Sebastian

Do princova sídla přijíždím se soumrakem. Ten prohnaný ryšavý posel mě po celou cestu prošpikovával vědoucnými pohledy a uštěpačnými poznámkami. Upřímně po první hodině cesty jsem měl největší chuť vyhodit ho z kočáru, jen abych už nemusel poslouchat jeho úlisné řeči. Naneštěstí se vypařil hned, co jsme dorazili k paláci.

Při příjezdu se mě ujal princův majordomus spolu s několika sluhy. Zřejmě čekali, že budu mít více zavazadel. Postarší muž s prošedivělými vlasy mě provádí sídlem do pokoje pro hosty. „Jeho Veličenstvo dorazí pozdě v noci. Přeje si, abyste se zde cítil jako doma."

Přikývnu. Takže mě chce nechat přemýšlet nad tím, co po mě chce.

Sluha pomalu otevřel dveře do pokoje pro hosty a rukou mi pokyne, abych vstoupil jako první. S hranou samolibostí si prohlížím předpokoj. Vysoká okna s dlouhými tmavě modrými závěsy. Malované stěny s loveckými výjevy. Tmavě zelená polstrovaná sedačka se dvěma křesly a konferenčním stolem. A celé místi přitom dominuje velký hořící mramorový krb. Nedávám na sobě nic znát, ale dojem to na mě vskutku udělalo. Znuděně si prohlédnu sluhu.

„Kdy se se mnou jeho Veličenstvo hodlá sejít?"

Sluha si promne ruce. „Jeho Veličenstvo vás čeká u snídaně. Věří, že se k němu rád připojíte."

Kvůli tomu tu jsem. „Samozřejmě." Ledabyle se posadím na křeslo a kotník jedné nohy si opřu o koleno.

Sluhy pokyne mladé služebné, která do teď stála za ním, aby vstoupila do pokoje. „Milosti, toto je Monika, vaše služebná. Jeho Veličenstvo vám ji vybralo. Je vám k dispozici po celou dobu, co tu budete."

„Milosti." Pokloní se mi plavovlasá dívka s kudrlinami a bujnými křivkami. Chce mě snad princ pokoušet tím, že mi do spárů vhodí svůdnou služku? Opravdu mě zkouší, aby zjistil, jak moc o Jane stojím? Ani za žádnou cenu nevyměním Fleur de Lis za tuhle narafičenou služku.

Nespokojeně mlasknu. „Chtěl bych večeři a koupel." Oznámím jim. Služebná se znovu pokloní a vyklouzne z místnosti, aby to obstarala. Nespokojeně se podívám na sluhu, který dál stojí na místě. „Můžete jít." Řeknu mu, aniž bych o něj jen letmo zavadil pohledem.

Když slyším tiché klapnutí dveří, chvíli čekám, než si jsem jistý, že odešel. Unaveně si promnu čelo. V rohu pokoje si všímám proskleného baru s alkoholem. Myslím, že jedna sklenička by mi prospěla. Zatímco se pomalu šourám k baru, sundávám si sako s vázankou a rozepínám si knoflíky u vesty. Z baru si vyndávám broušenou láhev s jantarovou tekutinou a stejnou broušenou sklenku. Nepochybuji o princově dobrém vkusu na alkohol. Na jeden zátah do sebe obracím obsah celé sklenky. Alkohol mě příjemně prohřívá zevnitř.

Zadívám se ven z okna, kde už panuje tma narušovaná lampami a svitem měsíce. V tu chvíli se zabývám jen jedinou otázkou. Co dělá, Jane? Zřejmě je už dávno v posteli. Vidím jí v bavlněné bílé noční košili s pokrčenýma nohama, o které si opírá knížku, kterou si půjčila z mé sbírky. Vidím její našpulené rty a pokrčené obočí, když se začte a vrtá se jí hlavou zápletka příběhu. Chybí mi tu její přítomnost.

Ze zasnění mi vyvádí tiché zaklepání na dveře.

„Vstupte." Houknu ke dveřím, kterými projde má „soukromá" služebná se stříbrným podnosem.

„Mám pro vás večeři, milosti." Sladce se na mě usměje. S tácem zamíří rovnou ke stolu, kde mi pomalu servíruje jídlo.

Odkládám skleničku na bar a mířím rovnou k pečené divočině na česneku s voňavou omáčkou a čerstvým chlebem. Vděčně na služebnou kývnu, když si sedám za stůl. „Mohu vám nabídnout ještě něco k pití, milosti?"

Lhostejně pokrčím rameny. „Dal bych si ještě burbon." Poručím jí. Hned se chopím příborů a pouštím se do voňavé pečeně. Sleduji světlovlasou služebnou, jak mi nese sklenku s pitím a při chůzi kroutí smyslně boky. Chápu, proč mi jí princ vybral. S klidnou rukou přede mě pokládá nápoj. „Připrav mi koupel. Po večeři bych se rád vykoupal."

„Ano milosti." Udělá rychlé pukrle a spěšně zamíří do vedlejší místnosti.

~

Když se spokojeně vnořím do horké voňavé lázně, neubráním se slastnému zasténání. Monika se mi nabídla, že by mi umyla záda, což jsem automaticky zamítl. Stejně tak jsem odmítl její vlezlou společnost. Jedinou společnost, kterou bych nyní ocenil, je ta její.

V hlavě přemítám, co se pravděpodobně bude dít následující den. Nepochybně půjde o Jane. Potom co se stalo s tím mužem a ona se uzavřela před světem, jsem nechal odeslat dva dopisy. První byl určený princi. Sdělil jsem mu, co se stalo a kde se Jane, nachází. Napsal jsem mu, že si nepřeji, aby si ji k sobě nyní volal, a chci, aby zůstala u mě. Taktně jsem mu naznačil, aby od ní dal ruce pryč, protože je má. Bylo to nesmírně troufalé gesto a zřejmě za něj nyní zaplatím.

