Po té události se několik dní kostelu vyhýbala. Uvědomila si, že si musí dávat větší pozor. Nemůže chodit příliš často na modlitby. Brzy by to bylo někomu podezřelé, a to nesměla dopustit. I když jí chyběla Jankova přítomnost, úsměv, vtipné historky, museli to omezit. Aspoň na chvíli, aby zadupali podezření.

Přesto kontakt mezi nimi neutichl. Znovu mizely lístečky v květinách na hrobě otce. Každé písmeno napsané na papírku jí dodávalo sílu a radost. Už to nebyly pouze nevinné věty. Bylo to daleko víc. Stejně jako jejich vztah nebyl přátelstvím, ale silným poutem. Srdce se jí zachytilo do sítí Jankovy dobroty, laskavosti a oddanosti.

Jemně pohladila Liama po tváři a s úsměvem sledovala, jak radostně zakýval ručičkami, když ji viděl. Rostl jako z vody a dělal jí radost svými pokroky. Byl jejím zlatíčkem a podporou. Když ho málem ztratila kvůli nemoci, byla mnohem ostražitější. Neustále kontrolovala, zda mu něco není.

Jednu nečekanou výhodu ovšem chlapcova nemoc měla, a to, že Roger se k němu přestal přibližovat. Nejdřív tomu nerozuměla. Bála se, že ho omrzel a bude mu ubližovat, ale rozesmátá Nana jí později vysvětlila, že se muž bojí, že by mohla nemoc přejít na něj, i přesto, že dítě bylo dávno zdravé. Chtěl mít jistotu, a tak ho nechával na pokoji a raději popíjel s kumpány a ji trestal za to, že mu dědic onemocněl. Jako kdyby to mohla ovlivnit.

Když nyní procházela sálem, na okamžik se zarazila při pohledu na Janka, který postával společně s muži Rogera. Vypadal jako jeden z nich. I on se tvářil přezíravě a trousil hrubé poznámky, ale ona ho znala. Viděla pod povrch, kde se skrýval nejoddanější muž na světě. Dokázala by ho pozorovat hodiny, ale to už ji vyrušil manželův křik:

„Má krásná žena je zde."

Trhla sebou a otočila se k tyranovi, který ji měl v hrsti. Na tvář nasadila nečitelný výraz a pomalu se přibližovala. Při pohledu na korbel piva v rukou jí bylo jasné, že to bude horší, než to vypadá. Zase pil. Vždycky, když se opíjel, byl snad ještě nemilosrdnější než obvykle. Jako kdyby tím zaháněl noční můry.

„Jako vždy chladná a povýšená," poznamenal chladně, když k němu došla. Načež, než stačila vytušit, co měl v úmyslu, ji tvrdě udeřil, až klopýtla a jen díky stolu za ní nespadla na zem. Zhluboka se nadechla, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

„Myslíte si, že jste něco víc než já. Že jo, děvko?"

A přitáhl ji k sobě, až cítila dech plný alkoholu na obličeji. Stěží zadržela otřesení hnusu. Jenže to nesměla. Jen by ho tím ještě víc rozběsnila. Místo toho se ho pokusila uklidnit:

„Nemyslím. To vy jste tu pán a vládce."

„Lžete. Pořád se tu snažíte velet za mými zády. Domlouváte se s vesničany," zahulákal a prudce jí trhl rukou vzad, až zasténala bolestí. Sehnula se, aby jí ruku nevyvrátil.

„Nic takového nedělám! Věřte mi," zasténala zoufale. Někdo mu musel něco napovídat.

„Nepoučila jste se snad? Nepamatujete si na Baca?" zašeptal těsně u ucha a ona se otřásla u zaznění toho jména. Jména, které ji nikdy nepřestane strašit ve snech. V krku se jí vytvořil knedlík. Vzpomínka v ní zanechala pocit viny a děsu.

„Poučila, můj pane. Prosím, s nikým se nedomlouvám," zašeptala horoucně a pokoušela se nemyslet na bolest v ruce. Ani na to, že Janek je nejspíš stále v místnosti. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Bezmocnou a slabou proti Rogerovi. To už ji však pustil a nešetrně jí zvedl bradu.

„Tak to se mi ulevilo, drahá. Velmi nerad bych vás trestal a poddané taky," zašeptal pak těsně jí u ucha, až se zachvěla. Následně se od ní odtáhl a zařval: „Na ženský se musí tvrdě. Co jim není zopakováno, to si nezapamatují."

„Ano, pane! Obzvlášť na ty, které si vás neváží," přizvukoval mu jeden z jeho noclehů.

Nemusela se ani dívat, aby věděla, kdo promluvil a prodloužil jí utrpení. Byl to Marque. Ten z nich byl nejodpornější a nejúlisnější. Těžce polkla, když se na ni manžel drsně zadíval.

„Vy si mě nevážíte, Felicity?" otázal se až moc nevinně.

