Jane

Snad jsem se tentokrát s výběrem trefil.

Tvůj Sebastian

Neubráním se smíchu. Jak já ho miluji. Přitisknu si k sobě jednu slunečnici a zadívám se na svou „vězeňskou snídani". Ještě jednou se musím zasmát. Pamatuje si to.

S hladovým pohledem se zadívám na plný tác jídla.

Po snídani vstávám z postele, natahuji se pro župan a rychle se do něj navlékám. Cestou ke skříni zabloudím pohledem k zrcadlu. Zamyšleně se v něm prohlížím. Připadám si... jiná. Ano... Jiná. Nevím, čím to je. Fyzicky mám pocit, že jsem se změnila.

Má tvář? Možná. Mé oči. Zdají se mi být jiné. Téměř bezstarostné. Ale není to ono, co právě upoutalo mou pozornost.

Rozepínám si župan a pozorně sleduji křivku mého bříška. Různě se natáčím a prohlížím si ho ze všech úhlů. Dlaněmi pevně svírám své lehce vypouklé bříško. Vytřeštěně na něj hledím a přejíždím po něm dlaněmi. Ani jsem si nevšimla, že do místnosti vstoupila Virginie Emily.

„Slečno?"

Rychle si zadělávám župan a prudce se na ní otáčím. „A-Ano...?"

Usměje se a odloží nějaké věci na prádelník. „Děje se něco?"

Sakra! Jak teď z toho?

Jde ke mně a zvědavě si mě prohlíží. Pak natáhne ruku k zapínání mého županu. Překvapeně na ní vytřeštím oči a snažím se jí v tom zabránit, ale ona mě odbude mávnutím ruky.

„V pořádku, slečno. Nemusíte se bát." Konejší mě a rozhaluje můj župan. Nevím proč, ale celá zrudnu studem.

Zlehka se dotkne mého bříška. Dostávám husí kůži, jenže v tu chvíli mám už na svém lůnu položené obě její studené dlaně. Strnule tam jen tak stojím a sleduji, co dělá s mým podbřiškem.

„Co-co se děje?" vykoktám.

Mladičká služebná se zasměje. „Musíte si s někým promluvit, slečno." Oznámí mi a já v tu chvíli doufám, že tím někým nemyslí Sebastiana. „Má babička... Ona vám pomůže. Nemějte strach."

Úlevně si vydechnu. Ale přesto ve mně začne narůstat obava. „Kdo... Jak mi pomůže?"

Urovná mi župan a zpříma se mi podívá do očí.

„Babička je léčitelka. Jednoduše může vám pomoct. A myslím, že by se vám to hodilo." Vysvětlí mi.

Nevím proč, ale mám nutkání jí obejmout. Pevně jí sevřu v náručí a z očí se mi zakutálí pár slz. „Děkuju." zašeptám.

Virginie Emily mě pohladí po zádech. „To je v pořádku. Přivedu ji co nejdříve."

Odtáhnu jí na délku paží a zadívám se jí do tváře. „Slibte mi, že vévodovi o tom nic nepovíte."

Položí mi ruku na rameno a pousměje se. „Slibuji, Jane."

~

Sebastiána nacházím sedět v salónku s novinami v rukách. Využívám toho, že je ke mně zády a neví o mé přítomnosti, pomalu se k němu plížím a svými dlaněmi mu zakrývám oči. Trochu se lekne. Skláním se k němu a do ucha mu zašeptám. „Jak se má můj věznitel?"

Pouští noviny a rukama odtahuje ty mé ze svých očí. Obcházím jeho křeslo, ale když jsem dostatečně blízko, chytne mě za boky a stáhne na svůj klín. Rozesměju se a obtočím mu ruce kolem krku. Přitáhne si mou tvář k sobě. „Hned to své zajatkyni předvedu." Zašeptá mi těsně u rtů.

Uculím se a pak se od něj nechám políbit. Po chvíli náš polibek prohloubí a můj jazyk se konečně proplete s jeho, stejně jako včera. Lačně se jejich tempu oddávám.

