Později, když osaměla, se poddala sebelítosti a zavázala si ruku, která ji bolela jako čert. Proč jen se nedokázala schovat za mlhu a doufat, že srdce unese další bolest, která zničila již každou naději mladistvé mysli. Dávno z ní zmizely romantické představy. Realita jí ukázala, že sny se neplní a člověk může pouze doufat, že přežije další den.

Ležela a zírala do stropu. Tak moc toužila mít u sebe Liama a pochovat si ho, aby se ujistila, že alespoň on je v bezpečí. Jenže bylo pozdě. Jen by ho tím vylekala a Nana ho už stejně dávno uspala. Ticho komnaty, která byla nasáklá zlovolností a nenávistí, ji deptalo. Žít den za dnem v tomhle prostředí bylo ubíjející. Dnes ovšem o něco víc, protože mysl jí trápilo něco nebezpečného. Něco, o čem se manžel nesměl nikdy dozvědět. Polibek Janka.

Několik následujících dní se vyhýbala jak hrobu otce, tak i kostelu. Vždy, když procházela kolem božího chrámu, na chvíli se zarazila a měla nutkání tam vejít. Nakonec jen zavrtěla hlavou a pokračovala vyplnit další ponižující úkon. Ale i když tam nevešla, mysl jí opanoval Janek a tím ji ničil. Proboural se jí obranou a ona ji nebyla schopná znovu zalepit. Jediným polibkem se mu povedlo, aby cítila všechno, co se jí dělo. Měla na něj takovou zlost, protože o to těžší bylo utíkat do světa, který neexistoval. Iluze se bortila a ona musela hledět na panství, ze kterého jí bylo zle. Už dávno to nebyl domov. Roger ten pocit zničil. Udělal z toho místo bez lásky, radosti a štěstí.

Čas však neutíkal rychleji, spíše naopak. Nana si ji starostlivě prohlížela, ale ani jí se Felicity nesvěřila s polibkem, který jí zamotal hlavu. Musela nejdřív sama v sobě udělat rozhodnutí. Jenže, než se tak mohlo stát, přišlo něco, co jí myšlenky dokonale roztříštilo.

Felicity vešla do komnaty, kde si měla služebná hrát s dítětem. Už jen při překročení prahu se jí na ústech mihl lehký úsměv. Jako kdyby z ní spadly pavučiny strachu, hrůzy a beznaděje. Na chvíli si mohla vydechnout.

„Tak jaký jste měli den?" vyhrkla a v první moment si ani nevšimla, že kolem ní není jako jindy uvolnění a klidná spokojenost.

To už se Nana otočila a ona jí ze strhané tváře vyčetla, že se něco děje. Srdce se jí sevřelo zlou předtuchou, když se sotva slyšitelně zeptala:

„Co se stalo?"

Služebná zoufale zavrtěla hlavou.

„Liam má horečku. Nemůžu ji srazit a nikdo nemůže sehnat kořenářku."

Zalapala po dechu a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Liam? Ne, on ne. Jemu se nesmí nic stát. Strnula na místě, jako kdyby ji někdo přivázal neviditelnými provázky a nechtěl pustit. Její chlapeček tak veselý a často se usmívající. On nemůže být nemocný. Ať si raději nemoc vezme ji!

Uslyšela tiché zabrečení a otupělost se roztříštila na tisíc kousků. Vrhla se ke kolébce a okamžitě žnoucí dítě přitiskla k sobě.

„No tak, miláčku. Tohle mi, prosím, nedělej," mumlala se zoufalým podtónem a jemně ho k sobě tiskla. Díky tomu dobře cítila horkost, která se jí zadírala přes oblečení do srdce.

Následně neváhala a pustila se do záchrany dítěte. Zaúkolovala Nanu, zatímco se sama starala o Liama. Musely horečku srazit za každou cenu. Byl její všechno. Kdyby se mu něco stalo... Ne, tu myšlenku nedokázala ani dokončit. To se nestane! Udělá cokoli, aby ho z toho dostala.

A tak bojovala. Byly to hodiny plné napětí, zoufalství a bolesti. Druhá žena sice nakonec kořenářku sehnala, ale ani ona nedokázala určit, co je příčinou horečky. Mohla se jen snažit o to, aby klesla, a to jim muselo stačit.

