Muž, jehož kaštanové vlasy byly protkány šedí a obličej mu sem tam zdobilo pár vrásek, právě seděl nad stolem ve své dílně a upíral své světlé oči na hůlku, která byla patrně největší experiment, který kdy provedl. Nebyl si jistý, jestli to byl dobrý nápad. Jestli to byla dobrá kombinace. Jestli neudělal osudovou chybu. Vždyť tento materiál se mu dostal do rukou teprve nedávno. Neměl ani čas jí pořádně prozkoumat. Ale vždy věřil svým instinktům. A ty mu posledních pár dní našeptávaly, aby vyrobil tuto hůlku. A tak jí vyrobil.

Vzhlédl. Zdálo se mu, že zaslechl zvonek, který se rozezněl vždy, když někdo vešel do jeho krámku. Byl to takový příjemný zvuk, který byl už od dětství součástí jeho života. Tento zvuk slýchával téměř denně, zvlášť v srpnu, kdy si mladí čarodějové a čarodějky nakupovali své potřeby do školy. A opravdu, po pár vteřinách se ozvalo zavolání, které potvrzovalo, že dnes prodá další ze svých hůlek. Vstal. Jakmile se objevil v té části krámku, kam chodili zákazníci, pohled mu padl na hnědovlasého klučinu, který byl na svůj věk poměrně malý. Vlasy mu sahaly asi po ramena. Držel za ruku matku, z druhé strany se jí držel chlapec se stejnými kaštanové hnědými vlasy.

To budou Brumbálovi, pomyslel si. Nebylo to tak dlouho od té doby, co Percival Brumbál zabil ty tři mudlovské chlapce a byl zavřený do Azkabanu. Ještě pořád měl v živě paměti, jak toho byly plné noviny. Naprostý skandál. Dobrý měsíc se nemluvilo o ničem jiném. Nikdy by to do něj neřekl. Mudly neměl moc v lásce, to ne, ale že by byl schopný je jen tak zabíjet? To určitě ne. Nemohl říct, že by se nějak dobře znali, ale občas se zastavili na kus řeči.

To je tedy malý Albus Brumbál.

Byl zajímavý. Už tenkrát Ollivander věděl, že to je velmi inteligentní chlapec a že z něj jednou bude velmi mocný kouzelník. Za tu dobu, co prodával hůlky, se naučil rozpoznávat, jak velký potenciál jeho zákazník má. To taky hrálo v jeho poslání důležitou roli. Ollivander měl pocit, jakoby mu těma pomněnkově modrýma očima, ve kterých hrály natěšené ohníčky, viděl až do žaludku.

Rozpršelo se. Kapky vody nepřetržitě bubnovaly do skla výlohy. Ollivander tomu však nevěnoval přílišnou pozornost, zdálo se, že je nad něčím hluboce zamyšlený a že by neslyšel ani to, kdyby někdo přímo vedle něj přesazoval mandragory. Pak si však Kendra Brumbálová trochu podrážděně odkašlala, jakoby mu chtěla dát jasně najevo, že má na práci rozhodně lepší věci, než jen postávat v obchodě a čekat, než se Ollivander uráčí něco říct a že rozhodně neplánuje strávit s vybíráním hůlky celý den. A on, jakoby se probral z transu, zeptal se na to, na co se ptal už stovky nových studentíků.

„Dobré dopoledne. Přejete si, paní Brumbálová?" Kendra se ani nepozastavila nad tím, že tenhle výrobce hůlek zná její jméno. Ani jí to nepřekvapovalo. Po tom, co se stalo jejímu manželovi znal její jméno každý široko daleko. Ale ani před tím by se nedivila, že jí zná. Věděla, že se její manžel s Ollivandrem znal.

„Ano, můj syn Albus jede poprvé do Bradavic, jde si koupit svou hůlku."

„Ano, jistě. Počkejte, hned jsem zpátky,"řekl Ollivander a vyšel do útrob obchodu, najít hůlku, která by si mladého Brumbála vybrala.

Přemýšlel, která hůlka by mu nejlépe seděla. Bloudil od jednoho regálu k druhému a přemýšlel. Bylo jasné, že tenhle chlapec je nesmírně inteligentní a mocný, předpokládal tedy, že bude potřebovat hůlku, která mu bude stačit. Vyřadil tedy jádro z blány z dračího srdce. To bylo vždy jádro ,pro ty slabší' jak s oblibou říkal Ollivanderův dědeček. Jeho otec zase vždycky říkával, že je žíně z jednorožce dobrá na zaříkávání, ale na protikouzla a celkově obranu proti černé magii se moc nehodí. Vylučovací metodou tedy vybral ocasní pero z ptáka fénixe. Přešel do části, kde měl hůlky s tímto jádrem; výběr byl mnohem omezenější, než u ostatních dvou jader. Vybral jasanovou hůlku s perem ptáka fénixe, jedenáct a půl palce, poměrně ohebnou. Nebyl si však jistý, zda je to ta pravá. S myšlenkou, že za zkoušku nic nedá se s hůlkou vydal zpátky ke svým zákazníkům.

