Dokonce i manžel měl lepší náladu, a tak jí bylo znovu dovoleno navštěvovat hrob otce. Už jí ty návštěvy chyběly, takže jí ani nevadil jako doprovod Marque, který se jí celou cestu poškleboval a nejspíš se ji snažil vyprovokovat, aby ji mohl potrestat. Jenže ona ho téměř nevnímala, jak se těšila a pomalý krok udržela jen díky tomu, že potřebovala nasbírat květinu, kterou by mohla položit na hrob.

Tolik se toho změnilo od doby, kdy tudy šla naposledy. Tehdy byla plná bláhové naděje, že se odsud dá uniknout. Doufala a v duchu se radovala. To ovšem byly pošetilé myšlenky, které jí tvrdý dopad do reality rozdrtil.

Na okamžik se zastavila, jak ji zaplavila vlna viny za smrt nevinných. Viny, která nikdy nezmizí. Bude si ji v sobě nosit navždy. Možná se na nějakou chvíli stáhne do pozadí, ale pak se zase objeví, aby ji mohla trýznit. Před obličejem se jí vynořil rozesmátý obličej Maca, když ho viděla ještě za dob vlády otce. Právě tak si ho chtěla pamatovat. Ne jinak.

„Jděte, nebo se vracíme," ozval se za ní zlověstně doprovod, který nejspíš unavilo čekat, až se hne.

To ji vrátilo do přítomnosti, a tak zatřepala hlavou a znovu se rozešla. Brzy se tak ocitla před hrobem. Pocítila takový klid, když na něj hleděla a ve chvíli, kdy si na něm všimla další květiny, pousmála se. Tentokrát již věděla, čí je to práce. Zamyšleně si přičichla ke své a nechala se omámit vůní, která v ní vyvolávala tisíce vzpomínek. Na dobu, kdy ji nezajímalo nic jiného než láska, jezdění na koni a provokování matky.

„Tak naivní," zamumlala sama k sobě a s tím umístila květinu na místo.

Pomalu se zase narovnala a začala tiše mluvit. Vyprávěla o malém Liamovi. O jeho nádherných očí, které zdědil po dědečkovi. Ponořila se do lásky k synovi a podělila se o ni s nikým. Opravdu se zdálo, že tam nikdo není. Že jen blázní, ale ona právě na tomto místě cítila otce, jako kdyby stál před ní a s tím laskavým úsměvem poslouchal každé její slovo.

Opatrně posunula kvítí víc doprava a pak vzala druhou květinu, aby ji taky posunula. Jenže jakmile to udělala, něco z ní vypadlo. Papírek. Vytřeštila oči. Ustala v pohybu a jako uhranutá na něj zírala. Chtěla utéct, začít křičet, zavřít oči a nic nevidět. Muselo to být zlé znamení! Jako tehdy, když viděla obličeje mezi křovím. Při té vzpomínce sebou trhla ještě víc a rychle na to osudné místo pohlédla. Naštěstí bylo prázdné a ona si oddechla. Začínám vážně bláznit. Ve všem vidím něco zlého.

Znovu se vrhla do urovnávání květin. Toužila dělat, že tam nic není. Přesto se k papírku očima neustále vracela. Co na něm jenom mohlo být? Nakonec neodolala, a když jakoby odklízela nepořádek z robu, přejala rukou po místě, kde ležel a skoro křečovitě ho sevřela v hrsti, zatímco pokračovala v úklidu. Nesměla dát najevo, že je něco jinak.

Zvědavostí skoro hořela. Papírek ji vábil, a tak se nenuceně narovnala a nejistě ho začala rozdělávat, přičemž dál tiše mluvila, jako kdyby ještě se svým obvyklým monologem neskončila. Doufala, že tak odvrátí jakékoliv možné podezření. Chvíli jí to trvalo rozbalit, jak byla nervózní. Jakmile to však měla, zhluboka se nadechla a četla:

Usmějte se, Felicity. S úsměvem je každý den lepší. Janek

Ohromeně na těch pár slov hleděla. To nečekala. Janek. Kdo jiný. Upírala zrak na to roztřesené písmo, že si ani neuvědomovala, že jí na rtech hraje úsměv, který byl po dlouhé době upřímný a vycházel až z hloubi duše.

Od toho okamžiku se něco změnilo. Jako kdyby si konečně uvědomila, že v tom není sama. Naopak pociťovala něco jako kotvu, která ji náhle držela nad vodou a nutila za každou cenu plavat. Už to nebyl jen Liam, Nana, ale i Janek. A ti tři tvořili základ, kterému věřila.