Oba se usmějeme a on mě pohladí po tváři.

„Jak ses vyspala?" ptá se a zahledí se mi do očí.

Pohladím ho po denním strništi a ještě jednou ho políbím něžně na rty. „Skvěle."

Usměje se a pevně mě obejme a vlepí mi pusu na částečně odhalenou tvář. „Tak to jsme na tom stejně."

Zasměju se a taky ho pořádně obejmu. Spokojeně zavrním.

Do mysli se mi ale vkrade vzpomínka, na dnešní noc a na jeho nepříliš klidný spánek. Přeci jen, když se probudil, byl úplně vyděšený a zpocený - a ne jen z našeho předchozího milování. Srdce mu bušilo tak zběsile, že jsem ho téměř mohla i slyšet. Měl opravdu velký strach.

„Ještě jsi mi neřekl, co tě včera v noci tak vyděsilo." Špitnu.

Ustrne v pohybu a zaraženě se na mě zadívá. „Nic to nebylo." Řekne. „Byl to jen hloupý sen." Pečlivě si rozmýšlí, co my řekne. Nechce prozradit nic navíc. „Nic, s čím by sis měla dělat starosti."

Tázavě nadzvedám obočí. „Ale já si s tím dělám starosti!" Namítnu.

„Jane..." odvrátí ode mě tvář a prohrábne si vlasy.

A šťastná chvíle je pryč...

Zamračím se na něj. Tentokrát už bez masky.

„Sebastiane..." povzdechnu si. „Proč mi to nechceš říct?"

„Protože to není tvoje starost!" Zavrčí nespokojeně.

Otráveně odvrátím hlavu a chystám se z něj vstát, ale o mě zadrží.

„Počkej!"

Skelně se na něj podívám. „Co?"

„Nebuď naštvaná." Zaprosí a přitiskne si mě na hruď. „Nechci se o tom bavit... Nerad o tom mluvím."

Položím mu dlaň na tvář a přitáhnu si jí sobě. „Proč?"

„Protože je to část mé minulosti."

Nechápavě se mu podívám do očí.

Povzdechne si a na chvíli zavře oči. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkal o svém otci?" začne.

Přikývnu.

Taky přikývne, s nádechem pokračuje. „Jsou dny, kdy se mi vybaví některé věci, které mi řekl. Pamatuji si je všechny. Některé dobré ale především ty zlé... Výčitky... Jsem pro něj jako otravný hmyz... Moc dobře vím, že by byl raději, kdybych nebyl."

„To neříkej."

Povzdechne si. „Ty ho neznáš. Jsem černá ovce rodiny a moc dobře to vím. Kdyby jen měl místo sester jednoho bratra, který by se choval podle jeho představ tak..." Svěsí hlavu. V tu chvíli se mi ho zželí.

Ukazováčkem mu zvednu bradu, pak vezmu jeho tvář do dlaní, palci mu po ní přejedu a přitáhnu si ho k povzbudivému polibku. Téměř okamžitě se přidává a jazykem si mě podmaňuje.

Mám hroznou chuť mu to říct, ale předbíhá mě...

Opře si čelo o mé. „Chvílemi jsem chtěl být jako podle jeho představ, ale pak jsem zjistil, že je jednodušší být zhýralý floutek, co nemá žádný cíl. Bylo snadnější, aby mnou opovrhoval."

Stále držím jeho tvář v jedné dlani. „Ty ale takoví nejsi." Protestuji. „Jsi úplně jiný... Změnil ses od té doby, co jsem tě viděla poprvé a považovala tě za arogantního blbce." Oba se zasmějeme. „To co chci ale říct je,... Nejsi, takový za koho se považuješ. Jsi dobrý člověk. Ochotný. Laskavý. Jsi ten úžasný muž, jakého jsem mohla potkat a nechci, aby sis tohle o sobě myslel. Jsi víc." Špitnu a jemně ho políbím na rty. Miluju tě, Sebastiane.

