Sebastian

„Chceš mi tím říct, že jsi už okusil zakázané ovoce?"

„Pročpak ten nevěřícný tón, příteli?" ušklíbnu se.

„Ona s tebou nic mít nechtěla, příteli." Odpoví. „Popravdě jí teď nerozumím. Vlastně ani tobě ne. Od doby, co jsi ji poznal - a ona tě poprvé odmítla - jsi jako posedlý."

„Máš pravdu. Posedla mě." Ani nemáš potuchy, jak moc. Čarodějka.

„Takže jsem vyhrál?"

„Wille ve srovnání mé a tvé výhry je ta tvá sotva patrná. Já vyhrál ji, už napořád." Andrew předá té zmiji dost tučnou sumu, která by měla dostatečně pokrýt měsíc jejích služeb u mě doma.

Will se na mě ušklíbne. „Dlužíš mi padesát liber, příteli."

Pokrčím jedno obočí. „Nevzpomínám si, že bychom se na něčem takovém dohodli."

„Nedohodli. Nebyl čas. Docela jsi spěchal."

„Těch padesát liber máš u mě příteli. Jako dík, především." Řeknu a pozvednu další sklenku s alkoholem.

„A jaké to bylo?" Pokračuje ve vyzvídání.

Uchechtnu se. „Bylo to -" Zarazím se, zavřu oči a vybavím si jí. „Bylo to, jako se milovat s řeckou bohyní Afroditou." Usrknu si burbonu. „Dokud z překrásné Fleur de Lis nezbyla jen bezbranná utahaná bohyně, která mi sladce usnula v náručí." Při dalším pomyšlení na ni se mi zachvějí slabiny.

„Musel jsi jí dát pořádně do těla."

„Ani nevíš jak." řeknu potměšile. „Už aby se vrátila." Tři dny je dlouhá doba... pomyslím si... Zvlášť, když mi nedovolila, si s ní včera zasouložit.

Will se zachechtá. „Copak, ta náhlá změna? Před odchodem něco udělala? Nebo snad nedělala?" Sonduje. Bože, jak já nenávidím tu jeho deduktivní schopnost. „Nezapomeň, vždy si ji princ může zavolat do svých služeb."

„Nemaluj čerta na zeď, Williame. Nemůže ji přeci odvést na dlouho." Přecházím k oknu.

„Může ji odvést na dobu, jakou si sám určí. Je jeho." Připomene mi. Když bude chtít, už jí nikdy neuvidím.

Zafuním, změním téma. „Potřebuji sehnat jedny květiny, Wille. Mohl bys to sehnat?"

„Příteli je začátek léta a jsme v Anglii. Záleží na tom, jaké chceš kytky."

„Je už půlka července. Jsem si jist, že ty to dokážeš." Mrknu na něj.

Uchechtne se. „Tvá důvěra ve mě mi velmi lichotí. Pokusím se o to."

Otáčí se k němu čelem. „Díky, Wille."

Přimhouří na mě oči, přemýšlivě si mě měří. „Jaké květiny?"

~

Do místnosti vstoupí Lorenz. „Milosti, přijela slečna Connolly."

„Skvěle." Marie odkládá vyšívání, vstává a upravuje si látku růžových šatů. „Už jsem se na ni těšila."

Protáčím panenky.

„Ale nech toho. Oba moc dobře víme, jak moc natěšený jsi ty." Dloubne si do mě.

„Přivítáš a odvedeš ji do jejího pokoje za mne prosím?" nechci v ní zbudit pocit vítězství. Už zas. Tentokrát je řada na mne. Nesmím vypadat nedočkavě.

„Zajisté, drahý." Šibalsky se usměje a odejde k hlavním dveřím, aby se s ní přivítala.

Odcházím od okna a jdu k otevřeným dveřím salónku, kde zůstávám stát. Po oku se na ni dívám. Spolu s Marií míří ke schodišti. Za nimi peláší Andrew s jejími věcmi. Moc si toho nevzala. Nevím proč mě to tak udivuje. Z toho co jsem viděl v jejím pokoji, nemělo téměř nic velkou hodnotu. Navíc si určitě všechno uzurpovala ta kuplířka. Sám netuším, co si do těch tří beden nastrkala.

Oblečená je v plášti a krajkových šatech, co měla v den, kdy jsem ji potkal... A kdy tě poprvé odmítla, že Sebastiáne...

...A samozřejmě tu svou směšnou masku. Ale jinou... Světle bílou - možná potaženou sametem - s pírky po levé straně. Kolik těch škrabošek vůbec má? Musím ale přiznat, že vypadá neuvěřitelně svůdně.