„Vážím, můj pane," zamumlala se sklopenýma očima a obrňovala se proti bolesti. Tohle se neobejde bez dokázání, že mu věří a váží si ho. Mužovy oči podlité vínem tomu dávaly jasně za pravdu. S ničím menším se nespokojí. Čekala na svůj ortel. Na to, co ďábelského vymyslí tentokrát, aby ji zničil nadobro.

„Polibte mi boty. A tím mi dokážete, že si mě vážíte," pronesl chladně a vypočítavě.

Chtěl jí tím ponížit před ní samotnou, lidmi jejího otce i svými. Bylo jich v síni několik, ale nevšímali si rozruchu. Po té době už byli zvyklí na ledacos. Pocítila v sobě vzdor. Toužil z ní dostat poslední kousky důstojnosti. Dávno chodila bosa kromě zimních měsíců, kdy měla nárok na otrhané boty, které ji téměř nezahřály. Šaty také nebyly výkvětem poslední módy, ale to ji nemohlo dostat na kolena. To se dalo přežít. Jenže ukázat mu, jaký je pán, a že může cokoli i přesto, že tu dřív byla ona paní, bylo těžké. Zlost bublala pod povrchem. Toužila mu ukázat, že se před ním nebude plazit. Že mu nebude líbat nohy. Jenže, kdyby to opravdu udělala, ničemu by nepomohla a utrpení by jenom prodloužila. Co bylo nějaké ponížení proti pádným ranám? Musela zkrotit hrdost. Znovu a znovu ji ohýbala pod dalším příkazem.

„Nebo si mě snad nevážíte?" otázal se znovu a vypadal, že by byl dokonce raději, kdyby odmítla učinit ponižující úkon.

A to rozhodlo. Nikdy neměla na výběr, a proto s očima upřenýma na zem klesla na kolena a naklonila se k botám. Na okamžik se jí udělalo fyzicky špatně, když se přiblížila. Cítila, že bude zvracet, ale to nemohla. Zadržela dech a pak se zhluboka nadechla. Jakmile uklidnila rozbouřené emoce, udělala, co po ní žádal. Nedbala na ponižující smích, ani na ruku, kterou jí položil na hlavu, aby jí dokázal, kdo je tu pánem. Jen se modlila, aby už směla odejít.

****

„Chtěl jsem ho zabít, když vás tam k tomu nutil," zašeptal Janek, když společně seděli v kostele a on ji něžně svíral v náručí.

Felicity ho jemně pohladila po ruce, kterou jí ovinul kolem pasu.

„To nesmíš. Nikdy! Zabil by tě," odvětila rázně a přitulila se k němu ještě blíž. Nadechovala se vůně, která kolem něj poletovala. Nyní se cítila v bezpečí, jako nikde jinde. Nejraději by tak zůstala navždycky.

Podle původního plánu se drželi dál od sebe několik dní, aby se nedostali do podezření, ale už to dál nešlo. Oběma chyběl ten druhý. Vzájemná opora a pocit sounáležitosti.

„Raději mi vyprávěj o své sestře. Nějakou další historku," dodala tiše.

Janek se lehce pousmál, když prohodil:

„Vím, o co se snažíte. Chcete odvrátit mou pozornost."

Uličnicky se zazubila a obrátila se mu v náručí, aby na něj viděla.

„A daří se mi to?"

Se smíchem jí dal za pravdu a opravdu začal vyprávět další příběh o sestře. Tolik jim záviděla jejich pouto. Prožili společně tolik dobrodružství a tolik smíchu.

Zatímco mluvil, nenápadně si ho prohlížela. Někdy vůbec nechápala, čím si od něj zasloužila takovou oddanost. Nikdy mu nevěnovala pozornost, byla zblázněná do Ferguse a on přesto zůstal zde jen, aby se o ni postaral. I když ho nebrala na vědomí. Nezasloužila si ho. Kdyby nebylo toho strašného přepadení, nikdy by si ho nevšimla a nestalo se to, co se stalo. Nikdy by se do něj nezamilovala. Už to věděla jistě. Nedokázala se tomu pocitu ubránit. Ty dny s ním. Jen samotné povídání, lehké doteky, nádherné polibky ji okouzlily a vzaly srdce.

„Co kdybyste mě naučila tancovat?" ozval se náhle a vytrhl ji tak z úvah.

Překvapeně zaznamenala nejistotu v jeho hlase. Očividně pro něj nebylo jednoduché přiznat, že to neumí, ale přesto se to chtěl naučit. Jí se přitom sevřelo srdce.

„S největší radostí," zamumlala a vstala.

Hbitě ji následoval a sledoval ji vážným pohledem. Pokaždé, když to dělal, si nebyla jistá, zda nemá něco na obličeji. Nebyla zvyklá, aby se na ni tak někdo díval, a tak ji to vyvádělo z rovnováhy. Přesto to na sobě nedala znát, když mu ukazovala základní postoj. Mluvila jemně a s úsměvem, když mu ukazovala, kam má ukročit a kdy se vrátit. Janek se soustředěně mračil a ona se najednou cítila, jako kdyby byla na slavnosti. Všude okolo si představovala rozesmáté tváře, hudbu krásnější než sen a štěstí všude kolem ní a síň vyzdobenou a uklizenou. Stoly plné jídla a na vyvýšeném místě sedící usmívající otec.