„Jane..." Zašeptá a odhrne mi zbloudilí pramen vlasů. „Čím jsem si tě zasloužil?" ptá se a silně si mě k sobě přitiskne. „Jsi můj anděl."

Usměji se na něj a zahledím se do jeho modrých studní. „A ty můj spasitel."

Opětuje můj úsměv a znovu spojí mé rty s těmi svými.

~

„Kam mě to táhneš?" ptá se, když ho za sebou vláčím dlouhou chodbou ke knihovně. Jednou rukou rozrážím dveře a vbíhám dovnitř. Sebastián mě chytá kolem pasu a přitahuje si na svou hruď a párkrát se se mnou ve vzduchu zatočí. Zasměju se a políbím ho na rty. Na krátkou chvíli se náš polibek prohloubí v něco víc, a já si musím dávat pozor, abych tomu nepodlehla.

„Počkej..." odtrhnu svá ústa od jeho a podívám se mu do očí.

Majetnicky mě k sobě tiskne, ale ustává s rozptylováním.

„Co se děje, Jane? Proč jsi mě sem vedla?" ptá se nechápavě, ale v očích mu hravě zajiskří.

Kousnu se do rtu a trochu se uculím.

„No ták..." dožaduje se, prsty mi přejede po bocích, takže se mu v náručí trochu zavrtím, jelikož mě to lechtá.

„Dobře." Řeknu a o pár kroků od něj odstoupím a podívám se kolem dokola. Všude tolik báječných knih.

„Vzpomínáš, jak jsme tu byli naposled? Řekl jsi mi, že knihy pro tebe znamenají hodně."

Přikývne.

„Řekl jsi, že by si jednou rád do nějakého podobného řemesla investoval."

Promne si bradu a se zamyšlením znovu přikývne.

„Tak proč to neuděláš?" Rozechvěle se usměji a rozhodím rukama kolem. „Chci říct, celou dobu jsi chtěl najít něco a udělat něco čím by ses zavděčil otci... Z tohohle by si mohl mít jednou skvělé živobytí. Už bys nebyl vázaný na otce a všechno ostatní. A zároveň... Uvaž to." Silně si stisknu ret a zvědavě ho pozoruji.

Zavře oči, pomalu se nadechne a s výdechem oči zase otevře.

„Jane..." natáhne ke mně ruku a já jí nejistě přijímám, na to se ocitám v jeho pevném náručí. „Kdy tě tohle napadlo?"

„Myslím, že během našeho ranního rozhovoru až do... teď." Oba se trochu zasmějeme.

„No tak... To se ti to zdá tolik jako špatný nápad?" ptám se ho sklesle.

Políbí mě na temeno. „Právě naopak." Usměje se na mě. „Je to skvělý nápad ale nevím, jestli bych byl schopný ho zrealizovat. A vybudování celého nakladatelství... to nebude tak snadné."

„Takže se ti ten nápad přeci jen zamlouvá?"

Prohrábne si svou tmavou křticí. „Popravdě už nad něčím podobným nějakou dobu uvažuji."

„V tom případě, kde je problém?"

„Bude to chtít čas... Jen pány zaberou nějakou dobu a pak kompletní vybudování. Nebude to snadné." Připomene mi.

Uculím se. „Jsem si jistá, že ty toho budeš schopen. Přeci jen si moc dobře vzpomínám, jak jsi mi před nějakou dobou sám vtloukal do hlavy, že když něco chceš, tak, to dostaneš." Odkráčím k oknu, mrknu na něj. „Přeci jen, jsem toho důkazem."

Šikmě se na mě usměje. „Pojď sem."

Přikáže, ale já zavrtím hlavou. „Napřed si mě budeš muset chytit."

Dravě si olízne rty, „Jak si přeješ..." a nanosekundu na to už se smíchem utíkám po knihovně a on mě honí.

Zastavuji se za jedním stolem a šibalsky se na něj zakřením. „Dochází ti dech?" provokuji ho.

Tázavě nadzvedne obočí.

„A já myslela, že mě chceš." Prsty si přejedu po ňadrech.