Když stoupá po schodišti do prvního patra, ohlédne se a já v tu ránu zachytím její pohled. Měním zaujatou tvář na kamennou, otáčím se a odcházím pryč, předtím ale stíhám zachytit její šikmý úsměv.

~

Otevírám skleněnou karafu s burbonem, který si následně nalévám do sklenky. Brzy všichni přijdou na večeři. Konečně pořádně uvidím Fleur de Lis. Zajímalo by mě, co řekne na dárek, který na ni čekal v pokoji s menším vzkazem:

Snad se tu díky tomu budete cítit jako doma.

„Ech..."

Kruci! Kvůli tomu hloupému zvuku jsem vylil trochu burbonu na mahagonový stůl. „Co je?" zabručím a otočím se čelem k malé bledé tmavovlasé postavě postávající před dlouhým stolem. Pokloní se a dál mlčí.

„Jdete docela brzy." Poznamenám. Že by byla nedočkavá?

„Nemyslím si." Odfrkne si.

Skloním hlavu k rameni a nechám burbon burbonem. Rukama se zezadu zapřu o stůl. „Děje se snad něco?"

Sklopí pohled ke svým propleteným prstům. „Vlastně ano." Proč mluví tak potichu?

„Povíš mi co?"

Podívá se na mě skrz řasy „Jde o ten váš takzvaný dárek, co byl v mém pokoji. Nebo to měl být výsměch?" Na slovo „výsměch" klade obzvlášť velký důraz.

Přistoupím blíže ke stolu. Rukama se opřu o opěrku židle. Pootočím hlavu k pravé straně a pak zase na ni. „Nelíbil se vám?" O co jí jde?

„Slovo nelíbil, v tom to případě není dost výstižné." Krátká pauza, „Vlastně to od vás bylo poměrně dost kruté."

„Co je krutého na tom, když dá muž ženě květiny?" Otážu se.

„Nehrajte hloupého. Moc dobře víte co tím myslím." Zavrčí silnějším tónem hlasu.

Přimhouřím oko. „Pořád v tom nevidím nic špatného." Prsty postupně poklepu po židli. Co má proti květinám?

„Vy nechápete?" Její tvář se mění na naštvanou.

Povzdechnu si. „Nemůžete prostě poděkovat?"

„A za co?" Vyjekne. „Za to že se mi vysmíváte? Že mnou tímto opovrhujete?"

„Jsou to jen květiny." Bože ta toho nadělá kvůli hloupé kytce.

„Lilie. Jsou to lilie."

„A co má být?" Lhostejně pokrčím rameny.

„Oba moc dobře víme, jak se jmenuje nevěstinec. Liliový dům. Znakem je lilie co mám vypálenou na zádech. Všichni díky tomu vědí, že jsem děvka! Zřejmě vám to přišlo nápadité, připomínat mi místo které ze srdce nenávidím. Určitě jste si myslel, jak mě to nepobaví a já vás poté kdo ví, jak neobšťastním. No... Spletl jste se! Nezasmála jsem se ani trošičku."

„Drž ten svůj ostrý jazýček za zuby, drahá. Už jsem ti mockrát říkal, aby ses chovala slušně." Zasyčím na ni tentokrát já. Nemá si co otevírat pusu.

„A vy se přestaňte chovat jako sebestředný idiot." Vrátí mi z druhé strany stolu.

„Varuji tě. Ještě jednou si takhle otevřeš na mě tu svou nevymáchanou pusu a..."

„...a co?" zavříská a bouchne do stolu. „Co byste mi udělal? Hm? Zavřel do kobky? Nechal vyhladovět? Zabil mě? Ne vy umíte jen křičet a vyhrožovat. Já se vás nebojím. Rozumíte mi. Nebojím! Jsi jen hrubián a slaboch." Nadechuje se. „Udělejte mi, co chcete. Je mi to jedno ale můj názor na vás to nezmění. Nenávidím vás." Doslova na mě zasyčí, co ke mně cítí.

Zatínám zuby a mračím se na ni dál. Co si to ta malá děvka sakra dovoluje! Co si o sobě vůbec myslí? Ruce svírám v pěst a čelím jejímu pevnému pohledu. Ona mě nikdy nepřestane udivovat... pomyslím si a dál fixluji její pohled. Kruci proč ze mě nemůže mít respekt? Proč musí být tak paličatá? Nenávidím tu ženskou!

„Ach - vy už jste tady." Will. „Nejspíš už máte hlad, nemyslíš Marie?"

„Jsem si jista." Odpoví mu.

Bez toho abych uhnul očima z jejích, usuzuji, že Will odšoupl Marii v gentlemanském gestu židli a pak odsunul druhou židli pro ni. Ani ona neuhnula pohledem. Spíše se ještě víc zamračila. Vracím jí to.

