Poprvé za dobu pobytu na panství s Rogerem Felicity cítila. Byla probuzena k životu a napříč nenávisti manžela, jeho útrapám, měla pro co žít. Obranu proti ranám osudu už sice nedokázala postavit, ale nahradila je útěkem ke vzpomínkám na dny v kostele, které byly naprosto úžasné. Když ji manžel bil, zavřela oči a utíkala k polibkům krásnějším než noc. Jakmile se snažil hanobit památku otce, myslela na krásná slova, která o něm říkal Janek.

Nyní měla dva důvody proč žít. Pro Liama a Janka. Oba ji drželi nad vodou a dokázali, že i v temnotě našla důvod se smát. Přesto ji však musela skrývat. Kdyby měl Roger jen podezření, byla by to katastrofa. Oba by je zabil. Něco takového si nechtěla ani představovat. Nemohla.

Nana si všimla změny u Felicity a brzy jí také došel důvod. Nebyla hloupá a vize, které ji nějakou dobu trápily k tomu také spěly. Přála jí to jako nikomu jinému na světě. Avšak i ji užíral strach, co by se stalo, kdyby to zjistil pán panství.

****

Přetrpěla chvíle s manželem, ale jakmile vstoupila do kostela, srdce se jí rozbušilo nadějí. V tu ránu zatlačila hrůzy do pozadí, a když se vynořil Janek, vrhla se mu do náručí. Nechala se utěšovat. Bolest, strach a utrpení zmizely jako obláček na nebi.

„Felicity," vydechl jí do ucha a ona se k němu přivinula. Chtěla být jen držena, aby odehnala, co se stalo. To jí stačilo. Jemu však ne, když si všiml modřiny na její tváři.

„Parchant," zasyčel a ruce se mu sevřely do pěstí. V očích mu četla bezmoc a vinu. „Kdybych byl opravdu k něčemu, nedovolil bych mu, aby se vás třeba jen prstem dotkl," zabručel nenávistně.

Chápala to. Rozuměla těm pocitům. Pokaždé, když byla nucena se podřídit manželovi, nenáviděla se za to, že vlastně Janka podvádí. Že nikdy nebude jen jeho. Vždycky bude muset upřednostnit muže, kterým opovrhovala.

„Nemůžeš za to!" zamumlala a vyvinula se mu.

„Ale můžu!" odsekl a naproti vražednému tónu se jí dotknul s nekonečnou opatrností, že jí div do očí nevhrkly slzy.

Nezasloužila si pozornost takového muže. Byla pošpiněna a navždy uvězněna.

„Chtěl bych vás ochránit před vším na světě," pronesl rozhodně a jemně ji pohladil po ruce.

„V našem světě jsme v bezpečí. Na ničem jiném nezáleží," odvětila, zatímco mu oplácela pohledem.

Pousmál se nad jejími slovy. Tohle téma řešili často. Oba se cítili provinile. Jenže i přesto jim spolu bylo nádherně. Felicity se postupně přestávala bát otevřít se svým citům. Přestala stavět hradby a užívala si daru v podobě Janka. Čím víc spolu mluvili, sdělovali si, co o sobě nevěděli, tím víc se jí pouto k němu upevňovalo.

Společně se usadili na zemi před první lavicí u oltáře a ona si teprve v tu chvíli všimla květiny, která tam ležela. Překvapeně zamrkala, když ji zvedl a vložil jí ji do rukou.

„Tyhle jsem nasbíral jen pro vás."

Zůstala na ně zírat. Nikdy žádnou nedostala. Bylo to něco nového, co nikdy nezažila. Fergus na takové věci nebyl a v tomhle prostředí se snadněji rozdávaly rány a posměšky než cokoli jiného. Oči se jí zamžily slzami, když si je prohlížela.

„Je vám něco? Udělal jsem něco špatně?" vyhrkl s obavami, když viděl, jak jí sklouzávají slzy po tvářích, ale ona jen zavrtěla hlavou a darovanou květinu si přitiskla k srdci.

