Výslechem byl pověřen Jim a já s tetou, ovšem Jim nám vysvětlil, že se do vazby na výslech dostaví později ve svém autě. Prý nějaké rodinné problémy. Ale myslím si, že se z toho vyvléknul úmyslně a naschvál. Zajímalo by mě, kvůli čemu...

...

Už vím důvod.

Seděly jsme chvíli mlčky v autě, než se za kopcem objevila budova, podle mě majestátního rozměru.

"Tak, jsme tady. Okrsková vazba." vydechla teta, zatímco se snaží zvládat řízení v autě. Vypadala nervózně, sklíčeně a díky veliké hladině strachu v krvi byly tyto pocity vidět i u jejího řízení. Třásly se jí ruce a oči jí těkaly z čelního skla ke zpětnému zrcátku rychlostí mrknutí oka.

"Děje se něco, teti?"

"Ne, nic!" zvolala teta a přitom leknutím upustila volant, ovšem se rychle vzpamatovala a okamžitě se znovu a víc pevně chopila volantu. Poté se nadechla, vydechla a snažila se uklidnit, aby mi to mohla vysvětlit co možná nejlépe, jak se dalo. "Jen... Je děsivé zjistit, že to byl kolega, se kterým si chodila do práce, nevykazoval známky ničeho zlého a... Najednou zjistíš, že... To byl šílenec, co vydíral lidi a naplánoval vraždu..." a s každým argumentem na osobu Jeremyho Fitzgeralda působila teta víc a víc nervózně a vystrašeně.

"Teti, prosím,... Netrap se tím. Hlavní věc je to, že jsme ho nakonec dostali do místa, kde už nikomu neublíží. A pokud si s ním neměla žádné neshody-!"

Ovšem, nedořekla jsem repliku, jelikož vůz nečekaně prudce zastavil. Štěstí, že existují bezpečnostní pásy, jinak bych teď asi byla na kaši. Z pohledu na k smrti vyděšenou tetu mi přímo tuhnula krev v žilách a ještě horší bylo její hluboké nadechování a vydechování.

Páni! Do mé tety bych to neřekla, ale takovou kyslíkovou kapacitu v plicích jsem ještě u nikoho neviděla! A to doopravdy nepřeháním!

Trvalo pěknou chvíli, než se teta z tohoto psychického otřesu dostala. Pak, když si uvědomila, že už jsme u budovy, zatáhla řadící pákou a snažila se zaparkovat u budovy vazby. Jelikož moc návštěv v tuto dobu asi nechodilo, byla polovina parkoviště prázdná, takže nebyl takový problém náš vůz zaparkovat. Chtěla jsem vystoupit, ale teta mě chytla za rameno a poprosila mě tím o to, jestli ještě chvilku neposedím. Souhlasila jsem, že ještě nevystoupím a pohodlně se usadila na místě.

"Grace?"

"Ano, teti? Co je za problém?"

"Já... Tam nemůžu jít."

"...C- cože?!"

"Nemohu jít na ten výslech! Nemohu tam před ním sedět, když vím, že on a-!"

Vzápětí si teta uvědomila, jakou větu vypustila z úst. Ovšem nadechla se, vydechla a vysvětlila vše velice upřímně.

"Když jsi byla ten rok a půl v tom ústavu, byl Jeremy má... Jediná opora. Vždycky se mě snažil rozesmát a zaonačit nějak to, abych nesmutnila, že nejsem sama... Ovšem kdybych věděla, co se v něm uvnitř skrývá za monstrum, tak bych si ho k sobě nikdy nepustila!"

A zakryla si svůj obličej rukama.

"Teti... Já... Vím, jak ti je." snažila jsem se tetu ukonejšit. "To samé u mě platilo i o Guntrovi. Vlk, skrývající se v ovčí masce a kůži... Ale na to nehledím! To všechno... To vše je jenom minulost! A člověk jako ty by neměl žít celou dobu život, naplněný pochyb a zlých pocitů z minulosti! Věř, prosím, na přítomnost... Kvůli mně! Prosím tě o to!"

Teta byla zřejmě omámena a nabita novou energií, která z mého proslovu přímo přetékala. Konečně jsem poprvé za den viděla její bezstarostný úsměv ve tváři.

A taky jsme konečně vystoupily z auta.

...

Nikdy jsem nevěděla, jaké to je, býti ve vězení kvůli výslechu podezřelého. Obzvláště jsem nepomyslela na policejní opatření a všemožné kontroly jen kvůli tomu, aby věděli, že nejsme kumpáni (v tomto případě kumpánky), co se snaží podezřelého osvobodit, nebo způsobit rozruch ve věznici za okolnosti hromadného úniku vězňů. Spousta bezpečnostních prohlídek a ostrah, co nás probodávala velice přísným pohledem přes ty černé sluneční brýle na mě působila velice stísněným dojmem.

