Vyšla jsem v doprovodu člověka, který mě doporučil ostatním, do výslechové místnosti. Věděl, že se cítím trochu nesvá. Když se mě zeptal, jestli mi není dobře, naznačila jsem mu, že mám trochu strach mluvit právě s Jeremym Fitzgeraldem, vrahem a vydíračem, jehož ruce ani žádná jiná část těla není připoutaná k židli u stolu uprostřed výslechové místnosti, ve které mezitím čeká a snaží si udělat co největší pohodlí.

(I když... Myslím, že vyšetřování zdržuje schválně. Podle těch zranění si jsem jistá, že má zde, ve věznici nějaké spory a nevyřízené účty, ale na to se ho zeptám, až výslech započne.)

Ten člověk mi řekl, že se nemám vůbec bát, protože ihned vedle je odposlechová jednotka. Pokud by se stalo to, že by na mě pan Fitzgerald zaútočil, ihned zavolají vězeňskou ochranku. Trochu jsem si oddechla, ale jedna část mého já skrývala nejistotu, která mi naplňovala novou krev do žil.

"Ták, jsme tady." pronesl jako komentář, když jsme byli u dveří. "A hlavně! Nedej na sobě znát svůj strach!"

Ještě předtím, než jsem vstoupila jsem se zhluboka nadechla, poté strmě vydechla a vešla dovnitř.

(pozn. Jelikož jsem způsobila to, že oba dva hovořící mají stejný písemný fond, trochu to pozměním. Grace má normální a Jeremy upravený na šikmo. Myšlenky Grace jsou v závorkách také se šikmým písemným fondem.)

...

"Ah! To jsi ty, Grace?"

"..."

"Ano, jsem to já."

(Posadila jsem se na místo, kde předtím seděla moje teta. Přímo naproti vězni. Nevím, proč, ale má pravá noha začala podupávat sama od sebe. Nejspíš jsem tím skrývala svůj strach z toho, že je u mě tak blízko. Jeremy se nad tím trochu pousmál.)

"Nemusíš se mě bát, nekoušu."

"..."

"A co tvá teta? Kdepak je?"

"Poslali ji někam, kam by si odpočinula."

"Tím myslíš blázinec?"

(Chvíli bylo ticho.)

"O mé tetě se teď bavit nebudeme. Podstatný jste teď vy."

"Dobrá, klidně si začni, mám času dost."

(Usadil se, jako kdyby ta židle byla jeho domovem. Zřejmě si myslí, že nemám nic, čeho bych se mohla chytit... Ale tím se šeredně mýlí. Vidím věci, které mohou ostatní často přehlédnout.)

"Odkud jste přišel k těm zraněním?"

(Nastalo ticho. Jeremyho jsem tím zjevně překvapila.)

"... Cože? Myslel jsem, že-"

"Že se budeme bavit o něčem jiném? No... Na to dojde později."

"Teď chci vědět, proč jste přišel tak slabý a s velikou žízní? Myslím, že lidé, co tu pracují nejsou takové hyeny, že by člověku, jako jste vy, nedali napít."

"To... To nemohu říct."

"Na otázky musíte odpovídat! Jinak vás-"

"Budete mě soudit za maření vyšetřování."

"Přesně tak. Jste celkem zkušený na to, že jste byl... Jak dlouhou dobu jste pracoval jako policista?"

"... Tři až pět let."

"Páni, ten čas tak běží, nemám pravdu?"

"..."

"Zeptám se vás tedy znova. Jak jste ke zraněním přišel? A prosím, bez zdržování."

"..."

"Grace, teď ti něco řeknu jako přítel tvé tety k její neteři: Když jdeš do lochu, musíš si odvodit, že je tu hierarchie. Něco jako skupiny nebo-"

"Gangy?"

"Přesně tak. Naneštěstí jsem na jeden neudělal dobrý dojem už od mého nástupu sem. A jak by ne? Když ten chlapec, kterého ten animatronik poranil, byl syn jednoho z výše postavených v gangu..."

"Když se to ten chlap dozvěděl, že jsem to způsobil já... byl zlostí bez sebe."

"Aneb cokoli, co v tomto životě provedeš, se obrátí proti tobě."

"..."

"Tím pádem už chápu váš stav."

"A co mi teda ještě chtějí? Víc zločinů jsem už neprovedl. Tak v čem je problém?"

"..."

"Chtěla bych, abys nám pomohl."

"Chtěla bych, abys mi pomohl!"

"Abyste nám řekl vše, co si pamatujete z doby předtím, než se to stalo."

"Myslíš to, jak si tenkrát skočila pod auto?"

"Všechno!"