„Naopak. Tohle je nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostala," dostala ze sebe, jakmile byla schopná promluvit.

Objal ji a jemně políbil do vlasů.

„Vždyť je to jen obyčejná květina."

Pro ni ale nebyla. Pro ni znamenala mnohem víc. Stejně jako to, že jí seděl po boku. Začínala cítit, že to není jen touha po příteli. Srdce se jí vždy rozbušilo, když ho zahlédla mezi muži Rogera a rázem ožilo. Hltala každé slovo, které pronesl, a každý jeho pohyb. A když se usmíval, sama cítila, že se chce usmívat. A bylo to daleko víc než jenom touha po polibcích. I když strávili čas mluvením, cítila se neuvěřitelně v bezpečí a šťastná. Dokonce i něco víc než, co cítila k Fergusovi. To se jí zdálo jako vzdálená minulost, kdy byla ještě naivní dívkou.

Nyní si přičichla ke svazku květin a zaprotestovala:

„Ne, to není. Je to něco neobyčejného..."

Dál se nedostala, protože ji uprostřed slova vyrušilo zvolání ode dveří kostela:

„Lady?"

V ten okamžik oba strnuli. Felicity dočista ochromila hrůza. Byli tady. Našli je. Zabijí je. Šok jí svázal jazyk. Oči vytřeštěně upírala před sebe. To se nesmí stát!

„Felicity. Ukaž se jim!" šeptal Janek odhodlaně, když do ní drcnul, aby ji probral. Oči ji vážně sledovaly. Naléhavě prosily.

Jenže ona nemohla. Nedokázala se pohnout. Strach ji měl v moci. Nechtěla o všechno přijít.

„Klid! Nic nevědí. Prostě vás jenom hledají. Slyšíte mě?" mumlal k ní zoufale a snažil se ji probrat z šoku.

Opravdu se ho snažila poslechnout. Udělat, co říkal, ale před očima měla stále ty nejhorší představy, co by se mohlo stát.

„Má paní?"

Tentokrát už zněl hlas podezřívavě a naštvaně.

„No tak, Felicity! Já tě prosím," šeptal Janek a právě výraz v jeho očích, prosba a pevné sevření prstů bylo to, co ji donutilo vstát a ukázat se Marquemu.

„Co chcete?" dostala ze sebe, jakmile ovládla třes těla.

„Co jste tam dělala?" vrátil jí podezřívavě otázku a o krok se přiblížil, až měla co dělat, aby sebou netrhla. Nesměla je prozradit. Koutkem oka viděla, jak se Janek posunuje pryč, aby se schoval a zachránil jim krk.

„Myslela jsem, že všichni, kteří se chodí modlit, to dělají na kolenou, ale vy očividně ne. Tak pak se omlouvám. Modlila jsem se za svého syna, jako to dělám již dlouho," odpověděla chladně. Načež dodala nevinně: „Je na tom něco špatného?"

Muž si ji podezřívavě prohlížel a přiblížil se o další krok.

„Není, ale nějak dlouho vám trvalo se ozvat," oponoval nevzrušeně, zatímco v očích se mu dál blýskala nejistota.

Zatraceně, váhala moc dlouho. Kvůli ní jsou oba v nebezpečí. Pevně sevřela ruce do pěstí, aby zabránila třesení. Nesmí se vzdát. Musí ho přesvědčit, že se mýlí. Nenechá ho Janka odhalit bez boje. Nevzdá se společných chvil. Nikdy!

„Omlouvám se. Byla jsem tak zabraná do modliteb, že jsem první volání musela přeslechnout," zašveholila co nejomluvněji. Tvářila se pokorně a snažila se zarazit touhu vyškrábat mu oči.

Dál si ji prohlížel, jako kdyby jí stále nevěřil. Zamyšleně se rozhlédl po kostele, načež jako kdyby se k něčemu odhodlal, došel ráznými kroky k ní. A naprosto nečekaně ji chytil za vlasy. Nešetrně jimi škubl, až vyjekla bolestí a šokem.

