Třásla se ještě dlouhé poté, co jí Nana zavazovala ránu na uchu a snažila se ji uklidnit. Ale jako kdyby ji tohle rafinované násilí dorazilo. Nedokázala se od toho odpoutat. Tolik se toužila schoulit v Jankově náručí a vyplakat mu duši z těla do košile, ale nešlo se jen tak za ním rozeběhnout. Museli být opatrní a ostražití.

„Už je to za vámi. Uklidněte se," konejšila ji žena, ale nedařilo se. Ať říkala, co chtěla, nebyla k utišení.

Zabralo teprve přinesení dítěte. V ten moment, kdy Felicity pohlédla do těch malých nevinných oček, třas se začal trochu mírnit. Ach Liam, pro něj musela být silná. Potřeboval ji. Zavzlykala a přivinula si chlapečka na hruď, jako kdyby ho už nikdy neměla pustit. Bušící srdíčko ji uklidňovalo, slzy přestávaly téct a dech se jí zklidnil.

„Já už takhle nemůžu! Ten strach mě užírá. Bojím se, co by se mohlo stát kdykoli se někdo objeví."

Nechala splynout ze rtů, zatímco hošíčka hladila po řídkých vláskách, jako kdyby to bylo to jediné, co mohla dělat. To už k ní služebná přišla blíž, klekla si a oba je k sobě přivinula.

„Bojím se dne, kdy na to Roger přijde. Nemůžeme to skrývat napořád. Miluju Janka, a kdyby mě ta stvůra donutila, abych mu ublížila, nedokázala bych to. Vždyť on to skoro taky nezvládl. Byl by odmítl, kdyby to nepřekonal," šeptala konejšivým pažím.

„Jste jen rozhozená z toho, co se dneska stalo, má paní. Vidíte to černější, než to doopravdy je. Nejste sama. Máte Janka. Nezapomínejte na vaši lásku. Společně to zvládnete," mumlala Nana chlácholivě, zatímco ji hladila krouživými pohyby po zádech.

Felicity se jí prudce vytrhla. Nechtěla slyšet slova útěchy. Ty byly k ničemu. Nepomůžou jí zapomenout na ty chvíle. Znovu měla před očima všechno, co jí muž provedl. Zasténala zoufalstvím. Zeď, která ji bránila před bolestí, se hroutila společně s ní.

Potřebovala přestat myslet, a tak vstala a Nana ustoupila. Pochopila, že potřebuje prostor. Felicity něžně pohladila po tvářičce Liama, který si ji zvědavě prohlížel. Jako kdyby jí chtěl pomoci. Tak bláhová myšlenka. Na takové věci byl příliš malý. Vždyť ani nerozuměl tomu, co se tu dělo a ona za to byla vděčná.

„Ty jsi moje zlatíčko, víš to, viď?" zamumlala mu do vlásků a objetím se od něj pokoušela načerpat novou sílu. Sílu na to, aby dokázala udělat to, co se jí honilo hlavou. To, co jí okupovalo myšlenky od chvíle, kdy se musela dívat na Janka, který měl za úkol jí ublížit. Právě tento čin, jako kdyby zničil poddajnost a přijímání osudu. Už to nemohlo být jako dřív. Už ne. Na jednu stranu to udělat nechtěla, strašně se bála, ale na druhou neměla na výběr. Buď to, nebo věčný strach.

****

S pevným rozhodnutím o dva dny později vstoupila do kostela a zanechala za sebou před vstupem své strážce. Zhluboka se nadechla, když procházela mezi lavicemi. Roztěkaná mysl se jí pomalu uklidňovala. Zmatek a hrůza přestaly působit a ona se cítila mnohem lépe než během celé té doby.

Usadila se do přední lavice a položila spojené ruce na desku před sebou a zavřela oči. Čerpala odhodlání, které jí chybělo. Cítila, jak je tam sama a vzápětí ji ovanul studený vzduch a ona se pousmála, protože věděla, že už opuštěná není. A tak, když se jí na očích objevily dvě dlaně, nelekla se.

„Kdo si myslíte, že je za vámi?"

Koutky úst se jí zvedly v úsměvu, když nevinně poznamenala, jakmile položila své ruce na jeho:

„Nejspíš kněz. Ten starý morous."

Reakcí bylo odfrknutí a rázem ruce zmizely a než se stačila pořádně rozkoukat, už se ocitla tváří tvář Jankovi, který se na ni mračil.

„Jak jste si mě mohla splést s knězem?" ohradil se.

