Následující dny se vyhýbala jakémukoli kontaktu s Jankem. Nemohla ho vidět. Kdyby se tak stalo, mohla by zvrátit rozhodnutí, a to nehodlala dopustit. Nesměla být sobecká. A tak trávila dny s miminkem a dělala vše, co po ní manžel chtěl. A přesto se kolem ní temnota stahovala víc a víc. Bylo to tím, že se vzdala jedné přátelské duše. Kdyby nepoznala radost, kterou cítila po každém psaníčku, bylo by snazší pokračovat dál v životě na panství. Takhle ale poznala, že to může být i lepší, a ten pocit jí chyběl a trýznil ji. Toužila se Jankovi omluvit a prosit ho, aby jí znovu psal, ale druhá část věděla, že udělala jediné správné. A musela si za tím stát, ať už to bolelo sebevíc.

Něžně se nahnula nad kolébku, v níž spinkal Liam. Na tváři se jí mihnul slabý úsměv. Alespoň on zatím nepoznal hrůzy tohohle panství a spal spánkem spravedlivých. Kéž by tomu bylo i nadále.

„Miluju tě, ty můj broučku," zašeptala potichoučku, když ho pohladila po čelíčku. Byl naprosto dokonalý. „Maminka tě za každou cenu ochrání," dodala vzápětí a opatrně zahoupala kolébkou. Jen ať spinká. To je jen dobře.

„Má paní, hledá vás váš manžel," přerušila rodinnou chvilku Nana, která potichu vstoupila dovnitř, aby nevzbudila dítě.

Obě si vyměnily vážné pohledy. Nikdy neznamenalo nic dobrého, když ji sháněl. Těžce polkla, naposledy ho pohladila po vláskách a pousmála se. Byl jí radostí. Vzápětí se od něj odvrátila a vydala se k druhé ženě, která jí povzbudivě stiskla ruku. To gesto znamenalo vše. Podporu, souznění a stejnou chuť být daleko od tohohle místa. Jenže to bylo marné přání. Dál zůstávaly mezi zoufalým tichem a nenávistí panství, které dříve zářilo láskou, štěstím a nadějí.

Vyšla ven z hradu a procházela mezi domky. Nevnímala vítr, jak si jí pohrával s vlasy. Zrovna se chystala přejít na druhou stranu, aby prošla mezi dvěma polorozpadlými chatrčemi na nádvoří, když se jí kolem pasu obmotaly pevné paže a na rty dopadla dlaň. Házela sebou, bojovala, jak jen mohla, ale bylo jí to k ničemu. Panebože. To musí být nový způsob mučení, prolétlo jí hlavou, když byla vržena na zeď domku, ale než úplně zpanikařila, ozval se známý hlas:

„Musíme si promluvit, Felicity."

Nevěřícně kulila oči na Janka, který se jí konečně postavil do zorného pole. Dál jí ovšem držel ruku na ústech. Znovu se mu pokusila vyvinout, ale sevření nepovolil.

„Neprozradíte nás?"

Nejraději by udělala přesně to, co nechtěl. Jenže tohle nebyla normální situace. Křikem by je oba přivedla na smrt. Roger by je zničil. Tudíž jí nezbývalo nic jiného než kývnout. V tu chvíli ruka zmizela a ona po něm mrskla rozzlobeným pohledem.

„Co to děláš?! Chceš nás oba zabít?" zasyčela a o krok od něj ustoupila.

Janek se opřel o domek a konstatoval:

„Nechtěla jste se mnou mluvit. Neměl jsem na vybranou."

„Ale měl! Mohl jsi mé přání respektovat," zaprotestovala a očima těkala do všech stran. Každou chvíli se mohl někdo objevit. Adrenalin jí proudil krví, zatímco on si tam klidně stál a rozhodně pozoroval.