První papírek u sebe nosila nějakou dobu, i když věděla, že nejrozumnější by ho bylo spálit, jenže se s prvním pohlazením nedokázala rozloučit. Chtěla si ho vrýt do srdce. Byla to slova o ničem, ale pro ni znamenala mnoho. Stejně jako roztřesené písmo. Jenže by to mohl manžel kdykoli najít, a tak ho nakonec spálila v ohni. Nebyl totiž posledním, ale naopak prvním mezi všemi. A tak vzniklo nové nebezpečné dobrodružství, protože i ona přispěla vzkazem. Dlouho do noci se hádala sama se sebou, zda by měla, nebo neměla, ale další den bylo rozhodnuto. V rukou žmoulala svůj kousek, který s nezvyklou opatrností a nejistotou schovala mezi lístky nasbírané květiny. S rozechvěním ji položila na hrob a zhluboka se nadechla. Opravdu to udělala. Odvážila se.

A tím započala tajná konverzace mezi ní a Jankem. Zpočátku vzkazy tvořily pouhé drobnosti, krátké věty, střípky vzpomínek. Vlastně byla o ničem, ale zároveň o všem. Byly to střípky naděje.

Zpěv ptáků často může říct daleko víc. Janek

Po přečtení tohoto lístku se opravdu nachytala, že se zaposlouchala do zpěvu ptáků a hledala v tom něco víc. Poprvé tak zapomněla na tísnivou atmosféru kolem sebe. Konečně tak panství nepůsobilo pouze temně, ale tak, že v něm něco přece jenom přežilo. Že ač se stalo cokoli, příroda a ptáci zůstávali neměnní. Začala všechno kolem sebe zase vnímat a přemýšlet o tom, co se děje.

Pokaždé, když opatrně rozbalovala vzkaz, cítila vzrušení, protože se těšila na to, co jí odepsal, nebo co napsal nového. Zároveň však cítila strach. Nedokázala se přestat obávat, že by to někdo mohl objevit. Přesto ale lístek, který svírala v rukou nespálila. Místo zničení ho položila mezi květy zeleně a těšila se na odpověď.

Kromě psaníček ale Janka příliš nevídala. Sem tam ho zahlédla na nádvoří mezi dalšími muži Rogera, nebo ho potkala, když někam šla s doprovodem, ale tehdy byla nucena ho okatě přehlížet s nenávistí, kterou k němu dávno necítila.

Víš, kolik jsem dnes viděla usmívajících lidí? Přesně jednoho a nebyl to pěkný pohled. Felicity

Tak se usmějte a bude hned o dva víc. Já už se usmívám. Janek

Byla to hloupost, ale opravdu se usmála, když věděla, že on to udělal. Jen proto, že to napsal. Jiný důvod neměli. Ničemu vzkazy nemohly pomoci. Přesto léčily duši ovládanou pouze temnotou. Pokaždé se na slova napsaná nešikovným rukopisem těšila, protože věděla, že ji donutí myslet na něco veselého.

Na začátku byl její strach obrovský, že skoro překrýval radost, ale jak čas ubíhal a nikdo na nic nepřicházel, přestávala se bát. Začínala doufat, že to bude věc, která jí zůstane a pomůže najít něco dobrého v téhle temné době.

****

Dopisování s Jankem vneslo lehkou naději do jinak bezútěšných dní a ona se na každý těšila až skoro s dětskou radostí. Čím víc jich dostala, tím víc toužila po dalších. Bylo to světlo, které pronikalo malými dírkami a snažilo se dostat z hrůzného vězení, v němž bylo ukryto.

Ruce se jí třásly, když z květin rozbalovala další papírek. Už jich četla tolik, že by neměla chtít slyšet milá slova a číst mezi řádky náznak humoru. Jenže přesně to potřebovala. Na pár chvil chtěla utéct do jiného světa a nebát se jediného svého výrazu.

Následujte světlo, které vede do božího chrámu, a už nikdy nebudete sama. Janek

Překvapeně na slova zírala. Nechápala, co jí tím vzkazem říkal. Muselo to mít nějaký skrytý význam. Tohle nebylo pro pobavení. Vypadalo to jako tajná zpráva. Klečela u hrobu a přemýšlela. Myšlenky se jí divoce honily hlavou.

„Nebudeme tu trávit celý den. Vracíme se," ozval se za ní otrávený hlas jednoho z mnoha jejích hlídačů.

Věděla, že by měla vstát a opustit místo, a přesto na okamžik chtěla vzdorovat. Nakonec se ovšem zhluboka nadechla, schovala papírek do sukně a zvedla se. Nemělo to cenu. Za tu chvíli vzdoru by akorát nepřiměřeně zaplatila.