Ona se k němu ale nahnula, a když měla rty jen těsně nad jeho ústy, zamumlala provokativně:

„Máte podobné ruce."

„Hej," vyjekl, když se zachichotala, ale to už ji strhl přes lavici na hruď a paže se jí sevřely kolem pasu. Nebránila se jim, naopak si to užívala, a když se rty spojily v polibku, nemohla být spokojenější. Nedokázala přestat žasnout nad tím, jak ji líbání s ním stále ohromovalo. Tolik citu v tom cítila, jako nikdy předtím.

Jenže dneska nebyl čas na škádlení. Těžce si povzdechla, když jako první utnula polibek, což bylo neuvěřitelně těžké.

„Musíme si promluvit, Janku."

Uličnicky se na ni ještě usmíval, ale pak kývl a zvážněl. I on věděl, že si musí promluvit. Nemělo cenu to oddalovat. Proto ji jemně posadil zpátky na lavici a vzal jí ruce do svých.

„Máte pravdu. Musíme. Už nemůžeme čekat, musíme odsud..."

„Utéct," skočila mu rychle do řeči dřív, než by se lekla vlastního strachu z pronesených slov. Potřebovala je ze sebe dostat. Teď nebo nikdy.

Překvapeně pozvedl obočí. Možná ho opravdu zaskočila. Možná mu neměla skákat do řeči. Co když chtěl říct něco důležitého, honilo se jí hlavou, ale než mohly myšlenky nabobtnat do obřích rozměrů, Janek promluvil:

„Přesně to jsem chtěl říct! Už nedokážu sledovat, jak vám ubližuje. To, co se stalo naposledy. Bylo příšerné. Hrozně mě mrzí, že jsem vás zranil. Bylo to, jako kdybych zranil sám sebe. Nenávidím se za to. Podruhé už bych to nesnesl. Udělám cokoli, abych to odčinil."

Při těch slovech Felicity vrtěla hlavou. Oči se jí zalily slzami vděku. Jak jen jí rozuměl, i když v jedné věci se pletl. Proto ho donutila zvednout zrak, který ke konci řeči sklopil a něžně zašeptala:

„Neomlouvej se. Ty jsi za to přece nemohl a já vím, že jsi to udělal jen, abys mě ochránil před Marquem. Kdyby se dostal na řadu on, ani si nechci domýšlet, jak by to dopadlo. Ale určitě daleko hůř. Miluju tě a navždy budu. Jsi mým světlem a já nechci, aby naši lásku zničil strach z tohohle prostředí. Nechci se bát, že na nás přijde. Ten strach mě dusí."

Přivinul si ji k sobě a jen tiše objímal. Nemluvili. Stačilo cítit přítomnost toho druhého a vědět, že v tom nejsou sami. Nepotřebovala oblaka romantických gest, jen chtěla cítit lásku a pochopení, a to vše se jí dostávalo v pevném objetí, v jeho mimovolných pohybech, kdy jí přejížděl po dlani palcem a sem tam ji políbil do vlasů. Při každém tomhle drobném doteku se celá vnitřně rozechvěla radostí.

„Musíme pryč. To je holý fakt. Čím déle budeme čekat, tím dřív nás odhalí. Nedokázali bychom to utajit navždy. Chci, abyste vy i Liam byli v bezpečí a už nikdy se nemuseli bát. A tak už taky nějakou dobu zkoumám, jak se odtud nepozorovaně dostat, aniž by nás chytili," přerušil ticho po nějaké době Janek vážně.

Tak to nečekala. Nikdy se ani slůvkem nezmínil, že by něco takového hledal. Šokovaně se k němu obrátila se slovy:

„Ty už cestu hledáš? Delší dobu? Proč jsi mi nic neřekl?"

Pousmál se a něžně ji pohladil po ruce, až se otřásla, ale ne chladem. Oči se střetly, ale na víc nebyl čas.

„Od té doby, co jste mi řekla, že mě milujete. Nechtěl jsem vám to říkat, protože po poslední snaze jste to vzdala. Navíc by vám to akorát připomínalo, co se stalo. Nechtěl jsem vám tím ubližovat, když jsem neměl nic v ruce. A tak jsem se rozhodl, že vám to řeknu, až se mi něco povede najít a nebude to jen plané mluvení," vysvětloval s nejistým výrazem.

Chápala, proč jí to neřekl. Donedávna měla postoj jasný. Možná to bylo zbabělé, ale nechtěla znovu riskovat a ztratit.