Slíbil jsem jí, že se vrátím... Jen doufám, abych byl schopen ten slib dodržet.

Druhý dopis byl určený majitelce Liliového domu. Několika správně zvolenými naštvanými slovy jsem jí upozornil na situaci, která se odehrála, a vyjádřil jsem svůj nesouhlas. Ale to nebylo všechno. Podal jsem jí jistou nabídku. Výhodnou pro všechny strany, včetně Jane. Nabídl jsem jí dost tučnou sumu peněz, která by měla pokrýt kurtizániny dluhy vůči kuplířce. Chci ji od ní vykoupit, aby byla opět svobodná.

~

Okolo sedmé hodiny rámě mě vzbudil zvučný hlas služebné, která mi zrovna měně zatřásla ramenem. Se zabručením se otáčím na záda a mžouravě se na ní koukám, než mi dojde kdo to je. Monika. A v tu chvíli mi i dochází, kde se nacházím. Princův dům. S nevrlým zavrčením se zvedám do sedu.

Služebna se pokloní. „Dobré ráno, milosti. Jeho veličenstvo by s vámi rádo posnídalo." Zářivě se na mě usměje.

Rozespale si promnu obličej. „Připrav mi čisté oblečení, než se opláchnu." Přikážu jí, zatím co vylézám z postele a mířím si to do koupelny rovnou k toaletnímu stolu, kde si do umyvadla nalévám trochu teplé vody. Svlékám si košili a omývám si obličej, krk a hruď.

Poté co se opět vrátím do ložnice, čeká na mě připravená čistá bílá košile, vesta a tmavé kalhoty s vysokými botami. „Budete chtít pomoct s oblékáním, milosti?" otáže se dychtivá služebná.

Potlačuji nutkání protočit panenky a prostě jen zavrtím hlavou. „V pořádku, tohle zvládnu. Můžete zatím jít."

S tichým ano milosti opouští ložnici. Nepochybuji, že ji sem jonathan poslal schválně. Tvrdí se o mě, že jsem zvrhlík a pokušitel žen, nevyvracím to, ale nejsem žádné zvíře, co by se vrhlo po každé ženské sukni.

Spěšně si oblékám čisté oblečení, před zrcadlem si upravuji vlasy a vázanku. Skvělé. Už připravený opouštím ložnici a dlouhými kroky procházím přes předpokoj ven na chodbu, kde na mě už čeká sluha. „Dobré ráno, milosti."

Kývnu mu na pozdrav. Nebývám ke sluhům tak strohý ale tady si musím dávat pozor. Jsem si vědom toho, že každý můj krok hlásí Jonathanovi.

„Jeho veličenstvo vás očekává v šermířském sále." Oznámí mi sluha.

Zarazí se. „Myslel jsem, že s ním mám posnídat."

Sluha přikývne. „Snídaně se dnes bude podávat tam. Jeho veličenstvo má nyní každodenní lekci šermu." Vysvětlí. Nejspíš další pokus o to mě vyvést z míry. „Prosím, pojďte za mnou."

V tichosti následuji sluhu dlouho chodbou plnou nejrůznějších obrazů. „Většinou jsou to krajinomalby nebo jednoduchá zátiší. Zahlédl jsem tu i jeden portrét, mladé krásné ženy, ovšem nestihl jsem si ho pořádně prohlédnout, protože sluha rychle zabočil za roh ke schodům. Chvatně ho doháním.

V přízemí se držíme po pravé straně, to už ale slyším nepravidelné zvuky mečů, které do sebe narážejí. Těsně než vejdeme do menší arény, opět nasazuji masku ledabylého, znuděného floutka. Nemusí hned poznat, že mám strach z toho, proč si mě zavolal.

Arénu zaplavuje ranní sluncem, skrz vyleštěná okna posazené těsně pod stropem a prosklenými balkonovými dveřmi. Neblokují jí žádné dveře, vedou do ní jen dva schody dolů. Místnost zdobí světle mramorové pilastry, které navazují na krémové stěny. U paty schodiště stojí dlouhý stůl, se slonovinově bílým ubrusem, na kterém se vrší hromada jídla, které tam zrovna připravují dva sluhové.

Uprostřed místnosti se pohybují dva muži s meči a společně měří své síly. Přestože jsou stále oba v pohybu, poznávám v jednom z nich prince. Oblečený je v bílé bavlněné košili, béžových kalhotách s vysokými botami. Několik světlých pramenů vlasů mu nedbale vyklouzlo ze svázaných vlasů, přitom jak s vervou odráží protivníkovy údery a vrací mu je.

Když opět zaútočil na soupeře, zmátl ho pohybem na pravou stranu a poté provedl výpad na levou stanu, čímž muže v tmavé košili odzbrojil. Chytrý tah, pomyslím si v duchu. Ovšem sám přitom riskoval, když si nehlídal levý bol.

Přesto se neubráním pomalému sarkastickému tleskání. „To nebylo špatné." Poznamenám, když s rukama v kapsách scházím schody dolů k němu.

„Bylo to vskutku znamenité, veličenstvo." Pochlebuje mu majordomus, který k němu pospíchá. Tentokrát už se protočení panenek neubráním. Zdá se, že i jemu sluhovo podlézání leze krkem, když ho ledabyle odbývá pokynutím ruky, aby odešel. Pohledem kývne na soupeře, který se v tichosti vydává ke stolu s občerstvením.

„Šlo by to líp, kdyby mě stále nenechávali vyhrát." Houkne mým směrem úsměvem na tváři. Mečem se zapře o mramorovou podlahu.

Pokrčím rameny. „V tom případě bys měl vyměnit soupeře." Je to jako hra na kočku a myš.

„Nejspíš ano, Sebastiáne." Našpulí rty a na chvíli se zadívá kam si do dálky. „Pověs mi, co bys na mém výkonu změnil."

