální, jak by řekla Julie.

Dvě služebné donesly do salónku několik šálků s černým čajem a nějakými zákusky.

Popravdě bych si právě teď dal raději sklenku brandy. Možná raději dvě. Bože stůj při mně, ať přežiji tuto příšernou návštěvu.

„My bychom si mohly dát sklenku skotské, co myslíte chlapci? Věk už na to máte." Řekne Ludvík a začne z brašny, které jsem si ani nevšil vyndávat novou lahev zřejmě velmi dobré - a drahé - skotské.

„Nemyslím si, že je zrovna dvakrát vhodné pít alkohol v tuto hodinu." Namítne Julie příkře.

Strýc ji ale se smíchem odbyde. „Ale no tak Julie... jedena malá sklenka na přivdanou nikomu neublíží." A už nalévá tři sklenky.

Ona si jen odfrkne a protočí panenky. „Muži." Zavrčí.

Pohledem střelím po Jane. Strnule sedí vedle mé sestry a nervózně se ošívá. Moc bych si přál, aby se uvolnila.

„Takže, Jane - nevadí, pokud vám tak budu říkat? - čím pak se živíte?" sonduje teta.

A je to tady. V mysli se mi spustí rudý maják, který bije na poplach a já se co nejrychleji snažím vymyslet co dál. Nemůžeme jí říct, že je Jane prostitutka. To by teprve dopadlo.

„Já..."

Začne třesoucím se hlasem, ale já jí do toho včas skočím. Kdo ví, co by ještě nakonec řekla. „Jane se zaučuje u Marie jako švadlena."

„Ach tak..." Změří si nás pohledem. Neskočila na to.

„Takhle jsme na sebe vlastně narazili." Hlesne dívka a podívá se na mě. Snaží se mou historku podpořit.

„Přesně tak."

„A proč tam teď nejste?"

„Em.. No já..."

Uchechtnu se a obejmu Jane kolem pramen.

„To je má vina. Nevydržím bez ní ani minutu." Zachechtám se a políbím ji na tvář.

„Sebastiane! Nech toho. To se na veřejnosti nedělá. Vlastně se to nedělá nikde jinde než v manželské ložnici. A pokud vím, vy manželé nejste!"

To zabolelo... A hodně! Podvědomě vykulím oči. Proč mě to sakra tak vzalo? Vždyť to vím. A ani po ničem takovém netoužím. Mám ji jen na potěšení. V životě by mě nenapadla taková šílenost, jako si ji vzít a mít s ní potomstvo... To-to by bylo opravdu absurdní. I když... Určitě by, Jane byla dobrá máma. Přímo skvělá - Sakra! Okamžitě přestaň myslet na nesmysly, Sebastiane!

„Máš pravdu, tetinko; s Jane nejsme manželé, ale podle mě není nic špatného na tom, když muž projeví náklonnost k ženě a naopak."

„Společenská etiketa nic takového nedovoluje." Dále si trvá na svém.

Pokrčím rameny a znovu jí políbím na tvář. Strašně rád ji provokuji. „V tom případě je společenská etiketa nesmysl, nemám pravdu, Wille?"

Nevině se na mě podívá, i když moc dobře vím, že za celou dobu nespustil, hladový pohled z mé sestry. Dlouho ji neviděl, a jak se zdá, chyběla mu. Láska opravdu dělá z mužů blázny - nebo spíše otroky. Vsadím se; kdyby si mohl, Annu přitáhnout do obětí a políbit udělal by to hned.

Odkašle si a znovu se podívá na Annu, která se do něj vpíjí pohledem.

„Nejspíš máš pravdu, Sebastiáne." Praví, aniž by z ní spustil pohled a ona se na něj sladce usměje.

Julie si odfrkne. „Tak tohle je už opravdu skandální. Ludvíku."

Pousměji se a odtáhnu od ní.

„Milosti." Upozorní na svou přítomnost můj majordomus.

„Ano?"

Pohledem ukáže na stříbrný podnos. „Před chvílí toto přinesl královský posel, pane." Na podnose leží obálka spolu s rudou růží.

Přikývnu a natáhnu se pro to. Nechápu tu kytku ale princ má zřejmě zvláštní druh humoru... pomyslím si. „Děkuji, Lorenzi."