V tu chvíli špatně ukročila, jak se jí sevřelo srdce náhlým zármutkem. Při chybném úkroku si málem zvrtla kotník, ale muž ji hbitě zachytil. Okamžitě na sobě uviděla všímavé oči a než se vzpamatovala z toho zásahu vzpomínek, otázal se starostlivě:

„Něco se stalo?"

Něžně se na něj usmála a zavrtěla hlavou. Nic se nestalo. Jen představy, jak všechno mohlo být jinak, kdyby... Ale ona přece nemohla vrátit čas, takže nesměla myslet na kdyby. Musela žít přítomností a užívat si štěstí, které ji potkalo, když jí seslalo doprostřed pekla Janka.

„Představovala jsem si, jaké by to bylo na slavnosti a viděla jsem tam i otce," zašeptala po chvíli.

Lehce ji zadržel a zastavil tanec úplně, když pronesl:

„Je mi líto, že vám otec chybí. Byl to dobrý muž."

Přikývla a byla ráda, že tu byla s ním. On jediný dokázal ten stesk pochopit. Znal otce a měl ho rád.

„Chybí mi každičký den. Ještě neměl odejít. Nenastal jeho čas," dodala šeptem a oči se jí zamžily vzpomínkami. „Vždycky mi dokázal poradit a rozesmát. Nikdy neřekl, že by na mě neměl čas. Když ho neměl, prostě si ho udělal. Chybí mi to," pokračovala a pocítila, jak ji sevřel pevněji, jako kdyby ji chtěl před vším smutným ochránit.

Janek otvíral ústa, aby promluvil, ale ona mu položila prst na ústa a zarazila ho tím. Ještě neskončila. Chtěla mu říct něco důležitého. S očima plnýma vlhkosti se na něj dívala a zhluboka se nadechla.

„A i když tu nemůže se mnou být, cítím ho v srdci. Tam zůstanou vzpomínky na velkého muže a nikdo mi je nevezme."

„Ze srdce nám nikdo nevezme lidi, které milujeme," připojil se k jejím slovům a ona pocítila naprostý souhlas. A nesl se v tom i jistý dodatek, který k ní směřoval, ale prozatím musel zůstat nezodpovězený. Nechtěla to uspěchat.

Místo dalších slov se k němu přivinula a pocítila, jak ji paže k sobě pevně přitiskly. Pocit bezpečí zesílil. Užívala si to, když se ozval tichý smích, po kterém následovala zvídavá slova:

„Takže tanci je konec?"

Rázem se od něj odtáhla a oči ji zajiskřily, když ho přitáhla do správného postoje.

„To rozhodně ne. Lekce teprve začala," odvětila sladce.

Načež mu schválně šlápla bosky na nohu. Hraně se zašklebil, ale to už udělal krok doprava a ona ho následovala. Překvapeně zaznamenala, jak ji šikovně vede i přesto, že se to nemohl stihnout naučit. Šokovaně vydechla a on na ni zamrkal, když ji podtočil pod rukou a stihl ji přitom políbit do vlasů.

„Ty umíš tančit!" obvinila ho nechápavě, aniž by porušila taneční krok.

Janek dál pokračoval, když prohodil: „Neumím, ale není to tak těžké. Stačilo, jak jste mi to ukázala. Pořád se to opakuje."

„To přece nejde tak rychle," zaprotestovala. Jí samé trvalo spoustu hodin se to naučit a on tančil během chvíle? Nemožné.

Usmál se na ni a schválně zkazil další krok, že jen stěží uhnula bosou nohou.

„Možná, že to ještě tak neumím," dodal nevinně.

„Nemohl sis to tak rychle zapamatovat," vedla si dál svou.

„Vadí vám, že jsem se to naučil dřív než vy, že?" provokoval ji.

„Jo!" vyhrkla rozdurděně, ale když viděla, že se tím jen baví, rozesmála se. Byla hloupá. Rozčilovat se kvůli něčemu takovému. Vždyť bylo úžasné, že se chtěl naučit tančit a šlo mu to. Měla si užívat a víc neřešit.

Najednou ji chytil za týl a sklonil hlavu. Zadívala se mu do nádherných očí, které jen zářily a očekávala, že se každou chvíli skloní ještě víc a políbí ji. To se ale nestalo. Naopak se zastavil těsně nad rty a zašeptal vesele:

„Líbí se mi, když se zlobíte, Felicity."

A než mohla zareagovat, udělal s ní otočku a pak už byla vtažena do víru tance. Nepotřebovala hudbu. Hudbou jí byl tanečník, který ji vedl, jako kdyby dny trávil na slavnostech, a ne ve stájích. V náručí jako kdyby se mu vznášela. Chtěla si tenhle pocit zapamatovat navždy.