Ušklíbnu se. „Tak a prvé bych si vždy snažil chránit levý bok při výpadech, Jonathane."

On se jen uchechtne a poklepe na svůj levý bok. „Byl to celkem risk. Ovšem vyplatil se."

Přešlápnu z nohy na nohu, znovu pokrčím rameny.

„Co kdybychom si zkusily změřit síly?" Úlisně se na mě zazubí. „ Zašermuješ si?"

Povytáhnu obočí. To myslí jako vážně?

Změří si mě vyzývavým pohledem. „Sám jsi řekl, abych změnil soupeře."

„Netušil jsem, že tu budu muset o snídani bojovat. Asi bych se líp oblékl." Zkřížím ruce na prsou.

Jonathan se potutelně zasměje. „No tak Sebastiane. Oba víme, že rád šermuješ."

„To nepopírám." Kývnu směrem ke strážím, kterých jsem si teď všiml. „Ovšem nemám chuť si to rozházet s nimi, až ti dám za vyučenou."

Poškrábe se na temenu hlavy. „O tom nepochybuji." Na tváři mu přitom hraje úsměv. Kývne na svého bývalého soupeře, aby mi přinesl meč. Potěžkám si ho v ruce a zkusím s ním několik výpadů. Dobře vyvážený, akorát těžký do ruky.

Automaticky zaujímám bojový postoj. Sjedu prince pohledem a pečlivě zvažuji jeho výhody. O několik centimetrů je vyšší než já to ano, ovšem není to znatelný rozdíl. Na rozdíl ode mě už je rozcvičený, doufám, že i unavený. Silou bychom měli být tak na stejno.

„Co takhle ten náš souboj udělat zajímavější?" nadhodí s úlisným úsměvem.

Nakrčím čelo a povytáhnu obočí. Přitom ledabyle dodám. „Chceš to snad přikořenit?"

Pokrčí rameny. „Alespoň to bude zábavnější. Vsaďme se."

Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a kord opřu o zem. „O co?"

Princ na mě ukáže svým mečem. Ďábelsky mu zajiskří v očích. „O Jane."

Vytřeštím oči. To myslí vážně? Na prázdno polknu. Zhluboka se nadechnu a opět nasazuji netečnou kamennou masku. „Proč zrovna o ni?"

„A proč ne?" Švihne mečem a tentokrát dodá už s vážnou tváří. „Ten z nás, který vyhraje, ji bude mít. Ten druhý se, ji vzdá. Napořád."

„Proč?" vypadne ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet.

„Chci mít jednou to co ty ne." Přizná. „Přijímáš?"

Mýt ji už napořád jen pro mě. Už se o ni nedělit s ním? Musí vědět, že jsem jí vykoupil. Počítá s tím, že toužím po tom ji mít jen pro sebe. Chce ji, protože ji chci já. Chce mě dopálit. Ale co když prohraji?

„Přijímám."

Jonathan se šikmě pousměje. „Skvělé." Poté se otočí na sluhy a stráže. „Chci, abyste do tohoto souboje nezasahovali. Ať se bude dít cokoliv, nikdo se ani nehne. Tohle je mezi námi. Rozumíte?!" Všichni rozpačitě přikývnou.

„Co určí vítěze?"

„To se teprve dozvíme." To už ale zaujme bojový postoj a s nečekanou rychlostí na mě zaútočí, až téměř jeho úder nestihnu zablokovat. Ovšem než se naději, následuje další útok na mou nechráněnou druhou paži. Cítím, jak se mi ostří jeho meče zarývá do paže a zanechává za sebou řeznou ránu, která je naneštěstí jen povrchová. Podívám se na svou zraněnou paži a košili, která se pomalu barví krví.

Jonathan ustoupí o krok vzad a změří si mě posměšný pohledem. „Vyšel jsi ze cviku, Sebastiane." Poznamená a švihne mečem, na kterém se lesknou krůpěje mé krve. „S touhle o ní přijdeš během pár následujících okamžiků." Nakrčí hlavu na stranu. „Možná bys měl místo souložení s děvkami více trénovat šerm."

Zatnu zuby. Narovná se v zádech a tasím meč. „Prosím tě, tohle bylo jen zahřívací kolo. Chtěl jsem ti dát chvíli pocit, že máš navrch." Nepřipravíš mě o ni.

Než na to stihne jakkoliv zareagovat vystartuji po něm. Nepochyboval jsem, že můj první útok stihne vykrýt, bylo to tak myšlené, ovšem druhý už tak snadný nebyl. Snaží se mi útok oplatit, ale to se mu nedaří, otáčím se na patě, odrážím jeho úder a vracím mu ho svým, při které ho nepatrně zraním do levé paže, takže zavrávorá o dva kroky dozadu a my jsme si tím pádem kvit.

To se ovšem nelíbí jeho strážím, už, už sahají po svých zbraních, když v tom je princ zadrží zvednutím ruky. „Dost! Řekl jsem vám, abyste do toho nezasahovali!" Napomene je.

„Pokračujeme?" doberu si ho. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to vzdal tak rychle.

Opět zaujme bojový postoj. Napodobím jeho pohyby. Naprázdno polknu a zhluboka se nadechnu. Pozorně si ho prohlédnu a hledám jakýkoliv jeho nadcházející pohyb, který by mi naznačil, co má v plánu.

Pomalu mě začíná obcházet. Opět napodobuji jeho pohyby. Nevystartuji proti němu jako první. Ne, první krok nechám na něm. Až si bude natolik jistý, zaútočí na mou pravou ruku, stejně jako to udělal svému předchozímu soupeři.

„Vím, na co myslíš."

„O tom nepochybuji." Zavrčím.

„Chceš nechat první útok na mě."

Pokrčím rameny.

