Sebastian

Sám na chvíli usínám. Probouzí mě až odbíjení hodin, které ohlašují jednu hodinu ráno. Ospale se rozhlížím po místnosti osvícené jen již téměř vyhaslým svícnem. Až teď si uvědomuji, že jsme ještě pořád v knihovně. Ospale zívnu a zamžikám po sladké, Jane. Stále ještě spící na mé hrudi. Musím nás oba okamžitě dostat do postele. Ale nějak, abych ji nezbudil.

Dlaní si promnu obličej, a potom se opatrně vykroutím z její ho obětí a opatrně ji položím na zem. Trochu se zavrtí, z úst jí vyklouznou nějaká slova, ale dál spí. Natahuji se pro kalhoty a rychle si je obléhám.

Skláním se nad ni, opatrně ji balím do své náruče, abych ji mohl přenést do svého pokoje a uložit do postele. Chvíli sleduji, jak spí, na to odkrývám přikrývku a zalézám k ní pod deku. Paži ovíjím kolem jejího těla a znovu usínám.

~

Buch!

Buch!

Probouzí mě hlasité zabouchání na dveře.

Buch! - Buch! - Buch!

- Které bez přestávky nabírá na bázi.

„Sebastiáne!"

- A do toho se ještě k tomu přidávají něčí ustarané hlasy. Podívám se vedle sebe. Ještě spí; ale pokud v tom budou pokračovat, tak ji vzbudí.

„Sakra Sebastiáne." Buch. „Otevři ty dveře!" Buch.

Mám takovou chuť zařvat, aby vypadli, ale nemůžu, jelikož bych ji zbudil.

Buch. Buch.

V tu chvíli už to nevydržím. Vylézám z postele a dlouhými kroky rázuji přes pokoj - nahý - ke dveřím, prudce je otevírám.

Buch. „Seb-..."

Vražedným pohledem provrtávám Willa, který čelí mému pohledu. V ruce drží svícen.

„Co sakra chceš, Wille?!" Zabručím nespokojeně. Až teď si uvědomuji, že za ním někdo stojí. A do prdele!

„Dobré jitro, Sebastiáne."

V duchu zavrčím. „Henry." Pozdravím ho příkře. Najednou se cítím až moc vzhůru.

„Je mi to líto vaše milosti," najednou se přede mnou objevuje můj majordom se spoustou omluv, „ale tento pán se nenechal odradit. Vešel dovnitř a probudil celý dům, tedy až na vás... Velmi mě to mrzí, ale nedal se odbít..."

Zvedám ruku ve snaze ho umlčet. „To je v pořádku, Lorenzi. Nic se neděje. Jděte si ještě lehnout příteli."

„Dobrá." Lehce se pokloní hlavou. „Děkuji, vaše milosti, lordstvo." Pohledem přelétne Henryho a odchází pryč.

„Co se děje?" ptám se, i když to moc dobře vím.

Henry mi ukazuje dopis s královskou pečetí, zatajím dech. A je to tady.

„Jeho veličenstvo si ji žádá." Oznámí mi soucitně Henry.

„Teď?" vypadne ze mě bez rozmyšlení, „Víte vůbec, kolik je hodin?"

„Samozřejmě." Opáčí Will.

„Princ s ní chce posnídat." Sdělí mi Henry.

Ohlédnu se zpět do pokoje. Ještě pořád spí. Na chvíli zavírám oči.

Slyším, jak si Will povzdechl. „Půjdu ji vzbudit." Řekne rozhodně. Od Henryho si bere dopis. „Katie, přines do pokoje nějaké čisté oblečení, slečně Jane, prosím." Okamžitě uposlechne jeho rozkaz, zatímco Will kolem mě prochází do pokoje, aby ji probudil.

Znovu se podívám na Henryho. Proč mám najednou takovou hroznou chuť ho uškrtit?

Za zády slyším Willa:

„Jane. Jane drahoušku, musíš vstávat." Říká sladce stále dokola.

„Co- co se děje?" zamumlá.

„Musíš vstát, princ si tě žádá..."

„Je mi to líto Sebastiáne, ale věděl jsi to." Prohodí Henry mým směrem.