Dokonce i Roger se přišel na syna podívat, ale nepolitoval ho. Nenáviděl nemocné lidi. Bál se jich, protože by mohl chytit něco i on, a tak když viděl rozpálená líčka dítěte, pakoval se pryč. Zajímalo ho hlavně jeho bezpečí. Pro tu chvíli mu snad bylo jedno i to, že je to jeho dědic. Co však bylo nejhorší, sobecky odvolal kořenářku k sobě, aby zkontrolovala zdraví jemu. Felicity by ho v tu chvíli nejraději zabila. Kdyby ji Nana nezadržela, pravděpodobně by se na něj vrhla.

„Nechte ho! Nebo ji sem už nepustí vůbec."

Po těch slovech se zklidnila. Nikdy by neohrozila dítě. To by si raději ukousla jazyk. A tak ho nechala odejít a nepronesla ani hlásku. Odvrátila se a něžně pohladila chlapečkovo rozpálené čelíčko. Tiše se modlila za jeho zdraví. O nic víc. Sama na sebe vezme jakoukoliv daň za uzdravení.

„Jak se to jen mohlo stát?" mumlala potichu.

„Malé děti jsou často nemocné. Horečku mohlo způsobit cokoli. Nemůžete za to, má paní," konejšila ji Nana.

Podala ji džbán, aby se napila, ale ona odmítla. Neměla na nic chuť, nic necítila, jenom hrozný strach o Liama. Vypadal tak bezmocně a čelíčko stále sálalo horkostí. Bylo to příšerné, když nemohla nic dělat a jen se modlit. Modlení totiž dávno nepovažovala za něco důvěryhodného. Kolikrát prosila o záchranu a nikdy se nedočkala. Přesto to znovu po měsících trápení zkusila, a to pro milovaného chlapečka.

„Bude v pořádku," dodávala jí přítelkyně odvahu, ale sama cítila bezmoc při tom pohledu. Na tak malého človíčka toho bylo opravdu hodně.

„Musí být!" zašeptala Felicity rozhodně.

Strach a hrůza ji rozedíral zevnitř. Znovu přiložila připravený obklad. Musí to zabrat. Liam bude mít dlouhý a krásný život. Zaslouží si to. V místnosti panovalo těžké ticho. Nebylo o čem hovořit. Žádná utěšující slova neměla jak pomoci. Jediné, co mohlo pomoci, by byl zázrak a návrat kořenářky.

Felicity stékaly slzy po tvářích, když slyšela ztišující dech dítěte. Trhalo jí to srdce. Vyskočila na nohy a pochodovala. Jinak by se z toho zbláznila. Přece jí horečka nevezme syna. Nikdy! To nedovolí. V tu chvíli byla ochotná riskovat hněv manžela jen proto, aby přivedla zpátky ženu, co uměla léčit. Liam ji potřeboval mnohem víc než Roger. Opravdu se odhodlaně vrhla ke dveřím, když se jí před očima rozlétly a dovnitř vběhla ta nejpotřebnější osoba na celém panství.

****

Bylo to dlouhé a náročné. Pro malé dítě mohla být horečka smrtelná. Dospělý člověk s ní dokázal bojovat, ale dítě ještě nemělo tolik sil a obrany, aby dokázalo vyhrát. Felicity se od synka nehnula celou noc a nikomu nedovolila, aby ji vystřídal. I přesto, že na ni Nana naléhala, aby si také odpočinula. Jenže, kdyby ji doopravdy poslechla, bála se, že by jí zlé síly dítě vzaly a už nevrátily. Vlastní osobou drobečka chránila před nebezpečím. Společně s kořenářkou hlídaly každý nádech.

Ty hodiny čekání byly hrozné. Ten pocit, že nemohla naprosto nic udělat a jen čekat, jak se Bůh rozhodne. Jestli ho ušetří, nebo jí ho vezme. V těch nekonečných minutách si uvědomila i něco jiného. Už nemohla dělat, že se nic nestalo. Tváří v tvář smrti jí docházelo, že tím, že se bude Jankovi vyhýbat, nic nevyřeší. Měl pravdu. Bylo lepší žít alespoň krátce, než se celý život bát a nic neudělat. Faktem bylo, že ať to Janek udělal jakkoliv, zažehnul v ní plamen a ona by se neměla vzdávat toho daru.