V ten moment po mě šlehne mečem. Prořízne pouze vzduch, protože mě se daří uskočit včas dozadu. Využívám chvilku jeho zmatenosti ve svůj prospěch a sám proti němu vyrážím. Zkouším manévr s falešným útokem na pravo, přesto můj útok zvládá zablokovat a jeho loket mi vráží do žeber. Na chvíli mě to ochromí, čehož využívá a znovu proti mně šlehne mečem. Sice se mi podařilo jeho úder odvrátit, ale jeho meč mě přeci jen pořezal na ruce. Naneštěstí to díky vysoké dávce adrenalinu sotva cítím.

Jakmile opět popadnu dech, naslepo proti němu švihnu mečem. Ale nic. Zhluboka se nadechnu, šlehnu proti němu pohledem, opět se otáčím na patě a odrážím jeho nadcházející výpad. Díky tomu se ke mně dostává blíž a já mu ze zadu nohou kopám do kolena, čímž ho dočasně ochromuji.

Otáčím se k němu čelem, čekám na jeho reakci, než se vzpamatuje. Ovšem uvědomil jsem si, že velké potíže jen hraje až teprve když mě hruškou meče praštil do žaludku. Velká chyba pustit si ho tak blízko k tělu. Zavrávorám a na zem vyplivnu krev. Volnou rukou si chytím za břicho.

To už ale Jonathan stojí opět na nohách a kulhavým krokem si to ke mně míří. Ani jsem si neuvědomil, jak blízko jsem mramorovému pilastru. Chce mě zatlačit do kouta. Posledním úderem mě chce odzbrojit.

Čekám, než bude dost blízko u mě, aby mohl zaútočit. To už mám ale připravený meč, abych se mohl bránit. Když se napřahuje na poslední výpad, využívám momentu překvapení, skrčím se a mečem mu šlehnu po nechráněném pravém boku. Než se naděje, mám ho odzbrojeného a natisknutého na chladném sloupu.

Zhluboka vydechnu. „To je konec." Tento můj kousek jistě se strážemi musel zahýbat, přesto zůstali stát na svých místech, jak jim princ nakázal.

Princ se na mě překvapeně otočí. Prohrábne si rukou plavé vlasy, kterému takřka všechny vypadali z culíku. Potom se mi zahledí do očí, ve tváři kamenný výraz. Všichni se zatajeným dechem čekáme na jeho reakci.

Beze slov ke mně natáhne ruku. „Byl to dobrý boj." Prohlásí. V duchu se mi uleví, když jeho ruku přijímám a pevně jí stisknu. Ramenem mi ale přitom pohybu projede nepříjemná bolest. „Co si dát teď takhle tu snídani?"

Uchechtnu se. „Tou teď opravdu nepohrdnu." Bere mě okolo ramen a vede ke stolu plného jídla, u kterého do teď stojí sluhové s omráčenými výrazy.

Princ na jednoho ukáže. „Přiveď sem ošetřovatele!" Přikáže mu. „A vy dva doneste něco k pití."

~

Už za tmy přijíždím naprosto vyčerpaný domů. Jediné po čem doopravdy toužím je zalehnout do postele a v náručí sevřít Jane. A ještě víc by mě potěšilo, kdyby byla nahá. Vše to ze mě opadá ve chvíli, kdy vstupuji do ztichlého domu, ve kterém není ani živáčka.

„Halo?" zavolám a své věci přehazuji přes komodu.

Na chodbách a v salóncích ještě stále hoří svíčky a krby. Ale nikde nikdo.

„Halo?" zkouším znovu.

Ani Lorenz? Vždyť není tak pozdě. Kde všichni sakra jsou?

Podvědomě jsem doufal, že mě tu Jane, bude čekat. Po tom našem loučení mi to přišlo přirozené. Měla by se snad chtít ujistit, jestli jsem v pořádku. Pošetilče! Okřikne mě mé podvědomí.

„Jane?" Rychle vybíhám schody do patra, zamířím rovnou do svého pokoje, který jak zjišťuji je prázdný. Do hajzlu! Běžím na opačnou stranu, do pokoje, kde jsem jí minule zavřel ale ani tam není. Kde kruci je? Snad neutekla... V panice si prohrabuji vlasy. Ne! To by snad neudělala...

Schody zbíhám po dvou znovu dolu. „Jane?" pokračuji ve svém hledání.

„Co je to tu zase za povyk?" Vyběhne na mě ospalý Lorenz se svícnem v ruce. Popravdě jsem se ho trochu lekl. Proč šel spát tak brzy?

„Klid, Lorenzi." Uklidňuji ho se zvednutýma rukama.

Ve tváři se mu mihne omluvná grimasa. „Odpusťte, milosti. Považoval jsem vás za nějakého vetřelce."

Když už vím, že tu někdo je a nikdo to tu nevydrancoval, i když neponičené věci a pořádek tomu nenaznačoval tak se mi i tak v celku uleví.

Pokládám mu ruku na rameno. „To je v pořádku, Lorenzi." Podívám se před sebe. „Kde je slečna Jane?"

Spiklenecky se na mě zazubí. „Čeká na vás, pane."

Tázavě se na něj podívám.

„V plesovém sále." Dodá.

Usměji se a vyrážím tam. „Díky Lorenzi." Zavolám za sebou.

Dveře do sálu jsou otevřené a vychází z nich světlo, jenže když vejdu dovnitř, kde nic tu nic. Co se to tu ksakru děje? Pozorně se rozhlížíme rozlehlé místnosti. Teprve po chvíli si všímám otevřených dveří na balkón.

Rázným krokem tam mířím, ale těsně před vchodem se zastavuji. „Jane?"

