„Obávám se, že do večera začne pršet," oznámil vážně lord Henry Libourg, když sotva zpomalil cválajícího koně a dostal se blíž ke své manželce, aby ho v dunění koňských kopyt slyšela.

 „Uprostřed nádvoří budeme mít samé bláto, ale zasetým plodinám to prospěje," řekl po chvíli a přitom se na svou usmál. 

„Pršet? Ty ses snad pominul, můj pane," odpověděla Fiona a srovnala krok své klisny s krokem manželova oře a vrhla na něho skeptický pohled.

 „Na obloze není skoro ani mráček, který by pokazil krásu slunného dne," dodala a přitom se nechápavě podívala na svého manžela.

„Bude pršet, má paní," prohlásil ale Henry sebejistě a na to dodal. „Cítím to v kostech," a plácl se rukou do stehna a pak se na svou ženu ušklíbl a Fiona zvedla tvář k jasné obloze a zavrtěla hlavou...protože ve chvílích, jako byla tato, se výrazně projevoval téměř pětadvacetiletý věkový rozdíl mezi nimi...protože pouze jen starý člověk hovoří o bolavých kloubech, když se blíží déšť nebo sníh.

 A sotva Fioně ta nevlídná myšlenka bleskla hlavou, tak ji umlčela.

 ,,Henry byl dobrý manžel... a v mnoha směrech blízký i jejímu srdci," znělo ji v mysli a vzpomínala jak ji poslali do jeho sídla jako velmi mladou dívku už ve věku dvanácti let, aby sloužila jeho manželce a učila se způsobům pravé dámy. 

A když ta dobrá žena o pět let později při porodu zemřela, tak Henry Fionu překvapil tím, že ji požádal, aby se stala jeho ženou a matkou jeho malého synka...A Fioně, narozené v rodině nižší šlechty, která ženám nemohla zajistit mnoho blahobytu, se ulevilo, když její otec se sňatkem souhlasil...A těšilo ji, že může zůstat na prvním místě, které skutečně považovala za svůj domov.

Věděla, že mnozí nemohli pochopit, proč se dychtivě provdala za muže nepříliš bohatého a mnohem staršího než ona, ale jako baronesa z Arundelu získala Fiona postavení, které ji naplňovalo sebedůvěrou a hrdostí.

 Uvědomovala si, že jejich manželství, třebaže láskyplné, nikdy nebude manželstvím s vášní... A přece Henryho milovala způsobem, který zdaleka přesahoval i veškerý smysl pro povinnost.

V podstatě to byl dobrý život.

______________________________________

Fiona stočila zrak od sluneční záře probleskující mezi listovím a zadívala se na stromy kolem sebe. Konečně přišlo léto, ale většinu půdy v lese dosud pokrýval vysoký koberec spadlého hnědého listí a mísil se se svěží zelení čerstvě rašících keřů a kapradin.

„Podívej se, Henry, tamhle kvete řimbaba," oznámila po chvíli a přitom se vesele podívala do očí svého manžela.

 „Prosím, mohli bychom zastavit, ať si jich můžu pár natrhat? Dva kuchtíci dostali nepříjemnou vyrážku... Velice je trápí a moje obvyklé masti nezabírají. Věřím, že když do nich přidám řimbabu, budou účinnější," dodala a pak dychtivá Fiona prudkým pohybem přitáhla otěže...i když jejímu koni se to nelíbilo a vzepjal se.

„Buď opatrná, nechceš přece spadnout na tvrdou zem," napomenul ji Henry a s obdivuhodnou obratností vztáhl silnou paži, aby manželce pomohl udržet se v sedle.

Fiona se na něho vděčně usmála a svými stehny pevněji sevřela koňské boky své kobylky... Byla zdatná jezdkyně, třebaže ne zvlášť zkušená...ale naštěstí měla nablízku Henryho, který vždy dohlížel na její bezpečí.

 Jakmile se její kůň uklidnil, tak její manžel se rozpačitě zadíval na jemné bílé květy, na něž předtím Fiona ukazovala.

 „Řimbaba? Víš to jistě, má paní? Mně se zdá, že vypadá jako obyčejná kopretina," řekl a Fiona se na něj usmála. Henry byl velmi inteligentní a zkušený muž, ale v léčivých rostlinách se ani trochu nevyznal.

 „Připouštím, že je jí trochu podobná...má žlutý střed a bílé okvětní lístky tak jako ona.. ale věř mi prosím, pane, opravdu to není kopretina," dodala Fiona a její manžel se na ní podíval dlouhým pohledem.

