Čas ubíhal a plánování útěku bylo na denním pořádku. Všechno muselo být dokonale naplánováno. A než se nadáli, nastal den, kdy měli utéct. Teprve tehdy Janek seznámil s plánem Felicity i služebnou. Museli vše udělat správně. Jeden krok vedle by znamenal naprostou katastrofu.

Mladá žena celý den cítila vzrušení a snažila se vyhýbat co nejvíce manželovi, aby na ní nic nepoznal. Všechno nechala na Jankovi. Nepletla se mu do plánu, který byl přímo geniální. Konečně bude svobodná. Nebude se muset bát chvíle, kdy se probudí, nebo kdy pro ni pošle její muž.

S láskou pohladila Liama po vláskách a obdivovala, jaký už je z něj velký chlapeček. Rostl tak rychle jí před očima. Zatím však nedokázal vnímat atmosféru kolem sebe a za to byla vděčná. Nechtěla, aby si zapamatoval tohle temné místo. Toužila po tom, aby bral za domov místo, kde budou s Jankem společně žít. I Nana byla napjatější než jindy a z rukou jí neustále padaly věci, až nadávala. I ona cítila závan svobody, stejně jako její paní. Nebylo možné se tomu ubránit. Té naději.

Jak se blížila noc, Felicity si znovu a znovu opakovala plán. Musí to vyjít. Už jenom chvíli a pak už se nikdy nebude bát. Podvolila se móresům manžela, zatímco mysl jí poletovala úplně jinde. Nevnímala, co se to s tělem děje. Byla už dávno v lukách utíkající za štěstím. A když se pak ozvalo chrápání, ještě dlouho ležela bez jediného pohybu. Nehodlala to uspěchat. Nepatrně pohnula hlavou a pozorovala ho. Tvář v tu chvíli nevypadala tak hrozivě jako jindy, kdy se mu v očích usazovala nenávist a krutost. Skoro působil jako hezký muž. Jenže to byla jen maska. Ona ho znala. Věděla, čeho byl schopný. Při těch vzpomínkách se otřásla.

Věděla, že mu dal Janek do poháru uspávadlo, ale nechtěla nic riskovat. Raději počkala, až bude mít naprostou jistotu, že se náhle neprobere. Ještě pár okamžiků v klidu ležela, ale pak se opatrně sunula ke straně postele a stále měla uši nastražené, aby zaslechla každý zvuk. Vždycky může tvrdit, že se šla podívat na Liama, uklidňovala tlukoucí srdce.

Jakmile slezla, mrkla na něj ještě jedním pohledem, ale ani se nehnul. Doléhalo k ní jeho chrápání, a tak se tiše jako myška vrhla ke dveřím. Nedbala na to, že se jí do bosých nohou zakusovala až bolestivě zima. Něco takového ji nemohlo zastavit.

U dveří se znovu otočila. Byl to poslední pohled na něj. Zítra už se mu do očí dívat nebude. Na okamžik se jí v očích ukázala veškerá nenávist, kterou k němu cítila. Kdyby pohled uměl zabíjet, manžel už by se nikdy nepobral. To ovšem bylo pouhé zbožné přání, když tiše zaklepala na dveře. Ty se otevřely a ona byla vytažena ven, zatímco závora zapadla na místo, aniž by to způsobilo nějaký hluk. Okamžitě se přivinula k postavě v kápi. Ta přes ni přehodila druhý plášť, políbila ji do vlasů a už ji táhl chodbami pryč. Vedl ji, jako kdyby znal cestu nazpaměť. Hbitě ji dostal z domu a ona do něj drcla a němě naznačila, co Nana s Liamem.

„Už byli u kovářského domku. Nyní jsou nejspíš venku," zašeptal jí těsně u ucha.

Oddechla si. Hlavně, že byli venku. Proto pokývla hlavou a společně se plížili po stínech kolem studny, když se náhle objevila postava. Janek ji hbitě zatáhl na zem a oba se strachy skrčili. Felicity bušilo srdce až v krku a dlaně se jí potily. Naslouchala a modlila se za neznámého nevědomost. Ať jde dál a neohlíží se. A opravdu se tak stalo, ani se nezastavil na své cestě.

Janek ještě chvíli naslouchal a pak vstal, ale zavrávoral a musel se chytit studny. Hbitě k němu přiskočila a přidržela ho.

