Sedím na židli a nevím, kde vlastně jsem. Není to zřejmě nic nebezpečného, jelikož svázaná vůbec nejsem ani nic podobného.

Jsem asi v jedné z těch dětských pizzerií. Usuzuji tak, protože kolem mě slyším radostné ječení, smích, hlasité krkání... A podobné věci, které by si dospělý ani nedovolil.

Ale ve které pizzerii vlastně jsem? Z té bílé místnosti jsem odposlouchávala za dveřmi pár doktorů a po postupném tajném vyslýchání jsem zjistila, že v našem městě jsou asi tak čtyři pizzerie pro děti a každá patří někomu jinému!!!

Rozhlédnu se, abych si mohla udělat nějakou představu, ale všude jsou tu věci, které bych očekávala v každé pizzerii: Balónky, stoly, ubrusy, pizza a děti.

Hlavně pizza a děti!

Ohlédnu se na druhou stranu a to mi pomohlo. Viděla jsem na pódium. Vystupovali tam roboti v kostýmech zvířat. Pořadí těch kreatur bylo následující: Králík, medvěd a kuře. Hýbali se, jak nejlépe mohli a přitom stáli jako přikovaní na dřevěném pódiu. Vypadali děsivě, ale děti je zřejmě milovali, protože jich pár stálo u pódia a s radostným výrazem je pozorovali.

"Lili! Pojď! Už je to na stole!" Zařval jeden z dospělých a tímto podivným výstupem upoutal mou pozornost. Tím hlasem mi někoho připomínal. Přitom mi probleskl hlavou jeden doktorský rozhovor:

"Tak, koho tu máme jako dalšího?"

"No... Tu nehodu u Freddyho."

"Hmm... Myslíš toho kluka s mozkovým lalokem?

"Jo jo. To před osmi lety."

"(vzdech)"

"Dnes ho mají odpojit od přístrojů."

"Doufám, že se Lili nic takového nestane. Dneska máme u Freddyho rezervaci a na ty roboty se moc těšila."

"Vážně o toho medvěda s králíkem a kuřetem stojí?"

"Jo (vzdech)"

"Tak to hodně štěstí."

...

Možná se tohle stalo ještě předtím, než ta holčička, Lili, tu rezervaci získala. Jsou to přece moje vzpomínky a zde by se přece neměla udávat budoucnost.

Krom toho mi tohle pomohlo a už vím, kde jsem. Jsem v Pizzerii u Freddyho Fazbeara.

...

Z myšlení mě vytrhl pozdrav mířený na mě. Dalo mi pár vteřin na zjištění, kdo to vlastně je: Bryan! To je ale milé překvapení.

Pozdravili jsme se a po chvíli klábosení si přisednul.

"Jsi tu s někým, Grace?" zeptal se vyzvídavě a přitom se židlí více přisunul ke mně. "Nečekal bych tě tu."

Věnoval mi hluboký oční kontakt a nemohla jsem se vynadívat. Jeho oči mě pokaždé dostávaly do kolen.

"No... ne." A zasmála jsem se. "Jen... Jsem si chtěla trochu oživit vzpomínky. A krom toho tu mám ještě sestřičku."

Při tom jsem sledovala Bryanovo obočí, které kapku zacukalo. Zřejmě očekával, že tu budu sama.

...

Počkat, počkat! JÁ MÁM SESTRU?!

To je na mě celkem zásadní informace! Je divné, že tu nebyla s tetou, a že doteď není v e výslechové místnosti...

...

"Violet tu je s tebou?" zeptal se Bryan zvědavě. "A kde vlastně je?"

"Je s těmi dětmi u pódia." vyjelo mi z úst a ukázala jsem rukou směrem k pódiu. "Vivi!" (zřejmě přezdívka). "Je tu Bryan! Pojď se s ním pozdravit!"

Zařvala jsem jak nejvíc to šlo kvůli tomu, že jsem chtěla ten uřvaný dav překřičet. Bůhví, jestli by mě zde slyšela, kdybych ji upozornila hlasem normální intenzity.

Vzápětí se směrem k nám vyřítila malá holčička. Věk tak... sedm až osm let. Měla žluté šatičky, které na můj vkus připomínaly porcelánovou panenku, velikánskou fialovou mašli ve vlasech a fialové polobotky. Bez zaváhání si k nám přisedla a pozdravila Bryana, jako kdyby to byl starý známý.

"Máš tedy ten "dárek", co jsi mi slíbil?" zeptala se Violet s jiskřičkami v očích očekávající pro ni velmi hodnotnou věc.

"No... Dalo mi to dost práce, než jsem tátu přemluvil, ale TADÁ!" vykřikl a přitom vytáhl z kapsy plyšovou hračku ve tvaru kuřete.

"Jéééé!" vykřikla Viol. "Ty jsi to fakt sehnal! Jak víš, že je Chica má nejoblíbenější?"

Já se trošku zahihňala.

"Segra?" zeptala se Violet s očekávající souhlasnou odpovědí.

"Promiň, Viol, ale kdybych mu to neřekla, tak bys tohohle plyšáčka nedostala." řekla jsem se smíchem a ségra se tím zřejmě netrápila.

...

V igelitovém sáčku byl plyšák. Byl podobný tomu ze vzpomínky a... Panebože! Je na něm krev!!! Prosím, že se mé nově objevené sestřičce nic nestalo!

Prosím! Řekněte mi, že se nic nestalo!

Teta se mě snažila posadit zpátky. Vzpínala jsem se se slzami v očích ze strachu, co se vlastně mohlo stát. Bojím se, co přijde! Na jedné straně to chci vědět a ta druhá by se nejradši propadla do země a nechtěla by nic slyšet.

"Je mi líto, co ti musím říci, Grace, ale..." začala teta, ale muž ji nenechal domluvit.

"Tvá sestra zmizela a nevíme, jestli je ještě živá." řekl vážně a bez emocí.

Už vím, proč mě nechali v té bílé místnosti. Možná chtěli, abych se vzpamatovala z možného šoku z toho, co se sestře mohlo stát.

"A máme podezření, že byla zavražděna." řekl muž suše a zároveň mě propichoval pohledem!

"Já jsem ji nezabila!!! To bych si-"

"Pamatovala?" dopověděl muž a tím tak dokončil nepravděpodobnou větu. "Mohla si ji zabít ty. Nemusela by sis to pamatovat."

"Ne! Vzpomínám si na ni! Byla tak milá a..." Začala jsem brečet tak, že mé slzy připomínaly dva velké potůčky. Přitom jsem postavila, s velkou razancí bouchla do stolu a zařvala jsem:

"JÁ JSEM JI NEZABILA!!! MĚJTE ROZUM! COPAK BYCH ZABILA MALÝ DÍTĚ?!!!"

...

Omlouvám se za případné chyby ;D

EllaVanila0