Vzápětí se ozve hlasitá tupá rána. Odmrští mě to na dlaždicovou podlahu.

Jako kdyby mě někdo plnou silou udeřil teflonovou pánví s umělohmotnou rukojetí, avšak zvuk nebyl shodný. Neomráčilo mě to naštěstí tak silně, že bych měla vnitřní krvácení v mozku, ale vše jsem viděla černě. Nevím, jestli světla nezhasla, nebo za to mohlo mé smyslové zrakové ústrojí, ale zbytek smyslů, jako hmat a sluch, stále pracoval dosti dobře.

Chvíli jsem tam jenom tak ležela na zemi tváří i tělem na bok. Ze smrtelného strachu, že mi to něco udělá, jsem se nemohla ani pohnout. Cítila jsem svým tělem přes své oblečení chlad z obkládaných mramorových dlaždic. Snažila jsem se alespoň zhluboka nadechnout, jenže díky mému strachu jsem dýchala jako v posledním tažení.

Avšak najednou přestanu dýchat úplně.

Více se vyděsím z těžkých a hlasitých kroků mířící směrem k mé osobě. Blíží se a zesilují při každém pohybu. To skřípění, co to dupání těch věcí ještě k tomu vydávalo, mi trhalo uši tak moc, až jsem se bála ztráty sluchu.

Uvnitř sebe jsem se modlila, aby to skončilo. Chci být doma se svou tetou a nikdy se o tohle nezajímalt. Kéž bych...

Neexistovala.

...

"Zaměstnejte je. Já se o ni postarám." Ozvalo se nade mnou.

Avšak v té chvíli jsem přestala vnímat úplně.

...

Cítím se divně.

Jako kdyby mi někdo dal mozek do mixéru a pak mi tu směs plnou mozkové hmoty a krve vrátil zpět do hlavy.

Otevírám své unavené oči a zjistím, že sedím v prázdné místnosti, která je obklopená černou tmou. Jediný zdroj světla, který se zde právě nacházel, byl svit měsíce, odrážejíc se v okně. Snažím si ve své hlavě domyslet, co se vlastně stalo a proč sedím tady. Když si uvědomím, že mě začne svrbět levá strana hlavy, která je těsně u spánků, začnu si vzpomínat. Přiložím ruku na místo a začnu si ho hladit. Měla jsem zřejmě veliké štěstí. Kdyby mě zasáhl u spánku, bylo by asi nejspíše po mně.

Začnu se snažit více rozkoukat ve tmě a začíná mě mrzet, že nemám baterku.

Před sebou mám zřejmě stůl s kolečkovou židlí. Na stole leží pouze telefon a pár papírů, ale když se kouknu více směrem dolů, zděsím se.

Na zemi někdo leží a...

-!

BOŽE MŮJ! TO JE KREV!

Co se tu stalo?! Kdo je ten člověk?! Kdo ho zabil?! Zabila jsem ho já?! Nebo někdo jiný?! Musím to někomu říci!

-?!

Po chvíli mě překvapí jedna věc: Nejsem spoutaná, svázaná, ani nic podobného. Jenom sedím na židli.

Chci vstát, avšak se bojím, co přijde jako reakce. Pokud je vrah se mnou v místnosti, určitě ví, že už jsem při vědomí a vidím to, co vidím.

Strachy odložím stranou. Ten člověk potřebuje pomoc a já musím ven!

Okamžitě tedy vystartuji ze židle a ihned si povšimnu, že dveře se nacházejí za mnou. Dojdu zrychleným krokem směrem k nim, chytnu za kliku a-!

Došlo na to, čeho jsem se právě nejvíce obávala:

Dveře jsou zamčené.

...

Snažím se bouchat, křičet a kopat do dveří, jak nejvíce to jde. Bohužel, neoplývám velikou silou na to, abych dveře násilím otevřela. I přes tuto pravdivou pochybnost jsem se snažila dál o otevření, či rozražení dveří.

Ale jedna jediná replika mě donutí přestat.

"Jsou zamčené. Ztrácíš jen můj drahocenný čas."

Leknu se. Leknu se tak moc, že sebou trhnu a prudce otočím hlavou.

...

Nikdo v místnosti nebyl, ale i přes to jsem cítila pár očí co se na mě právě dívá.

Bojím se, jak bude tato scéna dále pokračovat.

...

Stála jsem bez hnutí. Dívala jsem se na zem, přesně na mrtvého člověka, a i přesto jsem stále ve své levé ruce svírala kliku od dveří. Po chvíli ucítím, že mi někdo dal ruce na obě má ramena a začal se mnou pohybovat. S pomocí této síly jsem se ocitla zpět na židli.

...

"K-kdo jste?"

"To je špatná otázka, má milá. Pro někoho jsem něco, pro někoho jen nic. Jen pouhý stín, který byl zde zatracen."

"Kde jsme?"

"Je divné, že si nevzpomínáš. Naposledy jsi byla zde a bojovala o svůj holý život."

"..."

"Nebo... Že bys po tom všem dostala amnézii?"

"Nedivím se ti."

"..."

"Vy víte, co se mi stalo?

"Vím všechno."

"Mohu se vás tedy zepta-"

"Jsi směšná, má milá. Právě kvůli tvým otázkám jsem tě odtáhl až sem. Klidně se ptej. Nekoušu. Tedy... Alespoň si to myslím. Ale rychle. Nemáme moc času. Jen hodinu."

"Ehm... Dobře."

"..."

"Proč Bite of 87?"

"Cože?"

"Proč jsem se o to tolik zajímala? Co se vlastně stalo? Kdo to způsobil? Jak?"

