Začal jsem si psát na Fecebooku s nějakým klukem. Byl jsi v tu dobu šíleně žárlivý, upřímně, mně se to líbilo, provokovat tě. 

Brzy mě čeká vyšetření a investice do speciálního přístroje, který mi pomůže pochopit, jaké to nebe doopravdy je. 

Poprvé jsi mě doprovázel na oční ty, nešel jsem sám jako obvykle. Měl jsem z toho vždy strach, jen ty jsi ale o tom strachu věděl. Koukal jsi na mě, já se mírně chvěl. Vždy mě z toho šíleně pálily oči, slzely. 

Ale teď jsem věděl, že musím být silný.

Nebo tak alespoň vypadat. 

Sedíš v čekárně vedle mé maličkosti, jsme tu sami. ,,Čeho se tak bojíš?" Nechápal jsi můj strach, ale věř mi, bál by ses taky. Bál jsem se nějaké špatné informace. 

Chytil jsi mě za ruku, snažil se mě uklidnit. Ulehl jsem na tvé rameno, měl strach z toho, že o zrak přijdu.

Věděl jsi, že je to neléčitelná nemoc?

Prý se léčit nedá, ale já věřím, že s tebou ty barvy jednou uvidím.