„Jane," promluví na ni Marie - neohlédne se -, „proč se neposadíš drahá?" Teprve to ji probouzí z hypnózy. Pomalu se narovná, upraví šaty a polkne:

„Nemám hlad." Pronese důrazným tónem. Na to se pokloní a odejde pryč z jídelny. Neuvěřitelné... pomyslím si.

Marie upře pohled na mě. „Co jsi jí zase provedl, Sebastiáne?"

„Já? Nic." Odseknu. Na oplátku na mě protočí panenky. „Toto mám za pokus o zdvořilost."

„Je pravda, že bys jí mohl někdy projevit trochu úcty." Poznamená Marie.

Udiveně se na ni podívám. „A co jsem asi dělal?"

„Myslím, že to nebylo příliš zdvořilé." Napomene mě.

„Co je na květinách špatného?" zareaguju ublíženě.

„Marie má pravdu, Sebastiáne." Proč je vždy na její straně? „Možná jsi to z počátku myslel dobře, ale oba víme, že to mělo i jiný důvod." Že bych to opravdu přehnal?

„A co je tedy podle vás milé gesto?"

„Především ji přestaň brát jako šlapku ale jako ženu." Spustí Marie.

„Ona ale je děvka. Nedochází ti to?"

„Ach Sebastiáne, ty jsi tak slepý."

„Pokus se k ní být laskavý." Zkonstatuje Will, „A především s ní mluv normálně. Nepovyšuj se pořad nad ní."

„Ona si začala." Bráním se. Ano za všechno může ona ... Jen to na ni sveď, Sebastiáne, to je opravdu dospělé...

„Kruci Sebastiáne, ty jsi vyrůstal mezi samými ženami, ale nevíš o nich zhola nic."

Marie protáčí oči.

„To bylo jiné." Protestuji a promnu si spánek. „A navíc to byli mé sestry. A pár služek."

„Pokus se jí dvořit." Navrhne Marie. „Sváděj ji. Sama se ti pak poddá. Hlavní je netlačit na pilu."

Svádět ji? To nemusí být až tak k zahození. Svádět ji. Líbí se mi to. Svádět, trápit a nakonec i pokořit. Takže to samé co bylo i teď.

„Dík, Marie." Řeknu zaujatě.

„Bude se podávat večeře." Ohlásí Lorenz.

Svádět ji...

~

Ten večer jsem ještě přemýšlel, zda mám za ní jít, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Není moudré dráždit hada bosou nohou. Nechci, aby nade mnou měla navrch. Tentokrát je na mě, abych dal karty na stůl. Tato hra bude má... pomyslel jsem si a zavřel za sebou dveře.

Následující den jsem vstal z postele s neuvěřitelnou dávkou lsti a napětí. Vlastně jsem byl více než spokojen s plánem, na který mě přivedla Marie. Fleur de Lis bude ještě litovat, toho jak si se mnou pohrávala. Už se těším, až bude prosit, pomyslím si v duchu, když vstupuji do jídelny.

„Dobré jitro, Sebastiane."

„Dobré, Marie." Pozdravím ji a posadím se naproti ní. „Wille." Kývnu jeho směrem.

„Sebastiáne." Oplatí mi, „Jak ses dnes vyspal?"

Zamyslím se. „Překvapivě dobře, abych řekl pravdu. Děkuji za optání."

„A Jane?"

„Co by s ní mělo být?"

Hodí po mě pohledem ty-přeci-víš-co-myslím.

Protáčím na něj panenky. „Od toho včerejšího incidentu jsem ji neviděl."

„Neměl bys být tak lhostejný, Sebastiáne."

„A ty bys mě neměla kárat a také to děláš." Řeknu Marii rázně.

„To je něco jiného a ty to víš." Nadechne se. „Prosím, pokus se být na ni, milejší až zde nebudu."

„Ty máš v plánu někam jet?" Otážu se.

Uchechtne se. „Samozřejmě. Musím odjet zpět do Londýna. Mám tam důležitou práci a dlouho jsem tam nebyla. Kdo ví, jaký mi tam Molly udělala zmatek."

„Kdy odjíždíš?" Ozve se tenký a tichý hlásek v pozadí, který patří odpovídající osůbce.

Všichni zpozorníme a upřeme na ni zrak.

„Dobré jitro drahá." Zdraví ji Will, vstává, aby k ní mohl přistoupit políbit na ruku a uvést ke stolu, než se však stihne posadit, vstanu a promluvím jejím směrem:

„Mohu s vámi mluvit?" Vlastně to není otázka. Skloním hlavu k rameni a obdařím ji svým nejsmyslnějším úsměvem. „Jen na slovíčko."

