Ocitla jsem se sedící na chodníku u silnice. Má hlava byla skloněná ke kolenům tak, aby můj psychický stav zřejmě vůbec nebyl vidět. Brečela jsem.

Zjistila jsem to podle mých vzlyků a tichého popotahování.

Byla to jedna z těch chvílí, u kterých jsem si myslela, že se čas prakticky zastavil. Když jsem se trochu zaposlouchala, neslyšela jsem nikoho, co by prošel kolem. Zdálo se, že jsem sama na ulici ve společnosti deště, jehož kapky bubnovaly na jakýkoli povrch okolo. Nevím proč, ale to všechno u mě působilo celkem depresivně. Cítila jsem se zlomená, nenáviděná a na pokraji sil. Jak psychicky, tak fyzicky. Určitě se něco muselo stát...

Že by další šikana?

Nemohu nic říci přímo. Jenom se ptát sama sebe.

-!

Když najednou jsem strnula a přestala vydávat jakýkoli zvuk.

Někdo za mnou mi totiž sáhl na rameno.

Cítila jsem... tu ruku. Byla chladná. Jako kdyby byla z kovu.

...

Bála jsem se, komu ta ruka patří. Bála jsem se, jestli mi něco neudělá. Jestli mi neudělá něco horšího, než bylo to předtím...

Z tohoto přemýšlení jsem neudržela dál své slzy a začala znovu plakat, ale nepokoušela jsem se vydat žádný vzlyk ani vydat jakoukoli hlásku.

Ovšem to, co udělal ten dotyčný potom, mě překvapilo.

On... Podal mi kapesník?!

Neudělala jsem žádný pohyb ani reakci toho, co právě teď udělal. Dokud ovšem nepromluvil.

"Na, utři si slzy." řekl.

Otočila jsem se směrem k němu. Tvář byla rozmazaná, ovšem jsem si všimla jeho havraních až místy do fialova zbarvených kadeří. Věk asi tak... Přes třicet. Byl oblečen do pracovního oděvu. Přes měj měl kabát a v pravé ruce držel deštník.

Radši jsem udělala to, co mi řekl. Ošetřila jsem si kapesníkem uplakané oči a vysmrkala se.

"D-děkuji." špitla jsem nejistě.

"Vstaň. Pomůžu ti." a natáhl ke mně ruku. Po chvíli nejistého přemýšlení jsem ji chytila a s její pomocí se dostala opět na nohy. Až teď jsem si všimla, že mám roztrhané a zablácené oblečení.

...

Ten pán (podle jeho hlasu tak usuzuji)byl takový gentleman...

Nejenže mě vpustil pod deštník, ale dokonce mi věnoval svůj kabát, který jsem si ihned dala přes sebe. Normálně bych asi odmítla, ale byla zima. Veliká zima. Dokonce taková, že vždy, když jsem vydechla, vznesl se z mých úst obláček páry.

"Kdo jste?"

"Možná si mě nepamatuješ... Je to tak dlouho... Ale o to teď nejde. Chci ti pomoct, maličká." usmál se.

"S čím? O čem to mluvíte?"

"Chci ti uspořádat překvapení!"

Po této replice se mi rozzářily oči. "Vážně? Jaké?"

"Kdybych ti to řekl, nebylo by to překvapení, maličká!" a pohladil mě po vlasech.

"..."

Uvnitř sebe jsem nechápala, proč se ke mně ten člověk tak hezky chová, ale nechtěla jsem ho urazit. Navíc, byl v této těžké chvíli mou jedinou útěchou.

"Ale... Chci abys dnes, přesně o půlnoci, přišla na tuhle adresu. Tam bude to překvapení." a podal mi kousek papíru s adresou.

"Ale... Ještě chci něco vědět. Proč jste ke mně tak-!?"

Než jsem si to uvědomila, stála jsem před domem mé tety a neznámý muž zmizel. Jediné, co mi po tomto incidentu zbylo, byl jeho kabát, který jsem měla stále přehozený přes sebe a přidržovala si ho rukama. Ovšem to nebylo to jediné, co mi po tomto setkání zbylo.

Jednu ruku jsem pustila ze sevření kabátu a sáhla do levé kapsy.

Byla tam ta adresa.

...

Myslela jsem si, že je to vše, ale...

Ihned potom následovala další vzpomínka.

...

Šla jsem po temné chodbě a svítila jsem si baterkou, kterou jsem držela v ruce. Postupovala jsem pomalu a jistě, ale uvnitř sebe jsem cítila, jak moc jsem vyděšená. Nevím, jestli to bylo tou bouřkou, jejíž záblesky blesků a bubnování hromů bylo slyšet i za okenními tabulkami skla, nebo to bylo tou strašidelnou atmosférou.

Mé kroky, které se v normálních prostorách zdály jako tiché, se ozývaly obrovskou ozvěnou. Třásly se mi ruce. Oči jsem měla otevřené dokořán a těkaly mi ze strany na stranu jako kdybych právě sledovala mistroství v ping pongu.

Po krátké tiché chůzi jsem ve světle baterky něco zaznamenala.

Byly to dveře.

Nenápadné plechové dveře s nápisem 'Pouze pro personál'.

Nevím proč, ale...

Bála jsem se čím dál tím víc a zdálo se mi to velmi podezřelé.

Když jsem chytila za kliku dveří, zaplavily mě výčitky svědomí.

Neměla jsem sem chodit.

Ale...

Ještě mám šanci!

Mám ještě šanci pustit kliku, otočit se na podpatku a odejít!

(Ovšem najednou se ozval zvuk otočení kliky. Dveře se otevřely s vrzáním vysoké zvukové intenzity.)

Ok, teď už je pozdě.

Do místnosti, která byla ukryta za dveřmi, se čím dál více zaplavovalo světlo z baterky. Když se dveře otevřely úplně,...

Byly tam-!

...

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem si všimla, že na mě teta volá mým jménem a přitom několikrát luskla prsty před můj obličej. Opětovala jsem jí pohled a zaručila, že jsem zpět v realitě.

Ale...

Koukla jsem se směrem dolů na klín, kde byly položeny mé ruce, na nichž byly položeny tři fotografie údajných pohřešovaných dívek, neboli mých bývalých spolužaček. Na mém obočí se vytvořil výraz nepokoje.

"Teti?"

"Ano, Grace?"

"Jsou to doopravdy ony? Není to omyl?"

"Ne. Ale proč-"

"Je pozdě."

...

Hurá! Konečně jsem vydala další kapitolu!!!

Moc děkuji, že jste si ji přečetli. Pokud se vám líbila, dejte hvězdičku, nebo komentář.

Mám vás ráda, lidi <3

EllaVanila0

(884 slov + omluva za chyby)

Tááááááák, další kapitola je opět tady :)