„Odpusťte milosti, dopis není určen vám, nýbrž slečně Jane, pane."

Zaskočeně na něj vykulím oči, pak se ale naštvaně zamračím. To si nedá pokoj? Vražedně se podívám na posla a chňapnu po dopisu a růži. Mám hroznou chuť hodit všechno do ohně.

Vzhlédnu k ní. Pomalu ke mě jde. Neochotně jí to podávám. „Chci vědět, co v tom je!" přikážu jí šeptem.

Překvapeně se na mě podívá, ale nakonec přikývne.

„Otevřu to potom." Špitne a vrátí se k ostatním.

Sám si sedám do rohu místnosti a přemýšlím, co by jí princ chtěl. Doufal jsem, že po naše „rozhovoru" jsme si všechno vyjasnily. Zdá se, že ten chlap kuje pikle. Měl jsem tušit, že se Jane jen tak nevzdá. Ovšem netuším, co by mu v tom nadbíhání mohlo zabránit.

Po zbytek svačiny ženy klábosily o různých nesmyslných cetkách, debutantkách a samozřejmě tetino oblíbené téma - vdavky. Brrr...

S Willem a Ludvíkem byla řeč trochu jiného rázu. Převážně to bylo o muškaření a pak probírání našich eskapád ve společnosti. Vnímal jsem jen napůl takže věčnu konverzace obstarávali ti dva.

Co by jí zatraceně měl chtít? Stále mi to vrtá hlavou. Zdá se, že se jí nehodlá vzdát tak snadno. Ostatně jako ostatních věcí. Nejspíš je pořád naštvaný proto, že od našich dospívajících let jsem byl u žen (a jiných věcí) vždy na prvním místě. Popravdě i dodnes mi dávají jaksi přednost, i když on má vyšší postavení. To nejspíš dělá má pověst. Hříšný vévoda.

Nejspíš se mi snaží za ty roky pomstít... Jenže ani to mu nedává právo se Jane plést do cesty. Je moje! Já ji viděl první. Já s ním mluvil dřív. Já s ní budu... poslední. Jako by mu tohle nestačilo.

„Sebastiane?"

„Ano?"

„Co jste dělali venku, Sebastiane?" Zavrní sladce. V očích se jí zračí všichni čerti.

No víš, má drahá sestřičko, našel jsem, Jane nahou na louce a rozhodl jsem se jí pomilovat a pak si dát oběd... Sakra tohle jí přeci nemůžeš říct! Teta by se z toho zbláznila a Annu by to pohoršilo. „S Jane jsme šli na oběd ven. Udělali jsme si menší piknik."

„Tak to vysvětluje proč má Jane ve vlasech zapletenou větvičku." Zasměje se a dotyčné vytáhne předmět z vlasů.

„Sebastiane! Doufám, že jsi tam neprováděl nějaké nepřístojnosti." Opravdu děkuji, Anno!

„Samozřejmě že ne tetičko." Zalžu. „Vůbec nechápu, co si to o mně myslíš."

„Jen se ujišťuji drahoušku." Odloží dopitý šálek na stůl. „Není nic horšího, než když žena ztratí počestnost dříve než před svatbou." Jane, po mě střelí pohledem, ale pak uhne někam na zem. „Ne jenže počne dítě ale také je zostuzena přede všemi a pravděpodobnost, že by si takovou špinavou ženu někdo vzal, je mizivá."

Jane, se zostra nadechne.

„To nebylo zrovna milé, tetičko. Neměla by si je takto nazývat."

Nemusím být vševěd, abych nepoznal, že se jí to dotklo. Přeci jenom ona o svou nevinnost už přišla. Sice mi ještě neřekla přímo, proč se pro tento život rozhodla, ale jsem si zcela jistý, že to udělala pro dobou věc.

„Podle mě jsem to řekla přesně. Nebo znáš snad jiné pojmenování pro bezbožné coury?"

Tak ale teď jsem se opravdu naštval. „Takhle o nich laskavě v mém domě nemluv! Nemáš nejmenší ponětí, čím si ony musí v životě projít." Téměř to zakřičím. „Jen proto, že se jim v životě nevede zrovna nejlépe a nechovají se podle tvých pravidel, ti ještě nedává právo o nich mluvit, jako by byli podřadní."