Pousměje se. „Zajisté." Souhlasí a poodstoupí od Willa. „Omluvíte mne, prosím?"

Will se na ni jen usměje. „To je samozřejmé." Poodstoupí od ní, když obejdu stůl a ocitnu se za jejími zády.

„Tudy prosím." Pokynu jí rukou směrem z jídelny a sám ji následuji.

Když vejdeme do salónku, otočí se, podívá se mi do očí.

„Co se mnou chcete probrat?"

Pamatuj si, svádíš, nebereš... svádíš, nebereš... svádíš, nebereš... opakuji si stále dokola.

„Chtěl bych vás vzít ven - na procházku. Přesněji do města. Budou se tam konat trhy a jsem si jist, že se vám tam bude líbit." Řeknu s pokusem o úsměv s pokrčenými rameny. „V létě bývají hezké."

„Čeho tím chcete dosáhnout?"

To musí za vším čekat postranní úmysly? Je hrozná... Potlačuji chuť zakoulet očima.

Prsty se podrbu po tváři. „Chtěl bych se vám tímto omluvit za ten včerejšek. Nenapadlo mě, že vás to tak vezme."

Odfrkne si. „Myslíte si, že se na mě usmějete, vezmete ven a já roztaji?"

ANO!

Stopám si před ní. Prsty jí několikrát přejedu po tváři, přitom cítím, jak se zachvěje a zároveň zavře oči. „Možná bych tomu dokázal pomoci, kdybys chtěla." Natáhnu se pro její ruku a jemně jí na ni políbím. „No tak... Půjdeš?" znovu ji políbím na kloubky.

Přikývne. „Půjdu." Vydechne a otevře oči. Není těžké ji přemluvit... Občas.

Odstoupím. „Nechám připravit kočár." Oznámím ji. „Měla by ses jít nasnídat a pak půjdeme."

Chňapne mě po ruce. Překvapuje mě její silný stisk... popravdě, co mě u ní nepřekvapuje. „Počkej." Zastaví mě.

Podívám se na její ruku, která křečovitě svírá mé zápěstí. Pohledem jí vsugerovávám, aby mě okamžitě pustila. Pomalu polyká, nato sklápí zrak a odstupuje ode mě dál. „Ano? Co bys ráda?"

„Dáte mi svolení se převléci - ještě před cestou?" Cože? Proč?

Sjedu ji pohledem. Oblečená v modrých šatech ode mne. Sluší jí. Nevypadá špatně. Pravda; cíp šatů má nejméně dva palce od zemně špinavé od bláta. Musím říct služebným, aby ty šaty vyčistily lépe.

„Ráda bych se upravila." Dodá, udělá dva velké kroky směrem ke mně. „Určitě byste nechtěl, abych vám udělala ostudu." Ona si mě zase dobírá.

„Jsem si jist, že bys okouzlila každého, i kdybys na sobě měla jen tu škrabošku." Můj hlas zní zhruble. Dělám jeden dlouhý krok přímo k ní. Do dlaně beru její tvář. Skláním se k jejímu uchu. „Jednou to uděláme." Rty jí přejedu po krku, vyčkávám, než vzdychne. Pak se odtáhnu.

„Uvidíme se za chvíli."

~

Po následující hodině a půl, kdy jsem čekal, než se připraví kočár a Fleur de Lis konečně dostatečně upraví, jsem podstoupil nervové zhroucení. Co jí na převlečení šatů může tak dlouho trvat? Já bych ji měl svlečenou do dvou minut... A do jedné roztouženou, že Sebastiáne?

Protáčím nad sebou panenky. Natahuji se pro klobouk s rukavicemi a jdu ke schodišti.

„Sebastiáne?"

Zvedám zrak, „Marie... Už odjíždíš?" Podivím se.

„Je načase. Jane, mě tu již určitě nebude potřebovat jako podporu. A jelikož je zítra pondělí musím se vrátit do práce a vše to tam dát zase do pořádku." Poklepe mě po rameni a pak mi dlaní přejede po tváři. „Určitě to tu beze mě zvládneš... William ti jistě pomůže."

Ušklíbnu se, „O tom silně pochybuji."

„Nezapomeň na sestru." Kruci. „Doufám, že jsi nezapomněl na Annu."

„Jak bych mohl zapomenout." Zalžu. „Ani se ještě neozvala, takže jsem na ni opravdu zapomenout nemohl."

Kouše se do rtu, aby zadržela smích. „Ty ses vždy dokázal ze všeho vymluvit."

„Ne tak jako Will." Hájím se.

„Věř mi, to nikdo." Zasměje se a pak se ode mě obrátí čelem ke schodům. „Máš tu společnost."