„Hm..." zabručím na odpověď, a nemůžu se zbavit pocitu, že mi ji někdo bere.

„Varoval jsem tě." Dodá.

Kolem nás prochází Katie s čistým oblečením.

„Já vím." Přiznám a znovu se na něj podívám. Připadám si zmučený. Proč mi ji musí brát?

„Vypadáš jinak." Poznamená, ale já ho ignoruji. Zkus spát jen tři hodiny, uvidíme, jak bys vypadal ty.

Prsty si prohrábnu rozcuchané vlasy. „Jak dlouho tam bude?"

Pousměje se. „Tak dlouho, jak si ji bude Jonathan přát."

Zavírám oči a pomalu počítám do deseti. ...Jak si bude Jonathan přát... To může být klidně i celá věčnost. Pokud o mně ví, nemusí ji už nikdy pustit. Nesnáší mě. A já se mu nedivím.

„Měl jsi na ni zapomenout, jak jsem ti radil." Rýpne si, ale pak dodá, „A ona měla zůstat u dvora, jako jeho kurtizána. Všichni bychom si ušetřili starosti."

Zabručím.

Za nedlouho z pokoje vychází Will s ní po svém boku. Oblečená v modrých šatech od Marie, černé škrabošce a ladícím plášti.

„Tak tady vás máme." Vřele se na ni usměje Henry a políbí ji na ruku.

Pokloní se. „Ráda vás vidím Henry." Zářivě se na něj usměje.

„Měli bychom vyrazit," poznamená, „cesta je dlouhá a jeho výsost by se s vámi ráda setkala u snídaně."

„Samozřejmě." Souhlasí. „Máte pravdu."

S bolestným výrazem se na ni podívám. Vím, že s tím nemůže nic udělat, ale i tak, ta její ochota mě přímo udivuje. To jí to ani trochu nevadí? To jí nebudu chybět?

„Doprovodím vás," řeknu, v pokoji si rychle oblíkám kalhoty, vracím se k nim ke dveřím. Bez váhání a rychle jí nastavím rámě, než to stihne udělat Henry.

Zářivě se na mě usměje a téměř okamžitě přijme mé gesto.

„Až po vás Henry." Naznačím mu.

„Mockrát ti děkuji za včerejšek." Zašeptá a já se na ni podívá. „Po dlouhé době jsem se znovu cítila šťastně a bezstarostně."

„Potěšení bylo na mé straně."

U dveří se ke mně otáčí čelem. Dlaně si opírá o mou hruď, věnuje mi krátký polibek na rty. „Vrátím se brzy." Zašeptá.

To doufám!

„Budu tu na tebe čekat." Pousměje se.

Mezi prsty bere přívěsek řetízku, který jsem jí včera koupil. „Nesundám ho," znovu mě políbí a ještě tišeji dodá, „- slibuji." Pak se odtáhne a vykročí ke dveřím, „Sbohem."

A najednou je znovu pryč. Jsem to já ale pitomec.

~

Uplynuli tři dny a já nebyl schopen nic udělat. Neměl jsem na nic chuť. Willovy narážky mi byli v celku ukradené a počasí zůstalo stálé. Ano přesně tak. Stále pršelo. Bez přestání. Jako by se mi tam ze shora někdo vysmíval.

„Jestli budeš dál pokračovat v té své chůzi - sem a tam - vydřeš do koberce díru." Poznamená.

„Hm." Zabručím a nalévám si další korbel piva.

„Jsou to jen tři dny. Myslíš si, že se jí za tu dobu stihl nabažit." Vím, že to není otázka ale i tak mě to zneklidňuje. Co když jí něco provede.

Do salónku vstupuje Lorenz. „Vaše pošta milosti." Oznámí mi, podnos pošoupne blíž ke mně.

„Děkuji, Lorenzi, to je vše."

„Milosti." Pokloní se a odchází.

Pozorně si prohlížím úhledné písmo. Potom dopis rozdělávám:

Můj milovaný Sebastiáne,

S tetou a strýcem se blížíme do Londýna. Budeme tam přibližně za dva dny. Doufám, že mi necháš připravit ten nejhezčí pokoj, co máš. Ani nevíš, jak moc se těším na pořádnou teplou koupel s voňavou solí. A koukej pro nás mít vymyšlený pořádný program, konečně se dostanu do velkého města a chci si to tam užít, než se budu muset zase vrátit domů.