„Nemohl. Nechci dělat, že se nic nestalo, že jsme nebyli spojenci. To mám raději sledovat, jak se utápíte v neštěstí a stát stranou, protože je to bezpečnější? A co z toho života budu mít? Budu sice v bezpečí, ale nic víc. Chci na vaší tváři zase aspoň na chvíli vidět úsměv. To mi stojí za víc než pochybné bezpečí. Raději prožiji život naplno a krátce než dlouhý život plný výčitek," pronesl odhodlaně a s každým slovem se k ní přibližoval.

Ohromeně mu naslouchala. Tolik by je chtěla přijmout. Vždyť ani ona nechtěla přijít o spojence. Jenže se tak moc bála. Tohle panství bylo plné nepřátel. Mohlo se stát tolik věcí a ona by nesnesla, kdyby ho znovu ztratila. Podruhé by už tak silná nebyla. To už stál těsně u ní a jemně jí vzal do rukou pramínek vlasů. Zvedla k němu zrak.

„Každý v tomhle prostředí potřebuje spřízněnou duši a vy to moc dobře víte. Nezatracujte přátelství kvůli svému strachu. To jediné nás před ním naopak chrání," dodal.

Viděl však, jak stále váhá. Trochu se zamračil a něco se mu mihlo v očích. Něco, co do té doby bylo velmi dobře ukryté. Jako kdyby najednou dostal odvahu.

„Ale pokud tedy opravdu nechcete mít se mnou nic společného, mohla byste mi alespoň splnit mé přání. Pak už vás nechám na pokoji," pronesl tiše.

Felicity na něj hleděla a pocítila změnu v ovzduší. Netušila, ale co by měla čekat. Co po ní mohl chtít? Polkla a otázala se slabým hláskem, který téměř zanikl ve větru:

„Jaké přání?"

Potutelně se usmál, což ji jen zmátlo a na chvíli se zarazil, jako kdyby si to rozmyslel. Jenže vzápětí se sklonil, objal ji a než se vzpamatovala, políbil ji. Opravdu se rty dotkl jejích. Třeštila na něj oči, když ji něžně přivinul k sobě a něžně líbal. Co to má být, křičela v duchu. Byla přesvědčená, že nic nepocítí, protože kvůli manželovi už dávno nic necítila. Jenže to se nestalo. Při jemném dotyku pocítila motýlí křídla. Uvnitř ní se probudilo něco, co už dávno zapomněla. Nevěřícně otevřela ústa a poddala se rodícím pocitům. Náhle, jako kdyby nebyla v temnotě, ale daleko v objetí ochranitelských paží. Vydechla úžasem. To už se od ní odtrhl a v očích mu zářilo všechno. Bylo to skoro jako obloha posetá hvězdami.

„Děkuji. Tohle jsem si přál už dlouho," zašeptal chraptivě. „Alespoň budu mít na co vzpomínat, když se nemůžeme dál vídat," dodal a než se nadála vydal se nevzrušeně pryč. Přesto po několika krocích ještě zavolal: „Kdybyste však chtěla, vždycky mě najdete v kostele. Stačí poslat lístek."

Pak už se víc neotáčel a odešel. Felicity za ním v šoku hleděla. Ohromeně se opřela o zeď domku. Nohy by se jí jinak podlomily. Srdce jí tlouklo jako splašené. Pomalu si přiložila ruku na rty, jako kdyby nevěřila, že se to opravdu stalo. Janek mě políbil? A já něco cítila? Jako opravdově cítila? Nebyl to jen pohyb umírajících úst?

„Bože."

Hlava se jí točila. Teprve nyní jí všechno došlo. Jednotlivé střípky do sebe začaly zapadat. Důvod, proč stále zůstával, i když ho nutila odejít. Chtít se vídat. A ona byla tak slepá. Myslela si, že to dělá jen kvůli otci. Jak byla naivní. Vždyť on jí své city přinesl na zlatém podnose. Co měla dělat? Bylo to tak náhlé. Nevěděla, co se vlastně stalo. Jen to, že ji políbil a ona se probudila. Cítila nádherné pocity. Nebyla uvnitř mrtvá jako s Rogerem. Dokázal v ní najít zbytky, které nenávist nezničila.

