Vzápětí nás vytrhlo z přemýšlení na domov odkašlání, které patřilo muži. Kašlal způsobem, abychom toto srdceryvné představení přeskočili a vrhli se na hlavní téma. Myslím, že u muže jsem byla pouze pitomá překážka k tomu, aby z práce zase odešel domů, rozvalil se na gauči a otevřel pivo s unuděným pohledem na obrazovku svého televizoru.

Všimla jsem si, jak si má teta povzdechla a z objímání přešla na pozici dospělého kárající dítě. Klekla si, dala mi ruku na rameno a nadechla se, aby mohla říct věc, kvůli které je vlastně tady. Kdyby bylo na mém místě, tak jsem tu pravdu slyšet nechtěla a jednoduše bych jí zacpala pusu svojí rukou. Jenže jako oddaně naslouchající dítě jsem jen stála a vyjeveně sledovala tetu s ustaraným výrazem.

"Je mi to moc líto, Grace, ale ještě je tu jedna věc, kterou musíme udělat. Pak půjdeme domů a něco ti uvařím." řekla s lítostí teta a udělala na mě psí oči.

"Slibuješ?" zeptala jsem se popravdě a s nezájmem, protože já na tomhle místě mám zkušenost se sliby celkem nevalnou a v mém těle je už tolik pochybností, jestli mám lidem jako byli ti, u kterých jsem doposud pobyla, vůbec věřit.

Teta pokývala hlavou, že ano. Nasadila sladký úsměv a nastrčila malíček.

Můj obličej zareagoval grimasou údivu z nevědomosti, co po mně teta vůbec chce, avšak mi to rychle docvaklo a zavěsila jsem se svým malíčkem na ten její jako utvrzené splnění slibu.

...

Šla jsem po podlaze dlouhé nemocniční chodby, co neměla konce. Mrazila mě v zádech stísněnost. Měla jsem pocit, jako kdyby se chodba každým mým krokem neustále zmenšovala. Nikdy jsem v tomto prostředí nebyla. Nikdy jsem - kromě výslechů - nevycházela ze svého pokoje a pokaždé jsem se vyděsila projevováním ostatních pacientů v nemocniční léčebně, pomocí kopání, řvaní a bušení sevřenými pěstmi do dveří, zevnitř zavřených, bílých cel v bílém vězení. Byla to nepředstavitelná muka. Jedinou mou oporou v této chvíli byla má teta, kapitánka policie, která mě držela za ruku a postupem času mi věnovala i své sako, které měla na sobě. Cítila jsem chlad. Strašný chlad.

...

Muž v bílém, co nás doprovázel, se zastavil před jednou ze spousty dveří. My všichni, včetně zásahové jednotky, se zastavili s ním. Museli jsme chvíli čekat, než vyzkouší všechny své klíče, které měl na kroužku za opaskem, a přesvědčí se, že ten červeně obarvený bude právě ten pravý. Otevřel dveře a přednostně pustil mě, tetu a muže jako první. Poté vešel on sám a dveře zamknul. Když se ocitl s námi v místnosti, řekl, ať se posadíme. Konkrétně ke stolu se čtyřmi židlemi. Dvě židle byly po každé straně. Muž v bílém s mužem č. 2 se posadili na jednu stranu. Já s tetou, která mi dělala do té doby psychickou oporu, se posadila se mnou na druhé straně - naproti nim - a její ruku jsem měla položenou na mém rameně.

Muž začal výslech. Já jsem byla přesvědčena, že zvolí otázkovou metodu a tak jsem řekla rovnou jako varování, že takovým způsobem se mě ptají všichni předtím, než to sami od sebe vzdali. Jsem si totiž dost vědoma své dočasné poruchy v mozku a nechtěla jsem, aby muž zbytečně plýtval drahocenným časem, kdy jsem už mohla strávit doma jako začátek poznání tetiny výtečné kuchyně.

Muž to zřejmě předpokládal. Vytáhl mobil, otevřel ho, vytočil číslo a chvíli se domlouval. Za chvíli za námi přišel člen zásahové jednotky, nesoucí v rukou objemně těžký kufřík. Kufřík si muž s mužem ze zásahovky kvapem vyměnili a zásahovák odešel ani ne za pět sekund se silným zabouchnutím dveřmi.

V té chvíli jsem měla pocitů vice, než dost. Na jednu stranu ke mně promlouvala dětská zvědavost a musela jsem se přemáhat, abych muži rovnou nevytrhla kufřík z ruky. Avšak na druhou stranu jsem cítila opačné emoce: Strach, pochybení a obavy z obsahu, který kufřík právě ukrýval. Byla jsem tolik vychýlená z emoční rovnováhy, že jsem se mohla rovnou rozbrečet, ale i přes to jsem to neudělala, abych zachovala ještě zbyteček důstojnosti, co ve mně vůbec zbyl.

Muž už sahal do brašny a vytáhl složku. Hodně tenkou složku, která - po mém zjištění - obsahovala fotku. Fotky. Spoustu fotek různých lidí, kluků a holek, které muž rozmístil po stole příslušnou stranou ke mně.

