Sebastian

„Tohle je nádhera." Zajásá a naposledy se zatočí.

Většina vlasů jí vypadaly z drdolu, tudíž jí nyní volně padají ramena. Zářivě se na mě usmívá, což ještě víc rozjiskří její obličej. Jako malá šťastná holčička, co dostala lízátko. Ruku natahuje dozadu a rozpouští si i zbylé vlasy, které se jí díky odpolednímu slunci zlatě lesknou.

Náhle si skousne ret a pohybem ukazováčku mi naznačuje, abych šel blíž. Pokrčím rameni a jdu jí vstříc. Ruce mi obtáčí kolem krku a hladově se mi vrhá na ústa, aby mě zbavila dechu a jazykem si hrála s tím mým. Okamžitě na to reaguji. Pažemi si jí přitáhnu víc na tělo, aby ucítila můj žádoucí klín, a lačně jí polibek vracím.

„Je tu spousta lidí." Zašeptám jí do rtů.

„Mně to nevadí." Odpoví a vtiskne mi další, „Ať se klidně dívají." Zavrká.

Mluví mi z duše. Jak strašně rád bych se jí teď zmocnil, tady na té louce přede všema jí donutil křičet rozkoší mé jméno. To by bylo skvělé. Myslím, že se k tomu už schyluje. Rychle se od ní odtahuji. Čelo opřené o její a zhluboka se nadechuji.

„Slíbil jsem ti piknik a ten taky splním." Pustím ji a ukážu košík stojící opodál.

Trochu zklamaně přikývne. „Musíme něco použít místo deky."

„Pravda." přisvědčím a znovu se na ni podívám. Prsty zatáhne za dlouhou tkanici, která svazuje její plášť a zároveň si jej sundává.

„Co to děláte?" Zeptám se ostražitě.

„Říkal jste přeci, že musíme na něčem sedět." Připomene mi a rozhodí plášť po trávě.

„Nemyslel jsem tím váš plášť." Jenže to už ona se pohodlně usadila a urovnala si šaty.

„No tak. Prosím sedněte si. Je tu místa dost." Ukáže, na kus sametu vedle sebe. Potvůrka.

Hned si sedám vedle ní a beru sebou i košík. Při jídle si povídáme o různých nesmyslech, co nás v tu chvíli napadají. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem se takhle bavil a ona je přitom tak otevřená. Ne, že bych se jí ptal na nějaké intimnosti, - i když sem tam nějaká perverznost opravdu přijde - či nevhodné otázky. Dokonce jsem se ani nezmínil o lilii, která hyzdí její pravou lopatku. Přiznávám, hluboce mě to zajímá. Chci vědět, jak se k tomu dostala. Proč se stala prostitutkou.

I ona je velmi zvědavá. Neustále se mě na něco vyptává.

„Řekněte mi prosím ještě něco o sobě, vévodo?" Ukusuje z malého zeleného jablíčka sousto.

Přitahuji si její ruku s jablkem k ústům a také si kousnu. Jakmile dožvýkám, odpovím jí, „Co bys chtěla vědět?"

Šibalsky se usmívá. „Vše co mi můžeš říct." Šibalsky na mě mrkne.

Zamýšlím se. „Mám pět sester a žádného bratra."

Nevěřícně na mě hledí. „Tolik?"

Přikývnu. „Narodil jsem se po Kasandře - mé nejstarší sestře. Po mě následovali Popy, Kristy, Gwynet a Anna." Uchechtnu se, „Když jsem se narodil, byl otec nadšený ale..." Nechávám větu nedokončenou a raději potřesu hlavou, abych se té myšlenky zbavil. Tímhle jí zatěžovat nebudu.

„Co se stalo?" sonduje.

„Ale nic." Políbí ji na tvář. „Ani jsem se tě nezeptal, jestli jsi už někdy byla na pikniku."

Na krátko sklopí zrak a pak se na mě zase podívá. „Kdysi ano." Zdá se, že je to špatná vzpomínka, jelikož vypadá rozmrzele.

„Nechtěl jsem tě nějak urazit."

Pousměje se, „Já vím. A ani neurazil." Její úsměv se roztáhne i ve druhém koutku. „Je to už dávno a vy za to tentokrát nemůžete." Ušklíbne se.

Rukou jí chytím v týle a přitáhnu k měkkému polibku. „Něco pro tebe mám."

„Nemusíš mi nic dávat. Tohle mi stačí." zašeptá mi do rtů.