„Jsi v pořádku?" otázala se starostlivě.

Věnoval jí chlácholivý úsměv, i když sám vypadal zmateně z toho zavrávorání. Jenže nebyl čas na zdržování. Tohle byla jediná šance.

„To nic není," zamumlal a s pevně sevřenou rukou ji vedl dál.

Nemířili k přednímu vstupu do panství. Tam bylo jisté, že by se ven nedostali. Měli v plánu utéct starou brankou, která se nacházela za zahradou. Ta byla sice neustále zamčená, ale Jankovi se podařilo sehnat klíč a pro dnešní noc ji nechat otevřenou, aniž by si toho někdo všiml. Byla pravda, že zahrady už dávno nikdo nenavštěvoval. Pro nového vládce to bylo zbytečné marnění.

Felicity se plížila za Jankem, a když se ještě dvakrát schovali před stráží, konečně se dostali do zahrad. Cestičky byly za tu dobu naprosto zničené, sotva byly vidět. Avšak ona ji nikdy předtím neviděla raději. Už byli skoro venku. S úsměvem předešla muže a pak se na něj otočila, když ho za sebou neslyšela. Měl zavřené oči. Rychle se k němu vrátila a nejistě ho pohladila.

„Opravdu ti nic není?" zašeptala jemně.

Vůbec nevypadal dobře. Po těch slovech však otevřel oči a políbil ji do vlasů.

„Asi mi něco nesedlo. Nemáme ovšem čas se zdržovat. Musíme pryč," dodal rozhodně a znovu se dal do kroku.

Čím víc se blížili k brance, tím víc se jí ulevovalo. Padal z ní strach a začínala se radovat. Vychází to. Opravdu! Když už ji měla nadohled, pustila Janka a rozeběhla se k ní, jako kdyby se branka měla zavřít, kdyby byla pomalejší. Jakmile se jí dotkla, vydechla úlevou. Potichu ji otevřela a zahleděla se ven. Na planiny. Na svobodu. Málem se rozbrečela, když jí vítr proběhl ve vlasech.

Nadšeně se otočila a zašeptala: „Janku! Pojď, už jsme skoro venku!"

V tu chvíli se zarazila, když uviděla, jak se opírá o strom. Vrhla se k němu a nedbala na bolest nohou, které rozdíraly kamínky. Zachytila ho, než se mohl pustit a spadnout. Nejistě si ho prohlížela. Čelo měl zpocené a oči zavřené.

„Co se to děje?" vyhrkla vystrašeně, zatímco ho podpírala.

Janek těžce polkl.

„Nevím, Felicity... Pomoz mi... musíme pryč."

Na okamžik se otřásl bolestí a ji píchlo u srdce. Co to s ním je? Musí ho co nejdřív dostat ven a najít kořenářku. Pomůže mu a všechno bude v pořádku. Podpírala ho a vedla ho po cestičce k otevřené brance. Janek se o ni opíral a vypadalo to, že ho bez problému dostane až k cíli, když zaúpěl bolestí a tělo se z ní sesunulo, až vyjekla strachy. Padla na kolena k němu.

„Janku!" vyjekla hystericky, když se znovu zachvěl a zasténal bolestí.

Vůbec nerozuměla tomu, co se dělo. Co to s ním bylo? Jemně si dala jeho hlavu do klína a držela ho za ruku. Strach o milovanou osobu ji dočista ochromil. Nedokázala myslet na nic jiného než obličej stažený bolestí.

„Bože, co se to děje," mumlala tiše, když znovu zasténal a pak náhle otevřel oči naplněné velkými muky. Najednou jí sevřel tvrdě ruku, až vyjekla. Podívala se na něj.

„Musíte pryč! Nechte mě tady a utečte! Nesmíte to ztratit..."

Ona ho ale nenechala domluvit:

„Nenechám tě tu. Nikdy! Najdu pomoc a přivedu..."

On však zakroutil hlavou a najednou měl naprosto klidný obličej, když se zadíval upřeně do jejích očí a zašeptal:

„Někdo mě otrávil. Kořenářka mi nepomůže, ale vy. Vy můžete utéct. Musíte!"