Moc se na tebe těším. A prosím pozdravuj ode mě srdečně Williama.

Tvá skvělá a pátá sestra Anna

Vždy byla hubatá. Pousměji se. Nikdy si nenechala nic líbit. Proto je mou nejoblíbenější.

„Kdo píše?" zajímá se.

„Anna."

Slyším spadnout židli, v tu ránu stojí přede mnou a z ruky mi bere dopis. Láska dělá z mužů blázny, pomyslím si.

„Pozítří přijede do města." Sdělím mu.

„V tom případě bychom měli vyrazit." Oznámí mi. „Dám vědět svému majordomu, aby nám připravil pokoje." Znovu se vrací ke stolu, vyndává papír a rychle na něj něco škrábe.

„Myslím, že se Anně bude více líbit v hotelu, ostatně i tetě a strýci. Víš, jak si potrpí na etiketu." Samozřejmě, že bych je mohl ubytovat ve svém domě, ale není tam pro nás všechny dost místa a navíc Anna miluje luxus.

„Pravda." Přisvědčí a zmuchlá papír.

Přikývnu a vydávám se na chodbu. „Lorenzi." Zavolám a ani ne po minutě se objevuje.

„Ano milosti?"

„Nech prosím přistavit kočár, odjíždíme do Londýna."

„Ano pane." A znovu někam odchází.

~

„Sebastiáne." Slyším radostný výkřik, a když se otočím, už v náručí svírám svou malou sestřičku. Pevně ji k sobě přitisknu a na chvíli zvednu do vzduchu. Jemně ji políbím do vlasů.

„Anno..." zašeptám a pak si ji odtáhnu na délku svých paží. Rychle ji sjedu pohledem. Dlouhé černé vlasy si sčesala do elegantního drdolu se stužkami. Kolem krku ovázaná růžová mašlička ladící s přiléhavými světle růžovými šaty s decentním dekoltem. „Vypadáš úžasně, sestřičko." Pochválím ji a znovu políbím na obě tváře.

Usměje se ještě zářivěji, až jí zaplane v očích. „Děkuji." Začervená se a dloubne do mě prstem. „I ty vypadáš docela k světu." Zazubí se na mě, zakoulím očima, ale také se musím usmát. „Rozhodně líp, než když jsi před rokem přijel na oslavu matčiných narozenin."

Zamračím se v předstíraném dotčení. „Den předtím jsem byl pozvaný na skvělý večírek v Bolsholvských zahradách lady Barchetové. Jak bych mohl odmítnout?" obhajuji se.

Zakření se. „Samozřejmě bratříčku."

„Anno, drahoušku víš, že je neslušné takhle utíkat a zbytečně vyvolávat povyk." Kárá ji zostra teta Julie. Pak se na mě konečně podívá menší dáma s velkým modrým kloboukem. Zlatavé vlasy má lehce prošedivělé. Oděná v šatech a pláštík podobné modré barvy a bílých rukavičkách. „Sebastiáne, cožpak nepozdravíš svou tetičku?" otáže se s šibalským úsměvem. Abych pravdu řekl, nemám ji vůbec rád. Když jsem byl malý, v jednom kuse mě peskovala a vyhrožovala mi s rákoskou v ruce. Často jsem ji zlobil.

Jako na povel se k ní skláním a lehce ji líbám na tvář. „Teto Julie, jak rád tě zase vidím."

„Tím jsem si jistá." Zašvitoří. „Ludvíku. Ludvíku, pojď sem!" Tuhle ženskou musíte opravdu poslouchat na každém kroku. Nerad bych dostal pohlavek.

Přichází k nám vysoký muž s hustými šedými vlasy a vousy. No mít ji za manželku, pravděpodobně bych byl už také šedivý... Podávám si s ním ruce.

„Rád tě vidím."

„I já tebe rád vidím, Sebastiáne." Poškrábe se na bradě. „Dnes vypadáš v kondici, chlapče." Usměje se.