Šikmě se usměje. „Tady někdo provokuje." Jako šelma plížící se ke kořisti obchází stůl a já se znovu rozebíhám. Jenže jsem vyrazila moc pozdě, takže mě po několika delších krocích chytá okolo pasu a stahuje do svého náručí.

„A mám tě." Zašeptá mi to do ucha.

Kousnu se do rtu.

„Někdo si tu zaslouží potrestat." Obrací si mě v náručí a následně přehazuje přes svoje rameno a nese někam pryč, přitom mě jednou nebo dvakrát pleskne přes zadek.

Zanedlouho mě Sebastian postaví zpět na nohy, sám si sedá na gauč a mě si ohýbá přes stehna.

„Prosím, řekni, že toho dnes na sobě tolik nemáš." Řekne, se zhrublým hlasem mě hladí po hýždích.

Odhrnu si vlasy z obličeje a se smíchem mu odpovím; „Pročpak to nezjistíš?"

„Jsi hrozná čarodějka." Zapřede a to už mi rozvazuje šaty. Ty následuje korzet i spodní prádlo. Párkrát mě pleskne po holém zadečku a já se na něj zakřením.

Obkročmo si mě posazuje na svůj klín a já mu obtáčím ruce kolem krku. Pohledem se zabodne do mého a já ho okamžitě opětuji.

Olízne si spodní ret. „Uhranula jsi mě svou krásou a neřestností a teď jsi ze mě udělala svého otroka."

„Ty nejsi žádný otrok." Zaujímám stejný postoj a skláním se k jeho krku. Jazykem mu po mě přejedu nahoru a těsně u ucha zašeptám, „Pokud já jsem ta podlá čarodějka, která tě svedla, tak ty jsi lstivý rytíř, který mě zajal ve svém hradu, aby si pro sebe nechal veškeré mé neřestné potěšení."

„Nedokázal bych se o tebe dělit s celým světem." Přitáhne si mě k vášnivému a procítěnému polibku. Miluju, když mě líbá a když se mě dotýká na nahém těle, a když ho můžu na sobě cítit. Miluji ho celého.

„Proto jsi mě před celým světem skryl." Zasměji se a čelo si opřu o jeho.

„A teď ji jenom moje." Zašeptá.

~

V knihovně zůstáváme, ničím nerušeni, až do večera.

Chytám ho za ruku, kterou mě drží kolem pasu. „Chyběla jsi mi." Něžně mě políbí na rameno.

„Ty mě víc." Špitnu.

„Co se dělo u jeho Veličenstva?" ptám se z ničeho nic.

„Moc dobře vím, že tě nesnáší."

Usměje se mi do ramene.

Pečlivě váží svá slova. „Vlastně se nesnášíme vzájemně. Ale nějak jsme to vyřešili. Jako rozumní lidé." Políbí mě na rameno. Zasměji se.

„A teď mi řekni pravdu."

„Já ti říkám pravdu."

„Ale by si tam moc dlouho." Poznamenám.

Zhluboka se nadechne. „Bojovali jsme. Mluvili jsme. Pili jsme. Nic zvláštního."

Na chvíli zavřu oči a pomalu počítám do deseti, abych se uklidnila. Bože, jaký já o něj měla strach.

„Ublížil ti hodně?"

Uchechtne se. „Proč myslíš, že mi ublížil?"

Otáčím se v jeho objetí, abych mu viděla do obličeje. Prstem mu dloubnu do břicha, kde typuji, že se nachází ta ohavná modřina.

Povzdechne si. „Není to nic horšího než pár hloupých modřin a malý škrábanec."

Chvíli to zpracovávám a pak přikývnu.

„Nechceš takhle zůstat celý den?" Nadhodí změnu tématu.

Přitulím se mu k hrudi. „Chtěla bych si povídat."

„V tom případě by mě zajímalo, co se ti zdálo." Tázavě nadzvedám obočí. „Ráno jsi špitala nesouvislá slova." Dodá.

„Jaká slova?" zajímám se s úsměvem. Doufám, že jsem se mu tajně nedoznala, že ho miluji.