Hurá! Zajásám podvědomě, dokud nezvednu zrak. V tu chvíli mám pocit, jako by mi přestalo tlouct srdce. Fleur de Lis opravdu neumí hrát podle pravidel. Tmavé kadeře má částečně rozpuštěné. Ďábelsky velké čokoládové oči, v bílé krajkové škrabošce - vypadají tak svůdně. Oblečená ve zlatých šatech s bílou krajkou a neuvěřitelně velkým výstřihem do tvaru V. Přes sebe má sametový plášť. Jak mám tohle celý den vydržet a ani se na ni v kočáru nevrhnou? Když vypadá takhle. To určitě udělala naschvál. Mrcha.

„Vévodo." Praví, když sestoupí ze schodů a ukloní se.

Ani na to nemysli, Sebastiáne. Zvedni zrak. Vůbec se jí tam nedívej. Přestaň ji okukovat. Okamžitě se jí podívej do očí. Okamžitě se jí přestaň dívat na prsa. Nenech ji vyhrát.

„Můžeme vyrazit, pane?" sonduje a vyráží ke mně blíž. Pane bože. Až mě z ní zaškube ve slabinách.

„Za-Jisté..." vyslovím to na dvakrát, ještě okouzlen jejím půvabem. „Prosím..." naznačím ji rukou, aby šla přede mnou. Správně. Dej jí nějaký náskok a už se vzpamatuj. Jsi jak nadržený panic toužící po potěšení.

Podívám se na Marii, která si mě měří vědoucným pohledem. Jsem si jist, že si všimla mého zírání na Fleur. Zakoulím očima a políbím ji na tvář. „Sbohem Marie."

„Sbohem, Sebastiáne. Těším se, až se znovu setkáme." Pouští mé rameno. „Jdi za ní." Přikývnu a vydávám se jejím směrem.

Jane, přichází k otevřeným dveřím, když v tom k ní přistupuje Lorenz. „Pomohu vám, madam." Řekne, vezme ji za ruku a s jeho pomocí nastupuje do kočáru.

„Děkuji, Lorenzi." Usměje se na něj.

„Milosti." Skloní hlavu.

„Lorenzi." Vrátím mu suše a zpražím ho pohledem. „Vrátíme se večer. Nečekejte na nás s večeří." Informuji ho. Nastupuji a nechávám za sebou zavřít dveře.

Když se kočár konečně rozjede Fleur de Lis mezi námi konečně prolomí ticho. „Je příjemné s vámi někam jet, aniž bych byla polonahá nebo jako váš zajatec." Řekne s bezvýraznou tváří a dál hledí ven z okna.

Zaujímám stejný postoj. Řekla sis o to. „Je příjemné s vámi mluvit, aniž byste se u toho nevztekala jako malé dítě kvůli bezvýznamné věci."

Prudce se na mě otočí. Tvář má zamračenou a je mi nadevše jasné, že mě právě prošpikovává pohledem. „To říká ten pravý." Řekne až příliš tichým a ostrým hlasem.

„Neškleb se na mě tak." Řeknu a uvolním její našpulený ret, pak po něm přejedu palcem. Má tak jemné rty. „Nebo tě donutím se smát."

Krátce vypadá zaskočeně, ale to hned zakryje koketním polo úsměvem. Nebo snad úšklebkem? Nemám zdání. Vyznat se v této ženě, to je umění. Ale nestěžuji si, - no možná trochu - jelikož její způsoby při milování jsou magické? Ano magické. A ona je prostě nevyzpytatelná v každém ohledu.

O tom se okamžitě můžu sám předčit, když z ničeho nic vstává ze sedačky, rukama se mi opře o ramena a bez ptaní se mi usazuje na klíně. Nevědomě obtáčím paže kolem jejího trupu a natisknu si ji víc na hruď. Rukama mi zajíždí do vlasů, za které si přitahuje můj obličej ke svému. S přimhouřenýma očima si mě krátce prohlíží, než pomalu zavře oči, skloní hlavu a krátce mě políbí na rty. Nebráním ji, i když bych chtěl mnohem víc, ale ona to neprohlubuje. Spíš se o kousek odtáhne. Se stále pevně sevřenými víčky pravý: „Tak mě donuť." Víc už moje uši slyšet nepotřebují. Přitisknu ji k sobě, co nejvíc to jde a naléhavě ji líbám. Ona se nebrání, vlastně mi ještě horlivěji oplácí můj polibek, jako onehdy v koupelně.

Prsty jí přejedu po tváři a překulím na koženou sedačku kočáru. Ústy sjíždím dolů od klíční kosti, až ke žlábku mezi jejími ňadry. Rukou ji přes látku šatů pohladím ňadra. „Ach..." první zasténání - jen slabé. Dál se jí dotýkám. Zasténá tak pronikavým a opojným zvukem, že mi slabiny ztvrdnou ještě víc. „A-ach..." propne se proti mně boky, tak že cítí můj nadržený klín. Bože...