Zahleděla se do míst, kde zmizel. O to horší to nyní bude. Nejrozumnější by bylo se od něj držet dál. Byla zmatená. Netušila, co cítí. Vždyť jí ani nikdy nepřišlo na mysl, že by k ní mohl Janek něco cítí. Ať už udělá cokoli, zraní ho. Když za ním půjde bez pořádné odpovědi, zlomí mu srdce, ale když tam nepůjde, ublíží mu úplně stejně. Takže, než něco udělá, musí si to opravdu dobře promyslet.

Nyní však měla jiný úkol. Manžel čekal. Znovu se musela ponořit do temnoty. A tak se s posledním pohledem na místo, kde ožila, vydala za tyranem.

****

Když konečně sevřela v náručí chlapečka, zalila ji úleva. Jen on ji držel nad vodou a připomínal jí doby, kdy věřila na to, že je na světě ještě krásně. Jeho otec by na něj byl pyšný. Určitě by říkal, že je celý po ní. Stejně krásný a ona by ho se smíchem odbyla, ale uvnitř by tím byla polichocena. Zasněně se zahleděla na stěnu před sebou a oživovala si na ní vzpomínky z vlastního dětství. Měla ho nádherné. Otec jí byl vším a o to víc bolelo vědomí, že už nikdy neobejme ji ani vnuka.

Z myšlenek ji probralo zaskuhrání Liama. Sklonila k němu zrak a houpala ho.

„Pšt, maminka je u tebe, zlatíčko," mumlala tiše.

Čas strávený s ním jí znovu dodal sil. Díky tomu dokázala vstoupit do komnaty manžela. Hlavním úkolem bylo ochránit dítě, a to mohla udělat jedině tak, že byla poslušná, ať už byly její pocity jakékoliv. Oddat se mužským choutkám bylo na denním pořádku. Už neutíkala. Nemělo to cenu. Nechala se hrubě políbit a nedbala na nic. Většinou už ji to ani nezasahovalo, jenže janek jí rozjitřil emoce a ona začala srovnávat láskyplný polibek s tímhle pokořujícím a znovu se v ní vzedmul hnus. Nedokázala se odtrhnout myslí od těla a upadnout do představ. Násilí jí zvedlo žluč a jen silou vůle se nepozvracela. Hlava jí srovnávala dva naprosto odlišné muže. Jednoho tyrana a druhého zachránce.

Na okamžik otevřela oči a čelila bolestivému stisku. Nesměla zůstat vzhůru! Ne při tom aktu. Jinak zešílí. Zatracený Janek, co to provedl, rozčílila se v duchu, když to nevydržela a snažila se manželovi vyvinout. On se však jenom zachechtal.

„Snad nechceš být bita, drahoušku."

Po těch chladných slovech ustal v pohybech. Dál jí však svíral ruku jako ve svěráku a nepolevoval. Překvapeně hleděla na nemilosrdný stisk, zatímco pulzování sílilo. Bolest stoupala, až to nevydržela a vykřikla:

„Prosím, to bolí!"

„Ano? To jsem si ani nevšiml," poznamenal nevinně a sevřel jí ruku tak, že byl div, že jí v ní nezapraskalo. Z hrdla jí vyšel táhlý výkřik a nohy se jí podlomily. Roger si ji prohlížel, jak se svíjela na zemi, než prohodil:

„Snad tě to nebolelo. Nebo snad ano?"

Těmi slovy ji dokonce vyzýval, aby mu do očí řekla, že jí ublížil, ale držela jazyk za zuby. Nesměla promluvit. Pak by to neskončilo jenom tímhle, ale něčím daleko horším, a tak i přes bolest procedila skrz zuby:

„Nic to není."

„Tak buď zase přející žena, nebo se začnu opravdu zlobit."

A s tím odešel.