„Víš, kam bych šla, kdybych mohla pryč?" zašeptala jednou, když mu ležela v náručí mezi lavicemi.

Kostel byl jejím nejoblíbenějším místem. Jedině tam nepronikala temnota celého panství. Manžel tam za ní nikdy nepřišel a stráže čekaly venku. Nečekaly žádné potíže v chrámu božím, a tak se tento zaprášený, špinavý a rozpadající kostel stal jejich. Místem, kam mohla jedině láska.

Okamžitě pocítila, jak se napjal, jako kdyby se obrňoval před dalšími slovy. Překvapeně se zarazila. Co čekal, že řeknu, že to způsobilo tohle, prolétlo jí hlavou.

„Kam, Felicity?" zašeptal po hodné době a sevření, jako kdyby bylo zpevněno. Jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.

Nejistě se k němu obrátila obličejem. Na tváři se mu usídlil zatvrzelý výraz.

„Něco se děje?" otázala se, ale on jen odmítavě zavrtěl hlavou. Nechtěl jí prozradit, proč vypadá, jako kdyby toužil být kdekoli jinde. Nechápala to. Ta otázka přece nebyla nijak zlá.

„Vidím, že je něco špatně," dodala odhodlaně, ale to už ji ze sebe najednou sundal a vstal.

Sledovala, jak se k ní postavil zády a zrak upíral na oltář, který už se sesouval na jednu stranu, jak se o něj nikdo nestaral. Několik pramínků jí spadlo do očí, ale nevšímala si jich. V tuhle chvíli ji zajímalo jediné. Toužila vědět, co způsobilo změnu, že z milého a úžasného muže se stal najednou odmítavý.

„Nic není špatně. Tak už to prostě řekněte," zašeptal najednou hrubě, až sebou trhla. Takový tón od něj nikdy dřív neslyšela. Bylo to nezvyklé a mátlo ji to. Ani se k ní neotočil. Nestála mu za pohled. Záda měl ještě napjatější než předtím. Přimhouřila oči. Musela říct něco špatně. Něco, čím pokazila atmosféru. Jenže nevěděla, co to bylo.

„Můžeme se bavit o něčem jiném, jestli chceš. Nechtěla jsem tě nutit..." začala opatrně, aby odčinila to, čím zničila ten okamžik, ale ani o to nestál.

Náhle přestal být sochou a jednal. Ani ji nenechal domluvit, otočil se a s očima plnýma plamenů vyřkl osudná a pro něj bolestná slova:

„Tak už, sakra, řekněte, že byste šla k tomu svému Fergusovi a žili byste spolu šťastně až do smrti!"

Vyjeveně na něj zírala, když po ní těmi slovy mrštil. Něco takového rozhodně nečekala. A když mu uviděla v očích stín bolesti, srdce se jí divoce rozbušilo. Tak tohle ho na té otázce trápilo. To způsobilo změnu a jí se ulevilo. Chtěla se smát, tančit, bavit. Srdce chtělo zpívat stejně jako ona, když na něj hleděla. Nemohla hned nabrat dech.

Zatímco on ano. Držel ruce sevřené v pěsti, když pokračoval:

„Byla byste se svým milým. Někde hodně daleko. To jste chtěla říct. Tak už to nemusíme řešit!"

Měla co dělat, aby se neusmála. Žárlil na ni. Na ni! Ale to nemohla. Místo toho klidně došla k němu a položila mu ruku na hruď. Zvedla hlavu a teprve, když ho donutila jí pohlédnout do očí, důrazně pronesla:

„To si opravdu myslíš? Myslíš, že hned jak bych překročila hranici temnoty, bych se vrhla k Fergusovi? Po tom všem, co jsi pro mě udělal? Myslíš, že tu s tebou jen trávím čas, abych tě odvrhla při první příležitosti?"

Když otevřel ústa, aby ji přerušil, zavrtěla hlavou a pokračovala dál:

„To bych nikdy neudělala. Nebyla bych tu s tebou, kdybych cokoli cítila k někomu jinému."

A pak se jí po tváři rozlil ten nejupřímnější úsměv, když si druhou ruku dala na místo, kde jí tlouklo srdce a dodala něžně:

„Já přece miluji tebe, hlupáčku. Už dlouho necítím nic k nikomu jinému. To ty jsi ten neúžasnější, nejstatečnější muž na světě. Jen s tebou se cítím v bezpečí. Miluju každý okamžik s tebou."

To už ji Janek s očima plnýma slz, které jí sevřely srdce, vzal do náručí a políbil. Polibek byl smíchán slzami lásky a radosti. Dotýkal se jí s něžnou opatrností, až se jí také chtělo plakat.