Pomalu se ke mně otáčí čelem a mně se v hrdle zadrhává dech. Bože. Vypadá neuvěřitelně. Oblečená je v šatech, které jsem ji nechal připravit na ples, na který s radostí ani nepřišla. Vlasy jí volně padají přes záda a ramena. Tvář jí opět zdobí krásná maska. Ozářená měsíčním světlem vypadá jako anděl.

Okouzlený její krásou se vydám k ní. „Jane? Děje se něco?"

Trochu se na mě pousměje. „Chtěla jsem tě jen přivítat." Špitne a podívá se na mě svým čokoládovým pohledem.

Zastavuji se asi metr a pul od ní. „Myslel jsem si, že jsi odešla, když jsem tě nemohl nikde najít." Měl jsem strach.

Omluvně se usměje. „Já - nechtěla jsem tě vyděsit. Od-Odpusť." Sklápí zrak na své spojená prsty. V tu ránu jsem u ní a ukazováčkem jí nadzvedám bradu, aby se na mě znovu podívala, jenže ona ustupuje o dva kroky a ještě se ke mně otáčí zády.

Zmateně - nejspíš i s pusou dokořán - na ni hledím. „Jane? Co se děje?"

Pomalu zavrtí hlavou.

„Chtěla jsem, aby tahle chvíle byla perfektní." Praví potichu. „Chtěla jsem ti dát něco, co ještě nemáš..."

„Jane...?" Naléhám na ní.

Popojde kousek stranou a na pár sekund po mě střelí pohledem. „Nech mě to prosím doříct."

Co se tu děje? Co se tu stalo? Proč je tak nervózní? A proč přede mnou pořád utíká. Jane...

Zastrkuje si pramen vlasů za ucho a pak pokračuje. „To co se ti snažím říct je, že ti věřím." Hlavou mi probleskne vzpomínka na její předchozí slova.

„Budete tu masku nosit pořád, nebo mi dovolíte se podívat na vaši tvář?"

„Vy po mě chcete, abych si ji sundala?"

„Nevěřím vám natolik, abych toho byla schopna..."

Nadechne se. Věří mi?

„Záleží mi na tobě..." další kratší odmlka, „A proto chci, abys mě viděl."

Zostra se nadechnu. „To ale..." udělám jeden krok jejím směrem, ale ona mě zastavuje zdvihnutou dlaní. „Co to děláš?"

Usměje se na mě. Zhluboka se nadechne. „Chci, abys mě viděl. Mě doopravdy. Bez jakýchkoliv masek a přetvářek..." Znovu otáčí hlavu a zvedá ruku ke stužce škrabošky, aby ji rozvázala.

„Zadrž." Zastavuji ji a ona se na mě zmateně podívá. „Já sám." Řeknu a dvěma dlouhými roky jsem u ní. Beru její tváře do dlaní a očima vyhledám její pohled. „Nemusím to dělat." Připomenu jí, ale ona zavrtí hlavou. Nemusím, ale chci.

V jedné ruce sevřu okraj masky - stále se dotýkám její tváře - a druhou pomalu zatáhnu za tkaničku, která se pomaličku uvolňuje. Chvíli čekám na její němý souhlas a pak škrabošku pomalu odtahuji z její tváře.

Při pohledu na její dokonalou a bezchybnou tvář zatajím dech. Je nádherná... pomyslím si... Ještě krásnější, než z mích představ. „Hej... Počkej... Neschovávej se prosím." Ukazováčkem jí podpírám bradu a zvedám její skloněnou hlavu. Jako by se za sebe styděla. Ale proč?

Zachytím její nejistý pohled. „Teď mě dobře poslouchej... ano?" Přikývne a kousne se do rtu. „Nemáš se ani v nejmenším za co stydět. Jsi nádherná. Ano? Jsi dokonalá a v žádném případě nemáš důvod se skovávat." V nanosekundě mám její tvář ve svých dlaních a něžně jí líbám na rty. „Krásnější ženu neznám, Jane." Krátce ji políbím. „Znamenáš pro mě víc, než si dokážeš představit." Krátce jí políbím na čelo a pak si ji přitáhnu do náruče. „Jsi moje, Jane... Navždycky." Zašeptám jí do ucha.

V tu chvíli jako by se celý svět vypařil. Co se v tu chvíli stalo se mnou? Netuším. Nikdy jsem se necítil šťastnější. Jako bych najednou měl vše. Nechci nic víc než jí. Ona mě naplňuje. Je to co chci. Celá. Každičký její kousek je nyní můj. Mám jí víc než jen rád. Opravdu mi na ní záleží a to že mi věří je pro mě čest.

Nevím, co se s námi dělo. Jak dlouho jsme tam tak stáli. Nebo kdo se z nás dvou dřív pohnul.

Odtahuji se od ní a dívám se po okolí. Vypadá to tu podobně, jako když jsem pořádal ples. Je tu uklizeno, nějaké květiny a pár hořících svícnů. Jen tu chybí hudba.

Znovu o krůček poodstoupím a se zářivým úsměvem se ukloním. Natáhnu k ní ruku.

Zasměje se a tázavě se na mě podívá. „Co to děláš?"

Stále v předklonu po ní střelím důvěrným pohledem. „Chytni mě za ruku."

S úsměvem se kousne do rtu a trochu nevěřícně mě za ni chytne. „Co chceš dělat?" ptá se.

Narovnávám se a jedním pohybem ji zatočím a stáhnu do své náruče, tak aby se zaklonila nad zem. Druhou rukou jí pevně držím za pas. „Tančit." Zašeptám svůdným tónem a jemně jí políbím na rty. Zvedám jí, znovu s ní zatočím a nechávám dopadnout na svou hruď.

„Nehraje hudba." Připomene mi.

„To nevadí." Políbím ji. „Kroky znám."

Zahledím se do jejích zářivých očí. Pomalu se s ní začínám vlnit do rytmu neexistující hudby. Nikdy bych nevěřil, že jí tahle někdy uvidím. Je jako úplně jiný člověk. Člověk, který je šťastný. A je jen má.