Odtáhne se. „Myslím to vážně." Rukou zašátrám v kapse kabátu a vyndám červený korálkový řetízek. Okamžitě na mě vykulí oči a překvapeně na mě hledí.

„Ty jsi ho vážně koupil?" prsty se ho zlehka dotkne. „Proč?"

Rozdělám ho a pohybem rukou jí naznačím, aby si odhrnula vlasy, když jí ho nandávám. „Líbil se ti." Podotknu prostě a políbím ji na krk.

Otáčí se, na tváři jí zase pohrává vděčný úsměv. „To jste neměl. Ani nemáte představu, kolik úsilí by mě to jinak stálo." Je skromná... Musím jí to odnaučit. Přejede po něm prsty a usměje se na mě. „Děkuji vám."

Opětuji její úsměv a pohladím ji po tváři, „Sluší ti, Jane."

Pomalu se začervená a pak položí otázku, která mě úplně odzbrojí. „Proč jste na mě vlastně teď tak milý?" zvedá ke mně ty velké hnědé oči, ve kterých se odráží... strach? A nedůvěra.

Otevírám ústa, abych něco řekl, ale než stačím cokoliv říct, položí mi ukazováček na ústa. „Víte, že vás uspokojím i bez toho všeho. Jsem přeci vaše kurtizána. Nemusíte se mi dvořit." Krátká pauza. „Omluvte mé chování, ale já tomu - vám - nerozumím."

Prohrábnu si vlasy a zavřu oči. Má pravdu. Nemusím to dělat. Ale něco ve mně to chce pro ni dělat.

„Proč bych na vás nemohl být milý?" šikmě se na ní usměji a přejedu si jazykem po rtu. Pak se k ní nakloním. „Ale pokud si přeješ, abychom spolu celý den souložili na různé způsoby až bychom padli vysílením, pak budiž..." ve vteřině jí mám na zádech a prsty jí lechtám po hrudi, dokud se pode mnou nesvíjí a nekřičí smíchy. „Tak co?" ptám se jí mezitím, „Je to lepší?"

Zakření se, „Do-st. Prosí-m Přestaň. Prosím."

Zazubím se na ni a pokračuji.

„To lechtá... Prosím..."

Ještě chvíli pokračuji, než se ozve tichý hlásek v mém mozku... - Myslím, že jsi ji potrápil dost... Rty začínám kopírovat ty její a zároveň přestávám s lechtáním. Na to ji převalím tak, aby spočinula na mé hrudi. Prsty zkoumám její krásnou tvář - asi mě to bude stát další facku ale... Ukazováčkem znovu zajíždím pod jednu šňůrku a zatáhnu. Jako by měla šestý smysl... se zvedne do sedu a rukama se zapírá o mou hruď. Přimhouřenýma očima mě prošpikovává a ve tváři nesouhlasný výraz... jinými slovy se mračí... A hodně.

Příjemná chvilka je v háji... „Říkala jsem vám, že tohle už nemáte nikdy dělat."

Nadzvedám se na loktech a čelím jejímu pohledu. Otevírám pusu a začínám, „Já..."

„Proč musíte každou příjemnou chvíli zkazit?" skočí mi do toho a podmračení nahradí zklamání.

„Toužím vidět tvou tvář. Proč mi to prostě nemůžeš dopřát?"

Odvrací se. „Protože nechci, abys viděl mou tvář. Aby ji viděl kdokoliv."

Do dlaně beru její tvář a palcem po ní přejedu. Lehce se jí zvlní rty.

„On tě viděl vid."

Nechápavě se na mě zahledí. „Kdo?"

„Henry - kdo jiný... Nebo snad princ..."

„Ne..." zavrtí hlavou.

Hrubě jí popadnu za hlavu a přitáhnu k sobě. Teď se na ni mračím já. „Lžeš."

„Pusť." Dostane ze sebe a já ji okamžitě poslechnu. Posouvám se pod ní do sedu tak aby byla má tvář těsně u její.

„Odpusť." Líbu ji na rty.

„Viděl tě tedy?"

Znovu vrtí hlavou. „Henry ne."

„A princ?" řeknu možná až moc rychle.

Přikývne.

Najednou mi je zle. Odvracím se od ní. „Proč?"

„Pochop mě - neměla jsem na výběr. Je to princ." Zafuním. Já jsem zase vévoda... pomyslím si. „Bylo to tu noc, když jsem se s ním seznámila. Pak už ne. Jen jednou... Po tom plese." Vím, že mluví pravdu. Odráží se jí to v očích. Trochu to nechápu. Přeci se mi nemusí svěřovat. I tak to udělala. Ospravedlnila se. Proč to ale nemůže udělat i pro mě?