Když se pak pomalými kroky blížili zpět k panství, zaplavil ji známý tísnivý pocit. Jako kdyby ji k sobě táhly neviditelné nitky, které jen čekaly, aby ji dostaly do své moci. Nemělo cenu se jim bránit. K ničemu to nevedlo, a tak klidně pokračovala dál.

Jakmile byli za branami, rozhlédla se kolem sebe a překvapeně zůstala zírat na kostel. Na tváři se jí rozhostil ohromený pohled. Jako kdyby ho viděla poprvé, a to z jediného důvodu. Při spatření omšelé nevyužívané budovy si uvědomila, že to je přesně ono. Tohle jí tím chtěl Janek říct. Zarazila se uprostřed kroku a otočila se na muže, který ji následoval.

„Chci se v kostele pomodlit," pronesla tiše čekající na jeho reakci.

Podle očekávání se zamračil a otevřel ústa, aby jí to zakázal, ale to už ho popíchla.

„Co je špatného na kostele? To si myslíte, že vám tam uteču?"

Nečekala na povolení a hbitě se vydala ke kostelu. Neudělala nic špatného, přesto věděla, že muž to co nejdříve řekne manželovi a překroutí to tak, aby to všechno byla její vina. Na chvíli i zauvažovala, že se vrátí a omluví se mu. Jen, aby se uchránila před hněvem. Dokonce se i zastavila, ale pak jí oči zajiskřily rozhodností. Nebude se před ním ještě víc ponižovat. I kdyby nyní litovala toho činu, on by to stejně překroutil. Nemělo to cenu. Proto pokračovala dál. Slyšela ho za sebou a skoro čekala, že ji zadrží, ale naštěstí se o to ani nepokusil. Bylo to drobné vítězství.

Když otvírala dveře, projelo jí vzrušení. Jestli lístek dobře pochopila, bude tam. Pokud ne, alespoň se pomodlí za vlastní duši, ale hlavně za tu Liamovu. Vešla dovnitř a s úlevou zaznamenala, že doprovod opravdu zůstal venku. Věděl, že se odtamtud nedá utéct. Musí znovu vyjít hlavním vchodem a tam čekal on sám. Navíc muži Rogera nebyli zrovna zbožní, což bylo nejspíš dáno tím, jakým životem žili. Zpovídat se z tolika hříchů by bylo moc na každého duchovního.

Rozhlížela se kolem sebe, ale nic se nedělo. Jako kdyby tam opravdu byla sama. Co když se spletla? Jen si to špatně vyložila? Pomalu procházela mezi lavicemi a čekala, že se něco stane. Zastavila se, když došla k oltáři. Ohlédla se. Kostel se zdál být opuštěným místem, jako před chvílí. Možná to opravdu špatně pochopila.

„Dcero, přišla si očistit svou duši?" ozval se za ní tichý hlas.

Tak ji vyděsil, až nadskočila a vylekaně se otočila. Před ní stál muž v kutně a ona mu neviděla kvůli kapuci do obličeje. Netušila, že sem kněz někdy chodí. Myslela si, že spíše bývá zalezlý v té své komoře a opíjí se do němoty. Byl to srab a chamtivec. Nebyl to pravý sluha boží. Kdyby byl, nedopustil by, aby si vzala to zvíře, které musela nazývat manželem.

„Vy sám byste měl prosit svého pána na nebesích o odpuštění poté, co jste mě zaprodal," pronesla tónem, který byl nasycený veškerou její nenávistí.

Postava sebou trhla, ale to už zvedla hlavu a ona překvapeně hleděla přímo do očí Janka. Jen stěží zadržela šokovaný výkřik.

„To jsem se teda dozvěděl věcí, Felicity," poznamenal a zazubil se na ni. „Nemohl jsem se tu jen tak objevit, netušil jsem, jestli vás pustí samotnou," dodal na vysvětlenou a pokynul jí, aby se posadila.

Nejistě se sesunula na lavici a pořád na něj upírala zrak.

„Tvé dopisy mi hodně pomáhají a chtěla bych ti za ně poděkovat. Oba víme, že tím hrozně riskuješ," pronesla po nějaké době, kdy už se ticho zdálo nekonečné.

Janek se pousmál a přiložil si ruku k srdci.

„Pro vás bych riskoval za každé příležitosti," zašeptal důrazně a vzal ji za ruku, kterou držela v klíně. Při dotyku prstů pocítila podivné mravenčení, až zamrkala. Co to je? Proč něco takového cítím?

„A to bys právě neměl. Měl bys utéct, dokud to jde..." pustila se do něj, aby nemusela myslet na to, co cítila. Jenže rozhodnou promluvu nedokončila, protože ji s jiskřičkami smíchu přerušil.