Opatrně vložil hůlku do Albusových rukou. Albus, aniž by čekal na nějaký pokyn, hůlkou mávl a jedna ze skleněných výloh se roztříštila. Vichřice, která zuřila venku se opřela i do rozbité výlohy, takže Aberforth, který stál nejblíž byl za pár vteřin úplně promáčený. Ollivander chvatně mávl hůlkou, takže se všechno sklo zase vrátilo do okna. Pak se ještě zahleděl na nejmladšího Brumbála, znovu mávl hůlkou a Aberforth byl zase suchý.

Albus vyděšeně vrátil hůlku zpátky na pult, jakoby se bál, že pokud jí bude držet ještě vteřinu navíc, omylem zapálí celou Příčnou.
Když zachytil pohoršený pohled matky, zamumlal něco, co měla být evidentně omluva. Nicméně to řekl tak potichu, že mu nebylo téměř rozumět.

„Ne, tu rozhodně ne. Já to tušil, že to nebude ta pravá"zašeptal Ollivander a znovu zamířil do útrob obchodu. O chvíli později se vracel s další hůlkou s perem fénixe, tentokrát z třešňového dřeva. Ani ta však mladému Brumbálovi neseděla. Neseděly mu ani čtyři další, které mu Ollivander přinesl. Nečekal, že bude Brumbál takový oříšek. Navíc si byl jistý, že broskvové dřevo je to pravé. Nevěděl, co ho k tomu vedlo, ale už si zvykl, že musí věřit svým instinktům.

Zapojil tedy svůj geniální mozek. Věděl, že broskvové dřevo se nehodí k bláně z dračího srdce a že se blána z dračího srdce nehodí k Brumbálovi. Zkusil tedy žíni z jednorožce. Také mu neseděla, ale přišlo mu, že hůlka neprotestovala tak moc, jak by očekával.

Přeci jen to může být žíně z jednorožce, pomyslel si a vydal se hledat další hůlku. Ani po pár dalších pokusech neměl štěstí. Nesedělo mu jak březové, jasmínové ani švestkové dřevo. Ollivander už pomalu, ale jistě začal propadat zoufalství. Nevěděl, co dál. Ani mladý Brumbál se necítil uvolněně, z kapsy hábitu si vylovil sáček s mudlovskými citrónovými dropsy, jeden rozbalil a strčil si ho do pusy. Jeho oči už nezářily takovým nadšením, jako na začátku, Ollivander nemusel ovládat nitrozpyt aby věděl, že se malému Albusovi honí hlavou to samé, co se honilo hlavou spoustu předešlým studentům, které si žádná hůlka dlouho nevybírala: že mu Ollivander řekne, že pro něj žádná hůlka neexistuje a že bude muset žít jako moták.

Pak ho ale něco napadlo. Doufal, že to vyjde, protože jinak by byl už doopravdy ztracený. Nechápal, že ho to nenapadlo dřív. I když, bylo celkem logické, že ho to nenapadlo, vždyť tu hůlku vyrobil teprve včera a ještě nebyla zdaleka připravená mít svého majitele. Doufal však, že jí mladý Brumbál zkrotí. Zamířil do útrob obchodu. Otevřel dveře do své pracovny a pohled mu padl na hůlku z broskvového dřeva, dvanáct a tři čtvrtě palce dlouhou. Opatrně jí vzal do rukou a zamířil zpátky k Brumbálovým. Podal hůlku Albusovi a sledoval, co se stane. Brumbál s ní mávl. Z hůlky vyletěl zlatavý oblak, který na chvíli zahalil mladého Brumbála tak, že nebyl skoro vidět. Pak však oblak zmizel a z hůlky vyletělo ještě pár zlatých jisker. Garrick si byl jistý, že tohle je ta pravá.

Broskvové dřevo, dvanáct a tři čtvrtě palce dlouhá, jádro ze srdce fénixe, nepoddajná. Jedinečná hůlka, s jádrem, které bylo určitě první svého druhu. Ani po tolika letech, kdy si byl hůlku vybírat Harry Potter, Vyvolený, Chlapec, který přežil - říkejte si mu jak chcete - Ollivander nevěděl, jestli někdo někdy hůlku s takovýmto jádrem vyrobil.

Srdce fénixe bylo vlastně nemožné získat, alespoň tedy legálně. A Ollivander nikdy neklesl tak hluboko, aby nakupoval na černém trhu. To srdce se v jeho rodině dědilo už po několik generací. Nevěděl, co ho vedlo k tomu, že v kombinaci s ním zvolil zrovna broskvové dřevo. Možná proto, že s perem fénixe to byla skvělá kombinace, měl tedy pocit, že tohle bude taky fungovat. A měl pravdu. Albus Brumbál s ní dokázal úžasné věci a přesto, že většinu svého života až do smrti používal Bezovou hůlku, hůlka s jádrem ze srdce ptáka fénixe mu poskytla excelentní start.

———————————

Zdravím!

Tahle jednodílovka má něco přes 1300 slov, doufám, že to není málo, ale já vážně nevěděla, co víc napsat.

Doopravdy by mě zajímalo, jakou hůlku měl Brumbál (samozřejmě, že měl hůlku z broskvového dřeva, ale chápeme se). Takže pokud by někdo věděl, dejte mi prosím vědět v komentářích.

Toť vše,

Annie ;-)