Svými drobnými prsty mi sjíždí dolů, až ke kalhotám. „Zmocněte se mě." Říká to se zastřeným hlasem, zároveň mi rozepíná kalhoty a přes látku se dotkne mého vztyčeného mužství. Kruci!

V tu chvíli dostávám pomyslnou facku, která mě probouzí z jejího okouzlení. Okamžitě se od ní odtrhávám, sedám si na protější sedačku, kde si zapínám poklopec. Poznámka; musím na svůj seznam přidat i položku abych se od ní začal držet dál... Nebo si skočit na odvykací kůru... Prsty si zajíždím do vlasů a snažím se zadržet zaúpění.

Sedá si a znovu se ke mně natahuje. Ne, ne... tentokrát mě nesvedeš ty čarodějnice. To co má zůstat v kalhotách tam zůstane... a hotovo. Nedonutíš mě změnit - jé... její nenechavá drobná ručka právě teď spočívá v mých tříslech. Jak tomuhle mám odolat?

Zatracená ženská...

„Já myslela, že chcete..." hlas se jí láme uprostřed věty a ve tváři jí zůstává pouze nechápavý výraz, když zvednu její ruku z mého rozkroku a nechávám ji klesnout podél jejího těla. Pak se k ní znovu natahuji, do dlaní beru její obličej. Spokojeně zavrní, zavře oči a pomalu vydechne. Kéž bych jí mohl sundat tu hloupou masku a pořádně si prohlédnout její půvabnou tvář... Za normálních okolností bych se o to pokusil, ale pravděpodobně by mi na tváři přistála další facka... Tahle ženská si opravdu nenechá nic líbit... Zato dokáže být vášnivá a velmi divoká.

Palcem jí zlehka přejíždím po zarudlém spodním rtu. „Chci tě vzít do města." Krátce jí políbím na tvář. „Chci s tebou strávit příjemný a klidný den." Políbí ji na druhou tvář. „Chci, aby ses bavila a smála. Byla šťastná." Otevře oči a zaklesne se do mých. „Nechci tvé služby." Skloním hlavu k rameni a ztiším hlas, „Nemám v úmyslu se tě zmocnit v kočáře, jako zvíře a pářit se s tebou, aby nás každý slyšel na míle daleko." Pustím její tvář, jako bych se jí štítil a opřu se do koženého sedadla.

Tentokrát se přisune ona. Jednu ruku mi pokládá na tvář a druhou mi přejíždí po stehně až k mému pulsujícímu údu. Proč je mé tělo proti mně? „Ale já vás cítila." Bože, stůj při mně a chraň mě před touhle neslušnou svůdnicí... se zavřenými oči vyšlu tichou modlitbu, když její ručka znovu dorazí k cíli. „Chtěl jste to. Nebránil jste se. Vaše mužství se jenom třáslo, abych se ho dotkla." Palcem mi po něm přejede. „Přiznejte si to - toužíte po mně." Rty mi přejede po tváři až k uchu. „Proč mě nenecháte dělat svou práci. Chci vás potěšit." Zašeptá mi do ucha a pak se odtáhne, aby se na mě podívala skrz řasy.

Určitě i sobě... pomyslím si přiškrceně. Věděl jsem, že po mě touží, ani ona nemůže být tak chladná a odměřená, jak se občas chová... Ale pokud okamžitě nedá ruku pryč z mého penisu, tak se asi zblázním.

Přisouvá se ke mně, aby mě znovu políbila. Zezačátku ji nechávám, ale její polibek nijak neprohlubuji.

„Víš, co by mě potěšilo?" zašeptám jí otázku do rtů.

Odtáhne se, zavrtí hlavou.

„Kdyby sis sundala tohle." Prstem jí poklepu po masce.

Smutně sklopí zrak. „To neudělám a vy to moc dobře víte."

„V tom případě není co řešit." Ušklíbnu se na ní a ona se otráveně odtáhne.

„Tentokrát jste vyhrál," nadechne se, „to uznávám." Po obličeji jí přelétne hravý úsměv. „Ale já také, když se na to tak koukám." Podotkne a kousne se do rtu. „Ještě jsme neskončili."

Zamračím se. Pevně semknu čelist a klopami kabátu si zakryji erekci. Taky si musí všimnout všeho. A kdo by si toho nevšiml...

„Měl byste se toho stožáru zbavit, nebo se vás tam leknou." Ušklíbne se. „To přeci nechcete." Znovu se zadívá z okna ven.