„Věřím ti, Fiono. Jenom si nejsem jistý, jestli je rozumné odkládat návrat domů. Byli jsme venku skoro celé odpoledne a oba máme před sebou povinnosti... Jestli budu moct postrádat nějaké muže, mohla bys sem zajet třeba zítra a natrhat si všechno, co potřebuješ," odpověděl a Fiona se střetla s jeho dlouhým pohledem.

„To nejsou jen květiny, Henry, je to léčivo. A věř mi, potřebuji je tak naléhavě, protože se bojím, že by zítra mohlo být pozdě... Čím dříve vyzkouším novou mast, tím dříve se chlapcům uleví," řekla a Henry jen rezignovaně zamručel.

 „Přísahám bůh, Fiono, jsi jediná žena v celé zemi, která dělá takový povyk kvůli služebnictvu v kuchyni," odsekl trochu neklidně a Fiona se potěšená vítězstvím jen sladce usmála.

 „ A ty jsi zase jediný, kdo mě naučil starat se tak svědomitě o naše lidi, dobrý pane. Teď pojď, zdá se, že jich bude dost, abychom naplnili můj i tvůj sedlový vak," řekl a tak Henry po chvíli sklouzl z koně a potom chytil svou manželku kolem pasu, aby jí pomohl sesednout.

A sotva ji opatrně postavil na zem, tak jejich oči se na okamžik setkaly a Fiona se pak impulzivně naklonila a žertovně políbila Henryho na nos.

„Nestydatá holka," zabručel její manžel s předstíranou rozmrzelostí a Fioně zazurčel v hrdle veselý smích...A onen zvuk se rozšířil do lesa a vyplašil i hejno kosů na větvích nedalekého stromu.

„Počkej tady," vyzval Fionu Henry a předal jí otěže obou koní.

Fiona tedy přikývla a trpělivě čekala až se její manžel vrátí...protože přestože se pohybovali po vlastním území, tak bylo moudré dbát na obezřetnost a zvláště v těchto nejistých dobách.

_____________________________________

Dívala se, jak  její po manžel pomalu kráčí k trsům řimbaby a bystrým pohledem přejíždí prostor sem a tam... Koně, rozmrzelí, že byli nuceni zastavit, popošli o pár kroků dál a sklonili hlavy, aby se napili z velké louže na okraji lesa.

 Fiona jim to dovolila a uvázala jejich otěže k nejbližšímu kmeni a pak se otočila k Henrymu zády a dychtivě čekala, až bude moct začít trhat květy.

 Pak konečně na ni kývl a ona se rozběhla vpřed...A napadlo ji, že dobře udělala, když si na cestu obula nové vysoké kožené boty...protože půda tu byla vlhká a měkká a na některých místech se do ní bořila skoro až po kotníky.

„Asi po tobě nemůžu chtít, aby sis pospíšila," zamumlal Henry, jakmile kolem něho proběhla k prvnímu trsu květin a Fiona mu věnovala úsměv.

„Vynasnažím se," odpověděla a přitom se na něj po chvíli znovu otočila.

 „Ale natrhat potřebné množství chce čas," dodala po chvíli a přestože se její manžel tvářil kysele, tak Fiona v jeho hlase zaslechla nádech pýchy...Protože nikdy se nevyhýbala tvrdé práci a upřímně se zajímala o každého, kdo žil v sídle, ať to byl rolník, sluha nebo rytíř... A nebylo také žádným tajemstvím, že ji pro její obětavost všichni milovali...Včetně jejího manžela.

_________________________________________

Fiona, rozhodnutá nestrávit sběrem ani o minutu déle, než je třeba, klesla na kolena a zadívala se na květy před sebou.

 Začala trhat květiny rostoucí nejblíže dubu a obratně ulamovala stonky těsně u země... Neutrhla každou rostlinu a dbala na to, aby část z ní vždy zůstala a mohla se tak dál množit.

 A věděla, že při tak velkém počtu vojáků, služebníků a dalších obyvatel závisejících na její péči je důležité mít v hradní spižírně zásobu drahocenných lektvarů... vždy připravených k léčbě neduhů.

Potom po kolenou obešla kmen stromu, aby natrhala další byliny...Ale přitom, jak je trhala, tak se jí však zmocnil divný pocit... že něco není v pořádku...Protože kolem ní bylo ticho... až příliš velké ticho.