Když ta slova uslyšela, srdce jí spadlo až na zem. Nevěřícně vrtěla hlavou. To nemohla být pravda. Ne, tohle ne. Musel se mýlit. Pevně ho k sobě přivinula a šeptala:

„To není pravda. Jen si něco špatného snědl. Budeš v pořádku!"

Těžce se nadechl a zatřásl s ní.

„Kéž bych se mýlil. Kéž, ale já to cítím."

Šokovaně na něj hleděla. Na obličej, který byl čím dál bezbarvější. Rysy stažené bolestí. Hystericky vyjekla „ne" a snažila se ho dostat znovu na nohy, ale nedokázala s ním hnout. Vůbec jí nepomáhal. Při každém pokusu jen víc sténal, a tak toho nechala. Nechtěla mu způsobovat zbytečnou bolest.

„Dovedu sem kořenářku," zašeptala rozhodně, ale než vstala, chytil ji za ruku.

„Na to je pozdě. Felicity, slibte mi, že utečete!" zachraptěl s bolestí v hlase.

Copak si myslel, že ho tu nechá v bolestech? Že ho opustí? Nikdy! A to taky dala najevo svými slovy.

„Prosím," dodal vzápětí a otřásl se další křečí, až sama pocítila bolest. Tohle se nemohlo dít. Bude v pořádku, jen si musí odpočinout, uklidňovala se.

„Budeš v pořádku. Budeme spolu v domečku," mumlala se zoufalstvím v hlasem. „Jsme tak blízko," dodala něžně a pohladila ho po vlasech, když vtom se vzedmul s táhlým zaúpěním a náhle se jí zadíval do očí, které přetékaly slzami, jako kdyby to mělo být naposled.

„Miluju vás a vždycky jsem miloval. Je mi líto, že jsem vás zklama..."

Dál to nedopověděl. Hlava mu padla na stranu. Žena nevěřícně vydechla a vzápětí se jí z hrdla vydral výkřik tak hrozivý, jako kdyby to ani nebyl lidský křik. Srdce se jí roztříštilo na tisíc kousků a ústa nemohla přestat křičet. Všechno kolem ní zmizelo. Zůstala jen strašná svírající bolest.

„Janku! Prosím, ne!"

Přivinula ho k sobě a třásla s ním jako šílená. Po tvářích jí stékaly slzy, ale ani je nevnímala. Hrůza toho, co se tu dělo, ji naprosto ničila, zabila.

„Miluju tě! Prosím, vrať se!" křičela bez sebe zoufalstvím. Tělo v jejím náručí se však ani nepohnulo.

****

Nana opatrně nesla spící dítě a modlila se, aby se neprobralo. Všechno záviselo na jejich nenápadnosti. Tiše scházela schody a jemně jím pohupovala. Pomalu přešla po nádvoří a vyhnula se všem osvětleným místům, aby ji nikdo nemohl spatřit. Zatím šlo všechno, tak jak mělo. Nepřestávala ale být ostražitá. Kdyby polevila, určitě by se něco stalo.

Zkontrolovala Liama, ale chlapeček naštěstí pořád spinkal spánkem spravedlivých. Aspoň někdo. Po chvíli se otočila a ohlédla se k domu. Byl tak temný a osamělý. V oknech vládla tma a nikde nehořely svíce, že by se o nich už vědělo a začalo by peklo. Sbohem, utrpení, pomyslela si a vrhla se do zahrady.

Během dvou kroků se jí na ústech objevila drsná dlaň, kolem pasu se ovinuly svalnaté paže a než se nadála, byla táhnuta pryč od cesty na svobodu. Nemohla se bránit, protože v rukou svírala to nejcennější. Malého tvorečka, a tak neměla na vybranou. Co když je to Roger? Co když zjistil, že utíkají? Bože, co s ní udělá, honily se jí hlavou vystrašené otázky a o to pevněji k sobě Liama přivinula. Nedovolí, aby ublížil dítěti. To nikdy. Slíbila to Felicity.

„Klid, nechci vám ublížit," ozval se jí u ucha tichý hlas, že div nenadskočila leknutím.

Jak měla věřit někomu, kdo ji někam táhl? Pryč od svobody? Pokusila se mu vymanit, ale neměla sebemenší šanci.

„Snažím se vám zachránit život, tak mě poslouchejte a velmi dobře," dodal důrazně a zatáhl ji ještě o kousek dál, až byli za jedním z řady domků a poskytl jim tak tmavý kout, kde jich nebylo vidět. Byli tak dobře skryti před zvědavýma očima.