Abych ji povzbudil, beru její tvář do dlaní a přitahuji těsně ke své. „Omlouvám se." Řeknu a jemně - možná i konejšivě - ji políbím na rty. Po krátkém opětování se odtáhne a čelo si opře o mé. Pak se oba naráz zasmějeme.

„Vždy to zkazím..."

Skousne si ret, aby zadržela další smích. „Měl by sis na to zvyknout, vévodo." Ušklíbne se na mě.

Znovu ji přetáčím na záda. „Myslíš?" A znovu se dává do lechtání ale i do líbání.

~

Kolem osmé vcházíme do nejlepší krčmy, kterou jsme, našli a vášnivě debatujeme - možná i trochu dohadujeme - o tricích kočovných umělců. Za tu dobu jsme se tolika věcem zasmáli... I bych ani nevěřil, pro kolik hloupostí se ona dokáže nadchnout. Dokonce jsme si i zatančili.

Cestou z pikniku jsme rovnou zahodili její zničený plášť a u jednoho amerického kupce jsme koupili nějaký domorodý oděv, kterému říká pončo, Jane, se velmi líbil. Vlastně i mě se v něm líbila. Dlouhé, pletené, červené s kapucí. Rozhodně mě rozesmála.

„Stejně mě asi nejvíce dostali ti kočovníci na lanech... Nebo tě jak žonglovali s ohněm." Vytrhne mě ze zamyšlení a zářivě se usměje. Na stůl pokládám sklenku cherry pro ni a korbel piva pro mne. Nejlepší pivo z celé Anglie. Každý rok objednávám několik sudů k nám. „Každopádně to bylo skvělé."

„Také si myslí." Zvedám korbel a trochu upíjím. Hořké. Do rukávu si otírám pěnu. Znovu se na mě zazubí. Pak mě bere za druhou ruku a lehce ji stiskne.

„Děkuji za příjemně strávený den."

Prstem jí naznačuji, aby se přisunula blíž. Bez váhání to udělá. „Den ale ještě nekončí." Zašeptám a vlepím jí rychlou pusu na tvář. Pravda dnes jsme dováděli jak malý... A vůbec nám to nevadilo.

Uculí se. „V tom případě, co je dalšího na programu?"

„No až dopijeme, můžeme se zajít podívat dozadu." Nadzvedne obočí, ihned se ušklíbnu. „Myslím, že tam bude ještě nějaká zábava."

„A jaká?"

„To uvidíme. Každoročně to je prý stejné..." Znovu se napiju. „Zjistíme to, co ty na to." Řeknu a v tu ránu má svou sklenku prázdnou.

„Tak jdeme?" ptá se rozhodně.

„Brzdi..." zastavuji ji, „Máme času dost." Pohledem ukážu a své pivo. „Nech mě prosím dopít."

Našpulí rty a přimhouří oči. „Tak dopij." Vybídne mě. Pak se lokty opře o stůl a hlavu si složí v dlaních. „Nebo ti mám pomoct?"

„Hm..." Taky na ni přimhouřím oči. Po rtech si nechávám přelétnout hříšný úsměv. „Taková nabídka se nedá odmítnout, slečno." Odsunu se od stolu a pohledem jí naznačím, aby se mi posadila na klín.

Zazubí se a natáhne pro moje pivo, „Myslela jsem s tím pivem, vévodo." Zakření se a ucucne si hořké, zlatavé tekutiny, kterou okamžitě zase odkládá se znechuceným výrazem.

I když se snažím zadusit smích, nevydržím to a zazubím se na ni. „Pivo není pro malé slečinky, jako jste vy, Jane."

Olízne si rty a pohlédne na mě skrz řasy. „To říká ten pravý." Praví s vyplázlým jazykem.

Uchechtnu se a rozhlédnu se kolem. Pohledem zakolísám na karetním stole. V londýnském klubu - a samozřejmě kasinu s lehkými děvami - je to mnohem přepychovější a je toho víc ale na tohle to docela ujde. Kosky. Karty. A samozřejmě sázky... Na co asi?

„Máte rád hazard?"

Otočí se zpět na ni. „Ano." Uznám prostě. „Ostatně jako každý muž."

„A vyhrál jste?" sonduje s vyzvídavým úsměvem.

Našpulím rty. „Samozřejmě, že vyhrál - a rovnou několikrát..." uculím se, „No spíš oni. Ale karty ovládám dobře."