"Dobrá. Dříve jsem v pizzerii pracoval jako noční hlídač. Bylo to asi tak pět let potom, co se tu stala ta nehoda. To kousnutí v třiaosmdesátém. Bohužel...Já, jak si poznala z té pásky, jsem byl spoluviníkem. Ale... Já jsem tenkrát nevěděl, že ten kluk nakonec umře! Byli jsme jen děti!"

"To zavrhuji. Podle všeho jste všechno začal právě vy tvrzením, že by měl jít k tomu animaronikovi blíž."

"Ale nevěděl jsem, jak velké následky to bude mít!"

"Obraťme list. V sedmaosmdesátém jste přijal práci nočního hlídače, ovšem po páté noci na vás zaútočil animatronik jako odplata toho člověka, po kterém jste to chtěl. Víte, že kvůli vám v tom incidentu v minulosti přišel o práci? Vydíral jste ho dokonce i smrtí jeho dcery!"

"Ano, vím, že přišel o práci, ale kdo mu dával před práh ty peníze, aby se mu začalo dařit, no?"

"Tímhle mě neoblafnete. Mělo se od začátku jednat o zálohu za to, že ten člověk přeprogramuje toho robota k tomu, aby to udělal, ovšem on se to dozvěděl až potom, co jste ho na narozeninách jeho dcery poslal k sobě na kobereček. Po vyléčení zranění od pokousání animatronikem jste svou práci pověsil na hřebík, ale chtěl jste si ještě vyřídit jednu věc, nemám pravdu?"

"..."

"Nevím, o čem to mluvíš."

"Počíhal jste si na něj a začali jste se mezi sebou prát! Nakonec jste ho strčil do obleku animatronického medvěda! Samozřejmě, ten oblek měl na sobě nezajištěné zámky, takže nemusím ani říkat, co se dělo dál, že ano?"

(Jeremy tiše seděl na židli stočený do klubíčka jako ježek vystrkující ostny.)

"Ovšem, to všechno už dávno víme, ale my chceme vědět víc. Proto jste tady. Abyste nám řekl všechno ohledně zmizení těch dětí."

(Jeremy se trochu pousmál. Nechápala jsem proč.)

"Pamatuješ si, když jsi ještě chodila do školy?"

"..."

"Měli jste tenkrát projektový den a měli jste ve skupinách za úkol udělat referát o neštěstí, která se tu stala."

"Pořád nic?"

(Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas.)

"Když tě tenkrát teta vzala k sobě do práce, zabloudila jsi až ke mně a zeptala ses mě na to. Odpověděl jsem ti, že bys mohla rozluštit záhadu 'Kousnutí v osmdesátém sedmém' a doporučil jsem ti, ať se zastavíš do knihovny (kam jsi mimochodem prý podle tvé tety chodila pořád), že máš požádat o výtisk novin z té doby."

(To by dávalo celkem smysl, když jsi vzpomenu na vzpomínku ze školy. Navíc, myslím, že skříňku kvůli přestupu mám už dávno vyklizenou a ty věci mám teď doma ve velké kartónové krabici. Musím se tam potom podívat. Taky by stálo za to se zeptat té knihovnice a...)

"Už vím, kde máme hledat dál!"

...

"Díky za váš čas a informace, pane Fitzgeralde. Jsou nám teď velmi prospěšné!" a zvedla jsem se od stolu na naznačení toho, že konverzace skončila.

"Jo! A ještě na něco jsem si vzpomněl!" vykřikl Jeremy, díky čemuž jsem se u dveří ještě otočila, došla znovu ke stolu, Jeremy se ke mně naklonil a zašeptal: "Když jsem tenkrát s tvou tetou ještě chodil na společné obědy, přiznala se, že nikdy neviděla tvé rodiče! Prý na tebe údajně nerazil jeden policista z chudinské čtvrti, když jsi spala ve špinavých hadrech u kontejnerů. Bylo ti v té době asi.... "

"Byli ti..."

"Tři."

"Tři roky! "

"Ale prosím, neříkej to tetě! Ona by nebyla moc ráda, kdybys věděla, že to víš."

(To se mnou celkem otřáslo. Byla pravda, že se teta celou dobu o mých rodičích nezmínila a moc jsem se tím vpravdě nezabývala, protože jsem byla ráda, že jsem na lepším místě. Ovšem, až se vrátíme zpět domů, musím si s ní promluvit.)

"Nebojte se, tohle zůstane jen mezi námi. Děkuji, pane-"

"Říkej mi 'Strejdo Jeremy'. Nestojím o formálnost. Navíc jsem tě v jednom kuse hlídal. A hodně štěstí s případem!"

"Neboj, strejdo, bude se snažit!" a zavřela jsem za sebou dveře.

...

Tak, zase nám končí další kapitolka. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo xD

EllaVanila0

(1244 slov + omluva za chyby)