Již věděla, že se nejednalo o samotného vládce panství. Jeho hlas by poznala mezi všemi. Šepot toho, kdo ji držel byl chraptivý a vůbec ho nedokázala přiřadit k nikomu na panství. A to ji zrovna dvakrát neuklidňovalo. Mohl ji odvést k pánovi a dočkat se odměny a ona tvrdé odplaty, nebo taky ne. Netušila, co si myslet.

„Musíte se hned vrátit zpátky do komnaty. Zachráníte tím život sobě i tomu chlapečkovi," pokračovala naléhavě postava, která ji drsně svírala.

Ta slova ji na okamžik omráčila. Nemohla se vrátit! Prudce zavrtěla hlavou. Felicity na ni spoléhala, bez dítěte by nikdy neutekla. Pokusila se ho nakopnout, aby se uvolnila a mohla pokračovat, ale muž pohyb očekával. Rychle uhnul a sevřel ji tak, že skoro nemohla dýchat. Zasténala mu do dlaně.

„Roger o vašem útěku ví. Když se vrátíte zpátky, nikdy nezjistí, že jste do toho byla také zapojena, a že jste skoro utekla. Když mu řeknete, že jste to jen hrála, ale doopravdy jste utéct nechtěla. Uvěří tomu a vy zachráníte sebe i dítě," dodal rozhodně a jí se zatmělo před očima, jak nedostatkem kyslíku, tak i strachem nad tou novinkou. Vtom tlak na hrudi ustal a ona se hltavě nadechla.

„Když nebudete křičet, sundám vám ruku z úst," pronesl tiše a hlas mu zněl lítostivě.

Očividně chápal, co právě prožívala. A ona po těch slovech horlivě přikyvovala. Nehodlala už křičet o pomoc. Potřebovala vědět víc. Bylo jedno, kdo je to. Na tom v tuhle chvíli nezáleželo. Jediné, co věděla, bylo, že jí pomáhal. Proto musela zjistit, jestli ví ještě něco, než jí dosud řekl.

Ještě chvíli jí držel ruku na ústech, jako kdyby přemýšlel, zda jí může věřit. Kdyby zakřičela, odhalili by je oba. Byl ve stejném nebezpečí. Musel si to uvědomovat, ale přesto vědomí vlastní zranitelnosti, jí uvolnil rty.

„Nemůžu se vrátit. Co Felicity a Janek? Musím je varovat."

Muž za ní si povzdechl. Cítila to díky těsné pozici a zamrazilo ji. Ochladilo se ještě víc. Temná noc nabrala temnější tvář a ona sevřela dítě v náručí pevněji. Divila se, že se hlukem chlapeček dosud neprobral.

Dlouho kolem nich vládlo ticho. Jako kdyby nechtěl odpovědět. Skoro otvírala ústa, aby zformulovala ještě jednu otázku. Než to však udělala, téměř prosebně promluvil:

„Musíte se vrátit. Zachraňte sebe i dítě. Je to vaše povinnost. Tak by to lady Felicity chtěla. Musíte myslet především na Liama. Tomu pomůžete jedině návratem."

Vrtěla hlavou. Nemohla se vrátit a nevědět, co je s lady. Kdyby je varovala, mohli by se všichni vrátit a třeba by se vyhnuli trestu všichni. Nikdo by jim útěk nemohl dokázat.

„Musím je varovat třeba..."

On ji však nenechal domluvit a pronesl slova, která ji zranila do hloubi duše:

„Janek nemá naději. Roger ho otrávil. Musíte zachránit, co se dá."

Stěží zadržela výkřik šoku a nesmírné bolesti. Ten mladý muž, který pro ně dělal všechno možný. Ten, který rozzářil mladou lady. Bože, na nebi, jak si mohl něco takového dopustit? Jed. Taková hrozná smrt.

Ach, lady Felicity. To jí zlomí srdce. Ani si nedokázala představit bolest, jakou musela cítit. Byla by nejraději padla na zem a bušila do země tou nespravedlností. Útěk se stal něčím daleko horším. Cestou smrti. Vrhla zoufalý pohled do zahrady a srdce se jí zachvělo. Nejraději by se tam vrhla, aby byla ženě oporou, ale neudělala to. Věděla, že má muž pravdu. Musela myslet především na malého chlapečka v náručí. A tak zašeptala dutým hlasem ta nejtěžší slova, která kdy z úst vypustila:

„Tak mě pusťte, vracím se do domu."