„Takže vám to jde se ženami a Willovy s hazardem?" pokračuje.

„Nebuďte tak zvědavá." Napomenu ji, vstanu a natáhnu k ní ruku. „Myslí, že jste to víno vypila moc rychle. Pojďte, půjdeme se podívat dozadu."

S krátkým zaváháním mě bere za ruku a následuje do zadní místnosti, plné lidí a jekotu typu „Do toho!", a pak také „Vraž mu jednu!", nebo „Nandej mu!", a nakonec také „Tak už ho ksakru doraž!" a podobně, jak je u boxu známo. Vedle mě se Fleur de Lis zachvěje a nenápadně po mě šlehne pohledem. Zdá se být nervózní, jenže tou dobou ji už dávno táhnu dopředu. V ringu jsou dva namakaní muži. Jeden má dlouhé vlasy a rozmlácený obličej. Druhý je o něco vyšší než ten první a jak se zdá má i jasnou převahu. Z jeho strany následují další dvě rány a vlasáč je už na zemi rozpláclý jak ropucha.

„Kdo je nejlepší?!" křičí na všechny vítěz se vztyčenýma rukama.

„Klaudius! Klaudius! Klaudius!" Křičí dav kolem nás.

„Kdo si to chce ještě se mnou rozdat?" Lidé se trochu utiší a raději ustoupí o krok dál. „No tak slečinky, postavte se Klaudiovi!" Pokračuje ve svém monologu. „Není tu snad žádný odvážlivec?"

Zamýšlím se. Jakou mám asi tak proti němu šanci...? „Jdu do toho!" řeknu nahlas a on na mě okamžitě upře svůj hnusný pohled.

„No vida." Praví. „Pán boháč by si chtěl zaboxovat. Tome, dej mu věci." Zakřičí na pohublého vousatého mladíka za sebou. „Co nabízíš, Kašmíre?" Podívá se na Fleur de Lis stojící po mém boku. „Co třeba tu děvku?" navrhne a dodá, „Ta by se mi líbila." Zostra se vedle mě nadechne.

„Co třeba třicet liber?"

Promne si hlavu. „No já nevím, ta holka se mi pořád zamlouvá víc."

„Dám ti padesát liber. A na ni okamžitě zapomeň."

Zachechtá se. „Dobře. Přijímám."

Sundávám si sako, vázanku a vyhrnuji si rukávy košile. Na vestě si povoluji pár knoflíků. Všechno to dává Fleur. Od Toma si beru boxerské rukavice a přitom se na ni dívám.

„Proč to děláš?" ptá se. „Zabije tě. Zbláznil ses?!"

Políbím ji na tvář. „Neboj se. Tohle zvládnu." Přeci nezahodím drahé lekce boxu jen tak z okna.

„Nemusíš to dělat kvůli mně. Už tebou ohromená jsem." Cože? Ona je mnou ohromená? Tak to slyším poprvé. Ale jistě to říká jen proto, aby mě zastavila.

„Tak jdete nebo ne?" Zařve na mě. Věnuji jí ještě jeden konejšivý pohled a vydávám se ke Klaudiovi.

Jakmile to Tom odpočítá, bez váhání se na mě vrhá. Stíhám uhnout a u druhé rány ho zablokuju. Pak se proti němu vydávám já. Pěstí mu vrážím do žeber a druhou do obličeje. Když se ho snažím znovu udeřit, zablokuje mě a druhou rukou mi vrazí do břicha. Pak následují další dvě rány, kterým bezpečně uhýbám a zezadu mu nohou vrážím do beder. Zavrávorá. Zlostně se na mě podívá a zas se na mě vrhne.

Jedna rána sem. Druhá tam. Kopanec. Zablokování. Škubnutí. Zavrávorání. Hlas davu kolem nás. A její pohled, stále upřený na mě. Chvílemi si raději zakrývá tvář a pak mě znovu sleduje. V očích se jí odráží strach...

Tvrdý dopad. Vlastně ani nevím, co mě bolí víc. Ta srážka se zemí nebo s Klaudiovou pěstí. Každopádně právě teď i já ležím na zemi, neschopen jakéhokoliv pohybu. A to jsem ho skoro měl. Hlas znovu skanduje Klaudius a pomalu opouští prostory.

Jane se ke mně hned rozebíhá. Kleká si přede mě a zkoumavě si prohlíží mou rozbitou tvář, která musí vpadat hrozně.

„Jsi v pořádku?" Ptá se a přitahuje si mě do sedu.