Jistě bylo to nebezpečné, a kdyby někdo zjistil, co dělali, a že je na její straně, byl by to konec. Ale on se stejně nevzdával. Chtěl být s ní i přesto všechno a ona cítila, že jí při tom pomyšlení tluče srdce hlasitěji. Toužila s ním mluvit o těch nejnudnějších věcech. Díky jeho vzkazům dokázala na chvíli zapomenout. On jí byl oporou. Nemohla odmítat něco, co jí nabízel a nehodlal se toho vzdát. Chtěla to samé co on, jen se hrozně bála.

Při pohledu na nemocné dítě si přísahala, že jestli to Liam přežije, sejde se s Jankem v kostele. Dá jim šanci si být navzájem přítelem. Budou muset věřit ve šťastnou hvězdu. Nepřítomně si položila ruku na rty. Stále jako kdyby na nich cítila ten polibek. Ten, který v ní probudil city. Zavrnění miminka ji vrátilo do přítomnosti a s obavami na něj pohlédla.

„Nesmíš dopustit, Liame, aby tě horečka porazila. Ona není tak silná jako ty. Ty jsi ten nejsilnější chlapec na světě a ještě si užiješ života, to mi věř. Jen bojuj pro maminku. Ona bude také za tebe bojovat."

Bylo hloupé a naivní myslet si, že ji slyší, ale přesto, když slova pronášela, měla téměř pocit, že se na ni dívá, jako kdyby ji slyšel. Byl to jen pocit ale hodně silný.

Celou noc probděla a střídavě ronila slzy, pak zase nadávala. Ale nakonec, když už všechny padaly námahou, začala horečka klesat. Jako kdyby ji Liam opravdu slyšel a zabojoval. S díky se proplakala do vyčerpaného spánku u dítěte.

****

Pak už to šlo rychle a dítě se uzdravilo. Cítila takovou vděčnost a několik dní se od něj i tak nechtěla hnout, protože měla strach, že se najednou jeho stav zase zhorší. Nakonec ji manžel i Nana donutili se vrátit zpátky do života a nebát se jen. A s tím přišla i další povinnost. Povinnost splnit slib, který v zoufalství dala.

A tak napsala lístek a ocitla se před kostelem. Nejistě se zastavila. Srdce jí zběsile bušilo. Měla by poslechnout rozum a odejít a ochránit je tak oba. Ale už dávno bylo pozdě. Byla sobecká. Podruhé se vzdát nehodlala. Musela to zkusit a znovu pocítit alespoň záchvěv radosti. Proto také vešla dovnitř. Pár chvil čekala, zda se za ní tentokrát strážci nevrhnou, ale odpovědí jí bylo pouze ticho. S úlevou se rozešla kolem lavic. Rozhlížela se a zhluboka dýchala.

„Felicity?" ozval se za ní chraptivý hlas, až nadskočila leknutím.

Byla tak zabraná do úvah, že přeslechla kroky za sebou. Když se nyní soustředila, cítila, že stojí nedaleko za ní. Srdce se jí rozbušilo jako šílené. Musela se znovu nadechnout, a když se rukama dotkl ramen, sežehla ji vlna emocí. Cítila. Opravdu. Nebyla to náhoda. Odkašlala si a začala mluvit stále otočená zády k němu:

„Měl si pravdu, Janku. Je lepší žít krátký život, ale žít, než dlouhý ve strachu a bez jediné radosti. Neměla jsem naše přátelství zahodit."

Na chvíli se odmlčela, ale pak se otočila a rozhodně se mu zadívala do očí.

„Jenže jsem se tolik bála. Kdyby se ti něco stalo, nezvládla bych to. Další smrt už ne."

Sledovala ho, jak došel blíž k ní a jemně ji pohladil po tváři. Trhla sebou, ale neuhnula. Musela být ještě víc upřímná. Musí přesně vědět, do čeho jde. Proto mu položila ruku na jeho a pokračovala:

„Bojím se stále, ale nedokážu už znovu ztratit jedinou radost a navíc..." Odmlčela se, než odhodlaně dodala: „Ten polibek... probudil ve mně pocity, které jsem myslela, že už nikdy nepocítím."

Když viděla, že chce něco pronést, zvedla ruku, aby ho zadržela. Musela to doříct, dokud měla odvahu ze sebe všechno dostat.