„Vyrozuměl jsem jedno slovo... Nebo spíše jméno." Odpoví.

„A jaké?"

„Valenty." A sakra!

Okamžitě uhýbám pohledem a přemýšlím, co bych mu měla odpovědět. Jsem v háji! Jsem v háji! Jsem v háji! Teď to praskne a co pak? I když co je na tom tak hrozného? Jen jsem mu lhala a... Proboha! Já úplně zapomněla na ně. Sakra! Je to už hodně dlouho co jsem jim naposledy poslala peníze. Co když se jim něco stalo?

„Proč mi nechceš odpovědět?" Kruci!

Jedna má část by mu to chtěla říct spolu s tím, že jsem se do něj zamilovala, jenže to by znamenalo, že mě úplně pokořil, a když bych k tomu přidala sundanou masku... To nejde. Tohohle se opravdu moc bojím a nutně si potřebuji zachovat ještě nějaká tajemství. Ne že bych mu nevěřila - to rozhodně ne! -, spíš že nevěřím sobě. Mám strach.

„Jane," probere mě ze zamyšlení, „kdo je Valenty?"

„No víš... Já..." Přeci mu nemůžu říct; „Vlastě jsem ti lhala, nejmenuji se Jane, ale Valenty a celou dobu jsem to před tebou tajila, jelikož se bojí a potřebuji tvé peníze, abych pomohla své rodině, kvůli které jsem začala šlapat." Ne! To je naprostá pitomost! Sakra... Jak z toho ven?

„Ta osoba ti ublížila?" Sonduje dál.

Uchechtnu se. Tázavě se na mě podívá.

„Ne to ne." Odpovím. „Popravdě spíše já jsem ublížila jí." Nelžu. Opravdu nejvíce ubližuji sobě. Zamiluji se do arogantního vévody, který nakonec má rád mou anonymní tvář a já nakonec žárlím nad sebou. Z toho pomyšlení mě bodne u srdce. Ale jednou mu budu muset říct pravdu.

„Tomu se mi nechce věřit." Podotkne.

„Je to složité." A tím téma Valenty ukončuji. „Co budeme dělat po zbytek dne?"

Ďábelsky mu zajiskří v očích. „Pár věcí by mě napadlo."

~

Po zbytek dne jsme buď dováděli, nebo odpočívali. A když říká „dováděli" nemyslím tím, že jsme se milovali - nebo ne tolik ... možná jednou nebo... dvakrát - ale blbly jsme jako děti. Lítali po panství, omylem vysypali nějaké pytle s bramborami a jablky. Naštvali jednoho sedláka a cákali se v místním rybníčku, kam si Sebastian rád chodívá zaplavat - samozřejmě nahý.

Oba jsme se za ten den nasmáli tak, že jsme večer padli do postele a vysílením hned usnuli.

Ráno jsem se probudila pořádně zachumlaná v pelíšku. Byla jsem naprosto spokojená a nechybělo mi nic až... Kde je Sebastián?

Zvedám se a rozhlížím po pokoji. Nikde nikdo. Nejspíš šel už na snídani... zapřemýšlím.

Po dvaceti minutách ležérně upravená v červených šatech už vcházím do jídelny, kde sedí jen Will a dojídá svou snídani.

„Dobré ráno, Jane. Jak ses vyspala?" pozdraví mě a tím mě vytáhl ze zamýšlení.

„Dobře Wille, děkuji za optání." Opáčím a pomalu si sedám na židli. „Kde je Sebastian?"

Pohlédne na mě skrz hrneček a pousměje se. „Pokud vím, tak je od pěti ráno zavřený ve své pracovně, co tam dělá, to netuším." Spiklenecky se na mě usměje.

Tázavě nadzvedám obočí.

„Víš, Jane, jsem moc rád, že jste se Sebastianem spolu, máš na něj dobrý vliv a já mám pocit, že díky tomu konečně dospívá."

Začervenám se.