„Sebastiane!" vydechne zděšeně Julie.

Ludvík mě vezme za loket, vytáhne mě ven ze salónku.

„Jsi v pořádku, chlapče? Děje se něco?"

Hněv se ve mně jenom vaří. Nesnáším, když o ní někdo takhle mluví. Dobře; mluvila sice obecně, ale měl jsem pocit, že to vztahuje na Jane. A ano! Také jsem s ní takto předtím jednal, ale to bylo ještě před tím vším, co se stalo. Byl jsem naštvaný, že mě stále odmítala.

„Všechno je v pořádku." Hlesnu. „Omlouvám se, že jsem tak vybouchnul. Už se to nebude opakovat." Rozhoduji se kolem něj projít dozadu, ale zastaví mě.

„Co je Jane doopravdy zač?" zeptá se.

Zamyslím se. Mám mu to říct? Přeci jen, on by to pochopil, nikomu by nic neřekl. Vím to. Je mi bližší než můj otec. Ale přesto mu zalžu: „To co jsem řekl: Pomáhá u Marie." A odejdu.

~

Zbytek odpoledne jsem trávil zavřený ve své pracovně a pokračoval jsem v práci. Přesto jsem se stále myšlenkami vracel k Jane. Muselo se jí dotknout to, co teta řekla. Teta je holt v tomto ohledu povrchní. Nejspíš už se nezmění.

Po tom incidentu jsem se do salónku už nevrátil. Neměl jsem náladu poslouchat Juliinu přednášku o slušném chování a dál poslouchat to tlachání. Doufám, že se má sestra o Jane dobře postará. Nebo alespoň Will. I když u něj pochybuji, že by se soustředil. Má plnou hlavu jen mé sestry. Naneštěstí jsem ze své hlavy při práci vypudil veškeré myšlenky na Jonathana, alespoň něco, když ne nic.

Po několika hodinách práce, když už jsem si připadal vyčerpaný, jsem se rozhodl zajít si pro drink do salonku o patro níž a u toho se nadýchat čerstvého vzduchu. Třeba potkat i Jane.

Když tam dojdu a naliju si sklenku vody - jelikož jsem neměl chuť na alkohol - jsem zaslechl divné zvuky vycházející z balkónu, který patří k této i další místnosti. Rozhodl jsem se tam jít podívat. Ovšem to co jsem viděl, mi způsobilo infarkt - ne doslova samozřejmě. Rychle jsem se skoval a dál to sledoval, jak William líbá mou sestru. Mou sestru!!! Pravda trochu mě to v tu chvíli naštvalo, ale na druhou stranu jsem jim to přál. Ale tu ruku by mohl dát výš.

Náhle se od ní odtáhne a čelo si opře o její. Ona ho pohladí po tváři.

„Chtěl bych být s tebou, Anno." Řekne jí Will. „Jsem do tebe až po uši zamilovaný." Políbí ji na rty. „Nedovedu si představit, co bych dělal, kdybych tě viděl v náručí jiného. Nechci o tebe při-..."

„Pšt..." umlčí ho tím, že mu položí ukazováček na rty. „To bude dobré, Williame. Nechci nikoho jiného než tebe. Miluji tě." Natáhne se a políbí ho. On si jí pak přitáhne k hrudi a pevně jí obejme.

Podívám se na svou sklenku vody a zavrtím hlavou. Ne! Tohle bude chtít něco silnějšího... pomyslím si a jdu si nalít skotskou.

~

K večeři jsem dorazil jako poslední, stále zaskočený tím, čeho jsem byl svědkem. „Omlouvám se za své zpoždění, měl jsem nějakou práci."

„To je v pořádku chlapče, hlavně už si pojď sednout." Ludvík pohledem ukáže na mé místo v čele stolu.

„Přeji vše dobrou chuť." Řeknu jako hostitel. Na to se všichni můžeme pustit do jídla.

Rozhlížím se po zasedacím pořádku a zjišťuji, že po mé levici sedí Ludvík s Julií, naproti nim je Will, Anna a na konci Jane. Střelím po ní pohledem. Snaží se zakrýt nervozitu, celkem se jí to daří. Ostatní si ničeho neobvyklého nevšimly.