Několikrát s ní zatočím, rozvinu, pohoupu v bocích a nakonec skloním až k zemi. Kousne se do rtu. Přibližuji se k jejím rtům - ale ne tak aby se jich dotkl - a zároveň nás oba zvedám do vzpřímené polohy.

„Tohle je poprvé, co s tebou tančím." Špitne a opře si hlavu o mou hruď, a já nás dva pomalu houpu dál.

„Už jsme spolu jednou tančili." políbím ji na temeno hlavy. „Tenkrát na tom plese u prince." Připomenu jí.

Pousměje se. „Tenkrát to bylo jiné." Podívá se mi do očí. Má pravdu... tenkrát měla masku a byla odtažitá. „Moc jsem si ten tanec neužila."

„Chtěl jsem si s tebou zatančit v ten den, co jsem tě unesl... na tom plese." Políbím ji na čelo. „V těchto šatech."

Zasměje se. „Asi jsem ti to trochu zkazila."

Beru její tvář do dlaní. „Kdo ví, jak by to nakonec dopadlo." Přikývne a pousměje se.

Bože je tak krásná...

Skláním se k ní, mé rty se nepatrně otřou o ty její. Když mě nechá, jazykem se jí vkradu do úst a přejíždím s ním po jejím. Hladím ho a pomaličku si podmaňuji její ústa. K téhle ženě cítím mnohem víc než čiré živočišné a sexuální pudy. Je mou součástí a já se o ní hodlám starat.

Tělem jí tlačím na stěnu. Prsty hladím její jemnou kůži na tvářích.

„Vezmi mě nahoru." Zašeptá a jemně mě kousne do rtu. Pousměji se a s největší radostí si jí zvedám do náruče a znovu se tisknu k jejím slaďounkým rtíkům. Vracím se zpět do budovy a mířím přímo do našeho pokoje.

Je mi plně odevzdaná a já jí také. V žádném případě se jí nevzdám. Nikdy...

Nohou kopu do dveří, abych je za námi zabouchl. Pouštím ji, teprve když jsme jen necelí metr od postele. Znovu beru její tvář do svých dlaní a pečlivě zkoumám její krásný obličej. Úžasná...

„Tebe nestvořil bůh..." políbím ji a palcem jí přejedu po nateklém rtu. Zahledí se mi do očí. „Byl to ďábel, pro svou potěchu a teď jsi na zemi a svou krásou svádíš všechny muže ke zhýralostem... Jsi pokušitelka." Znovu jí naléhavě políbím. „Jsi zakázané jablko." Políbím ji na krk a jedním pohybem prstů zatáhnu za šněrování jejích šat, které uvolňují. „A jsi celá moje."

„Tvoje..." vzdychne, když jí nechám šaty sklouznout po těle a ona přede mnou zůstává stát jen ve spodním prádle. „Sebastiane." Špitne a zahledí se mi do očí těma velkýma hnědýma očima s dlouhými černými řasami. Konečně je nezakrývá ta zpropadená maska.

Už nejsem schopen dál čekat. Do obou dvou rukou beru lem jejího prádla a jedním prudkým pohybem ho roztrhávám. Ona zalapá po dech a překvapeně hledí a kus látky. Který dopadl na podlahu ke zbytku.

Rukama putuji od její tváře na krk, ramena, paže. Stejně tak i pohledem. Vtiskávám si každičkou její křivku do paměti, jako bych ji viděl poprvé a teprve ji poznával. „Je to jako naše druhé poprvé." Zašeptám a přejdu na její dokonalá pevná ňadra. Přejedu po jejích růžovích bradavkách, které se po mém doteku vzpřímí a natáhnou. Ještě jednou je potěžkám. Nevím proč, ale připadají mi větší... „A určitě ne poslední." Přitáhnu si jí za zadek blíž k sobě a vrhnu se na její ústa.

„Chtěla bych tě na sobě cítit." Zamumlá mi do rtů a přitom mě svléká. Zouvám si boty a pomáhám jí v tom. Když se konečně dostává k mým kalhotám, usměje se na mě a konečně mi rozděl poklopec. Moje erekce doslova vystřelí do pozoru. Překvapeně zalapá po dechu. Ano Fleur de Lis, přesně takovíhle na mě máš vliv... pomyslím si a znovu se k ní tisku. Jazykem dorážím na její, necháváme je po sobě klouzat a rty se jemně oždibujeme.

Mou tvář pevně svírá v dlaních a prsty mi přejíždí po denním strništi. „Slib mi, že mě nepřestaneš..." nenechal jsem jí to dokončit a znovu jsem jí začal zuřivě líbat. Chytám ji za stehna a přenáším k naší posteli, pokládám ji do měkkého prostěradla. Je snad ještě hezčí, než tenkrát. Svůdná. Krásná. Dokonalá. Jenom má...Tentokrát už celá.

Vkliňuji se mezi její nohy a sleduji jí z vrchu. Konečky prstů ji hladím po citlivém bříšku. Několikrát obklíčím její tmavé bradavky a znovu sjedu k pupíku. Zavzdychá a prohne se do luku. Příjemná reakce, pomyslí si.

Skláním se tedy nad ní a začínám ji líbat na rty. Napřed něžně, tak abych to neuspěchal. Při tom pohybu mě zabolí žebra, ale já tu bolest ignoruji. Pokračuji jemnými polibky podél její čelisti po tváři až k uchu, kde o něco tvrději skousnu její ušní lalůček a zároveň jednou rukou doputuji k jejímu vlhkému bodu. Na to mi odpovídá lapání do dechu a slabým zaskučením, když jí tam přejedu prstem. „Bože... jsi tak krásně vlhká..." zašeptám jí do ucha a pokračuji v oždibování jejího krku, na klíční kost až k bradavce. Několikrát jí obkroužím jazykem, než ji vezmu do úst. Jemně ji skousnu, což v ní vyvolá další zachvěv a pak ji začnu pomalu sát. To samé dělám i s druhou. Mezitím jí dál dráždím prsty.

