Teta skříňku zavřela a pochodovaly jsme zpátky k autu. Nedivím se jí. Taky jsem potřebovala odpočinek, protože mi z těch všech otázek jde hlava kolem.

Zjistila jsem, že mě tady šikanovali, ale nevím, kvůli čemu. Nejsem hezká, ani nejsem konfliktní... Tak kvůli čemu? A jinak! Kdo byla ta holka, co mi pomohla jít na ošetřovnu? Znaly jsme se? Možná ano, podle toho, že věděla, jak se vlastně jmenuji. A ty noviny! Proč jsem se zajímala zrovna o tohle? Mělo to snad nějakou spojitost s tím člověkem, co po mně hodil kámen se vzkazem? Určitě ano, o tom není pochyb, ale... Co ten sen? Byl snad pravdivý? Mělo to nějakou spojitost s mým minulým životem???

...

Nastoupila jsem s tetou do auta, teta otočila klíčkem v zapalování a rajský hluk motoru nás obklopil ze všech stran. Dále teta zatáhla za řadící páku, sešlápla plyn a auto se rozjelo. Vyjely jsme ze školního parkoviště a projížděly městem. Zeptala jsem se tety na otázku, co jsem jí položila u snídaně: "Proč se mi podle mě dostane zvláštní péče?"

Teta neodpovídala. Jen se věnovala řízení a nevnímala mě. Vyhýbala se znovu očnímu kontaktu. Po chvíli mlčení změnila téma na to, že se ještě někde musí stavit kvůli práci. Zajímalo by mě, kam to vlastně jedeme...

To jsem se bohužel dozvěděla velmi brzy.

Teta prudce zabrzdila a prohlásila, že jsme na místě. Musela jsem si vystoupit s ní, protože podle ní byla moje přítomnost na tomto místě důležitá. Nechápala jsem, ale když jsem se koukla na budovu, dozvěděla jsem se, kam jsme se to vlastně dostaly.

...

Byla temná noc. Pršelo a za hlavou mi svítily blesky. Zřejmě to vypadá na bouřku. Já si toho nevšímala a mé myšlenky se upíraly o něco zcela neznámého a pro mě neidentifikovatelného.

Svírala jsem něco v ruce. Když jsem si ruku přiblížila k obličeji, i přes téměř nulovou viditelnost jsem rozpoznala siluetu baterky. Nahmatala jsem spínač a ihned, co jsem posunula ruku od O k I, její světlo vytvořilo zářivý kužel a zvětšila se mi pravděpodobnost, že něco vůbec uvidím a oddechla jsem si, že nebudu alespoň o nic zakopávat. Díky kuželu světla jsem si všimla, že stojím před nějakým objektem.

Začala jsem s baterkou hýbat, abych si zjistila, před jakou věcí to vlastně stojím. V té době jsem byla promočená a taky zmrzlá na kost, ale pohybovat rukou jsem ještě dokázala. Rozpoznávala jsem části budovy jako například okna, hlavní vstup, bílé obložení... Nemohla jsem ale najít nápis. Mířila jsem baterkou kousek výš...

A i když jsem byla v klidu, mé vnitřní já explodovalo zděšením ihned potom, co jsem si přečetla nápis, který tu budovu popisoval. Ten dům byl-

...

Pizzerie Freddyho Fazbeara

Ten nápis mě hypnotizoval, děsil a znechucoval zároveň. Bil mě do očí s pocitem smutku a rozhořčení. Dříve to bylo prosluněné, dětmi oblíbené místo, kde si uspořádávaly své narozeninové oslavy a zbožňovaly chuť zdejší pizzy. Teď se tato budova v přelomu desetiletí proměnila na dům duchů. Okna byla popraskaná, ne však úplně rozbitá. O tom samém problému se dalo diskutovat se zdmi, které krom prasklin ukrývaly i nepěkný poklad v podobě plísní a dalších ohavností. Dětský smích utichl a vražedné ticho nahradil zvuk policejních sirén a brebentících policistů. Policejní páska s nápisem 'Nevstupovat', která byla natažená přes otevřený vchod, vypovídala o tom, že jsme se tu objevily uprostřed vyšetřování a jak jsem zjistila, jsou to kolegové mé tety, protože se ihned začlenila ke stojící skupince vedle a začala tlachat.

Chvíli jsem čekala, avšak to pro mě bylo celkem otravné. Neměla jsem o čem mluvit. Rozhlížela jsem se tedy, čím bych se mohla zabavit do té doby, než se teta s nimi rozloučí a vrátí se zpátky ke mně. Avšak v okolí jsem nenašla žádný zajímavou budovu s něčím, co bych mohla mít ráda. Přitom jsem se bránila něčemu děsivému, avšak jsem byla k tomu přitahována nějakým neviditelným kouzlem. A to byl vstup ohraničený policejní páskou. Jak jsem říkala, bránila jsem se ze všech sil, avšak má duševní slabost a podvědomí zvítězila.

"Pojď! ... No tak! ... Dělej! ... Co se tam může stát zlého. ... Vždyť jsi to tam měla tak moc ráda. ... Byla by veliká škoda, kdybys tam nešla..."

Říkalo mi mé podvědomí, zatímco jsem zápasila sama se sebou a s mým tělem.

Začala jsem se ke vchodu více blížit. Za pár kroků jsem byla od vstupu vzdálena jen pár centimetrů. Chvíli jsem se rozhlížela, jestli se někdo nedívá. Když jsem se přesvědčila, že mám cestu volnou, vztáhla jsem ruku před sebe tak, aby byla pod páskou. Začala jsem ruku zvedat a hřbetem jsem pásku zvedla nad úroveň mé hlavy.

Ne! MOMENT!!! CO TO DĚLÁM! GRACE! NENECH SE OVLIVNIT!

OTOČ SE A VRAŤ SE ZPÁTKY, DĚLEJ!!!

Jenže to nešlo.

Začala jsem se vzpínat, zakláněla jsem hlavu ze všech stran a snažila se odtáhnout ruku. Bohužel, nohy jsem měla, jako kdyby byly přilepené k zemi. Bylo příliš pozdě.

Začala jsem plakat. Slzy se mi leskly v očích a jako malé slané hrášky se mi kutálely po tváři. Myslela jsem, že jsem psychicky odolná dost, ale zmýlila jsem se. Chtěla jsem zvolat na příslušníky policie, kteří stáli opodál, aby mi pomohli se vrátit zpátky, jenže jsem mlčela. Vypadalo to, jako kdyby mi neviditelná neznámá síla zacpala pusu a vlekla mě ke vchodu. Nikdo z policie se ani nechtěl ke vchodu podívat. Mé nohy se začaly pohybovat kupředu i přes odpor samy od sebe a neznámá síla mi násilím sklonila hlavu tak, abych páskou vůbec prošla. Než jsem se nadála, byla jsem uvnitř.

...

To be Continued

EllaVanila0

(918 slov. Please, stand by.)

P.S - Děkuji za prvních 100 přečtení ;)