„Ale nevím, co cítím. Jsem jako studna, která v sobě má náhle trochu vody, ale neví, jestli někdy bude ještě víc. Nevím, jak moc jsem zlomená. Zda ze sebe dokážu dostat víc a ty si zasloužíš to vědět. Musím k tobě být upřímná."

Janek na ni hleděl a z výrazu mu nešlo vůbec nic vyčíst, jako kdyby schválně před ní pocity skrýval. Pocítila nejistotu. Možná čekala příliš dlouho. Už třeba ta možnost není. Musela se na to připravit, aby ji to nezlomilo. Měl na to plné právo. Ona je chtěla držet od sebe první. Nemohla se zlobit, kdyby ji odmítl.

Nejistě o krok ustoupila. Musela se opřít o lavici, aby na ni rovnou nesletěla. To ticho bylo naprosto ubíjející, jako kdyby zvonil umíráček. Chtěla ho přerušit, když k ní Janek přikročil a pak dřív, než se vzpamatovala, ji uchopil do náručí.

„Samozřejmě, že chci, abychom se dál vídali, Felicity. Vždycky jsem chtěl a vždycky budu. Také mám strach, ale daleko větší z toho, že bych vám nemohl být nablízku. Chci vás chránit a opatrovat," pronesl vážně a pevně ji svíral, jako kdyby byla tou nejvzácnější na světě.

Vydechla úlevou a pevně ho objala kolem krku. Nabírala síly z toho sevření. V tu chvíli se cítila v bezpečí, jako kdyby se nikdy nic nestalo a oni stále žili na panství pod pevnou vládou otce.

„Už jsem si myslel, že tohle nikdy nezažiju."

Když ho slyšela, chtěla promluvit a znovu říct, že neví, jestli je schopná pocítit někdy něco víc, ale už se k tomu nedostala, protože se sklonil a zmocnil se jejích úst. Zalapala po dechu. Na jednu stranu celou dobu doufala, že ji znovu políbí a ona tak pozná, zda to nebyl jen sen. Na druhou to bylo tak rychlé. Stejně jako příval pocitů, které pronikly skrze její obranu a celou ji pohltily. Vnímala paže kolem těla a poddala se té síle. Rty si lehce pohrávaly s jejími. S tak okázalou něžností až skoro nedýchala. Pevněji se k němu přivinula a dotek oplácela. Ožívala. Jako kdyby s každým dotekem zapomínala na hrůzy prožité a nahrazovala je právě tímto. Toužila po tom, aby to tak bylo navždycky. Aby už se nikdy neprobrala. Aby k ní nepronikla realita.

„Takže se vám moje polibky líbí, Felicity?" vydechl, když se od ní opatrně odtrhl.

Celá zmatená na něj pohlédla a rozpačitě zrudla, když viděla, jak mu jiskří oči. Rozčíleně se po něm ohnala rukou.

„Nelíbí," lhala rozdurděně.

On se však uchechtl a prohodil ďábelsky nakloněný jí k obličeji:

„Mám vám znovu dokázat váš omyl?"

Felicity se po dlouhé době upřímně rozesmála, když zavrtěla hlavou. Věděla, že by vyhrál. Nemohla popřít, že se jí polibky líbily a nechávaly jí ožívat city v nitru.

„Možná... bychom si mohli jen povídat," navrhla raději. Náhle byla nejistá. Nyní šlo o hodně. Pocítila něco, co rozezpívalo zmučenou duši a ona to nechtěla zkazit. Naopak chtěla objevovat. Společně s ním.

Dlouze si ji prohlédl a pak ji jemně postavil na zem. Odstrčil jí zatoulaný pramen a přitom zašeptal:

„Tentokrát už vám ale nedovolím odejít."

„Tentokrát bych to už nedokázala ani já," odvětila vážně.

Po těch slovech se Janek ještě víc rozzářil a oba společně usedli před lavice, aby tak byli kryti před cizími zraky. Společně vymýšleli, co by udělali a dívka ho nutila vyprávět historky z dětství. Toužila poznat muže, který se pro ni tolik obětoval, a který ji dokázal omámit jediným polibkem. Srdce se jí znovu rozhořelo plamenem vášně. Jeho zbytky, které zničil Roger, se spojily a začaly naplno plát.