"To je na mě až moc otázek. Hezky popořadě, má milá."

"Dobrá... Kdo to způsobil?"

"Na to není tak snadná odpověď, ale radši ti něco povím: Býval jsem člověk. Pracoval jsem zde jako technik a mechanik. Bude to už hodně pěkná doba. Byl jsem slušný, vykonával jsem svou práci dobře a všechno šlo jak má, jenže pak... 83. Ten den, co se to stalo mě vyhodili. NEBYLA to má vina! To ti kluci!"

"Přišel jsem o práci a pak to šlo z kopce. Opustila mě žena a protloukával jsem se, avšak jednou, když jsem přede dveřmi našel obálku... A uviděl jsem v ní obnos peněz, šlo to zase dobře. Vystudoval jsem střední a pak vysokou a udělal si dobrou kvalifikaci na práci psychologa. Našel jsem si novou partnerku a taky se mi konečně narodila dcera. Lili."

"Lili?!"

"Ano. Viděl jsem tě jednou, když má dcerka měla narozeniny a slavila je právě v pizzerii. Když si po jídle šla s ostatními hrát, šel jsem si trochu zavzpomínat a procházet si komplex pizzerie. Byl jsem zde, právě v této místnosti, když se najednou ozval hlas, že zde nemám být. Když jsem se otočil, uviděl jsem velice povědomou tvář, avšak nedokázal jsem si přesně vzpomenout na totožnost osoby, co přede mnou stála. Zjistil jsem, že chce zde vykonat něco velice zlého. To on mi dával před práh peníze a to jenom kvůli tomu, že jsem..."

"Co jste měl?"

"Měl jsem udělat špatnou věc. Velice špatnou. Měl jsem jednoho z nových animatroniků naprogramovat, aby ve správný čas zaútočil na jednoho konkrétního člověka. Když jsem napřed nechtěl, začínal mi vyhrožovat, že mě o mou novou kariéru či rodinu připraví. A to jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem, aby mé dceři někdo ublížil."

"A tak jste to udělal..."

"Naprogramoval jsem, o co mě ten člověk žádal. Měl jsem být ten den, co se to mělo stát v budově a spustit to pomocí ovladače, na který jsem animatronika připojil. Jenže asi tak den před spuštěním jsem si ho prověřil. Ukázalo se, že ten člověk, co mě do toho navedl, byl jedním z těch dětí, co mě v roce 1983 připravily o práci. Byl jsem naštvaný. Velice. A právě zloba mě dovedla právě k tomu, abych tu věc spustil hned předtím, co odejde ze směny. Avšak jsem nemohl zabránit tomu, abych ublížil někomu dalšímu."

"Ten člověk byl v nemocnici asi tak na pět měsíců. Když jsem byl svými výčitky dohnán opět sem, nevěděl jsem, že si na mě počíhá. Rozbil mi hlavu kladivem a nacpal mě do těla animatronického medvěda. A moc dobře vím, kdo to byl. Kdo to je. Kdo před tímto případem utíká a vyhrožoval ti po celou tu dobu."

"A... kdo to byl?"

"Než jsem umřel, nahrál jsem svou výpověď na magnetofonovou pásku. Přehrávač i s kazetou leží támhle na stole. Tam se to dozvíš."

"Mám je jednu otázku... Proč já?"

"Nerozumím ti, má milá."

"Proč jsou mí přátelé a mí příbuzní mrtví?! Chci to vědět!"

"Pamatuji si na to, jak si od něj utíkala. Pamatuji si, že se vrah zajímal hlavně o tebe. Ostatní lidé, co tě doprovázeli byla... ehm... jen překážka k tomu, aby se k tobě dostal. Bez urážky."

"Honil tě po celé pizzerii, ale bylo veliké štěstí, že jsem tě našel dřív. Omráčil jsem tě tak, abys ztratila vědomí, a po cestě, když jsem tě táhnul křižovatkou a přemýšlel, jak to narafičit tak, aby to působilo jako nehoda, nápad přijel sám od sebe. Ten šokovaný řidič toho vozidla, co mě viděl s tebou, narazil do sloupu. Stačilo jen a pouze pohnout s kamionem a nastavit tě tak, aby to vypadalo na to, že tě srazil. Zavolal jsem policii a bylo hotovo."

"A-a co Gunter? Ty víš, kdo ho zabil?!"

"Byla to vrahova loutka. Chtěl tě unést tak jako tak, ale díky za síť. Měl jsem to díky tomu mnohem lehčí."

"..."

"Ale proč?! Proč jde ten vrah po mně?! Proč to všechno?!"

"Když jsem se jednou potuloval po pizzerii, našel jsem útržek jeho zápisků a nákres něčeho, co máš u sebe. VELMI blízko u sebe."

"A... co to znamená?"

"To už musíš zjistit sama. A... rada nakonec: Věř svému vnitřnímu hlasu."

" Děkuji ti. Díky tobě jsem konečně volný."

...

Odbila šestá.

Hlas zmizel.

A zřejmě už navždycky.

Byla to škoda.

Chtěla jsem se ještě na tolik věcí zeptat...

Ale myslím si, že základní odpovědi už mám ve své paměti už napořád.

A můžete si být jisti, že ani amnézie mi je nevymaže.

Ah! Konečně! Teta a ostatní.

"Teti! TADY JSEM! POMOZTE MI VEN!"

...

Čekejte ještě na epilog.

Omlouvám se za chyby.

...

"Ale neodcházejte, protože konec je stále v temnu, čekajíc na to, až na něj někdo posvítí."

(Shadow Freddy)

...

EllaVanila0

(1536 slov)