Nepřestává se pode mnou zmítat a slastně sténat. Dokonalé pro mé uši, které nakonec završuje orgasmem s mým jménem na rtech. „Ach... Sebastiáne..."

Je tak krásná, když jí probíhá orgasmus. Prsty zatíná do prostěradla. Víčka pevně semknutá. Tváře zarudlé, - stejně jako zbytek pokožky na intimních místech. Pootevřená ústa lačně popadající dech. Mohl bych se na ní dívat celý den, a nepřestal bych ji obdivovat.

Políbím ji na holé bříško.

Beru do ruky svůj naběhlý úd a trochu s ním přejíždím po její zarudlé a tak úžasně mokré jeskyňce, než ho do ní zasouvám a ona se znovu neprohne do luku. Miluju, jak na mě reaguje.

Skláním se k ní, abych mohl spojit svá ústa s jejími, přitom do ní začínám pomalu přirážet. „Pomiluji tě." Zašeptám jí do ouška a pak jí znovu něžně líbám.

„Prosím..." nahne se tak, abych jí mohl líbat na krku. Dlaněmi mi jede ze zad nahoru po hrudi k ramenům a pak dolu po pažích. Znovu jí políbím na odhalenou bradavku a propletu si prsty s jejími.

„Dívej se mi do očí." Nařídím jí mírně.

Přetáčím nás, takže mi spočívá do hrudi a pomáhá i v tom, abych do ní mohl dál v lenivém tempu pronikat.

„Já..." zašeptá, kousne se do rtu a přitom se zachvěje. „... ach... já..." Dostane ze sebe zadýchaně.

Pouštím jednu její ruku, abych si mohl přitáhnout její tvář ke své.

„Hlavně... se-mi nepřestávej ... dívat do očí." Řeknu přerývaně a sám si uvědomuji svůj blížící se orgasmus.

Přikývne. Ani ne vteřinu na to se celá kolem mě sevře, hlasitě zasténá a prohne se do luku - na hrudi se jí perlí pot. „Seb-Sebastiáne..."

„Jane!" To jako by přivolalo i mou euforii a já cítím, jak to mnou celím škube. Ještě jednou slastně zasténá a pak se mi zhroutí na hruď. Při čemž mi z úst unikne bolestný sten.

Hlavu a jednu ruku si pokládá na mou hruď a spokojeně zamručí, když ji volnou rukou obejmu. S tou druhou máme stále propletené prsty.

Dalších několik minut ležíme v tomhle obětí a společně necháváme doznít orgasmus. Prsty jí hladím po zádech. Trochu se přitom zachvěje.

„Je ti zima?" ptám se a už se chystám sáhnout po dece a oba nás přikrýt.

„Ne..." zastavuje mě téměř okamžitě. „Nepouštěj mě prosím."

Zasměju se. „Nikam nejdu." Políbí ji do vlasů. „Už jsem ti přeci řekl, že tě neopustím."

Přikývne.

„Chci tě cítit co nejvíc u sebe, co to jen jde." zašeptám a pohladím ji na vlasech.

„Ještě teď jsme spolu spojení." Zašeptá a políbí mě na hruď. „Myslím, že víc už to nepůjde." Zaraženě se zadívá na fialovou podlitinu na mých žebrech.

„Ale je to nádherný pocit." Zašeptám jí do vlasů. „Být v tobě... Úplně zapomínám na svět okolo nás." Snažím se její myšlenky odvést jiným směrem.

„To ti udělal prince?" zeptá se mě.

Přikývnu a pohledem přejedu i po šrámu na paži, na které už nemám obvaz.

„Co se tam stalo?"

„Jen jsme si ujasňovali některé věci." Z tváře jí odhrnu zatoulaný pramen. „Nemysli si, taky dostal co pro to." Šibalsky na ní mrknu.

Nevěřícně zavrtí hlavou. Ale než stačí cokoliv říct, převalím jí pod sebe a políbím na krk. „Takhle se mi to líbí." Zavrním a vztyčím se nad ní.

Zvedá hlavu a opírá se o lokty. „Také se mi to líbí." Zadívá se na mě svýma svůdnýma očima, ve kterých se najednou zračí něco nového. Něco nepojmenovatelného. Něco, co jsem ještě nikdy u ní neviděl, ale hodlám udělat cokoliv, aby to tam zůstalo. Protože, když jsem s ní, svět pro mě mizí. A já jsem v tu chvíli lepší. Ona je pro mě vším. Kdybych měl teď zemřít, tak zemřu, jako ten nejšťastnější muž, protože mám jí a nehodlám se jí nikdy vzdát.

Pohladím jí po tváři. Natiskne se mi víc do dlaně, zavře oči a spokojeně zavrní.

Pořádně se zadívám na její nádhernou tvář. Dlouhé tmavé řasy. Malá piha. Rovný nos. Dokonalé plné zarudlé rty, od nedávného líbání. Dokázal bych se na ní dívat hodiny. Najednou se mi ale do mysli dostává nepříjemná myšlenka. „Budeš si zítra brát masku?"

Překvapeně otevře oči a zamyslí se. Na to se trochu odtáhne a pokrčí rameny.

Sklopím víčka. Tušil jsem to.

Znovu jí popadám do náruče a převracím nás na bok. Tisknu si jí k sobě a líbám n rty. „V tom případě si tě chci pořádně užít." Špitnu a políbím jí na nos.

„Můžeš mě mít kdykoliv." Zašeptá. „Jsem tvoje." Usměje se a já její úsměv opětuji.

~

Kruci!

Zase křičí.

S bolestným výrazem se držím za tvář a sleduji svého rozzuřeného otce.