Uchechtnu se a zabolí mě tvář. Ani nestačím odpovědět a pokračuje v otázkách. „Proč jste to udělal?"

„Záleží na tom?"

Zavrtí hlavou a přitáhne si mou tvář do svého klína. „Teď vážně, nemáš něco zlomené?"

„Spíš pár pohmožděnin. Budu v pořádku. Nemusíš mít strach. Není to poprvé." Znovu se ke mně přimkne a já jí pohladím po paži.

„Měla jsem takový strach." Zašeptá.

„Já vím." Zabroukám jí do ucha a políbím ji do dlaně.

Odtahuje se a vstává. Podává mi ruku a já ji za ni beru. Z naštvané a nenávistné Fleur de Lis je starostlivá Fleur de Lis... Zajímavé. „Pojď. Seženeme vodu a vrátíme tě do sedel. Potřebuješ to ošetřit."

Zasměju se a zabolí mě na hrudi. „Když mi pomůžeš."

„Hele, zaláskovanej, nezapomněl jsi na něco?" Před námi se znovu objevuje Klaudius.

Fleur de Lis mi šátrá v kapse a vyndává peníze, které mu dlužím.

Chlap se na ni chlípně podívá a pak se vrací ke svým obdivovatelům.

Za nedlouho sedím na jednom sudu a ona mi otírá krev z tváře. A já přitom můžu zase obdivovat její krásná ňadra. Jak moc by my pomohlo, kdybych se jí teď mohl zmocnit.

„Stejně vás nechápu, takhle se nechat zřídit."

Beru ji za pas a usazuji na svém klíně. „Náhodou jsem ho v jednu chvíli skoro měl." Namítám.

„To je pravda, ale pak vás srazil k zemi."

„To proto, že jsem se ujišťoval, jestli stále dýcháte."

„Takže je to má vina?" Zazubí se.

Skláním se, abych ji vášnivě políbil. „To netvrdím." Ret mě přitom trochu zabolí.

Zvony nám odbývají devátou hodinu a mě je jasné co to znamená.

„Je čas jít." Chci jí mít už doma.

Přikývne a skousne si ret. Pak vstane a podá mi kabát, který si rychle oblékám.

~

Cesta domů nám zabírá nejméně hodinu a půl... Zatracená noční doprava. Člověk se nikdy nedostane nikam včas... Především do postele s Fleur de Lis co? Ta poznámka mi připomněla mou nepříjemnou touhu po této ženě, takže mi zaškube v kalhotách.

Když se doma vydáváme po schodišti do pokojů, něco mě napadá:

„Pojďte se mnou do knihovny." Vybafnu na ni.

„Co prosím?" nechápavě se na mě zadívá.

„Pojďte se mnou ještě na chvíli do knihovny. Prosím." Zopakuju mírněji a stisknu jí ruku. „Minule se vám tam líbilo. A pokud si vzpomínám tak jsem vám před odjezdem slíbil, že vám vrátím tu knihu. Vzpomínáte?"

Šibalsky se usměje a následně přikývne na souhlas... Ne... Vůbec nemám postranní úmysly.

Z jednoho stolku beru rozhořelý svícen a podávám ho Fleur. Pak už rychlým krokem procházíme několika chodbami, dokud se neoctneme před rozlehlou knihovnou - která tu již stojí už několik let a každou generací se rozrůstá.

Jako první nechávám vstoupit ji, abych se mohl kochat její zadnicí. Jak moc bych si teď přál, aby byla nahá. Smyslně a v rytmu se jí pohybují boky... Když si jen vzpomenu, že jsem ji před několika dny měl, rozbolí mě ještě víc slabiny. Musím se jí už zmocnit. Tohle se nedá vydržet. Chci ji víc než cokoliv na světě... A po tom dnešním výprasku, si to myslím, že i zasloužím.

Vcházím do místnosti za ní a rychle za sebou zavírám a zamykám dveře na petlici - ať máme trochu soukromí. Otáčím se. Stojí u jedné z knihoven a prstem zlehka přejíždí po obálkách knih... - Vím, kde jinde by skvěle uplatnila svou zručnost... pomyslím si nažhaveně. V druhé ruce stále svírá svícen. Plížím se k ní jako šelma.

Když stojím těsně za ní, zhluboka se nadechne. Neotáčí se. Dlaněmi jí přejedu po pažích - svůj nový pláštík si už dávno sundala - zakolísá jí dech. A když se k ní skloním, odhalím jí jedno rameno a přimknu se k němu rty. Propne se proti mně s tichým stenem, který jí uniká z úst.

A pokračování příště ...