„Sebastiáne drahoušku, dlouho už se tě chci zeptat na lady Amélii. V Londýně jsem mluvila s její tetou. Říkala mi, že jste se setkali na princově bálu. Prý jste si byli velmi blízký."

„Ehm..." Jane, zalapá po dechu a snaží se to zakrýt zakašláním. Střelí po mě nechápavým pohledem.

To vážně musí teď vytahovat Amélii sakra?! Jak moje matka. Stále se mě snaží dostat pod čepec s touhle ženskou.

„Pravda setkali jsme se tam, ale že bychom si byli blízký? Ne to bych neřekl." Odpovím nenuceně.

„Jaká škoda. Amélie o tobě moc hezky mluvila. Hodili byste se k sobě."

Protáčím panenky. „Neřekl bych."

„Co se ti na ní nezdá?" zeptá se. „Je to krásná, chytrá a solidní dáma s postavením a slušným jměním. Dokonalá partie."

Lhostejně pokrčím rameny. „Nemám v plánu se v dočasné době ženit. A pokud na to někdy dojde, tak určitě ne s ní."

„Tvá matka by ráda viděla po tvém boku někoho takového jako je ona."

„Tsss..." uchechtnu se.

„Matka není tolik povrchní, aby jí záleželo na společenském postavení, ne?" podotkne Anna. Pravda je ale opakem. Matka povrchní je ovšem nikdo nevíme do jakých mezí.

„O tom to ale není drahoušku..."

„No chlapče, slyšel jsem, že na něčem pracuješ. Pověz mi o tom něco." Pobídne mě strýc, aby zakončil tuto nesmyslnou debatu.

„To je pravda." Potvrdím. „Vlastně s tím nápadem přišla, Jane." Usměji se na ní a ona se začervená.

„Skvělé. V tom případě povídej, chlapče."

Usměji se a odložím příbory. „Mám v plánu založit nakladatelství."

Anna s Julií se na mě zaskočeně podívají, zatím co strýc na mě pyšně hledí. Kéž by on byl mým otcem.

„To je úžasné."

Usměji se. „To ano. Plánuji odkoupit i jedny menší noviny a celé to překopat a udělat z toho solidní a prosperující podnik."

Ludvík mě poplácá po rameni. „Tedy chlapče, to koukám."

Chtěl jsem mu poděkovat, jenže mi do řeči vstoupí tetička:

„Víš, s kým by sis o tom měl povídat?" Nevím, tetičko, že by: „S Amélií."?

„Pochybuji, že by jí to zajímalo, každopádně moc děkuji za důvěru. Je to zatím jen hrubý náčrt, bude třeba se tomu více věnovat, ale brzy se to začne pomalu rýsovat."

„Jane, smím se zeptat, jak vás něco takového napadlo?" táže se obdivně strýc.

Zdvořile se na něj usměje. „Sebastián mi vyprávěl, že měl rád, když mu někdo předčítal. Já osobně miluji knihy, když jsem pak viděla knihovnu v prvním patře... Prostě se mi to nějak spojilo a Sebastian tomu dává příležitost."

„Jane, celkem by mě zajímalo..."

„Milosti, omlouvám se za vyrušení, ale je zde hrabě z Limericku." Skočí Julii do řeči Lorenz.

Jako by mě někdo opařil horkou vodou. Mám pocit, že se mi srdce na jednu chvíli zastavilo. Ten pocit se dá přirovnat k ráně pěstí. V tu chvíli vstoupí do místnosti vysoký muž, s prošedivělými černými vlasy a ledovím pohledem. Zalapám po dechu.

Proboha! Co tu dělá?

Postavím a pohlédnu na něj se stejně chladným výrazem.

„Otče." Pozdravím ho.

„Kam se poděla tvá pohostinnost... synu?" Můj otec je vysoký a štíhlý. Jeho oči - barvy modři, jako jsou ty mé - jsou chladné a rámované vráskami. Zdědil jsem po něm skoro všechny vzhledové rysy. Jsme si dost podobný, jen je o několik let starší, přesto se dále udržuje ve skvělé formě. Jediné čím se lišíme, je povaha.