„Jestli mi tu lžete, tak já se to dozvím a pak teprve budete trpět," zašeptal zlověstně skloněný jí nad uchem, až se z té blízkosti otřásla hnusem. Věřila mu každé slovo. Byl stejně chladný jako manžel. Miloval někomu ubližovat.

Nesměla však strach ukázat. Obzvlášť ne v tuhle chvíli, kdy všechno viděl Janek. Skoro ho zapřísahala, aby zůstal schovaný.

„Nelžu! Chodím se sem jenom modlit," vyhrkla pokorně a snažila se myslet na něco jiného, než na prsty zabodávající se jí téměř do hlavy.

Ještě pár okamžiků si užíval pocit převahy, že ji má v hrsti. Skoro začínala věřit, že ji nikdy nepustí, když se to stalo. Bylo to tak nečekané, až se sesunula na zem, jak jí nohy vypověděly poslušnost. Marqueho to ale vůbec nezajímalo, protože prošel kolem ní. Dopředu. K oltáři. Na rty se jí dral výkřik, aby ho jakkoliv zadržela a ochránila tak Janka. Nedostala však ze sebe ani hlásku a už stál před lavicemi. S hrůzou ho sledovala a odevzdaně čekala, kdy zakřičí, aby přivolal další supi k potravě. Utekla jí z pravého oka slza, když se muž ještě jednou rozhlédl a pak zklamaně pronesl:

„Máte štěstí."

A s těmi slovy se k ní vracel. Nevěřícně vydechla. Opravdu ho nenašel, nic podezřelého nezahlédl. Janek byl v bezpečí. Díkybohu. Vyslala děkovnou modlitbu k nebi. Kdyby musela sledovat jeho odhalení, zlomilo by jí to srdce. Zastavil se před ní a nejspíš se rozmýšlel, zda jí má něco udělat nebo ne. V očích mu četla touhu vybít si na ní neúspěch za to, že nic neodhalil. Než to ale mohl provést, dveře se s hlomozem otevřely. Oba sebou trhli. Felicity na zemi obrátila hlavu ke dveřím a muž také. Takže oba ve stejný okamžik uviděli postavu, která nevzrušeně postávala ve volném prostoru.

„Pán na ni čeká," pronesl Janek a jeho hlas byl ten nejledovatější, jaký kdy slyšela. Bylo jí to však jedno. Zachránil ji. Už zase. Sice nechápala, jak se nepozorovaně dostal ven, ale na tom nezáleželo. Hlavně, že se mu to povedlo.

Druhý muž mu opětoval mrazivým pohledem a úlisně pronesl:

„Lady zakopla. Zrovna jsem jí pomáhal vstát."

Nešetrně ji zvednul na nohy. Cítila, jak mu tělem pulzuje zlost, ale věděla, že Janka vůbec nepodezírá z toho, že by tu snad byl s ní. Tajemství bylo v bezpečí. Poté jí posměšně pokynul a ona kolem něj prošla. Jakmile ale byla u dveří, kde postával Janek, vrhla na něj chladný pohled a zasyčela:

„Zrádce."

Nesměla dát druhému muži žádný důkaz, že by se jí postoj k němu nějak změnil. Pak by bylo všechno k ničemu. Okamžitě by se zajímal o důvod, proč ta změna názoru. Museli dál hrát role. Role o život. Jeden krok vedle a svět se rozplyne v bouři pomsty a hněvu.

„Také vás rád vidím," poznamenal Janek ironicky a pustil je ven.

Když kolem něj procházela, všimla si, jak za zády schovává květinu, kterou jí dnes daroval. Dech se jí zadrhl. Kdyby si jí Marque všiml, byl by to konec. Naštěstí naštvaný strážce si ničeho kolem sebe moc nevšímal, jen ji nevraživě pobízel, aby se neloudala a nenechávala manžela čekat. A ona ho poslechla, protože nechtěla nic víc, než ho dostat daleko od Janka a kostelu.