Znovu zakoulím očima. „Děkuji strýčku." Už jsem se za to přeci několikrát omluvil, to mi to musíte pořád připomínat?

Ozývá se tichý hlas a všichni upíráme zrak na Annu. „A kdepak je William?"

Usměji se. Věděl jsem, že se zeptá.

„Šel vám vyzvednout klíče od apartmá." Odpovídám, pohledem ukazuji na hotel Royal.

„Ach - to je skvělé." Poznamená Julie a s Ludvíkem po boku se vydává ke vstupní hale. „Měl by ses od něj něco přiučit, Sebastiáne. Je to opravdový kavalír." Poznamená, aniž by se za mnou ohlédla.

„Jistě teti." Přisvědčím a podívám se na Annu, která se šibalsky zazubí.

„Už se nemůžu dočkat toho programu, který jsi pro nás tentokrát připravil," Kruci! Snad má něco vymyšleného Will... Jako obvykle. Zašvitoří a pokračuje, „a navíc si musíme pořádně popovídat." Zářivě se na mě usměje, společně procházíme hlavní halou. „Kvůli mému studiu jsme se viděli snad jen dvakrát nebo třikrát. A to bylo pokaždé jen velmi krátce, když jste nás s Williamem poctili svou návštěvou ve Skotsku." Už vím, kam tím míříš, sestřičko. Při vyslovení Willova jména se jí zachvěje hlas. O mě jí vůbec nešlo. Potvora. Chce jen vidět jeho.

„Určitě si promluvíme, neboj se, Anno." Slibuji jí.

Lehce mi stiskne paži. „To určitě." Usměje se a porozhlédne se po obrovské zlatobílé a rozlehlé hale. „Po obědě se chce jít tetička projít a Ludvík půjde samozřejmě s ní. Budeme mít dostatek času na pořádný rozhovor." Copak? Nechceš si povídat před tetičkou? Ostatně ty také ne, nemám pravdu, Sebastiáne? Nepříjemný zvuk mého svědomí, se znovu prodralo na povrch a začíná moralizovat.

U schodů potkáváme Willa, jak mluví s Julií a Ludvíkem. Už se s nimi stihl pozdravit.

„... -Ach Williame to je pozorné, ty jsi mi přinesl růži? To je milé."

Will se nervózně uměje a prokřupe si prsty. „Víte lady,... květina, kterou jsem pro vás mě připravenou byla příliš velká, takže jsem ji nechal přenést k vám do pokoje." Pomalu se podívá za ní a upře pohled na Annu. Pomalu se na ni usměje - pořád je nervózní. Anna se vedle mě začervená. „Toto je pro vaši úžasnou neteř." Ještě víc se na ni usměje.

Je jako školák, který jde za svou první láskou... pomyslím si. I když... Ano! V podstatě je na tom i něco pravdy. Anna byla už od jeho šestnácti let jeho první láska. To co prožíváme teď, jsou jen krátké románky pro zábavu ... No ty teďka už taky moc ženský sukně neproháníš, Sebastiáne.

„Ty jeden lišáku." Zachychotá se Julie a štípne Willa do tváře. V předstíraném úsměvu jí podává klíč od jejich pokoje. „Hlavně ji nenechávej s ním o samotě, Sebastiáne." Zahučí a pomalu vystupují po schodech nahoru.

Will vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce.

Znovu se podívá na Annu a pak k nám pomalu přistoupí. Zvedá růžičku a strká ji před ní. Opatrně si ji od něj bere a přitom se dotknou prsty. Lehce se při tom pousměje. „Moc rád tě znovu vidím, Anno." Vážně jim tu musím dělat páté kolo?

Také se na něj usměje, zároveň si přivoní k růži.

Natahuje k ní ruku a zastrkuje pramen vlasů za ucho. „Vypadáš opravdu nádherně."

Podívá se na něj skrz řasy. „Moc jsem se na tebe těšila, Williame." Řekne a v tu ránu ho pevně objímá kolem krku. Rukama ji svírá kolem pasu a tiskne si k sobě. Vím, že bych měl zasáhnout, jenže nemůžu. Tohle to je upřímná láska a i já - proslulý zvrhlík, lehkomyslník a budiž k ničemu - vím, že tomuhle nemůžu zabránit.