„Miluju vás, Felicity," vydechl jí do úst, když se od ní odtrhl a ona mu v hlase slyšela zachvění.

Sama byla omámena přívalem emocí. Věděla, že k ní něco cítí, ale i tak vyslovením, jako kdyby došlo k jakémusi potvrzení. Láska byla vzájemná. Milovala ho celým srdcem. Fergus byl první láskou, ale Janek láskou jejího života. Díky němu nezešílela. Díky němu dokázala každý den vstát a přežít den s manželem. Když trpěla, myslela na chvíle s ním.

Oba museli zpracovat, co se tu právě stalo. Jakmile se jí to ovšem povedlo, vrátila se k počátku. K tomu, co všechno tohle způsobilo.

„Víš, co jsem chtěla doopravdy říct?"

Jemně si jí pohrával s loknami a díval se na ni pohledem plným hvězd. Jako kdyby mu odhalení citů změnilo chování. Kéž by jejich láska vzkvétala za jiné doby a jinde. Jenže v takové situaci by ani nevznikla. Pousmál se a pokývl jí, že bedlivě naslouchá a opravdu tomu tak bylo.

„Šla bych kamkoliv daleko od tohoto místa. Klidně bych žila ve starém opuštěném domku uprostřed lesů. To by pro mě byl ten nejkrásnější domov. Ale co by bylo nejdůležitější, že bych tam byla s tebou a Liamem. Chtěla bych, abychom tam společně žili jako rodina."

Viděla, jak na ni Janek hledí v čím dál větším úžasu. Tohle nejspíš nečekal. Ona ale myslela každé slovo vážně. Nic víc by si nepřála. Byla by tam tak šťastná. Uměla si představit, jak by tam čekala, až se muž vrátí z lesa, kam by šel pro potravu. Stála by ve dveřích a vítala ho s úsměvem a polibkem. Společně by se naučili žít skromně jen z lásky.

„Takže si naprosto zbytečně žárlil," dodala ještě tak nějak na okraj s uličnickým úsměvem.

Zatvářil se odmítavě.

„Nežárlil!"

„Ale ano, žárlil," utahovala si z něj a hbitě od něj uskočila. Provokovala ho a uhýbala před ním. To už se i on smál, když odmítal.

„Nežárlil!"

Schovala se za oltář, když odvětila:

„Ale ano. Naprosto zbytečně a bez žádného rozumného důvodu si žárlil."

Vrhl se k ní a než stačila uskočit, zadržel ji u zdi kostela. Dal si obě ruce k jejímu obličeji a držel ji tak v šachu. Oba zhluboka oddechovali a hleděli si do očí. Neměla šanci z téhle pozice uniknout. Ticho se prodlužovalo.

„Žárlil jsem, protože jsem věděl, že jste ho milovala. Nevěděl jsem, jestli mám vůbec šanci na vaše srdce," přerušil ho po nějaké době Janek.

Pohlédla mu do hloubky očí, když odvětila zamilovaně:

„Milovala jsem ho. Byl mojí první láskou, ale ty, Janku, jsi mojí celoživotní láskou. To, co cítím k tobě, je silnější než všechno, co jsem do té doby cítila."

Víc slov nebylo potřeba. Ústa se spojila v polibku a těla v žáru lásky. Zapomenuto bylo temné prostředí a opatrnost polevila v rámci vyznávání citů.

****

Felicity se pomalu vydala po schodech dolů. Zanechala za sebou spícího andílka. Liam rostl jako z vody a každý den jí dělal radost úsměv, či smíchem, který ještě ani jako smích nezněl. Tak nerada od něj odcházela, ale nemohla nechat manžela čekat. Na tvář nasadila neutrální výraz a doufala, že zvládne další setkání. Včerejší noc byla příšerná a ona by nejraději utíkala za Jankem, aby ji objal a utěšil. To by však byla sebevražda, vyplížit se v noci z komnaty.

Nadechla se. Vypadalo to, že Rogera dneska rozčilovalo naprosto všechno. Řev zněl až na schody, a to ji zarazilo. Bylo těžké udělat krok, když ji mučil strach. Byla rozpolcená. Když byla s Jankem všechno mizelo a ona žila okamžikem plným lásky, ale jakmile ho opustila ze všech stran na ni útočil strach a každý dotek manžela byl peklem. Proč jen byl domek v lese s Jankem a Liamem pouze marným přáním? Tak moc by po tom toužila.

Naposledy se ohlédla ke komnatě, kde Nana hlídala dítě a pak rozhodně pokračovala. Pomalu vešla do síně a na okamžik jí obličejem prokmitl úžas, když tam kromě Rogera uviděla i Janka. Myslela si, že byl poslán něco vyřešit do vesnice. No, očividně se spletla. Rychle však nasadila neprostupnou masku a doufala, že si nikdo chvilkového zaváhání nevšiml. Další pohled na milého už si dovolit nemohla. Srdce jí bušilo čím dál víc. Něco bylo ve vzduchu. Manželův úsměv se zdál ještě nebezpečnější.