Kývnu na jednu ze služebných, aby urychleně připravila další místo u stolu pro nečekaného - poněkud nevítaného - hosta.

„Prosím, přisedni si."

„Nečekali jsme, že přijedeš, Daniely." Podotkne Ludvík.

Trpce se usměje. „Samozřejmě. Jinak byste nejspíše skovali tuto půvabnou dámu, nemám pravdu?" řekne a políbí, Jane ruku. Ona se mu nesměle ukloní.

Zatnu čelisti. Kam tím sakra míříš?

„Nevím, proč bychom něco takového měli dělat." Zasyčím na něj.

„Samozřejmě, synku. Ty pro svou zhýralost, totiž nevidíš nic jiného." Zahřmí.

„Proč si sem přijel?"

„Přijel jsem se podívat za svým synem. Tvá matka má o tebe starost! Nejspíš se bojí, že jsi pro všechny své výstřelky, nejspíš už dávko skončil s hlavou na dlažbě."

Zafuním.

„A je to tu zase..." povzdechne si Anna.

„To jsem rád, že máš o mě takovou starost, ale opravdu jsi nemusel vážit tu cestu až sem. Nepochybně byla dlouhá."

„To máš pravdu synku." Přikývne. „Proto by si mohl být tak laskav a nalít mi sklenku brandy."

Chtěl jsem něco namítnout, ale Will po mě hodil pohled říkající nedělej-to.

Přikývl jsem, na to vstal a jako poslušný synáček nalil svému otci pití, které jsem mu dal a on mě odbyl jako nějakého sluhu.

„Proč jsi tu doopravdy, otče?" Dál postávám v rohu místnosti a propichuji ho pohledem.

„Začalo se povídat, že sis někoho našel." Mrkne na, Jane. „Zajímalo mě, co na té zlatokopce je. Přeci jenom už jsi většinu takových jako je ona měl na jedno použití."

Pevně semknu rty do úzké linky.

„Každopádně toto téma není vhodné k večeři. Rád bych si s tebou o této záležitosti později promluvil osobně mezi čtyřma očima."

Uchechtnu se. „Lituji, nemám čas."

„Toto nebyla prosba, synu."

„Ovšem." Zavrčím a otočím se k odchodu.

„Je neslušné, odcházet uprostřed večeře."

„Už jsem dojedl." řeknu prostě a opustil jídelnu. Za sebou slyším cupitat Lorenze.

„Pane? Budete si ještě něco přát?"

Zamyšleně se na něj podívám. „Vlastně ano. Připravte mi lázeň."

Přikážu a Lorenz okamžitě poslechne. „Jak si přejte, pane." Řekne a zmizí.

Odcházím do salónku nalít si sklenku čisté brandy na pročištění hlavy. Mezitím přemýšlím, co všechno se tady za těch několik hodin stihlo stát.

Ráno jsem vstal dřív, abych začal pracovat na novém projektu, díky kterému jsem opravdu chtěl dokázat otci, že nejsem tak úplně ztracený případ jak si myslí. Poté mě vyrušil sluha se vzkazem a já si užil báječné milování na louce a k tomu jako bonus byl i oběd, který mi opravdu bodnul. Tohle všechno by opravdu bylo naprosto úžasné, kdyby to ale Will nezkazil. Přijela moje povýšená tetička s manželem a mou milovnou sestřičkou, která se na balkóně cucá s mým nejlepším přítelem, kterého jsem v tu chvíli měl chuť probodnout. A jako perlička; přijel můj otec a vše spadlo jako domeček z karet.

Opravdu vydařený den... pomyslím si a mám chuť do něčeho praštit. Hlavou mi stále vrtá jedna otázka. Proč sem můj otec přijel? Proč to sakra udělal?

Opravdu si neumím představit nic tak důležitého, kvůli čemu musel jet až sem. Jako by mu nestačilo, že se osobně vidíme na různých rodinných oslavách, kde mě každoročně seřve a několikrát zalituje, že jsem jeho syn. Samozřejmě nezapomene dodat, že i mé sestry by s tím titulem uměli zacházet lépe. Nehledě na to, že mě každoročně nejméně třikrát počastuje svým několika stránkovým dopisem o mé neschopnosti a rozmarech.