Ale i tak si tu připadám trapně. „Em - já... počkám na tebe u pokoje." Řeknu Anně. Přikývne a já se vydávám ke schodům, ještě ale než začnu stoupat, otočím se. „Jo a máte dvě minuty, jinak se začnou..." nechávám nedokončenou větu dál vlát ve vzduchu a nechávám hrdličky o samotě.

~

O tři a půl hodiny, dvě tajné sklenky brandy a jednoho nalitého šálku čaje, konečně sedím s Annou u jednoho stolu bez toho, aby nás kdokoliv rušil. Julie s Ludvíkem jsou na procházce a Will si musel něco zařídit. Když jsem se ho zeptal, o co jde, nervózně se vyhýbal mé odpovědi. U něj je to dosti neobvyklé.

„Jsem moc ráda, že tě vidím a že si můžeme zase popovídat." Vřele se na mě usměje.

Okamžitě úsměv opětuji. „Jsem si jist; že by si mnohem raději trávila čas s Willem."

Trochu se začervená, ale nic neříká.

„Jak tu hodláš strávit čas?" ptám se jí, abych odlehčil situaci.

Okamžitě se rozzáří. „Budu si užívat tvůj - Willův - program a doufám, že mi zařídíš alespoň jedno odpoledne u Marie. Zoufale potřebuji nějaké nové šaty. Doma sice máme dobrá krejčovství ale na Mariino se ani zdaleka nehrabou."

Podivím se, „Já myslel, že teď máš spoustu šatů."

Našpulí rty, ale přikývne.

„Pravda pár nových klenotů mám. Jedny až z Francie ale přece se nemůžu ukazovat jen v jedněch šatech. To by byl skandál." Sahá pro noviny a podává mi je. „Zvláště, když se nyní objevuji v každých společenských rubrikách. A jsem zvaná skoro na všechny večírky." K ústům zvedá šálek s čajem a než se napije, dodá: „Doufám, že jsi nezapomněl, že je sezóna."

Jak bych na tohle mohl zapomenout. Každému svobodnému mládenci to utkví v paměti, jelikož je to ta doba, kdy se naléhání matiček s dcerami na vdavky zdvojnásobí. To je teprve peklo. Je to jako lovná sezóna na muže... pomyslím si. Jako by nám je už tak dost nepodstrkovali pod nos. Člověk aby se bál vytáhnout paty z domu, jen aby se na něj nelepili ženský.

„Už se těším na podzimní ples lorda Bushe a jeho paní. Slyšela jsem, že je vždy excelentní. Chystáte se tam s Willem letos?"

Podzimní ples lorda Bushe. Bush. Na toho si vzpomínám. Malý obtloustlý a částečně plešatý chlap s úchvatnou znuděnou ženuškou a dvěma dcerami. Jo na toho si moc dobře pamatuji. Nemá mě zrovna rád. Aby ne. Vzpomínám si, že asi před třemi lety mě načapal v soukromích komnatách jeho dcery, oděného jen v rozepnutých kalhotách a v jeho polonahé dceři. Tenkrát to byla pěkná vřava. Málem mě donutil si ji vzít. Pamatuji si, že jsem nakonec musel utéct balkonem. Jsem si jist, že by mi v tu chvíli nejraději utrhnul koule.

„Ještě si nejsem jist. Zeptej se Willa."

„Samozřejmě." Usměje se. „Stejně mě ty tvé lumpárny fascinují." Zářivě se směje a odloží šálek. „Vždy ti vše vyjde."

Pokrčím rameny. „Na to je potřeba talent."

„Pověz mi bratříčku; ještě pořád se ti ženy věší kolem krku?" šikmě se usměje a v očích jí šibalsky zajiskří.

Kam tím míří?

Nasazuji netečný výraz a s přimhouřenýma očima si jí měřím pohledem. Ukazováčkem si přejíždím po bradě. „Jak to myslíš, sestřičko?"

Okamžitě zaujímá stejný postoj a odhodlaně čelí mému pohledu. „Myslím to tak, jak to říkám, bratříčku."