„Jsi budižkničemu." Celé mě to přenáší do té hnusné vzpomínky.

„Nikdy k ničemu nebudeš..."

Bolestně na něho hledím. Nenávidím tenhle příšerný pocit.

„Nejsi k ničemu dobrý... Nikdy jsi nebyl a NIKDY nebudeš!"

Projede mnou nával zlosti.

„Jsi zhýralec."

Ne...

„I naši sluhové jsou schopnější než ty!"

Co?

„Jsi ostuda celé rodiny."

Ne!

„Stydím se za to, že jsi můj syn...!"

~

„NE!!!" Prudce se zvedám a křičím do ticha. Kruci! Sakra! Ne! Byl to jen sen. „NE!!!"

Prohrábnu si vlasy. Jsem celý zpocený a...

Něčí ruka mě chytne za rameno a já se na ní vyděšeně podívám. Sakra! Mám hroznou chuť jí vyhodit a zůstat tu sám. Uklidnit se. Ale pak si uvědomím, kdo to byl a mé srdce se pomalu uklidňuje. Jane...

„Co se děje?" ptá se a starostlivě si mě měří pohledem.

„To nic..." zašeptám a bez přemýšlení si jí přitáhnu do obětí a znovu si lehnu. Pevně ji k sobě tisknu. Připadám si, jako by mi ji někdo chtěl každou chvíli vyrvat z náruče. „Jen sen." Dodám později.

Schoulí se mi víc k hrudi. „Chceš o tom mluvit?"

Zavrtím hlavou a obličej si zachumlám do jejích vlnitých kadeří. Není to poprvé, co mám noční můru. Je to spíš poprvé co se to stalo a jsem s ní. Ale to že ji mám nablízku, mi dává pocit duševní rovnováhy. Vlastně mě její přítomnost zvláštním způsobem vyrovnává. Klidní.

„Odpusť, že jsem tě vzbudil." Políbím jí do vlasů.

Usměje se mi do hrudi. „Pokus se ještě usnout."

Musím se nad jejím rozkazem pousmát, jelikož jsem to obvykle já, kdo tohle říká. Ještě chvíli nad tím přemýšlím, než konečně také usnu.

~

Jakmile otevřu oči, můj pohled spočine na tom nejúžasnějším na širém světě. V mé náruči spočívá nádherná dívka a spokojeně vydechuje. A jako malí bonus. Nemá na sobě nic, dokonce ani škrabošku. Konečně!

Pozorně si prohlížím její tvář na denním světle. Rovný nos. Plné rty. Jemná světlá kůže. Viděl jsem už tolik žen spát v mé posteli, ale žádná se jí svou krásou nevyrovná. Žádná nebyla dokonalá.

Při pohledu na ní, mám pocit, že se mi jen zdá a já se každou chvíli mohu probudit a ona se už na věky rozplyne a už nikdy nevrátí. Nedokázal bych snést pocit, že bych o ni měl někdy přijít. Je má...

Opatrně vyndávám jednu ruku zpod jejího těla - tak abych ji nevzbudil. Pousměji se, když majetnicky drží mou ruku, abych jí ji náhodou nevzal. Neubráním se uchechtnutí.

Navlíkám se do kalhot a natahuji přes sebe volnou košili. Ještě jednou se podívám na Jane. Malichernost nade mnou vyhrává a já se k ní ještě jednou skláním abych ji políbil na spánek. Neklidně se zavrtí a něco nesouvislého zamumlá. „Ne... Já... Valenty-..." Jen se nad tím pousměji, pak čapnu své boty, a co nejtišeji opouštím svůj pokoj.

Do jídelny vcházím jako sluníčko. Od Sofie si beru jedno jablko a skoro protančím do kuchyně. Všichni mí zaměstnanci po mě hází nechápavými pohledy, ale mě je to v tu chvílí naprosto jedno.

„Chci snídani!" skoro to zazpívám. „Udělejte tu nejlepší snídani, jakou jste kdy dělali. Nechte ji na tácu připravenou v jídelně." Předám všem své požadavky a jako mílius se vrátím do jídelny, kde nacházím Wila.

„Co se děje?" ptá se a poukáže na můj přihlouplý úsměv.

Vyhodím jablko do vzduchu a znovu ho chytím. „Co by se mělo dít? Jsem šťastný... Jen šťastný."

„Takže jste si to včera s Jane užili?"

Usměji se. „Více než to..." zamyslím se. „Včerejšek byl úžasný."

„Teď mám pocit, že to nejsi ty, kdo mluví. Vlastně tě už vůbec nepoznávám."

Tázavě zvedám obočí.

„Nemyslím to špatně." Usměje se na mě. „Vlastně jsem šťastný, že jsi šťastný. Konečně tě zase vidím spokojeného."

Zase spokojeného... pomyslím si.

„Děláš, jako bych předtím takový nebyl." Poznamenám.

„Tehdy ti něco chybělo..." praví „...ale teď, jako bys byl konečně celý."

Usměji se. „Jo... připadám si úplný."

„Pane." Ozve se za mnou služebná. „Tady máte tu snídani, pane." Mile se na mě usměje.

„Díky." Opětuji její úsměv a vyrážím s tácem zpět do pokoje.

Zastavuji se v chodbě před vázou se slunečnicemi.

„A jaké máš ráda květiny?" ptám se jí.

Zamyšleně se na mě podívá a pak se zářivě usměje. „Mám ráda slunečnice..."

Rychle z vázy vyndávám tu nejhezčí a přidávám ji na tác. Pak už pokračuji rovnou do našeho pokoje.

Jane ještě spí, proto pokládám tác s jídlem na noční stolek a ještě k tomu narychlo přidávám vzkaz.

Snídaně pro mou zajatkyni.

Doufám, že nejsi zklamaná, že jsi nedostala jen chleba s vodou.