Jane...

Sakra Jane!!!

Úplně jsem zapomněl, že jsem jí tam s nimi nechal samotnou. Kruci! Jen doufám, že se do ní znovu teta nepustí. Dala by se přirovnat k supu, který se moc rád pouští do mršiny. Nebo hůř, pustí se do ní otec.

Kopnu do sebe celý obsah sklenky najednou. Zašklebím se u toho a přemýšlím, že bych si dal ještě jednu.

„Co tu provádíš, Sebastiáne?" Ve dveřích stojí Will a měří si mě zamyšleným pohledem.

„Pokud se chceš zlít do němoty, nemohl sis na to vybrat lepší dobu." Usměje se a přistoupí blíž. „Každopádně by ses mohl rozdělit."

Opětuji jeho úsměv a oběma nám nalévám. „Co potřebuješ, Williame?"

„Šel jsem tě zkontrolovat."

„Proč?" nechápu.

„Před chvílí ses skoro brutálně pohádal se svým otcem. Neměl sem přijet."

„Přijet sem neměl, to máš pravdu, ale jinak jsem v naprostém pořádku." Řeknu, podám mu sklenku a přiťuknem si.

„Znám tě až moc dlouho, abych věděl, že nejsi."

Zavrtím hlavou. „Zvládnu to." Pokusím se o úsměv.

Přikývne a upije ze sklenky.

„Takže... Proč jsi přišel doopravdy?" otážu se.

Uhne pohledem. „Potřebuji s tebou o něčem mluvit."

„S tím jsem počítal." Odložím sklenku a vyčkávám.

„Chci tě o něco požádat." Nervózně si promne ruce.

„Ano?"

Nadechne se. „Jde o Annu."

Teď mě to začíná zajímat. „Poslouchám."

Možná to má něco společného s tím, co jsem viděl na balkóně.

„Zkrátím to..." povzdechne si, „Chci si ji vzít."

Co?

Spadne mi čelist a mám pocit, že se mi válí někde po zemi.

„Jak to myslíš?"

„Tak jak to říkám. Miluji tvou sestru víc než cokoliv jiného a chci s ní strávit zbytek svého života. A ona miluje mě. Chci si jí vzít za ženu. A tebe žádám o svolení."

Takže, mám dvě možnosti. Řeknu mu, ať a to okamžitě zapomene a dá od ní ruce pryč, čím bych ztratil jak sestru, tak nejlepšího přítele, nebo mu řeknu ano, oni budou šťastný a otec mě stáhne z kůže.

Usměji se. „Mé svolení už máš, příteli. Pokud bude souhlasit i Anna, ale já budu moc rád, když se staneš jejím manželem."

V očích, mu zajiskří. Usměje se a obejme mě. Pak mi podá ruku a potřese mi. „Děkuji, příteli."

„Kdy jí to řekneš?" ptám se ho. „Máš vůbec prstýnek?"

Usměje se a z kapsy vyndává malý saténový pytlíček, ze kterého vyndává zlatý prstýnek. Tenhle ho musel stát hodně... pomyslím si. „Myslel jsem ještě dnes..."

„Nech to na zítra příteli." Poplácám ho po rameni. „Překvapuje mě, že se ženeš do chomoutu tak brzy."

Zasměje se. „Nemůžu s tebou pobíhat po klubech věčně."

„Vaše koupel je připravena, milosti." Špitne rusovlasá služebná stojící ve dveřích.

„Děkuji." Přikývnu.

„Budete chtít umýt záda?" kousne se do rtu. „Nebo pomoct s něčím jiným?"

Usměji se na ní. „Ne. Zvládnu to sám."

Přikývne a odejde.

Will se na mě nechápavě podívá. Jen pokrčí rameny a zamířím do koupelny.

Rychle se zbavuji oblečení. Strkám jednu ruku do krásně teplé vody, do které následně vlezu. Slastně zamručím, když se mě horká voda dotkne na nahé pokožce a začne mě brnět. Konečně trocha klidu.

Ponořím se až po ramena a zavřu oči.

Otráveně otevírám oči, abych viděl, kdo mě to tu otravuje.

„Odpusť, nechtěla jsem tě rušit."