Našpulím rty a bez toho aby uhnul pohledem, odpovídám: „Nevěřím ti, sestřičko."

„Opravdu, bratříčku? Jsi si tím jist?" Bože mi dva opravdu musíme být sourozenci.

„Co ty o tom víš?"

Vítězně se usměje a znovu se napřímí. „Jen to co mi řekl můj nejmenovaný zdroj." Já toho Willa opravdu zabiju. To nemůže alespoň jednou držet klapačku?! A to se má ještě sejít s Marií. Bože stůj při mně.

„Tak řekneš mi to už?"

Koušu se do rtu a chvíli nad tím přemýšlím. Asi bych už měl. Kdo ví, co jí vše Will navykládal. „Pod podmínkou, že to zůstane jen mezi námi."

„To je taková škoda. Matka by byla tuze ráda, kdyby se dozvěděla, že její syn si konečně našel dámu." Zavtipkuje a rty se jí zvlní v úsměvu. Nejspíš by byla ráda, dokud by se nedozvěděla, co Jane, ve skutečnosti dělá.

„Ha-ha-ha." Odvětím a skepticky se na ni podívám. „Tak slíbíš mi to?"

Snaží se tvářit kajícně, ale vůbec jí to nejde. „Slibuji. Tak povídej zvrhlíku." Ušklíbne se. Lokty se opře o stehna. Hlavu si pokládá do dlaní a netrpělivě mě pozoruje.

„Co všechno ti řekl Will?" ptám se.

Pousměje se. „Moc mi toho říkat nemusel. Už jen to, že existuje žena, která by odolala tvému jedinečnému a osobitému šarmu je samo osobě dost velká novina." Zachechtá se.

Alespoň zůstal u základů... pomyslím si.

„Dobrá..." prsty si pročísnu vlasy a sonduji - připadám si jako u výslechu -, „Co tedy chceš vědět?"

Úsměv se jí na tváři ještě víc rozšíří. „Přeci všechno ty tajnůskáři."

Šikmě se na ni usměji. „Dáma to rozhodně není, takže pochybuji, že by se matce zrovna dvakrát zamlouvala." Při pomyšlení kdyby se matka měla seznámit s, Jane, se mám chuť rozesmát. Jane, má k dámě dost daleko tudíž by jejím snobským měřítkům ani zdaleka nevyhovovala. „A není ani jako jiný společnice odsud." Dodám spiklenecky. „Popravdě je kurtizána, která patří dvěma mužům..."

V tu ránu jí z tváře zmizí všechny známky po úsměv a nahradí je káraví pohled. „Ale Sebastiáne,..." osopí mě, „je jedno, čím se, Jane živí... Jednou je to žena a ty bys s ní tak měl jednat." Otevírám pusu, abych něco namítl, jenže ona mě umlčí zvednutou rukou. „Jak to myslíš, že je kurtizána pro dva muže?" dbá na důrazu, když říká slovo „kurtizána", zároveň jí z tváře mizí všechny chmury.

Protáčím panenky. „Ona pracuje v jednom nevěstinci. V Liliovém domě, a její pasačka je příšerná..." A tak jí všechno povím. O tom jak sem se s ní seznámil. O Henrym, který ji měl dřív než já. O princově plese, kam byla pozvaná. I o tom jak moc si jí oblíbil a s tou kuplířkou se dohodli, že pro něj bude pracovat. Pověděl jsem jí, jak mě v jednom kuse odmítala a já byl vždy vzteky dopálen do běla. Několikrát jsem si od ní vysloužil nesouhlasný pohled. Nakonec jsem se jí svěřil, že jsem ji unesl a dohodl se s ní, že se stane mou soukromou kurtizánou. „Před pár dny si pro ni přijel Henry..." V tu chvíli se zarazím. Projede mnou mráz a na povrch se tlačí vzpomínka na ni. Na její ochotu, když opouštěla mé sídlo. Nebránila se.

„Určitě se k tobě brzy vrátí." Konejší mě.

Klesnu víčky na prázdnou sklenici. Moje nálada se okamžitě zhroutila, když jsem jen na vteřinku pomyslel, kde teď Jane je. Zlost se ve mně jen vaří, když jen pomyslím, jak se jí dotýká po obnaženém těle.