Nechápala jsem, co to má znamenat, jelikož jsem se s touto výslechovou metodou nesetkala, ale už teď se mi celkem začala líbit. Ty děti z fotek se usmívaly, což mě trochu děsilo, ale jako bod k dobru jsem si kladla to, že jsem je nemusela složitě popisovat.

"Poznáváš tu někoho z těchto fotek?" zeptal se muž bez špetky emoce - jako kdyby byl z chladného kovu - a začal mi věnovat hluboký oční kontakt. Cítila jsem to i v momentě, kdy jsem se dívala pouze na fotky a moc pozornosti mu ani nevěnovala. Koukala jsem se na první, druhou, třetí fotku. Postupně jsem si v duchu říkala: "Ne, ne, ne, n-"

Zastavila jsem se u fotografie jednoho kluka. Byl asi tak stejně starý jako já. Brunet s fialovým tričkem a hnědo-zelenýma očima. Měl takový úsměv. Možná jsem ho i někdy-

...

Ležela jsem.

Nevím přesně místo, ale ta věc pod tím byla krásně měkká tráva. Kolem mě byla spousta lučního kvítí, avšak tráva se snažila všude kolem dělat zelené spektrum. Nezvítězila však kvůli zapadajícímu slunci, které obarvilo svou barvou vše, co mu stálo v cestě a tak většina věcí kolem byla oranžová až červeno-růžová.

Nad námi se tyčila ohromná vrba, sklánějící se naším směrem jako velký ochranář a směsice pestrých světel a stínů mi vyrážela dech každým pohledem kolem sebe.

"Líbí se ti výhled?" ozval se hlas vedle mě, díky čemuž jsem se dost vyděsila.

"Ano, líbí. Je to jako z pohádkové, či romantické knížky. Jak jsi tohle místo vůbec objevil?" vyjelo mi z pusy a přitom jsem se dívala na nebe plné šedivě-modrých mraků, kolem kterých svítila narůžovělá zář. Cítila jsem, jak něčí ruka vzala tu mou a vzájemně jsem si s tou rukou propletla prsty.

"Mám své známosti." dodala druhá strana. "Počkej! Už to přijde..." a chvíli nastala kratší pauza. Když řekl to kouzelné slůvko 'teď', dívala jsem se na večerní město nechané na pospas smogu z projíždějících aut, takže se ve mě začalo budit pomyšlení, že je půlka města pod vodou a já s neznámou osobou sedím na kopci u vrby na 'ostrůvku' jako trosečník, co hledajá pomoc od okolních obyvatel.

"Briane?" vyjelo mi nečekaně z pusy.

"Ano?"

"Mám strach. Teď, když vidím to všechno, cos pro mě udělal... Bojím se, že se stane něco strašného a že to... Skončí. Jako kdybych právě lusknula prstem a všechno bude jiné." vyjádřila jsem pochybnost a na mém obličeji se zřejmě objevila grimasa nepokoje.

"Grace." řekl mi Bryan a nastavil mi přitom hlavu tak, abych se dívala na něj a hlavně do jeho krásných smaragdových očí se špetkou hnědi, díky čemuž jsme si věnovali dlouhý oční kontakt. "Nic netrvá věčně. Vím, že se může stát cokoli, ale jeden moudrý člověk mi jednou řekl, že minulost ani budoucnost není důležitá. Důležité je jen to, co je teď, tady a hlavně žít život s pocitem, že nikdy v životě nejsi sám."

...

"Slečno Grace! Jste na přijmu?" zahučel netrpělivě muž a několikrát mi před očima, na znamení ztráty času, lusknul prsty.

Měla jsem chuť mu dát přes hubu a odseknout, že si holt musí počkat nějakou dobu. Místo toho jsem překvapeně jsem zamrkala a pohotově odpověděla, že ano, ale jako zpomalený film jsem zvedla fotku do svých rukou a chvíli jsem si ji prohlížela. Poté jsem se nadechla, vydechla a podala jsem fotku překvapenému muži. Vysvětlila jsem mu, že tohoto chlapce poznávám a on se s obličejem značícím úlevu převzal onu fotografii. Položil ji na stůl.

S postupem času jsem poznala pár dalších lidí a fotografií celkem přibývalo.

Muž po chvíli řekl, že to stačí a fotografie sklidil do slohy, kterou opětovně a s lehkostí užavřel do svého kufříku. Poté v něm zase začal šmátrat...

A vyndal igelitový sáček, který položil na stůl.

Obsah sáčku byl pro mě natolik děsivý, že jsem skoro vyjekla a oddálila se více od stolu. Díky mému úkonu mi teta věnovala ochranářské objetí a zeptala se muže, jestli si nedělá srandu a že na tohle bylo ještě moc brzy.

Myslím, že vím, proč tu jsou.

Vím, proč přišli!

Kvůli tomuhle.

...

EllaVanila0 ;)