Rázem byla volná, ale když se obrátila, už za ní nikdo nestál. Jen kymácející lístky jí dokazovaly, že to nebyl výplod představivosti. Ale někdo, kdo jí svým odvážným činem zachránil život. Mohl být chycen, ale přesto se tomu riziku vystavil. Naposledy pohlédla k zahradě s očima neprolitých slz, ale pak se odhodlaně rozeběhla k temnému panství, aby ochránila to, co mohla.

****

„Prosím, nenechávej mě tady!" křičela bez sebe zoufalstvím Felicity.

Dávno jí nezáleželo na tom, zda ji někdo slyší. Byla mimo. Cítila jen rozdírající bolest v srdci. Pevně svírala milého v náručí, jako kdyby ho tím stiskem mohla přivést zpátky. Nedokázala přestat. Nemohla. Kdyby ho pustila, byl by to konec, a to by neunesla. Měli přece utéct. Už dávno měli být pryč a v bezpečí. Osud jí nesměl vzít muže, kterého nade vše milovala. Ne, on zase otevře oči a usměje se na ni. Musí!

„Ten zrádce je dávno mrtvý," přerušil její zoufalý nářek hlas, který nenáviděla ze všeho nejvíc a srdce rozpadající se každou chvílí, kdy Janek nepromluvil, neoplatil jí stisk, neotevřel oči, zasténalo bolestí.

Pomalu zvedla ubrečené oči a nad sebou uviděla Rogera společně s jeho věrnými. Stáli tam a chladně ji pozorovali. V tvářích nebyl ani náznak smutku, nejistoty nebo lítosti. Nejhorší byl ovšem pohled na manžela. Ten se tvářil nevzrušeně a dokonce se jí na okamžik zdálo, že se i usmál. To už na ni bylo moc. To on ji zničil. Vzal jí lásku, život. Všechno, co kdy měla. V tu chvíli se vzepjala a zaječela bez sebe bezmocí:

„Vrahu! Vy jste ho zabil!"

On však sebou ani netrhl při tom výkřiku, který stoupal k obloze. Ptáci dávno z tohohle místa odletěli. Hlas se jí stával zoufalejším a hlasitějším. Přála si, aby to všichni věděli. Aby se to dostalo ke hvězdám. Chtěla zpátky Janka.

To už k ní muž došel a přiložil jí ke krku meč. Dech se jí zadrhl, ale neucukla. Ne. Naopak hrdě zvedla hlavu s očima plnýma plynoucích slz a přivítala setkání s chladnou čepelí. Nebála se. Vlastně to vítala. Nic na světě si nepřála víc. Bez Janka už nechtěla být. Ta bolest ji stravovala, mučila a každou chvíli ji mohla zničit a zadupat do země. Čepel ji přímo volala hedvábnými tóny. Stačil by jeden pohyb a byla by s ním. S Jankem. V bezpečí, bez trýznivé bolesti.

„Tak už to udělejte! Jen do toho, zabijte mě!"

Dlouze se jí zadíval do očí a pak ji sekl přes tvář, až zasténala bolestí, ale nic víc. Neprosekl jí srdce. Místo toho lstivě pronesl:

„Zabít vás by nebyl trest. Ne. Naopak vás nechám žít s vědomím, že kvůli vám zemřel Janek. Kdybyste ho nechala na pokoji, mohl tu stále být."

Zoufale zaječela. Slova se do ní zabodávala. Bodala hloub a hloub, aby ji dostala na úplné dno. Jenže, copak na něm už nebyla? Cítila jen bolest. Všechno ostatní zůstalo v pozadí a nedokázalo se k ní dostat. Zacpávala si uši, aby dál nemusela poslouchat jed, který na ni házel. Nic, co by hanobilo lásku k Jankovi.

„Jako kdybyste ho vlastnoručně zabila. Prosekla mu hrdlo a smála se, když umíral."

Zasténala bolestí a slzy se plavily dál. Objala si hruď, jako kdyby tu hroznou bolest mohla zastavit a kolébala se zepředu dozadu společně s milým, který jí spočíval v náruči. Nedokázala myslet. Hnout se.