„Má drahá, to jsem rád, že jste se k nám připojila," zvolal na uvítanou a rukou jí naznačil, kde ji očekává. Kde jinde než u sebe, kde bylo největší nebezpečí.

Došla k němu a hleděla na zem. Do očí se mu nepodívala, to by ho jen rozčílilo, jak jí ukázal v noci. Ještě nyní se po tom zážitku otřásla. Nehodlala ho znovu tak naštvat. I tak si s ní dělal, co chtěl. Někdy s ní jednal jako s dámou, jindy hůř než se služkou, ale vždy to netrvalo dlouho a následovalo něco horšího než nadávky. Takže, když jí pokynul, aby se usadila ke stolu, doufala, že ji opravdu pozval jen kvůli jídlu. Sám se do něj nevzrušeně pustil. Žádné řeči, žádné nadávky. Nejistě na něj hleděla skrze řasy. Čekala, že se to každou chvíli změní, ale když se nic nedělo, odhodlala se pustit do jídla. Dokud ta možnost byla. Přitom ale vrhla nenápadný pohled k Jankovi, který také vypadal napjatě, i když to uměl lépe schovávat za drzý úsměv. I on tušil něco ve vzduchu.

Roger jedl ještě chvíli mlčky, ale pak ji chytil nešetrně za ruku, až vyjekla leknutím a vrhla po něm nejistým pohledem. Naklonil se k ní, až ji ovanul pach zvětralého piva a zašeptal:

„Říkal jsem si, že byste mi měla dokázat vaši loajalitu. Stále nevím, jestli mě ctíte jako vašeho manžela."

Zamrkala, ale pak zamumlala:

„Samozřejmě, že vás ctím. Jste můj manžel."

V duchu ovšem křičela, že ho nenávidí a nikdy k němu nebude loajální. Bude navždy cítit pouze strach, ponížení a hněv. Ta slova ale nikdy nemohla vypustit z úst, pokud se chtěla dožít dalšího dne.

„To jsem velmi rád, Felicity, ale slova nestačí. Chci vidět tvoji oddanost v činech."

Po těch slovech ji zamrazilo. Nechtěla slyšet nic dalšího. Bude po ní chtít něco nemyslitelného. V síni, jako kdyby se ochladilo, když se jeho prsty obemkly kolem jejích. Jako kdyby jí je chtěl zlomit. Viděla na něm, že čeká, až se zeptá na osudnou otázku, ale ona mlčela. Nechtěla. Prostě ne. Jakmile ji vyřkne, zpečetí osud tohohle okamžiku. Proč jen nemohla odejít a zůstat v komnatě?

Okamžitě si všimla, kdy ztratil trpělivost. Oči mu zčernaly hněvem a v ruce se jí rozhořela bolest, jak s ní praštil do stolu. Stěží zadržela výkřik v hrdle. Slzy jí pálily v očích. Déle už to odkládat nemohla, nehodlala ho rozzuřit víc, a tak tiše zašeptala:

„Jak vám ji mohu dokázat?"

„Chci, abyste si stoupla támhle zády ke zdi a ani se nehnula. Pokud se hnete, budu to brát jako neuposlechnutí a jako přiznání, že mi nejste loajální," odpověděl krutě a zachechtal se. Ruce se jí roztřásly, když dodal: „Mí muži si chtějí užít kapánek zábavy. Takže mi předvedou, jak to umí s noži. Hra skončí v ten moment, kdy na zem padne krev. Ale pamatujte, nesmíte se hnout, ani když vás trefí."

Nože? Bože, to nemohl myslet vážně. Nebude tam přece stát, když na ni poletí zbraň. Tenhle úkol nejde splnit.

„To přece nemůžete..."

Dál se ovšem nedostala, když ji nešetrně zvedl a smýkl jí hlavou dozadu. Hleděl na ni chladnýma očima, když pronesl:

„Ale můžu, Felicity, a vy buď uposlechnete nebo bude následovat trest pro zrádce."

Zadržovala silou vůle slzy, které se jí tlačily do očí, jak se jí prsty zadíral do vlasů. Buď ji zabije nůž nebo sám manžel, když se pohne. Už nyní se třásla a bylo jí jasné, že vybraní muži se ji budou snažit zranit. A Janek...

„Tak, jak jste se rozhodla?"