„Bát se můžeme, až půjdeme spát. Co kdybychom si raději představovali, co bychom dělali, kdybychom mohli? Co si o něčem zasnít?"

Znovu ji překvapil, když něžně uchopil zatoulaný pramínek vlasů do prstů a jemně jí ho dal za ucho. Pak se zamračil, jako kdyby si uvědomil, co udělal a odtáhl ruku.

„Já klidně začnu, abyste měla nějakou inspiraci. Chtěl bych prostě házet kameny do vody."

Felicity stále zmatená z doteků se neubránil vyprsknutí. Byl to tak nezvyklý zvuk, že si dala ruku před ústa, aby jím nemohla donutit hlídače k nakouknutí.

„Házet kameny? To jsou tvé sny?"

Zakabonil se, když se mu takhle do očí smála, načež jí to s nečekaným citem začal vysvětlovat:

„Mohl bych se urazit, ale já vám odpouštím. Nejspíš jste nikdy neseděla u vody, kde je naprosté ticho a jen příroda kolem vás hučí. Vy sedíte na kameni a v rukou drobné oblázky. Hodíte jeden, přeletí určitou vzdálenost a poté zapluje pod hladinu. Je to, jako kdybyste našla domov. Věříte, že se dostal do lepších míst. A i další dělají stejné zvuky, klapou po hladině a vy si v tom tichu představujete, jaké by to bylo umět, se stejně jako ony dostat do neznáma. Úžasný pocit."

Na začátku jeho mluvení se tvářila skepticky, ale čím déle hovořil, tím víc si to uměla představit. V tu chvíli by dala všechno za to, aby to mohla někdy zažít. To už vzhlédl a věnoval jí úsměv.

„A co vy? Jaký je váš sen?"

Zamyšleně se na něj zadívala. Bylo těžké promluvit nahlas o snech, přáních. Dokud si je opakovala v duchu, mohla doufat, že ta naděje kdesi vzadu v mysli zůstane, ale takhle by to mohlo zmizet jako pára nad hrncem.

„Já toužím po tom, abych se mohla rozeběhnout po louce a už se nikdy nezastavit. Být sama. Úplně. Žádný muž se mnou ani kolem. Samota uprostřed luk, prázdno, kam se podívám. Mohla bych se svobodně nadechnout, a ne se bát, že si toho někdo všimne," promluvila konečně.

Vyslovila přání, které se nikdy nesplní. Nesplní a ona by tu neměl sedět s Jankem a bláhově snít. Tohle setkání bylo daleko nebezpečnější než psaní. Vždyť je mohl kdokoli objevit. Janek si přece nemůže zmizet jen tak, aniž by to nemělo následky. Roger na něj dává pozor. Co když je zrovna někde z dálky pozoruje a čeká, jaké utrpení jim připraví?

Na mysl jí přišla jediná rozumná myšlenka, které se však zuřivě bránila. Nechtěla přijít o setkávání, o psaní. Pomáhalo jí to udržet zdravý rozum. Jenže takové chování bylo sobecké. Riskovat život někoho druhého kvůli sobě. Byla snad něco víc? Dávno ne.

„Snění je pro někoho, kdo má naději. Na tomhle panství pro to není místo," pronesla s těžkým srdcem, když prudce vstala. Jít sem byla chyba. Zbytečně je ohrozila. Musí udělat to, co je správné. Nesmí ohrozit pozici Janka v klanu. Musí ho ochránit. Dalšího ztraceného přítele by nezvládla.

„A my bychom se neměli setkávat. Je to příliš nebezpečné. Stejně jako psaní. Byla jsem lehkovážná, když jsem to dopustila," doplnila důrazně, i když jí to trhalo srdce.

„Felicity..."

Ona ale odmítala poslouchat. Tohle bylo hloupé a příliš nebezpečné. Riskovala životy za trochu radosti. Jako kdyby byla stále tou namyšlenou dámou, která nedbá na ostatní. Ale ona taková už nebyla. A s tím se vrhla ke dveřím. Věděla, že za ní nepoběží, ani nezavolá. Bylo by to příliš nebezpečné.

S hlasitě tlukoucím srdcem doběhla ke dveřím a na okamžik se o ně opřela, aby nabrala síly to dokončit. Z vlastního rozhodnutí se jí chtělo zvracet, brečet, křičet, jenže v hloubi duše věděla, že je to správné. Dlužila mu to. Za všechno, co pro ni obětoval.

Odhodlaně zvedla bradu, nasadila chladný výraz a rozhodně otevřela, aby se vrátila do reality a samoty.