Po asi tak desáté prohlídce nás jeden muž z vazební ostrahy doprovodil k jedněm z mnoha dveří, které vzápětí otevřel a jako pravý gentleman nás vpustil dovnitř jako první.

Místnost obsahovala jenom čtyři zdi a jedna veliká skleněná tabule, která, jak jsem se dozvěděla od tety, byla z jedné strany propustná za předpokladu, že na té druhé straně (v odposlouchávací místnosti) bude tma jako v pytli. Zde, v místnosti, kde jsme se právě nacházeli, bylo světlo. Spousta světla. Skoro se ani nedalo věřit, že za všechno to silné světlo mohla jen jedna malá lampa visící ze stropu. Uprostřed místnosti byl menší bílý stolek a z každé strany, naproti sobě, byly dvě menší skládací umělohmotné židle.

Když jsem si uvědomila, že tu není ještě jedna židle (pro mne), teta mi vysvětlila, že kvůli tomu, že chce začít výslech sama, já půjdu na chvíli za kolegy vedle do odposlechové místnosti. Napřed jsem měla jisté pochybnosti a strach, ale po chvíli jsem zjistila, že kolegové z odposlouchárny (jak říká teta)jsou velice milí a přátelští, ovšem mě před začátkem upozornili, že se mám chovat tiše, aby na magnetofonové pásce neměli ruchy. Souhlasila jsem, že tichá umím být celkem dobře, avšak je problém ohledně toho, na jak dlouho bych měla být zticha. Kolegové mi nedokázali odpovědět, jenže najednou naráz všichni ztichli.

Dveře do výslechové místnosti se rozrazili. Do místnosti vstoupili dva těžkooděnci a každý z jedné strany svírali ruce (oproti těm vysportovaným mužům)zesláblému Jeremymu. Jeho obličej vypadal malátně a ospale. Ještě dodatkově jsem zpozorovala, že mu na obličeji přibylo několik modřin a fialovějící monokl na levém oku, takže to vypadá, že měl s několika spoluvězni roztržky. Zajímalo by mě, kvůli čemu.

Hromotluci usadili Jeremyho naproti tetě a beze slova odešli. Jeremy byl zřejmě z toho všeho tak zesláblý, že při sedu dokonce i heknul.

...

"Pane Fitzgeralde. Jaké milé překvapení."

(Jeremy nebyl schopen promluvit, protože se ukázalo, že měl sucho v krku. Teta požádala o sklenici vody, kterou Jeremy vypil bez ostychu na ex.)

"Vy jste pro mě také překvapení, kapitánko. Není to k zasmání? Dříve jsme byli kolegové a teď jste si mě pozvala na výslech."

(Přitom se Jeremy křivě od ucha k uchu strojeně usmál.)

"Nepřišla jsem si popovídat s kolegou, ale s vrahem."

"Hmm..."

"Zřejmě jste se nezastavila na kamarádskou konverzaci."

"Tos uhodl. Řekni mi vše, co víš o tom případu zmizení dětí! A pokud možno ihned, abychom mohli ihned zadržet viníka!"

"Jo jo... Nic se nezměnilo. Pořád jsi ten zlý polda. A kdepak je ten tvůj parťák? Myslím, že se jmenuje Jim, nemám pravdu?"

"Tady kladu otázky já!"

(Chvíli bylo ticho.)

"Tak dobře... ptej se. Jak vidíš, mám času dost."

...

Postupně se však ukázalo, že Jeremy není takový, jak se může zdát. Teta, chudák vyčerpaná si sedla do odposlouchárny a pila kávu, zatímco si stěžovala na bolesti hlavy.

"Tohle neuhraju." šeptá mi potichu. "Má ze mě snadný terč. Nemůžu z něj nic dostat."

Chvíli kolegové přemýšleli, koho tam pošlou jako dalšího. Velmi by nám pomohl Jim, jenže ten se zatím vůbec neukázal. Teta samozřejmě nepřipadá v úvahu! Mohla by se nejhůře psychicky zhroutit.

Ovšem pak někdo z kolegů dostal nápad. Došel blíže ke mně, poklekl přede mnou a jednu ruku mi položil na rameno. "Ty jsi přišla i s ní, že? Ta s amnézií?"

Přitakala jsem.

Poté se znovu postavil a otočil se na ostatní kolegy. "Mohla by ho vyslechnout ona. Bohužel nemáme jinou možnost." a snažil se hlavně o přesvědčivý tichý projev. Teta odtrhla zrak od kelímku s kávou, který svírala v ruce a podívala se na mě. Usmála jsem se na ni a ona na mě, jako kdyby říkala "Dobrá, holka. Jen běž."

Pak se opět dívala na kelímek a pronesla tiše se špetkou naděje a strachu v očích:

"Pošlete ji tam."

...

Táááák! Konečně!

Zase si můžu odškrtnout další kapču!

A těšte se na příští díl! ;))

EllaVanila0

(1274 slov + omluva za chyby)