Sestra odsouvá šálek s čajem a měří si mě ustaraným pohledem. „Co se děje, Sebastiáne? Co jsi mi neřekl?"

„Slouží Jonathanovi." Zašeptám otráveně.

Lapá po dechu. Jo pravděpodobně jí to zaskočilo stejně jako tehdy mě. Ano tahle krásná leč obyčejná mladá kurtizána slouží princi.

„Ona je kurtizána jeho Veličenstva?" vyslovila nevěřícně. Z jejího hlasu jde jasně slyšet nevěřícnost a zděšení.

Přikývnu, i když to nerad připouštím.

„Teď je u něj?" ptá se bezbarvě.

Znovu přikývnu. Na nic víc se nezmůžu. Nesnáším se za to, že jsem ji pustil. Je moje. Nerad - a nechci - se s někým dělím. Především ne o ni.

„A ví on o tobě?" pokračuje ve vyzvídání. Ale její tvář i hlas zní velmi starostlivě.

Pokrčím rameny. „Nevím."

Promne si čelo, na kterém se jí udělá malá vráska. „Toho jsem se bála."

„Proč?!" ptám se nechápavě a v tu chvíli mi to dochází. „Nenávidí mě."

„Ano. Já vím. Bojím se, že by ti mohl ublížit. Vždy ti záviděl, co máš. Jaký jsi, - i když jsi jen vévoda a on princ - " odmlčí se, „vždy jsi měl oproti němu navrch." Přivírá oči a krátce vrtí hlavou. „Bojím se, že kdyby se o tobě dozvěděl, ublíží nejen jí - že ho s tebou podvedla - ale i tobě, protože, ses mu znovu postavil do cesty."

Vím, o čem mluví. Ale nevzdám se kvůli malichernosti nabubřeného prince téhle ženy. NE! A navíc nechápu, proč jsou všichni tak starostlivý.

Natáhnu k ní ruku a vezmu její do své, abych ji utěšil. Mám ji moc rád. A také s ní mám nejlepší vztah. Nechci, aby si dělala zbytečné starosti, ohledně mého zdraví. „Nemusíš se děsit, Anno. Jane, má s jeho Veličenstvem domluvu, že může uspokojovat i jiné muže. Ona ví, že je má - když nepočítám jeho. A..." vkládám do toho krátkou pauzu, abych se mohl nadechnout, „- A navíc má nade mnou už dávno v tomhle směru navrch." Mrknu na ni.

S otevřenou pusou na mě hledí. „Jak to proboha myslíš?" ptá se nechápavě.

„Tak jak to říkám." Šibalsky se na ni usměji.

Šťouchne do mě prstem a hodí po mě pohledem říkajíc no-tak-vyklop-to-a-rychle.

„Než jsem, Jane konečně... získal tak mě několikrát odbyla a šla za jiným."

Ohromeně s pusou do kořán na mě doslova zírá. „To jako vážně?"

Přikývnu.

Ohromeně se ještě víc zaboří do polstrovaného křesílka. „Páni. Nevím, jestli je ta holka chytrá nebo hloupá zároveň." Pronese a v jejím hlase jde slyšet úžas.

Tak teď tomu nerozumím já. „Proč je hloupá nebo chytrá?" ptám se nechápavě.

Uchechtne se. „No přeci protože nenaletěla na ten tvůj dokonalý šarm a řečičky a hloupá, že po tobě okamžitě neskočila." Odpoví zaujatě.

Aha.

Tentokrát se uchechtnu já. „Myslím, že by se ti líbila. Je zhruba o dva roky starší než ty."

Po tváři se jí rozlije úsměv.

„V tom případě, kdy ji poznám?"

Zvedám ukazováček, „O-u... Ne, ne, ne... To na mě nezkoušej. Nechci, aby o tom kdokoliv věděl. A rozhodně ne naši a teta Julie."

Zakření se. „Ale no tak... Jen krátce."

„Ne." Zavrtím hlavou, ale musím se smát její neodbytnosti.

„Prosím..." Pokračuje v žadonění. „Tak mi o ni ještě něco pověz prosím."