„Chápu to víc, než si myslíš. Já... hrozně se bojím. Po tom, co se stalo minule... co když to nevyjde a ... nemůžu přestat myslet na Baca. Pořád to mám před očima. Na jednu stranu vím, že to udělat musíme, ale na druhou mám hroznou hrůzu, že nás..." vykoktala ze sebe zoufale.

To už ji ale k sobě pevně přivinul a zašeptal:

„Já vím, já vím, má lásko. Taky se hrozně bojím, ale podívejte se na to jinak. Vždyť jste se vlastně o žádný útěk nepokusila. Ten první zažehnal Roger dřív, než se mohl stát. Byla to jen náhoda, o útěku netušil, a pak při porodu o tom taky nevěděl. Žádný jste nikdy neuskutečnila. Všechny překazily náhody, ale nemohou se brát jako neúspěšné. Navíc teď na to nejste sama a já jsem mezi jeho věrnými muži. Tím pádem máme daleko větší šanci."

Věděla, že má pravdu. Logicky si to taky dokázala odůvodnit, přesto kdesi vzadu v hlavě zůstávaly pochyby, které sem tam vypluly na povrch, aby jí bránily v útěku.

„Ochráním vás s Liamem! Dostaneme se ven všichni tři. Takhle už to dál nejde. Nedokážu každý den nečinně přihlížet, jak vám ubližuje a nemoci s tím nic udělat. Svoji loajalitu Rogerovi jsem potvrzoval dlouho. Už mi věří, takže se to musí povést," hovořil zapáleně dál.

Věřila mu každé slovo. Milovala ho. Proto si položila ruku na srdce a jemně řekla:

„Společně to zvládneme. Chci žít s tebou uprostřed lesa. Jen s tebou a Liamem."

V tu chvíli ji k sobě strhnul a znovu políbil. Byl to polibek plný naděje, že budou svobodní a navždy spolu. Víra a naděje je oba pohltila při myšlenkách na útěk.

****

Od té chvíle nastalo důkladné plánování. Nesměli nic nechat náhodě. Stačila by jedna chyba a byl by konec. Na to ovšem Felicity nemyslela, naopak se vznášela v naději, nic jiného si nepřipouštěla. Mysl jí stále častěji odlétávala do představ o společném životě, a to ji naplňovalo štěstím.

Janek jí prozatím nic podrobnějšího neřekl. Chtěl, aby o ničem nevěděla do poslední chvíle, aby to na ní nikdo nepoznal. Měla za úkol chodit dál do kostela, aby to nikomu nebylo nápadné, ale téměř se neviděli. Zamezili jakékoliv možnosti, že by je někdo přistihl. Lístečky v květinách, které nosili na hrob otce však zůstávaly a ona je četla s nesmírným potěšením, protože věděla, že jí je píše muž jejího srdce.

Rozhodnutím utéct strach a hrůza z házení nožů polevila. Už necítila paniku, jakmile následovala manžela. Naopak se zatvrdila s vědomím, že pouze chvíli a pak navždy bude šťastná a v bezpečí. Liam bude vyrůstat v milující rodině. Ne v prostředí plném nenávisti. Dokázala přestát násilí na své osobě, když viděla únik.

Nana si moc dobře všimla v očích své paní záblesků naděje a nemusela dlouho přemýšlet, aby přišla na důvod. Nebylo zase tak těžké na to přijít.

„Chcete utéct, že?" zašeptala, když jí předávala Liama, který se celý rozdováděný těšil k mamince.

Felicity se na ni vážně podívala a přikývla. Nechtěla mluvit, aby je nikdo neslyšel. Bylo to příliš nebezpečné, a tak vzala papír a napsala:

Utečeme s Jankem, Liamem a s tebou co nejdříve. Dokud Roger nic netuší.

A podala jí ho. Služebná na něj chvíli hleděla a pak ji k jejímu šoku objala, přičemž mumlala poděkování. Zasáhlo ji, že myslela při útěku i na ni. Nenechala ji tu, i když by mohla. Mladá lady ji hladila po zádech, přičemž jí do ucha zašeptala rozhodně:

„Bez tebe bych to tu nikdy nevydržela tak dlouho. Nikdy bych tě tu nenechala, ale zatím se neraduj. Janek to musí pořádně naplánovat."

Nana vážně přikývla. Chápala, že nemohou bezhlavě utéct. To by neměli nejmenší šanci a prohra by pro ně měla příliš vysokou cenu. Všichni tři byli napjatější než dřív. Čekali a doufali v naději větší než svět.