Pro něj to bylo jen další ponížení, které jí poskytne. Nic víc. Měl ji jako hračku. Samozřejmě, že neměla šanci odpovědět jinak, než tím co řekla. Pustil ji až se zapotácela a naznačil, že čeká. Na roztřesených nohou se vydala ke stěně. Náhle se zdála hrozivější než jiný den. V uších jí hučelo a mysl se pokoušela uklidnit, ale moc jí to nešlo. Obranné zdi se nedařilo postavit. Nevnímala ani Rogerův bujarý hlas, kterým mužům sděloval novou zábavu.

Jakmile došla ke stěně, zavřela oči, aby se vzpamatovala. Musela se připravit na to, co ji čekalo. Záleželo na tom všechno. Nejistě se dotkla chladného kamene a teprve poté se otočila čelem k místnosti. Zrak jí zabloumal k bledému Jankovi. Ještě nikdy nebyl přímým aktérem ubližování. Nutili se sice do nenávistných poznámek, ale jinak k sobě nebyli puštěni. Viděla, jak zatnul zuby a v očích se mu blýsklo. Obávala se, aby je neprozradil. Musí být silný, stejně jako ona. Přelétla pohledem i další muže a viděla, že ti se naopak na to těší. Že mají radost z nové zábavy.

První z nich vytáhl nůž a čelo se jí orosilo hrůzou. Sevřela ruce do pěstí, aby se přestaly třást. No tak, dýchej! On se trefí vedle. Musíš tomu věřit. Silou vůle držela nohy, aby se jí nepodlomily, když byla zbraň náhle hozena a mířila přímo na ni. Výkřik jí zamrzl v ústech. Před očima se jí zatmělo, ale silou vůle odehnala mlhu. Nesměla omdlít. Když se zbraň zabodla těsně jí vedle čela, málem se rozplakala úlevou. Chtěla se stulit do klubíčka a doufat, že ten okamžik někdy vymaže z mysli.

„Nyní ty, Janku," ozval se hlas manžela a ona zadržela zoufalou prosbu o smilování.

Nechtěla vidět muže, kterého milovala, jak proti ní stojí s nožem. Ten pohled ji mohl zničit. Rychle se pokoušela postavit pomyslnou zeď, ale jakmile pohlédla na Janka stojícího před ní, všechno zmizelo. Nejraději by se mu vrhla do náručí a táhla ho pryč. Tohle byla poslední kapka. Chtěla pryč. Za hory, kamkoliv, jen aby byla s ním a už nikdy se neponižovala, aby si zachránila život. Vždyť tady hrozilo, že na ně Roger každou chvíli narazí, a to co by následovalo, si nemohla ani představovat, jinak by se zhroutila.

V ten moment, kdy Janek hodil nůž, mu v očích četla hroznou bolest, kterou cítila i ona sama a tehdy se v ní vzedmulo rozhodnutí, jež dávno zahrabala hluboko v mysli. Už nikdy ho nechtěla vynořit, ale musela. Tváří v tvář smrti z rukou svého milého. Jestli tohle přežijí, musí utéct. Společně se jim to povede.

Sledovala letící nůž a pokoušela se udržet na vratkých nohou. Cítila, jak jí pot teče po zádech, když jí mířil na hlavu. Chtěla sebou trhnout, ale když pohlédla na Janka, zavrtěl hlavou. Jako kdyby tušil, co chce udělat. Bála se, že se mýlí a ona, když se nehne umře, ale neměla komu jinému věřit. Jemu by svěřila jak svůj, tak i Liamův život, a tak se zhluboka nadechla a zadržela reakci těla, když se nůž zabodl vedle hlavy. Málem se rozplakala úlevou, když ucítila bolest v uchu. Probírala se z šoku a cítila, jak jí stéká pramínek krve po krku. Měla nůž zabodnutý do ucha! Zvedl se jí žaludek a s hrůzou hleděla před sebe.

„Výborně, Janku! Velmi dobrá trefa," notoval si Roger a ještě se spokojeně pochechtával.

Když mrkla znovu na Janka, zahlédla mu v očích omluvu a zároveň i záchranu, protože kdyby ji netrefil tak, aby jí tekla krev, byl by na řadě Marque. Ten by ji trefil mnohem bolestivěji, tím si byla při zklamaném pohledu jistá.

To už k ní došel manžel a s pohledem upřeným jí do očí vyndal nůž, až se zajíkla bolestí a nohy jí odmítly poslušnost. Složila se na zem.

„Máte štěstí, že jste se udržela. Dokázala jste tak svou loajalitu a bohužel připravila ostatní o ukázku své zručnosti. Smůla," zašeptal nad ní.

Následně se rozešel pryč, ale ještě na ni chladně zavolal:

„A přestaňte se tu válet. Máte jiné povinnosti."