„Myslím to vážně." Zpříma se na mě podívá. „Jsem rád, že je šťastný."

Usměji se. „To jsme dva." Zašeptám spíš pro sebe.

Po snídani jsem se vydala za Sebastiánem do pracovny, kde jsem vrazila do Lorenze.

„Promiňte, slečno, ale jeho milost si nepřeje být rušena."

„Nezdržím ho dlouho a jsem si jistá, že mu vadit nebudu." Špitnu a snažím se kolem něho projít.

„Promiňte, ale řekl nikým, tak nikým." Odrazuje mě a rukou mi ukazuje, abych se vrátila zpátky.

„Ale..." Snažím se namítat.

„Žádné ale slečno." Řekne a vede mě pryč od něj. „Nechte ho být. Však on zanedlouho vyleze, uvidíte. Nevydrží tam být zavřený celý den. A nakonec je dobře, že mladý pán konečně něco dělá."

„Něco dělá?" zopakovala jsem.

„Ano. Začal pracovat na nějakém projektu. Třeba z toho něco vzejde. Ale teď bych ho v tom nechal, dokud je v něm ten elán."

Přikývnu a pomalu scházím schody dolů.

Sebastián pracuje na nějakém projektu? Panebože. On opravdu? Vážně začal pracovat na tom, co mě včera napadlo? Nebo snad na něčem jiném?

V salónku si nalévám sklenku burbonu a naráz spolknu obsah sklenky.

„Slečno Jane?"

Vyděšeně se podívám na Virginii Emily, která stojí vedle gauče. „A-ano?" vykoktám a trochu se začervenám.

„Jen mě napadlo... Je docela pěkný den. Svítí sluníčko a je docela teplo." Přikývnu. „Nechtěla byste s vévodou poobědvat venku? Mohly bychom vám připravit piknikoví koš a..."

„Počkat, ty chceš...?"

Začervená se a přikývne. „Jsem si jistá, že byste spolu měli trávit co nejvíce času. Moc vám to spolu sluší a všichni vám s tím pomůžeme... Myslím s přípravou pikniku."

S otevřenou pusou přikynu.

Vlastně by to nemuselo být tak špatné. Sebastiana by to dostalo z pracovny, a kdyby tam našel dobré jídlo a mě jen ve škrabošce, jak se sluním a uzobávám hroznové víno... Hříšné.

„Vlastně máte moc dobrý nápad." Řeknu nadšeně a hned to s ní začínám domlouvat.

~

Tři hodiny utečou jako voda a já ležím na dece a celá nahá jen s mou oblíbenou bělomodrou škraboškou sluním na zahradě. Sebastianovi jsem poslala pozvánku na piknik a doufám, že jí neodloží a přijde za mnou.

Opřu se o lokty a hledím na jasně modré nebe. Chladivý vánek mě pohladí po nahém těle. Jak jsem doufala, Sebastian se zanedlouho objevil na louce za zahradou s překvapenou a starostlivou tváří. Jen jsem se na něj ohlédla přes rameno a střelila po něm sladkým úsměvem.

„Co tu děláš, Jane?" Cítím na sobě jeho pohled. Zvedám se a otáčím se k němu čelem. Nechávám ho, aby mě sjel svým lačným pohledem. Dnes ho donutím slintat... pomyslím si v duchu.

„Proč nejsi oblečená?" Cože? Tak tohle jsem opravdu nečekala. Začne si okamžitě sundávat kabát a podávat mi ho. „Okamžitě se obleč, nechci, aby tě někdo viděl nahou."

„To je v pořádku." Namítnu. „Jsme tu sami." Natáhnu se k němu, abych ho políbila na tvář. „Jen ty a já..." Zašeptám.

Jakoby se najednou přestal ovládat, mě popadne kolem pasu, přitáhne do těsného objetí a vášnivě políbí. Naše rty splynou v jedno a jazyky tančí v drtivém tanci. „Ach bože..." unikne mi ze rtů.

„Stačí, Sebastiane." A dál mě spaluje horkými polibky.