Protáčím panenky - Stejně nezakryješ tu touhu, která ti jiskří v očích... - a také se dívám ven druhou stranou. Po oku se na ni ale dívám. Nesnáším, když má pravdu... jako teď.

~

„To je úžasné." Rozzářeně se rozhlédla po obou stranách cesty vedoucí na náměstí lemované malými stánky, barevným listím a slunečnicemi. Po tváři jí přelétává neznámý úsměv. Je zkoumavý, hřejivý a... šťastný. Upřímnost se jí odráží v očích, až jí v nich tančí jiskřičky. Září jako dítě, které dostalo to, po čem toužilo. Je opravdu šťastná... a krásná.

„Tak jdete?" ptá se mě se zářivým úsměvem.

Bez váhání mě doslova čapne za ruku a vleče vstříc městským radovánkám. „Pojďte." Vybízí mě.

„Přijeďte pro nás v devět." Stihnu vyřídit kočímu, ještě než mě Jane stihne odtáhnout do houstnoucího davu. Má překvapivou sílu.

„Nic nám neuteče, Jane. Nemáme důvod pospíchat. Je teprve dvanáct. A všechno důležité vypukne až od dvou hodin." Zastavuji jí a do dlaní beru její tvář. „Jen klid." Políbím jí na část čela, kterou nezakrývá škraboška.

„Já jen..." zaráží se, aby se zamyslela nad tím, co chce vlastně říct. „Já jen nechci, aby to skončilo."

Nechápavě se na ni zadívám a starostlivě si prohlížím její posmutnělou tvář. Co nemá skončit? „Co se děje?"

Zavrtí hlavou a pousměje se. „Máte pravdu. Nic nám neuteče." Odtáhne se a vezme mě za rámě. Ještě jí na chvíli zdržím. „připomíná mi to domov." Přizná.

Přikývnu. Zřejmě to nechce rozmazávat. „Půjdeme." Vybídnu ji. Automaticky přikývne a pak v nepříjemném tichu bok po boku kráčíme až na náměstí.

„Chtěl jsem se vám ještě jednou omluvit za ty květy. Nenapadlo mě, že vás jimi raním." Řeknu a provinile se na ni pousměji. Je to trochu paradox; Já se omlouvám kurtizáně za květiny, které jsem jí nemusel ani shánět. Mohl jsem se na ni prostě vrhnout a udělat jí to už v jídelně a já jí teď místo toho beru na trhy a snažím se s ní jednat jako s dámou, kterou ani omylem není.

Konejšivě se na mě usměje. „Odpouštím vám, vévodo."

Nevím proč, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se mi srdce zatetelí radostí... Možná i kousek níž... má jízlivá část už zase vystrkuje růžky. Popravdě i ta sentimentální, o které jsem ani netušil, že ji mám.

„Podívejte se." Probere mě ze zamyšlení, rukou ukáže na malé náměstí orámované stánky s fontánou uprostřed, která se v poledním slunci krásně leskne. Město je zdobené barevnými fáborky.

„Líbí se vám to?" skloním se a vlepím jí polibek pod ucho.

Pomalu přikývne.

Dlaní přejedu po boku a ona se na mě tázavě podívá. „Co máme v plánu?"

Tohle jsem trochu nečekal. Znovu se narovnávám a porozhlédnu se po stáních. „Kousek dál je louka. A myslím, že je i ideální počasí na piknik." Znovu se podívám na ni, „Co říkáte na piknik?"

„Piknik?" zopakuje užasle.

Přikývnu.

„Řekla bych, že je to skvělí nápad. Ráda na něj s vámi půjdu."

Opětuji její zářiví úsměv. „V tom případě se tu porozhlédneme a seženeme si nějaké občerstvení."

Okamžitě přikývne.

Pomalu procházíme tržiště a prohlížíme si všechny ty věci, které na nás vykukují ze stánků. Sem tam něco ochutnáme. Koupili jsme si pár jablek, tvrdý sýr, nějaké to pečivo, jeden výtečný řezník nám prodal čerstvé vyuzené maso. Zkrátka vše co jsme potřebovali.

„Podívejte se." Jane, ukáže na řetízek z rudých kamínků s šedým malým kulatým přívěskem.

„Líbí se ti?" ptám se jí u ucha. Přikývne s úsměvem.

„Máte skvělý vkus, pane. Tento řetízek bude vaší paní velice slušet." Ozve se před námi obtloustlý zšedivělý muž se skotským přízvukem a doutníkem v puse. „Jsem si jist, že jí tím uděláte radost."

Znovu se na ní podívám. Taky se na mě dívá. „Kolik za něj chcete?"