Janek se věnoval plánování, takže ho viděla jen mezi muži Rogera. Při tom pohledu ji vždycky bodlo u srdce. Musel se tvářit, že je stejný jako oni, ale vůbec takový nebyl. Jak těžké pro něj muselo být takhle se přetvařovat. A to všechno dělal kvůli ní. Jak jen ho milovala.

****

Když se konečně zase sešli v kostele, vrhla se mu kolem krku. Tolik jí chyběl, když se ho nemohla dotknout, ani s ním promluvit. Nechala sebou zatočit a div ne zamačkat. I Janek vypadal zbídačeně, ale jakmile jí pohlédl do očí, tvář mu ožila stejně jako její.

„Taky se mi stýskalo," zamumlal jí do vlasů a na víc nečekali. Nedbali na opatrnost a s polibky a něžnými dotyky pečetili lásku. Jejich těla splynula v nebeské modři. Oplácela mu dotyky a užívala si každý okamžik, jako kdyby byl poslední. Když pak vedle sebe leželi, pevně svírali ruce v sobě. Už nikdy se nechtěli pustit.

„Miluju vás, Felicity," zašeptal něžně a ona se k němu přivinula, když jí rty naznačily ta stejná slova. Milovala ho a nemohla se dočkat, až se dostanou pryč a navždy spolu budou žít kdesi daleko. K téhle představě se upínala celou bytostí.

Náhle se jí však muž opatrně vyprostil. Překvapeně ho sledovala a natáhla si šaty, zatímco on se hbitě oblékal. Najednou se tvářil vážně. Snad jsem neudělala něco špatně, blesklo jí hlavou. Nebo že by někoho slyšel? Zbledla a vrhla pohled ke dveřím. Ty ovšem byly stále pevně zavřené a nic divného nezaslechla.

„Co se děje, Janku?" otázala se nejistě.

Janek k ní stál zády, zatímco si přendával přes hlavu košili, ale než mohla vstát, otočil se a klesl na kolena. Překvapeně zírala. Byl tak strašně vážný. Jindy mu v koutcích úst stále hrál úsměv, ale nyní ne.

„Felicity, stanete se mou družkou? Navždy?" vyhrkl větu, která ji naprosto a dokonale dorazila, šokovala a ohromila. To, co slyšela, se jí muselo zdát. Hleděla na něj bez jediného mrknutí.

„Družkou? Ale já... mám manžela," zašeptala po chvíli ticha.

Janek před ní dál klečel a jemně ji držel za ruku.

„Já vím, má milovaná. Jenže tohle bude skotský slib, který je starší a významnější. Chci, abyste byla má, než utečeme."

Ta slova pro ni znamenala všechno na světě. Něco takového si neuměla představit ani v těch nejdivočejších snech. On jí nabízel pouto. I přesto, že věděl, že si ho nikdy nebude moci vzít doopravdy se vším všudy. Do očí se jí nahrnuly slzy dojetí. Dělaly si, co chtěly, kradly se cestičkami jí po tvářích a ona je nechala plynout, nezastavovala je. Jen skrze ně hleděla na muže, kterého milovala.

Nervózně se pousmál, když konečně přerušil ticho:

„Začínám se trochu obávat odpovědi."

Pomalu sklopila zrak a vyvinula ruku z jeho. Muž překvapeně vydechl, ale než se mohl obávat, vrhla se mu kolem krku a šeptala zoufale:

„Ano, ano, ano! Chci být s tebou spoutaná navždy. Mé srdce je jen tvé!"

Ramena mu poklesla úlevou a pevně ji sevřel v náručí. Miloval ji tolik let a konečně se mu plnil jeho sen. Sen, že má lásku této nádherné ženy a že její srdce patří jen a jen jemu. Udělá cokoli, aby ji odsud dostal.

A tak toho dne v kostele spojily osudy podle dávných skotských tradic. Stali se družkou a druhem navždy. Klečeli vedle sebe, a když Felicity s pohledem do očí Janka udělala tenký řez na zápěstí, nevšímala si bolesti, ale pouze vyslovovala slova, která je měla spojit. Muž pak následoval jejího příkladu a i jemu se objevilo krvácející místo. Oči jim však zářily neuvěřitelnou radostí. Když pak přiložili řezy k sobě, aby se krev smísila, zakončili tak obřad, který byl již hodně starý, ale pořád stejně vážený. Následně nechali ruce u sebe a rty se setkaly v líbezném polibku. Ruce už navždy na sobě nesly tenkou jizvu, která byla navždy jejich součástí.