Bez přemýšlení mu rozepínám vestu a společně s vázanou a košilí to hází na zem vedle nás. Rukama začnu přejíždět po jeho dokonale vypracované hrudi, kterou tak moc miluji - jako jednu z mnoha jeho částí. Mám hroznou chuť jí olíznout, ale ovládám se.

Sundává si boty a já mu pomáhám s kalhoty. Jakmile je i on nahý, pokládá mě na deku a pomalu - velmi pomalu - mě začíná líbat. Ode rtů, ke klíční kosti, ňadra, bříško a tak dále. Pod každým jeho dotekem cítím příjemně horké pálení na kůži.

Přitahuji si ho k sobě a vášnivě se mu přisaji k ústům a Sebastian přitom do mě pomalu proniká. Celá se pod tím zachvěji a dál vnímám jeho pomalé pronikání do mého těla.

Obtáčím mu ruce kolem krku, pomalu ho převracím na záda. Dál ho líbám na ústa a hladím po hrudi, přitom si sama dál určuji tempo, které nás zanedlouho dovádí k vyvrcholení. Zasténám mu do úst, když mi Sebastián pořádně sevře boky na důkaz svého orgasmu.

Věnuje mi ještě jeden spalující polibek, pak si položím hlavu na jeho hruď a spokojeně vydechuji.

„Co to tu děláme?" zeptá se a u toho se uchechtne.

Opětuji jeho smích. „Chtěla jsem tě překvapit..." špitnu.

„Já myslel, že to bude jen oběd, a ne oběd s překvapením."

„Děláš, jakoby ti to vadilo."

Sebastian se zadívá na piknikový koš. „Nějak mi vyhládlo. Nepůjdeme prozkoumat piknikoví koš?"

Okamžitě přikývnu a natáhnu se pro něj.

Uvnitř je plná láhev vína. Čerstvý chléb a pečené solené maso. Abych pravdu řekla, taky mi docela vyhládlo. Na souhlas mé břicho tiše zavrčí.

Sebastián se tomu zasměje a z koše vyndá maso. Kousek z něj odřízne a chystá se mi ho vložit do úst. Jako vždy si začne hrát. Škádlivě ho zase odtahuje a chystá se ho strčit do své pusy. Jenže já ho chatám za zápěstí a část z odříznutého masa ukousnu. Mňam... Jako vždy je výborné.

„Hele..." zaprotestuje Sebastian... „to bylo moje." A slupne ten zbyteček.

Zasměji se jeho dětinské reakci a on mě za trest prsti pošimrá na bocích, až se zajíknu.

Pořád v jeho náručí se nechávám krmit různými pokrmy, které najde v košíku. Neustále se něčím provokujeme a nato se smějeme našim reakcím. Pěkně strávené dopoledne bez oblečení. No dobře, částečně jsme přikrytí Sebastiánovým kabátem ale i tak jsme pořád nahý.

„Vlastně jsem se tě ani nezeptala, jak ti to dnes šlo." Řeknu a ukousnu si krajíce chleba.

Usměje se a odloží víno. „Vlastně ani nevím. Ten čas hrozně rychle utíkal. Než sem se naděl, už mi Lorenz donesl obálku s pozváním na společný oběd. Ale musí uznat, že nápad s nakladatelstvím mě opravdu chytnu. Už se nemůžu dočkat, až bude vše naplánované a já..."

Pokrčím obočí. „A ty...?"

Přes tvář mu přelétne několik emocí najednou. Pak potřese hlavou a pomalu vydechne vzduch z plic. „Ale nic."

„To není odpověď... Chtěl jsi něco říct."

„To není důležité." Odsekne.

Jenže mě to v tu chvíli dojde.

„Chtěl by ses s tím pochlubit svému otci, že?" řeknu zamyšleně nahlas. A pak se mu zadívám do očí. „Chceš mu tím dokázat, že nejsi takový..."

„To stačí, Jane!" utne to na znamení, že se o to nechce dál bavit, ale vím, že mu to dál koluje v mysli. Ale nechci, aby byl rozrušený, takže volím rychlý ústup.