Obtloustlý obchodník vezme řetízek do ruky a zahoupá mi s ním před obličejem. „Tento krásný klenot vás bude stát pouhých padesát liber, mladý pane." Odpoví. Cítím, jak se za mnou, Jane ostře nadechne. Zdá se, že jí cena toho řetízku překvapila.

Muž dodá, „Jsem si jist, že muž jako vy si takovou věc může dovolit." Zhodnotí můj šat.

Než stačím cokoliv říct, Jane, mě zatahá za rukáv kabátu a řekne, „Raději půjdeme."

„Jsi si jistá?" ujišťuji se.

Přikývne. „Je to velmi drahé. Pojďme."

„Takže nic, pane? To je škoda." Řekne chlap a vyfoukne páru z doutníku. „Kdybyste si to rozmyslel tak ho tady určitě ještě najdete." Zahuláká za námi.

Mrzí mě, že je Jane smutná. Ale moc dobře ví, že bych ho koupil. Ale jak to tak vypadá, nese to dobře. Vlastně líp než já.

„Půjdeme tedy na tu louku?" pronese z ničeho nic. „Vypadáte nesvůj, děje se něco?" zeptá. Dlaní mi přejede po tváři. Opravdu umí být i milá.

„Ne... Tedy Ano... Tedy ne..."

Zahyhňá se.

„Myslím, že jsme zapomněli na nůž." Nechápavě pokrčí čelo. „Na ten sýr a tak. Dojdu pro něj."

„Ale..." slyším za sebou, když se rozejdu do davu lidí a dlouhým krokem mířím ke stánku se šperky.

„Ach... Já věděl, že se vrátíte, pane." Řekne chlap otevřeně a vytáhne si doutník z úst. „Tak kterýpak to bude?" sonduje a rukama ukáže na stůl posetý různými klenoty.

„Ten co se líbil..." začnu a chlap mi do toho hned skočí:

„Ach jistě... ten krásný červený. Pravda. Jak jsem už jednou řekl, skvělý výběr, pane." Chlap sundá kamínkový řetízek a podá mi ho. „Jak už jsem jednou řekl, tento klenot je zcela tak unikátní jako ta vaše výstřední dáma." Podotkne a já se na něj okamžitě zamračím. Jednu ruku stisknu v pěst.

„Výstřední?" zopakuji ostře.

„Hned se nerozčilujte. Jen podotýkám, že ta maska zakrývající obličej vaší dámy je divná." No a co?! Na to si ztěžovat můžu jen já.

Rychle z kapsy vyndávám čtyřicet libera a dávám mu je. „Těch deset je za urážku mé dámy." Řetízek si strkám do kapsy a odcházím pryč. Až teprve u bran nacházím, Jane, jak sedí na sudu a zamyšleně si prohlíží své ruce. Když si mě všímá, rychle vyskočí a jde mi naproti.

„Tady jsi." Řekne a ustaraně si mě prohlíží. „Jsi v pořádku?" Proč se o mě tak bojí? Vždyť mě nenávidí.

Stisknu jí ruku. „Je mi skvěle." Políbím ji na tvář. „Jsem tak rád, že jsme sami."

„Máte ten nůž?" ušklíbne se.

Nechápavě se odtáhnu a ona se znovu zahyhňá. „Co se děje?" otážu se, zkřížím ruce na prsou. „A jaký nůž?"

„Říkal jste, že jdete pro nůž a teď žádný nenesete." A jo sakra. Natáhne se ke mně a políbí mě na rty. Kvůli tomu hulvátovy mi to úplně vypadlo. „Zapomněl jste, že ho už máme?"

Přitáhnu si ji do náruče. „Ještě že vás mám." Políbím ji pod krk. „Měli bychom jít." Zamumlám jí do kůže.

„Souhlasím." Pohladí mě po hrudi. „Už se moc těším." Ujistí mě a pak se odtáhne.

Beru si od ní piknikový koš a druhou rukou si proplétám prsty s jejími. Když to udělám, hodí po mě tázavý pohled, který hned zakryje poloúsměvem. Otřu se o ní ramenem a společně projdeme ven na rozlehlou lučinu. Vzadu se za ní tyčí vršky stromů. Když projdeme o kus dál, potkáme pár zamilovaných párů a jednu kartářku nabízející růže. Jane, je však odmítla a rozeběhla se o kousek dál, kde se radostně zapískala a zatočila se, až jí zavlála sukně i plášť. Pomalu si začínám uvědomovat, že jsem hezčí ženu nepotkal.

Omlouvám se že to přidávám tak pozdě ale mám teď menší osobní krizi a nějak se s tím snažím vypořádat.. každopádně snad jste si tuto kapitolu užili .. dejte vědět do komentáře :)