„Ty přeci nikdy nerušíš." Hlesnu.

Trochu se začervená a uhne pohledem.

Skloním hlavu k rameni a netečně se na ni podívám. „Copak?" Palcem si přejedu po rtu.

„Jen jsem si vzpomněla, jak jsme se tu potkali minule."

Usměji se. „Minule to bylo naopak." Přikývne.

„Pojď sem."

Dlouho se nerozmýšlí. Odlepí se ode dveří a pomalu ke mně přistoupí.

„Přidáš se?" Políbím ji na ruku.

„Já myslela, že chceš relaxovat."

„Vždycky se mi nejlíp relaxuje, když jsem s tebou." Udělám na ní psí oči a ona se zasměje. „Po tom dlouhém dni bych chtěl být alespoň chvíli s tebou."

Pustí mou ruku a začne si svlékat oblečení. Ještě si rozpustí vlasy.

Nikdy mě nepřestane fascinovat sledovat její nádherné nahé tělo. Nejspíš si toho všimne, protože po mě hodí pohledem. „Přestaň slintat." Zasměje se a přejde ke mně. „A posuň se, jinak se k tobě nevejdu."

„Jak si přeješ." Opětuju její smích a dělám, co mi řekla. Jakmile je ve vaně, obejmu jí kolem pasu a přitáhnu k sodě do náruče. Políbím ji na krk a na spánek. „Takhle se mi to líbí."

„Máš moc milou sestru." Praví.

Pousměji se. „Mám ji moc rád."

„Prý jsi s ní o mně mluvil."

Přikývnu a ona se ke mně přitulí. „Nevadí ti to?"

Zavrtí hlavou.

„Mrzí mě, co dnes teta říkala." Řeknu. „Ona je už holt taková."

Opře si hlavu o moje rameno. „To je v pořádku. Jen..." zarazí se.

„Jen?"

„Jen to co říkala o té..."

„Myslíš Amélii?"

Přikývne. „Ano. Proč o ní pořád mluvila, jako byste spolu byli už zasnoubení..."

Ona žárlí? To je roztomilé. „Někteří lidé by ji rádu viděli jako mou ženu." Posmutněle přikývne. „Ale já ne. Je nesnesitelná. Nikdy bych nechtěl, aby byla moje manželka." Kousnu jí do ušního lalůčku. „Hrozně moc jsi mi chyběla."

„Tvůj otec je..."

„Nesnesitelný?" skočím jí do řeči.

„Spíš mi trochu nahání hrůzu." Špitne. „Ale myslím, že tě má rád."

Nadechnu se, ale nic neřeknu.

„O čem myslíš, že s tebou chce mluvit?"

Zavrtím hlavou. „Nevím." Přiznám.

„Měl by si mu říct o tom projektu." Špitne a podívá se na mě.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad."

„Tvůj strýc říkal, že je to skvělý plán."

Chytnu jí za ruku a propletu si s ní prsty. „Můj strýc je jiný než můj otec."

Přikývne. „Myslím, že ho potěší tvé vyhlídky." Na chvíli se odmlčí. „Měl bys to alespoň zkusit."

„Jak to děláš, že jsi taková optimistka, Jane?" Pevně jí k sobě přitisknu. Po tom všem co zažila se snaží i ve špatnostech hledat pozitiva.

Obrátí se na mě. „Vidíš, já se tak nikdy neviděla."

Přitáhnu si její tvář k mé. „Co bych bez tebe dělal?" špitnu a přitisknu rty k těm jejím. Moc ten polibek neprohlubujeme. Oba si užíváme přítomnost toho druhého. Kdyby to bylo možné, nechal bych tuto chvíli, aby trvala navždy. Za nic bych jí nikdy nevyměnil.

Ťuk!

Ťuk!

Ťuk...

Kruci kdo to zase ruší?

Dveře se pomalu otevřou a v nich stojí Virginie Emily.

S menším zpožděním ale přeci =)

A měla bych na vás tentokrát prosbu.. chtěla bych vědět co by se vám líbilo za ilustrace k příběhu. K jakým scénám a tak podobně. Určitě prosím pište do komentářů nebo soukromích zpráv prosím =) Děkuji a mějte se krásně