„Odpusť." Špitnu a chystám se změnit téma, když v tom se zaslechnu známý, naléhavý hlas.

„Sebastiane!"

Sebastian se prudce nadzvedne a nechápavě se zadívá na Willa. „Proboha Wille, co tu děláš?" řekne, v tu ránu se podává na mě a okamžitě mě zakryje svým kabátem a sková ve svém náručí. Až po chvíli mi dojde, že nechce, aby mě Will viděl nahou.

„Být tebou tak se vyptávám při oblékání."

Nechápavě nakrčí čelo, až se mu tam udělá vráska. „Co se děje?" zeptá se znovu, ale místo odpovědi mu přiletí kalhoty.

„Máme návštěvu a jen tak, tak se mi podařilo je zdržet vevnitř, aby vás tu nenačapali oba jen ta, jak vás pán bůh stvořil." A to letí už i košile a vesta.

„Co?" ptá se Sebastián stále nechápavě.

Návštěva?

„Přijela tvá teta Julie s Ludvíkem a... tvou sestrou Annou."

A sakra! Ze Sebastiánova výrazu čtu, že to nevěstí nic dobrého. A z rychlosti, jakou si stihl obléknout kalhoty, košili a vestu to nejspíš opravdu není moc dobré.

„Co tu proboha dělají?" ptá se Sebastian, ale zřejmě neočekává odpověď.

Pak se ale podívá na mě.

„Co se na mě tak díváš?" Zaraženě pokrčím čelo. „Koukej se oblékat!"

„Nemyslím si, že je vhodné, abych tam chodila." Špitnu.

Sebastián zavrtí hlavou a zvedne mě na nohy. „Takhle určitě ne, to máš pravdu..." zasměje se a poukáže na mou nahotu. „I když mně to moc vyhovuje, moje teta by z toho nejspíše nebyla moc nadšená, takže se koukej obléknout a vyrazíme." Řekne a chce ze mě sundat svůj kabát, jenže se zarazí a podívá se na Willa. „Nechceš dámě dopřát trochu soukromí?" nadzvedne obočí a probodne ho pohledem.

V důkazu toho, že se vzdává, zvedá ruce a otáčí se k nám zády. Natáhnu se pro šaty a otočím se k němu zády. Rychle se do nich nasoukám a naznačím Sebastianovi, aby mi zavázal šaty. Skloní se k mému uchu. „Teď jsi stydlivá." Zasměje se a částečně mi zadělá šaty, pak ale z ničeho nic přestane.

„Wille, prosím mohl bys to dodělat? Půjdu napřed, ať je náhodou nenapadne sem chodit. Vy dva si pospěšte, ať jste tam co nejdříve." A to už za mnou nestojí on ale Will.

„Jo a Wille... Nic nezkoušej" zasměje se a mizí pryč.

Za nedlouho už také míříme zpět do domu a já se mezitím snažím nějak upravit. Vlasy si splétám do copu a nechávám si je přehozené přes záda. Vím, že je to celkem nepatřičný účes, jenže mě v tu chvíli nic lepšího nenapadá. Navíc na nic lepšího není čas.

„Co když se jim nebudu líbit? Co mám dělat, poraď? Neměla bych se raději schovat nahoře v jeho pokoji a počkat než neodjedou? Nejsem na tohle správně vychovaná, co když provedu něco..." Do očí se mi hrnou slzy.

Will si mě přitáhne do náruče, aby mě utěšil. „To bude dobré." Šeptá a pak si mě odtáhne na délku paží. „Nikam nepůjdeš. S Annou se musíš seznámit, uvidíš, že tě bude mít ráda. Jsi přeci krásná dívka a tohle tě nijak nesmí odradit." Chci něco namítnout, ale zarazí mě. „Žádné ale! A teď honem do jámy lvové." Zasměje se a vede mě rovnou do salónku. Nadechnu se a nasadím ten nejzářivější úsměv, jaký v tu chvíli dokážu vykouzlit.

„Tak tady je máme."