„Tohle je váš trest za to, že jste chtěla utéct. Ode mě se nikdy nedostanete. Navždy budete plnit moje rozkazy."

Znovu pevně sevřela Jankovu ruku a otřásla se, když pocítila chlad. Ani kousíček tepla. Byl úplně ledový. Přesto ho nepustila, ale sevřela o to silněji.

„Kdyby Marque náhodou nenechal pootevřené dveře a nezaslechl vás, nevěděl bych to do dnešního dne, ale nakonec jsem to já, kdo vyhrál. Nepřelstili jste mě. Jak už jste si mysleli, že se dostanete pryč..."

Přestala vnímat. Duše se jí trhala na kusy. Vzal jí Janka. Muže, který ji rozesmával a jehož ze srdce milovala. Nedokázala to vydýchat. Nemohla žít, zatímco on už s ní... nebyl. I v myšlenkách bylo hrozné si to uvědomit. Temnota se kolem ní stahovala. Už nechtěla víc než se do ní ponořit a už se neprobudit. Se zoufalstvím přejížděla mu dlaní po rukách. Vrývala si každý detail do paměti, a když jí padl pohled na jeho dýku, zoufalství zesílilo. Hleděla na ni jako očarovaná. Zbraň mohla být vysvobozením. Byla by navždy s Jankem a bolest by zmizela. S třesoucí rukou se pro ni natáhla. Lákala ji. Volala a ona nechtěla odolávat. Neměla důvod. Roger nemohl počínání vidět, protože ho kryla celým tělem. Vypadalo to, jako kdyby k sobě Janka jen víc přitahovala.

„Byl úžasný pocit vzít vám naději. Dal jsem mu jed a jen jsem čekal, kdy se zhroutí. Doufal jsem, že pocítíte naději, ale jed vás o ni v poslední chvíli připraví. A stalo se tak. Zemřel jako zrádce. Neměl se mi protivit..."

Bezcitná slova kolem ní kroužila a utvrzovala ji v tom, že jediné správné je se natáhnout pro zbraň. Prsty se jí kolem ní obemkly a v tu chvíli pocítila klid. Takový jako nikdy předtím.

„Miluju tě, Janku. Budeme zase spolu," zašeptala tak, aby ji nikdo neslyšel.

Rozloučila se a rozhodnutí bylo nezvratné. Mysl neovládal rozum, ale pouze bolest, utrpení a zoufalství. Proto udělala, co musela. Jedině tak mohla uniknout. Obrátila dýku proti sobě. Vzduch zřídnul a vítr ustal v pohybu. Ona ale na nic nedbala zabodla. Vykřikla bolestí, i když se to snažila potlačit, ale nešlo to. Tentokrát ji ovládla fyzická bolest, ale ona ji vítala. Chtěla to cítit, stejně jako krev, která z rány vytékala. Tohle byl konec. Pevně sevřela prsty kolem Jankových. Navždy spolu. Nic je nerozdělí.

Roger nevěnoval výkřiku větší pozornost. Byl si tak jist sám sebou, že by ho něco takového ani nenapadlo. Chladně si odfrkl:

„Přestaňte vyvádět. Už je po něm a vy ho víckrát neuvidíte."

Slova ji však už netrápila, slyšela je z jakési dálky. Dech se jí zadrhával, mezi prsty protékala krev. Třásla se. Mysl hledala úlevu ve tmě, ale ta nepřicházela. Soustředila se na dotek na ruce Janka. Z úst jí vytékal pramínek krve. Oči se jí samy zavíraly a svět přestal vydávat zvuky. Neslyšela, co říkal Roger, ani šelestění větru. Osaměla. Přicházelo to. Cítila to. Už jdu, pomyslela si, když pocítila, jak ji někdo obrací a křičí:

„Pane na nebi! Krvácí, pane!"

Pro ni to ale znělo jako ozvěna, která se jí netýkala. Už pro ni nebyla důležitá.

„Sežeňte kořenářku. Hned! Zatraceně, vy neumřete, Felicity. Tak snadno mi neutečete," znovu k ní dolehl zvuk a tentokrát to byla slova krutého manžela. Jenže už ho neviděla. Mysl jí odplouvala pryč a bolest na srdci i na těle ztrácela svou moc.